A teď
True Story 😊
Počátek příběhu Sura Peaku začal při výpravě v roce 2021. Toho jara byla cílem výpravy západní stěna Baruntse. Ta po vemoných peripetiích nakonec dala svolení. Od té doby tam vede peprná cesta Nebeská past, kde jeden z mých snů po tvrdém boji doel svému naplnění. Té by se dalo říci, e v danou chvíli oči unesou jen jednu krásu a jedno soustředění. Není tomu tak, jsou těkavé a nevěrné. Ji při samotné aklimatizaci, mlsně poilhávaly po irém okolí, kdy začínal se pozvolna vytvářet prostor pro dalí náup.
Obraz bezejmenné pyramidy, zvedající se příkře nad ledovcem, se mi sem tam vracel při zavření víček poslední dva roky. V duchu jsem si představoval, kudy by mohla vést linka průstupu a k vrku. Nedalo se nic dělat. Mylenka la na světlo a zatíil jsem ji realitou otázek. Znamenalo to vyhledat své archivní fotky, probrouzdat internet, časáky, rozeslat dotazy. Následně vekeré informace převýkat a znovu podrobit otázkám. Kdo, kdy a kudy tam lezl?
Je moné dokončit představu, která ve načmárala a dávno ji zrealizovala bez jediného skutečného kroku? A vůbec, jake se ten pičák jmenuje? Tady to je...,Sura peak. "Čurda jeden, bezmála sedmitisícový zmetek. Nue dobrá, jdu do toho.
Není se tedy čemu divit, e návrat na písečnou plá, která lemuje ledovcové jezero, ve více ne pěti tisících metrech nenechal na sebe dlouho čekat. Zároveň se jedná o místo BaseCampu, nad kterým se zvedá hradba hor. Pohádkový kout Himálají, děsivý a oputěný v jednom.
Vak ne doly opět mé kroky na místo, které ji znaly, bylo potřeba odkrtnout dalí body v seznamu.
Měl jsem jasnou představu, kudy chci lézt, ale stále ve vzduchu visel otazník, s kým. Éterem probíhaly telefonáty a oslovoval jsem své lezecké paráky. A důvody byly takové, makové i onaké, po dvou měsících shánění, kolonka parák stále zela prázdnotou.
Bylo třeba změnit okruh hledání. Kdy vyzrálé kusy na dně rybníka chybí, je třeba zabrousit do mělčích vod k potěru.
A hle, hned při prvním telefonátu, kdy proběhlo pár formálních obratů, se v síoví čeřínku mrská mladá rybka Matěj.
Samo sebou výběr nebyl náhodný podle abecedního seznamu, ale podle výkonosti potencionálních adeptů. Tak tomu bylo vdy. V nějaké chvíli se zadře funkční automat a musíte zkusit jinou soustavu převodových koleček. Za dobu bezmála padesáti výprav jsem spojil cestu s mnoha kámoi. Kadý jinak vihlý, na něco jiného zaměřený, vak vdy obohacující, zaatý a skvělý.
Krása mládí je v rychlosti rozhodnutí, kde prýtí energie, výkonnost, s minimem patných zkueností a bez tíe okovů k závazkům...
Dobrá Matěji, odlétáme v květnu a zbytek jetě před tím doladíme. To jsou má poslední slova, ne poloím telefon.
Dny se "Simply Beatiful"
Jistě, vím, e Vám dluím těch pár stěejních dní, které mají doplnit obraz, které vyústily k výstupu SZ stěnou na Sura Peak. Tak sem s nimi.
Původně jsem chtěl popsat celý běh událostí pouze stroze technicky, zbavený pocitů i romantiky. A opravdu, chci se co nejvíce dret na uzdě. Nicméně pohyb v horách a horolezectví okletit pouze na atleticko-gymnastický pohyb z údolí k vrcholu by bylo k této ivotní filozofii čistě zhovadilé, a barbarské. Horolezectví není klasicky měřitelný sport a není primárně o vrcholu, ale předevím o záitku. Nevzpomínám na vrek, ale na silné, tvrdé, té krásné okamiky a na paráky, kteří mi dopomohli se z vrcholů podívat.
Ale k věci. Ne jsme dorazili do Base Campu, měli jsem v plicích i nohách ji dvoutýdenní ontání po centrálním Himálaji. Jinak vyjádřeno, silnějí vnitřní pojistky proti přetíení, kdy tělo se bude zmítat z nedostatku okysličení. Chladivé místo kolem plesa jsme dosáhli 13. května a nosiče po sloení bagáe jsem hned s radostí poslal do Khare. Co je více ne deset hodin vzdálená vesnička v jiném údolí, oddělená vysokým pět a půl tisícovým sedlem. Zůstali jsme na krásném místě obklopeném horami úplně sami a vyčkávali na startovní výstřel. Nastal okamik pořádně si prohlédnout, co nás čeká. Sněhu bylo málo a z okolních stěn vykukovaly tmavé reliéfy skal i sytě modrý led. Hleděl jsem na vyhladovělé stádo koní, kde kadá kost ční z kůe a na ebra se dá hrát jako harfu. Letoní jarní monzun sněhovou spásu nepřines. Jeden rozdíl tu přesto byl oproti minulým letům. Citelný celodenní chlad. Bude to pro nae lezení dobře, či nikoliv, jetě uvidíme. Smířit se s tím, co nemůete ovlivnit, je základ. Pak následně z toho vykřesat zázrak. To je dáno jen lidské představivosti, vůli, dovednosti, za přispění hvězd nad hlavou. Více nepotřebujete. Nyní nezbývalo ne vyčkat na příznivý okamik, který mi s denním přísunem přes satelit větila rosnička Alena.
Den nástupu přiel a v pátek 19. května. Připravili jsme si s Matějem batoh lezeckého materiálu a veho, co bylo třeba na výhled pěti dnů, které měly stačit vzhůru i zpět k bezpečnému návratu. Měli jsme v sobě natěeno a v paměti zafixovaný obraz SZ stěny.
Den první
Nae leení se nacházelo přímo pod stěnou na ledovci v 5500 metrech. Pohodové místo na spaní, krom pohledu nad nás. Tam se od úpatí napřimoval ledový svah, který v dolní části mohl mít 50°. S dalími metry se napřimoval a v horní části přecházel do kolmého prahu, kde se vysmíval rozeklaný ledovcový sérak. Nad ním se zvedala na pohled temně převislá a neprostupná skalní zeď. Dobrou noc a klidný spánek. Hlavně ádné blechy, ani černé můry přicházející z představ, co nás ráno čeká
Den druhý
Lezení prvního úseku odpovídalo předpokladu. Nikterak jsme se mezi sebou v počátcích nejistili, jen lano dělalo tiché spojení naich osudů. Nabírali jsem rychle s kadou hodinou výku. Kolem desáté se do nás konečně opřely sluneční paprsky. Nebyly agresivní, ale dostatečné na to, aby z nás ranní zamraení pozvolna odcházelo. Lehce po poledním dolézáme pod nejkolmějí část ledové skluzavky, který přetínal sérakový práh. Svah dosahoval 80° a jen občas se zvedal v kolmý modrý led. Námaha rostla, postup se zpomalil a odpolední slunce rychle putovalo k západu. V zátylku i ramenou je znát únava z neustálého hledění vzhůru a mlácení cepíny. Plíce zatím stíhají, ale za pauzu by jistě té hlasovaly. Při jednom ikmém traverzu, přes systém lábků, který navazoval na dalí směr výstupu, jsem náhodou narazil na jeskyňku. Ta vznikla před nějakou dobou, kdy v jedné části se ledový krunýř pohnul směrem dolů a vnikla tak porucha s metrovým odtrhem. Jůůů
, pro nás se jednalo o místo pro bivak, kousek nad esti tisíci metry, které seslalo samo nebe.
Den třetí
Jestli nás do té doby počasí moc netrápilo větrem a sněením, tak dnes bez pozvánky přila změna. Ráno se na nás smálo slunce a po chvíli radosti nadvládu přebraly mraky. Z bivaku jsme prolezli dalích 150 metrů ledových varhánků, a do místa, kde z nich vyrůstala souvislá skalní bariéra. Tam nastal ji předvídatelný průvih. Hned první metry ukázaly, e skála je jak perník. K tomu posypaná nedrícím sněhem. Začal tanec na mačkách a máchání cepíny, které jen stěí hledaly oporu na konci svých hrotů. Připomnělo mi to kreslenou postavičku Mickey Mouse, jak nad propastí roztočil nohy a ruce a chvíli vypadalo, e se nikdy nezřítí. Ulezl jsem v tomto hnojníku, po velkém vypětí, jen dvě délky, čítající sedmdesát metrů. Vekeré jitění mělo spí psychologický efekt, ne e by se dalo na něj spolehnout. Kdy jsem Matěje dobíral, tak dvakrát s něčím vypadnul. Natěstí místo které jsem zaloil na tandu, vydrelo a tak nae těla neputovala vstříc údolí. Věděl jsem, e ani o metr se dál ji nehneme. Počasí té dalo jasně na srozuměnou, abychom rychle vyhledali místo na přespání. Z vrku začaly sjídět sněhové vodopády a vítr se zahryzával přes oblečení a na kost. Nicméně v dohledu ádná ploina, kam by se mohla posadit aspoň jedna zadnice. Ve bylo nepřátelsky ikmé. Nezbylo, ne začít kopat do ledové stráně, která měla sklon 70°. I tam po dvaceti minutách mlácení, jako hluchý do vrat, se vítězství nekonalo. Pod pár centimetry ledu zela skála se stejným sklonem. Jsme v řiti a to s celým cirkusem. Co dál, bylo jasné. V jitění, na kterém jsme zavěeni, bylo třeba uchytit vrchlík stanu. Později to evokuje velký pytel odpadků, zavěený na hřebíku. Do něj se musíme nějak vtěsnat i se spacáky a vím tím bordelem tak, aby nic nespadlo. Ve stanu se o nic nedá opřít, take nae ostatky klouou po kluzkém podkladu. Jsme dvě marionety chycené za flígr uprostřed nehostinné stěny. Noc plná vání, která se jen tak něčemu nevyrovná, vzala víc ne dost z tenčících se sil.
Den čtvrtý
Klíčový den celého výstupu. Nevěděli jsme sice, zda dokáeme prolézt následující skalní metry, ale bylo nabíledni, e pokud se to nepovede, máme velký problém. Dostat se nazpět místy, přes která jsme dva dny lezli, bylo jen těko představitelné. Na druhou stranu osmdesátimetrový skalní úsek nad hlavou, připomínal jeden velký převis. Vnitřní hlas mi naeptává pokadé, kdy nevím a obavy jen rostou: "Dej soustředěný platný pokus a uvidí." Trvalo mi dlouhé hodiny, ne dvě délky hrabání v kamenolomu byly pod mýma nohama. Zející propast dolů na úpatí ledovce měla ji dobrý kilometr. Strach zmizel. Nebyl ji na něj prostor. Dostavil se jen pocit svalové únavy, v hlavě alarmoval bzučák, e psychika té mele z posledního. Tělo se začalo třást z podchlazení a z nebe začalo sněit. Zpropadená skála je za námi a cesta k vrcholu je otevřená. V této chvíli nastoupil Matěj, který se s přesnou rutinou pustil do dalích u dvou ledových délek. Na konci té druhé nael svahovou trhlinu, kterou jsem měl vyhlédnutou ji od nástupu. Myslel jsem si, e by tam mohlo být místo pro bivak. Také e jo, v sedmdesátistupňovém svahu dalí polibek od tohoto světa. Stavíme stan, vaříme vodu pro nae ztuhlé a suené vnitřnosti. Leháme na kutě, které proti předchozímu večeru se zdá býti i s nebesy.
Den pátý
Dnes na vrek pro třeeň i lehajdu. Lehko se řekne, hůře udělá. Nae prsty na nohou při kadém zakopnutí do nesmlouvavě zmrzlé hmoty, připomínající modré sklo, posílají obalobu nervovému systému,"auuu
bolí to"! Té ruce dostávají do dlaní křeče z tisíce ran cepínem. Ramena ji necítím a popruhy od batohu jsou zařízlé v podpaí a hamba. Od oputění bivaku utekly necelé dvě hodiny a závěrečných výkových sto čtyřicet metrů je za námi. Není kam stoupat dál. ádný potlesk, či ovace. Nae tváře vytlačují úsměvy, které spí odráejí radost, e u nemusíme udělat ani krok vý. Vzájemně se obejmeme, poplácáme po zádech. Rychle vyndáváme foáky, kamery. Cvak
, záznam na filmový pás a je u konce celý ceremoniál oslav. Cítím uvolnění, ale den zdaleka nekončí. Jetě jeden poslední pohled na pičatý svět kolem. Hledím na tu strnulou zamrzlou krásu a snaím se ho opět nesmazatelně vepsat do paměti. Nikdy vak obraz dlouho nevydrí, ne začne blednout, a se zcela vytratí. Jediné, co zůstává uvězněné v barevných vzpomínkách, je strádání, dřina i parák, se kterým jste martyrium podstoupil. Pohled kloue na nejblií horské giganty. Barunce, které je propojené hřebenem přímo na dosah, a z druhé strany Chamlang. Najednou cítím silný impuls, které zcela pohltilo vědomí a nezadritelná vlna se dere ven. Jsi nostalgický, starý blbec. Přitom si utírám slzy, které se mi tlačí do očí. Jistě povedlo se ti vylézt před lety na jeden i druhý kopec parádní prvovýstup a támhle jetě Kyashar. Dál k východu Talung a přes dalích pár údolí Kyazo Ri. Seber se a nebul, jeliko na pitvání vzpomínek není vhodný čas. Nehledě, e nejvíc, co mě si dojalo, je vědomí, e můj vlak se ji blíí do cílové zastávky, kde v nejbliích letech bude z koleje odstaven. Tak jo díky Himálaji,
poslední bůůů a mazej do řiě.
Sestup po hřebenu, který připomínal ostrý hřbet lochnesky, si vzal za své Matěj. Byl jsem tomu rád, jeliko vidíte před sebou ve sněhu stopy, které hlásí proel tady člověk a jde to. Takový placebo efekt či spojení s ivotem. Je úplně jedno, e jsme s Matějem společně navázaní na lano v rozestupu dvaceti metrů. Pohybujeme se ve společném rytmu, kdy vzájemné jitění necháváme v rukou vemohoucího. Na obě strany kilometrový padák a kadý krok znamená zaseknutí cepínů i kopnutí maček. Jedno i druhé bylo pouhou hrou na jistotu. Ruce i nohy pokadé trochu popojely, ne naly stabilitu v sypkém sněhu. Hodiny ubíhaly a dno údolí se jen neochotně přibliovalo. Těsně před setměním se zbavujeme sněhového příkrovu. Nae nohy připomínající hadrovou panenku, nemotorně nalapují v kamenném moři. Kadou chvílí se při dolapu uvolní hromada utrů, která s rachotem proskotačí někam do přicházející tmy.
Příběh Sura Peaku končí. Před jedenáctou v noci, docházíme do teehouse Seto Pokhari. Taková kamenná ohrada s celtou místo střechy, kde na nás čekají nosiči a ná kamarád Pavel. Pro nae zmučená těla hotový výkřik a centrum civilizace.
Kdy to shrnu, tak výstup, který jsme nazvali Simply Beautiful, byl krystalický alpinizmus. Nádherná nedotčená stěna. ádný rozmazlený Base Camp a poskakující obsluha kolem. Jen pár jídel do foroty při čekání, ne vyrazíme na zteč. Jeden útočný stan, batoh s lezeckým cajkem, lano jako pupeční ňůra, ná plán a odhodlání. Nic zbytečného. Pak nastala bitva o kadý krok v SZ stěně a k vrcholu a úprk dolů zpět do ivota. To je konec.
Poslední slova budou patřit Matějovi, kterému děkuji. Takté poděkování tomu, či těm nad námi v éteru, kteří dreli ochranou ruku. No a Vám i partnerům dík za podporu a přízeň.
Maara
1.Celkový pohled na SZ stěnu Sura Peaku i s Jiním hřebenem, kudy vedl sestup.
2. Topo
4. Holení neviňátek z roku 2021
5. Basecamp 2023
6. První bivak a výhled do stěny na to co nás čeká...
7. Dlouhé čekání na první sluneční paprsky
8. Odpoledne prvního dne, kdy se ji blííme k ledové beriéře séraků
9. A u jsme v ní...
10. Druhý bivak byla chladivá díra, ale díky za ní...
11. Druhý den ráno pokračujeme pod skalní pás
12. Začátek skalní bariéry
13. A jde se na to...a ani počasí nelení a přitvrzuje
14. Syrovost třetího bivaku...
15. Třetí den stálo před námi rozuzlení celého příběhu
16. Detail skalního prahu
17. Detail skalního prahu
18. čtvrtý bivak byla zase jen ledová díra, ale lepí ne drátem do oka
19. Vrchol...sláva polní tráva
20. Úplně jsem se vyděsil jaký jsem proti Matějovi taka. Za zády západní stěna Baruntse...
21. A tradá dolů...
22. Nekončící hřeben...
23. Děsivá hradba Chamlangu a dalí silná vzpomínka ...
24. A je povem...Byla to pohádka, sen, anebo zkutečnost. Jsme dobří...ho..no! Světoví, kluci uatý...