Je to více ne 2 tisíce metrů vysoký obr, dřímající v údolí Hunkhu. Zvedá se od morény s plesem a připomíná při pohledu spíe solitér, ne součást centrálního himalájského hřebene o mnoha vrcholech.
Ve začalo téměř před 20 léty, respektive v roce 2001, kdy jsem poprvé spatřil elegantní tvary Chamlangu, jen vytvořil ten nejikovnějí z nejikovnějích architektů vech dob
. Můj pohled byla směsice obdivné pokory s obavami, které pramenily z představy, e bych se v té obří vertikální desce kdy měl pohybovat. Loni mé oči znovu klouzaly po strmých stráních a jediné, co mně v dané chvíli napadlo, bylo, e není proč dál čekat. Tím neříkám, e obavy mezitím zmizely
.
Čtrnáct dní před příchodem do Base Campu, jsme čas vyplnili běháním po údolích, úbočích a kopečkách. Zjitřené červené krvinky se začaly ve větím tvořit díky ubranému kyslíku a pozvolna vyplňovaly nae krevní řečitě. Nae aklimatizace plynula, bez velké bolesti občas podpořená voltáí San Miugelem pilsner. Take a do momentu, kdy se vystavěly na zelené louce první dva bivakovací stany, kde byli dva kuchaři, dva nosiči, a dva účastníci, (myleno já Maara a Hook), to lo jako denní navlékání perlového náhrdelníku. Ve stejný moment přiběhla i jedna záda, která nás jako jediná nebolela. Byl to Antenzing Sherpa, který přinesl 20kilový batoh s lezeckým cajkem. Vzápětí po sloení nákladu se otočil na patě, a zase zmizel, jak pára nad hrncem. A my zůstali uprostřed hor úplně sami. Krásné klidné místo bez lidí, obehnané bělostnými hřebeny divokých hor.
Proběhlo pár dní, které znamenaly vyčkávání. Rosnička Alča Zárybnická nám posílala kadý den satelitem přes vesmír astné výhledy. A skutečně, nebylo ani jeden den vyloeně patně. Vak pokud výstup měl být úspěný, bylo třeba minimálně za sebou tří luxusních dní. Čili nesmělo v prvních kritických dnech ani uk nic padat z nebes a i vítr na vrku se musel dret takté na uzdě. V napjatém období vyčkávání jsme prováděli výpady pod stěnu, kde detailní rozbor jednotlivých pasáí a pohybů, rádoby strnulého masivu se zapisoval hluboko v mysli. Bodej, vdy přeci v téhle hře nejde o nic jiného, ne o kůi. Čas se nakulil tím správným směrem, ke kterému směřoval ná předchozí pohyb a představy.
Nástup na ledovec pod stěnu začal 16.května. Máme s sebou bivakovací stan, jedno osmdesátimetrové lano průměru 7 milimetrů, est roubů do ledu, 5 skob, 5 friendů. Jídlo na pět dní a tři plynové bombičky. Nesmím jetě zapomenout na přibalené těstí v batohu.
Následné brzké mrazivé ráno, bylo prosáklé napětím následujících dní. Hned od počátku nás první metry přivítaly nepříjemným mixovým lezením, které pokračovalo ikmo ubíhající rampou. Byla zde velice patná skála s nedrícím sypkým sněhem připomínajícím cukr. Boj o kadou píď. Paklie budeme postupovat tímto tempem, tak na vrku jsme za měsíc, proběhlo mi hlavou. Nakonec metry se povedlo kousek po kousku ukrájet. Mačky skřípaly a cepíny odskakovaly, místo toho, aby dělaly s ledem pevné sevření. Po hodinách bitvy jsme dolezli na místo bivaku, schované pod skalním převisem, který skýtal naději, e padající kameny a sníh nás přeskočí. Hora nám v průběhu dne předvedla, e dokáe pustit pěknou lavinu ze svého drení. Okamitě se srdce sevřelo v představě, e v daném místě bychom se právě nacházeli. Obzvlátě, kdy přes ně stejně musíme dříve nebo později prolézt. Zatlačujeme oba dva děsivou představu někam hluboko do zapomnění.
Druhý den začal skalním koutem, který přeel do ledového pole, nad kterým visel jak sekyra obří sérak, z něj průběně odpadávaly kusu ledu. Tento úsek bylo třeba prolézt co nejrychleji a sníit monost střetu s padajícími ledovými úlomky. Po strmém ledu následoval průlez kolmým osmdesátimetrovým úsekem, z boku přilepené ledové masy, který nás vyvedl ji nad tento pás séraků. Jednalo se o těký mixový terénem, vedoucí zároveň a k naemu druhému bivaku. Ten se nacházel ji nad tímto výbuným místem. Natěstí se tam na horní hraně sérakového pásu objevila poměrně rovná ledová police, částečně z boku chráněná. Zároveň velice chladivé místo na spaní. Přeci jenom ta masa ladu teplo nevyzařuje, co je jasný. Nicméně těch předchozích pár desítek metrů mělo své lezecké kouzlo. Exponované těké lezení s rostoucí hloubkou pod nohami. Přitom plíce zatím stíhaly včas nabírat vzduch, take pro lezecké srdce opravdu krásný záitek.
Třetí den byl klíčový, jeliko se jednalo o nejdelí lezecký úsek 700 metrů, s nutností dosáhnout a horní skalní bariéry. Neexistovala jiná varianta, pokud jsme chtěli mít anci pokračovat dál. Riziko spočívalo v tom, e v momentě, kdy se vstoupí do této etapy, musí se pokračovat a není rozumné cesty zpět. Aby protivenství nebylo málo, tak v podstatě neexistovalo ideální počasí k průlezu. Jeliko sněení i mírný vichr, můe zapříčinit pády sněhových řek. Na to se dá vzít jed, e tohle nikdo ve strmé stěně neustojí. Naopak příliné teplo uvolní kamení, které s vrčící zuřivostí rozdrtí ve, s čím se setká. Ráno padlo rozhodnutí jít dál a tak jsme se začali prosekávat sněhovými varhanami, které z dálky připomínají plisovanou suknici. Místy míjíme příjemný firn, ale také led tvrdý jak beton. Připomínalo to sisyfovskou práci, kde vekeré snaení se míjelo účinkem. Průlez nakonec nebyl ani tak technicky těký, ale po sečtení desetitisíce pohybů, byl fyzicky velice vyčerpávající. Nehledě na to, e jitění v průběhu délek, nebo i při současném lezení nás obou, se dá diplomaticky označit za skromné. Den neměl konce a nebylo moné stále najít místo na třetí bivak. Drobné poletování sněhu nás jetě více popohánělo, abychom nějak uzavřeli neutěený stav. Nakonec nezbylo, ne se vtěsnat na maličkou sněhovou poličku sevřenou mezi skalním koutem. Hook se ujal vaření jako obvykle a rozputěný sníh smíchaný se ávou rychle zavlaoval vyschlá hrdla a kroutící se vnitřnosti. Vůbec nevadila ta divná sněhová pachu s křupavou příměsí ulových upinek. Pak jsme si bez otálení začali hrát na teplo a spánek. Noc byla peklo. Nemohli jsme stále najít způsob, jak do prostoru na půl zadku dostat dva a jetě k tomu celá dvě těla. Nezbylo, ne se poloit na Hooka. Nezávislý pozorovatel by řekl něco v duchu, dvě do sebe zakouslé larvy. Vak nevábné provedení, nakonec slavilo svůj úspěch. Kadý z nás na chvilku ve spánku zadřel a mohl tak uetřit trochu sil. Úmyslně neříkám zrelaxovat či nabrat energii, ale zbytečně se aspoň neztrácelo.
Čtvrté ráno bylo těké k rozhýbání. Hned první metry vedly přes skalní prahy, které vyplňoval starý tvrdý led, do kterého přemluvit hroty, aby drely, stálo nejedno přemlouvání. Po sto metrech následovalo toté známé, ji z předchozího dne. Ledofirn pod úhlem sedmdesáti stupňů a místy i strmějím. Zdálo se, e kopec stále pocitově před námi roste, místo toho, aby ubýval. Někde ale musí mít konec. Také e ano. V odpoledních hodinách jsme překulili poslední vývih a najednou stáli na ostrém hřebenu, který nám nabídl výjimečnou podívanou světa na druhé straně. Hodně foukalo a bylo hluboko pod nulou. Podle GPSky, ná vrchol se nacházel necelých sto výkových metrů a tak dalích dvě stě metrů v hřebenu od nás. S blíícím se podvečerem vichr sílil a přináel mraky, které se začaly s prudkostí převalovat přes vrek. Najednou jich bylo vude plno a ukradly do svých dlaní okolní svět. Natěstí tohle neutěené místo, nabízelo ucházející plac pro stan. Mrkli jsme na sebe a bez jakýchkoliv slov proběhlo rozhodnutí. Stavíme čtvrtý bivak, hotovo. Vrchol do rána neuteče.
Nae následující páté ráno vedlo hřebenem přes řadu vrcholů Chamlangu včetně toho hlavního, a do místa, kdy začal tenký hřeben spadat do jiního ramene hory. Zima byla vlezlá, přičem vstupovala do vech ohybů oblečení, hnaná silným vichrem. Výhledy na vechny strany měly magické kouzlo. Od východu mávala Kanchenjunga, centrálně se klebila ze severu pyramida Makalu. Na západě čněla hradba Lhoce, pokračující dál s několika vrcholky Nupce a nad tím vím střecha Everestu. Pak Cho Oju s Giačunkangem a Lantangem na západě. Přičem podhoubí tvořila rozházená drobotina Pumori, pak himalájský nanuk trčícím k nebi v podobě Ama Dablamu, Kantengy, vetně ostrého Kyasharu a bůh ví které dalí.
V deset hodin jsme minuli hlavní vrchol, přičem zastávka měla jen pár minut pro několik záběrů na kameru. Nucených pár zmrzlých úsměvů, několik vyputěných slov, které okamitě vzal vítr někam do ztracena. Měl jsem úplně necitlivé ruce z drení kamery a ani Hook se netvářil, e má chu déle otálet. Lesk a bída horolezcova, nebo-li úspěch bez ovací. Skutečná radost čeká a dole, kam také jetě nemusíme nikdy dolézt. Vak raději nepředjímat smutné konce.
Maeme proto spěně dál, ale nae kroky začaly zpomalovat. Důvodem nebyla výka, ale terén. iletkový hřeben rozdělující kopec na dvě strany, byl jak Jekyll and Hyde. Dalo se tam nejlépe postupovat, nicméně severní srázy tvořil drobivý led a východní stranu nalehal vítr do sypké pěny. K tomu přibyly skalní prahy, vyadující slanění. Celá ta linie bílého hada tvořící hřebínek, při pohledu ze shora vypadala, e visí jen ve vzduchu. Nekonečný kilometrový hřeben bez monosti odjitění. S přibývajícím časem přila od údolí neprůstupná mlha. V jednom místě jsem udělal chybu a dostal nás mimo směr. Jeden by řekl, e v takovém terénu to není moné. Ale je! Natěstí zakufrování nebylo a tak dramatické. Nicméně stačilo jako připomenutí, e kdy není nic vidět skrze bílou tmu, nezbývá ne čekat. Obzvlátě ve chvílích, kdy pod nohama je díra do pekel a za kadým patným pohybem čeká více ne tisícimetrový skok. Znamenalo to udělat dalí nechtěný pátý bivak, jen leel jetě stále hodně vysoko, víc ne bychom si přáli. Viml jsem si, e Hook se změnil. Po chvíli mi dolo, e jeho fous je celý bílý, připomínal dědu Mráze. Vítr přinesl z údolí nejen mlhu, ale i vlhkost s drobným sněením. Malá police překrytá ledovým kiltem byla v daný moment nae záchrana. V kvapu jsme doupravili místo a za několik málo minut u stál ná hotel Savoy. Dolo nám jídlo, jen dvě čokoládové tyčky pro dva hladové aludky tvořily večerní menu. Ve jsme měli u mokré a zmrzlé. Přičem fyzická únava se hlásila při kadém pohybu i psychika se blíila ke svým limitům.
Po dalí noci plné vání následoval průstup divokým ledovcem. Slézali jsme postupně hodinu za hodinou, dokud byl labyrint průchozí. Pak nastalo bezpočet míst s kaskádovitě seřazenými trhlinami, kde jedině ledovcové hodiny a následné slanění umonily průstup. Pokračovali jsme, dokud nás opět nezastavila hustá mlha. Dalímu estému bivaku nebylo vyhnutí. Přesto jsme zuby nehty jetě s čelovkou na hlavě bojovali o dalí nií metry. Nic naplat, proti bílé nicotě valící se z údolí byla nae snaha marná. Nastalo smíření s osudem. Stavíme stan pod obřím ledovcovým odlomem. Je to jak spát v otevřené tlamě raloka. Nevíte jen, kdy sklapne. Noc jsme problouznili v horečnatých útrcích. Nae těla ji neměla čím vytápět a od nohou el plíivě chlad do celého těla. Sedmý den byl vysvobozením a únikem k ivotu. Ráno následovalo pár slanění a jetě několik hodin scházení po moréně. Hotovo! Konečně zase lapeme loukou. Dostali jsme se po 160 hodinách ze spárů a vlivu nelítostné hory. Slunce se opírá do tváří a chlad zůstal za zády. Strháváme oblečení a jen tak ve spodním prádle leháme na provoněnou trávu.
A tak či onak. Musím jako první vystřihnout hold prvovýstupcům jiního hřebene před edesáti lety. Moná měli při výstupu více sněhu, lezli to expedičně a bůhví co jetě. Anebo
., vůbec ne! Byli to jednodue borci. No a my s Hookem jsem ti iví, co prolezli alpským stylem jako první přes 2000 metrů severozápadní stěnou Chamla-banga-mordwandu.
Obtínost za nejtěí lezeckou klasu, neboli ABO, jeliko si to výstup zaslouí a je to jak nae nejtěí cesta, zároveň i světová pecka. Jůůůůů
bomba jarní sezóny. Cestu jsme následně pojmenovali, jako vzpomínku na výstupu R.Messnera a D.Scotta, kteří prý někde ve výkách zahlédli na Chamlangu UFO
. No vida a já ho měl, toho mimozemana Hoooka stále vedle sebe :-) Tak prostě tak!
Na závěr velké poděkování patří samo sebou Hookovi, e jsme si mohli dovolit uít si hor v poklidu, bez zbytečných závaí, které mezilidské vztahy občas pod tlakem vytvářejí. Zároveň ale i lice Govindovi a jeho agentuře GreenHorizont.com, která mi dělá letitý pevný pilíř v asijské dungli. The End :-)
Maara