Dokonce i na vrcholovém záběru z osmitisícovky povaované za úplně nejtěí, obávané Čhogori, neboli K2, komentoval legendární rakouský horolezec Diemberger zejména horu zachycenou v pozadí. Diamir, neboli Nanga Parbat. Horu snů, někdy také označovanou za horu zabijáka, která si dodnes vybírá těké oběti na ivotech z řad těch nejlepích horolezců.
Kurt Diemberger podepisující na své zatím poslední praské přednáce české vydání své knihy K2 - Traum und Schicksal (K2 Nekonečný uzel)
foto Š Tomá Frank
Ale pojďme od začátku. Včerejí
praská přednáka Kurta Diembergera v budově Národního muzea, na kterou i na naich stránkách zve pořadající CK Livingstone v rámci svých cestovatelských střed, téměř zaplnila přednákový sál. Tedy přesněji bývalou zasedací místnost Federálního shromádění, jeho honosná budova je dnes v majetku muzea.
Kromě legendárního himálajisty Kurta, jediného dodnes ijícího účastníka dokonce dvou prvovýstupů na osmitisícové vrcholy, zde posluchači na pódiu nalezli i Josku Rakoncaje, který s Diembergerem v minulosti spolupracoval a spolupůsobil na K2. Po kratičkém úvodu a představení vak ji do popředí pozornosti vstupuje Nanga Parbat, kterému je večer evidentně věnován.
Kurt Diemberger shrnuje pohnuté dějiny objevování a pokusů o výstup na Nanga Parbat zde promítá snímek Alberta Frederica Mummeryho, fenomenálního britského lezce, který při průzkumu této hory v roce 1895 zahynul
foto Š Tomá Frank
První část je zcela nepokrytě věnována výhradně Diamiru a jeho pohnuté historii. Od prvních průzkumů a prvních evropských badatelů i horolezců, kteří se k hoře přiblíili či na ní dokonce působili, po popisy jednotlivých expedic i prvních obětí. Přednáejícím je podrobně dokumentována například tragédie, která postupně postihla řadu erpů a valnou část německé expedice v r. 1934, přes dalí německou výpravu, která skončila internací horolezců v britském táboře v Indii (ze kterého nakonec Rakuané zúčastniví se výletu prchli do Tibetu
jak ostatně popisuje jiný článek nedávno publikovaný na Lezci, a po prvovýstup v roce 1953, kdy na vrcholu stanul dalí Rakuan, Hermann Buhl.
Dalí z legend spojených s pohnutou historií Nanga Parbat rakouský horolezec a průkopník Hermann Buhl, který jako první v roce 1953 stanul na vrcholu této hory po (na tehdejí dobu) naprosto neuvěřitelném sólovém výstupu, navíc oproti vem dobovým zvyklostem bez pouití kyslíku
foto Š Tomá Frank
U prvovýstupce Nanga Parbat, Hermana Buhla si přednáející maličko, a vlastně téměř mimochodem, odskočil do jiné historie. K prvovýstupu na Broad Peak v masívu Gaerbrumu. Rakouskou expedici vedl Buhl, který si tehdy mezi dalími nezkuenými nováčky pro cestu do Himálaje vybral i Kurta Diembergera. Ten se v té době zcela čerstvě prosadil mezi pičku alpských lezců několika výraznými stěnovými přelezy a prvovýstupy. Tehdy tedy Diemberger poprvé stanul na vrcholu osmitisícové hory a rovnou jako účastník prvovýstupu. Svůj mimořádný úspěch ovem ve včerejí přednáce v podstatě přeel, jako bezmála nepodstatnou maličkost.
Podobně nevýznamnou roli přisoudil Diemberger i dalímu
prvovýstupu na osmitisícovku, Dhaulagiri v roce 1960 kterého se zúčastnil (v rakouské výpravě vedené Maxem Eiselinem).
V dalí části přednáky se věnoval i několika dalím horám koneckonců vystoupil na sedm ze čtrnácti osmitisícovek nezanedbatelné místo zde vak opět měl pokus o výstup na Nanga Parbat s Julií Tullis, britskou horolezkyní a kameramankou, se kterou a do její tragické smrti na K2 tvořil Diemberger sehraný a velmi úspěný dokumentaristický tým.
Právě promítání Diembergerových autorských dokumentů i hraných dokumentů z Himálaje a Karakorámu byl určen čas před závěrem tohoto setkání s jednou z posledních ijících legend historie objevování a prvovýstupů na himálajské velikány.
Nutno konstatovat, e jeho filmy, za které sbíral prestiní ceny z kdejakého filmového festivalu (a nejenom horského či horolezeckého), opravdu stojí za shlédnutí, a e jejich časování rychle za sebou s komentářem autora prohlubuje výsledný dojem. To se asi opravdu musí vidět a zaít.
Nakonec v rámci promítání dolo i na jiné hory
Stan, ve kterém Kurt Diemberger a jeho spolulezkyně (a zejména spolupracovnice na řadě dokumentárních filmů z Himálaje) Julie Tullis, trávili čas na svazích K2
foto Š Tomá Frank
Co dodat závěrem? Skvělý záitek! I kdy soustavně kaený nepříli zdařilou produkcí. Tak velikou přednáku pravděpodobně jetě pořádající CK Livingstone nepřipravovala, a jen tím lze omluvit řadu organizačních lapsů a nezvládnutí průběhu samotné přednáky. Počínaje tím, e ne vichni členové ČHS obdreli svoji, dopředu inzerovanou, slevu, přes opoděný a značně rozpačitý rozjezd, velmi patné ozvučení, a po naprosto nezvládnutý překlad.
Přítomná tlumočnice sice měla skvělou němčinu, ale o tlumočení nevěděla nic. Sám Diemberger zdá se, není na tlumočení moc zvyklý (ale to by profesionálnějí si tlumočník uměl oéfovat). Pravdou pak je, e dokud mluvili pouze tito dva do mikrofonů současně, bylo to minimálně pro německy alespoň trochu německy rozumějící jedince v publiku, jetě snesitelné. Diemberger umí mluvit na mikrofon, proto tlumočnici hravě zastínil a bylo mu tedy vcelku sluně rozumět. Kritický mi pak přiel moment, kdy nejen e Diemberger mluvil zároveň s tlumočnicí, ale do toho el jetě neztlumený francouzský komentář jednoho z prezentovaných filmů.
Věřme tedy, e se z chyb pořadatelé poučí, a přítí ze slibovaných přednáek
nejenom v Praze, ale i na dalích místech ČR, stejně jako přednáky dalích osobností světového rorolezectví budou zvládnutějí.