Výlet se kterým jsem dobrovolně souhlasil na první nalápnutí, mě staví zase do role začátečníka... A pak e člověka u nic nepřekvapí...
U ohně v Ádru po dostatku kvalitního Merlotu mám sice tendence odkývat kdecjakou ujetou akci, ale zaletět si do Améru, vynechat Yosemity i vechny populární skalky na západě a věnovat se sebemrskačství ve spárách, se nedá rozhodně svádět jen na nedostatek pozornosti. Nojo, ale zkuste odmítnout blondýnu (tak moje Kateřina říká atavisovi) a odolat svodům tohohle výletu po roce abstinenčních příznaků od poslední akce v Jordánsku. Rodinnej ivot s dvěma malejma kouskama doma je taky hezká věc, ale geny jsou geny a písek ze skal u je zadřenej hluboko pod kůí...
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
Take se kolotoč jako tolikrát předtím znova roztáčí, letenky, půjčovna aut, mylenky kolik toho jetě člověk stihne do odjezdu v tréningu... a jako u tolikrát poslední měsíc si na stěně ani nekrtnu, protoe práce sice není zajíc, ale kdy je, tak se prostě nedá uhnout. Take aspoň útěcha, jak nadprůměrně jsem letos v létě spároval v Ádru (to se přece nezapomíná) - kalendář se protočí v otáčkách závodního auta a u frčíme na letadlo do Mnichova. Tři boí týdny začínají!
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
Tlustá kára z půjčovny v Las Vegas a my nevyspalí s časovým posuvem za krkem krájíme nocí první míle směr Moab v Utahu. Protoe na nás čeká Supercrack... TEN
Supercrack!
Indian Creek Canyon láska na druhej pohled
Nojo, co na začátek napsat o pramáti spárovýho lezení v Americe... Neználek na Měsíci je asi tak podobně v obraze jako my s představou z internetu o co tady při lezení vlastně půjde. Česká spárová kola je úplně jiná muzika, protoe u nás má písek na rozdíl od místního tření a to je jak teď u vím hodně podstatná změna. Tady jsou bandasky jak konve a bolest nohou v lezečkách protékajících rovnoběnou spárou neúprosná realita vech cest a klasifikace na tom nic nemění.
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
Lezení je bitka a jde o 5.12 nebo 5.9, take prvních pár dní je pro vechny pěkná soda. Ono se doma u průvodce pěkně říká, e si dá jitění na pohodu, kde chce, ale realita je tak nějak trochu jinde..) Trefit v prekérním místě správnou velikost friendu na první pokus vyaduje taky trochu praxe, a co si budeme povídat, padat do tohohle udělátka je taky trochu jiná liga. Standardně si jako u tolikrát hned na začátku cuknu záda a jsem rád, e jsem rád. Ze skal se večer plouíme, jako by nás pojezdil parní válec, ale stojí to za to. Secsakra to stojí za to!
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
K místnímu lezení je potřeba přistupovat zhruba jako ve vtipu o medvědovi -
Sedí vrabec na větvi a kouká s otevřeným zobákem na orla, jak letí střemhlav do soutěsky, dole nad zemí to vybere a letí dál jakoby nic... Poslouchej orle, jak ty to dělá? No normálka, odvětí orel, dole roztáhne křídla, zabere a je to... no... ale taky to musí mít tak trochu v piči... Vrabec za chvíli letí dolů a frnk, dole to vybere, e medvěd co sedí na útesu kouká s otevřenou hubou.
Hele, voe, brabče, jak tohle dokáe?? No, skočí do toho, dole roztáhne křídla, zabere a je to...no, akorát to musí mít tak trochu v piči. Za pár sekund u svití medvěd po hlavě do soutěsky, vrabčák sedí na větvi, uznale přikyvuje a říká: No, medvěde, tak ty to teda musí mít hodně v piči...
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
Zdomácnět v materiálu a stát se medvědem trvá první tři dny za který stíháme dát spoustu klasik s papírově legrační klasifikací kolem 5.10, pod kterýma se ale klepou kolena při pohledu vzhůru posvátnou hrůzou.
Supercrack, Incredible Crack, Gorila , vechno doteky historie amerického lezení. Ono se v sedmdesátých letech kdy to tady začalo, jetě s klasifikací asi dost etřilo...
Propracováváme se v klase pracně na 5.12ky stylem Onsight nebo bum, protoe vzhledem k mnoství pecek okolo by byl dalí pokus ve stejné cestě plýtvání časem. V dalích dnech zjiujeme e Creek není jen masiv Supercracku a e je toho tady vude na několik ivotů a my máme jeden tejden...
Večerní západy slunce v
Super Bowl (zdejí free kemp) jsou touhle podzimní dobou u kolem půl sedmé, vaření večeře větinou u za tmy, pak chvíle u ohně s kalifornským červeným který na chvíli uvolní ztuhlost, ale větinou do spacáku o dost dřív, ne se na dovče sluí. Ranní námraza a okamitě pichlavý slunko při vaření kafe, pohoda u snídaně a fronta plná známých ksichtů na jedinej věčně obsazenej suchej hajzl a zase znova do skal. Je to jak z pohádky od Wericha lom, hospoda, lom, hospoda...
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
Kdy u se člověk orosí u jen při představě cpaní věčně omačkaných nohou do lezeček a podívá se s leknutím na svoje ruce, je potřeba vyhlásit pauzu. Z údolí je to do nejblií civilizace dobrých 50 mil, take kadá záminka je vhodná na doplnění vody, zásob jídla a wifiny v Moabu. Kousek vedle je národní park
Archees , take naletit objektivy do Canonu, a hurá na výlet. Kombinace super přírody a davů amíků okolo. Parádní skalní mosty vude kolem nás dostávají, jak od pohledu tak fyzicky, procházíme za dvě hodiny kousíček z mapy a dál u jezdíme jen autem. Dojídíme na úplně prázdné parkovitě, pěkně po americku koukáme oknem na panorama (pěkně hotoví z toho dneního odpočinku) a Tomá mi velí couvnout dva metry, protoe mu křoví leze do záběru. oupu do automatu zpátečku a křáp ho, u jsem v dípu co mi mezitím zaparkoval za prdelí... Doprkna, úplně prázdnej parkáč a on se za mnou táhne jak smrad. Omlouvám se týpkovi a okukujem rozsah kod natěstí jen promáčklej zadní nárazník. Psychicky i fyzicky dokonale odpočatí se vracíme do klidu Super Bowlu.
Se splasklýma prstama i nohama je lezení s tím co víme u jiná liga, take se dostáváme konečně do pohody a začíná to vypadat tak jak má. Z frendu je konečně kruh, kterej si dá kam ty chce a cesty si vybíráme od pohledu a ne jen podle klasy. Na dřinu jak při skládání vagónů si tělo zvyká rychle, psycho jde o krok nazpátek, sice pomalu, ale jistě. Ne e by se výkony zvedly skokově jinam, ale lezeme u v domácí oblasti a to je znát. Vychutnáváme si dalí pecky teď u s pocity místňáků a to je víc ne boj o čísla, co tu stejně nemá smysl. Závěr v Creeku uíváme v dalím sektoru z desítek, co jetě neznáme a z lezení se stává extáze. Po poslední cestě dne mi atavis drze do ksichtu říká, e nebejt toho, e byla dole ta kočka z průvodce, co sázela 5.12ky jednu za druhou, nikdy bych to v onsajtu nedal (měl pravdu) a já jdu ze skal jak zmlácenej, přesto s hubou od ucha k uchu. Třetina výletu je v kýblu a je načase vymáznout dál ... Nikdy bych nevěřil, e mě tyhle blbý trhliny tak dostanou.
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
foto by Š Pavel Jonák, Vaek atava
Zdroj:
Zde najdete celý článek s více fotografiemi
Paveljonak.com