Rathenské údolí jako na dlani
Toto otevřené fotogenické údolí pro mě znamená to, co v Českým ráji Hrubice. Ale nejen můj vroucí vztah k těmto oblastem je spojuje, jsou si obě podobné i materiálově. Obě poněkud měkčí ne ostatní oblasti v daném regionu a v obou proívám, a nejen já, po lezení zvlátní pocit směs radosti a úlevy z přeitýho lezení.
Rathen je známý nejen svými skalami, ale i svým skalním divadlem
(Felsenbühne), jezírkem plným pstruhů
(Amselsee) a krásnými turistickými vyhlídkami, které jsou ji od roku 1851 spojeny odvánými mosty
(Bastei).
Amselsee v pozadí s fotogenickou Lokomotivou
Bastei a jeho odváné mosty.
Stejně jako na vech pískovcích tak i zde platí přísný zákaz lezení s magnéziem či jinými vysuovadly. Potěující je, e v Sasku se tento zákaz i dodruje, moná to způsobují i poněkud vyí pokuty ze strany policie. Ono takových 300 Euro za bílé ruce je docela dost! Take upozornění pro práily: pod skalami prochází bystrooký ochranář, který větinou ani nevaruje a zrovínka zavolá policii a ta u je naprosto nesmlouvavá! Take Achtung! Stejně tak je v Rathenu přísný zákaz lezení za detě, sněení a podobné vlhkosti. Jiní stěny poměrně brzo vysychají a tak platí zhruba těch 24 hodin po deti, jako se to praktikuje v létě třeba na Prachově. A místní písek je váně troku měkčí, tak ve vlastním zájmu buďte rozumní.
Za okny sice poletují vločky, ale mi se přeci jen vydáme někam vzhůru! A e je kam vzhůru, tak o tom se vás pokusím za chvilenku přesvědčit. V oblasti převládá stěnové lezení, čemu odpovídá i poměrně vysoká návtěvnost. I kdy i toto je dost relativní, jsou víkendy, kdy ve skalách potkáte tak pět est dvojek a to na místní poměry a rozměry není opravdu mnoho! Ve srovnání s prachovskými frontami
.paráda!
Horolézt se zde začalo, a to s umělými pomůckami, v roce
1803, kdy kandidát učitelství
Hanke vystoupil na
Mönchenstein. I dalí zaznamenaný výstup rathenského lesníka jménem Friedrich Traugott Auerswald na rozloitý masív
Steinschleuder byl rovně nečistý. Teprve v roce
1874 byl bez jakýchkoliv pomocných nástrojů zdolán
Mönchenstein a tím otevřena oblast Rathen pro sportovní lezení. Do roku 1900 bylo zdoláno
14 vrcholů a o osm let později jich bylo ji celých 40. V roce 1923 se jejich počet zvýil a na číslo 85 a k dnenímu dni nejnovějí průvodce čítá úctyhodných
163 věí, na které vede neskutečných
2 193 cest. Je tady docela co lézt!
Dnes budeme ale skromnějí a podíváme se pouze na čtyři věe a nějakých těch 10 cest, více toho asi o víkendu nestihneme.
Lezení začneme na perle nejen Rathenu, ale celého Saska. Tou není nic meního, ne 80 metrů vysoká údolní stěna
Höllenhunda.
Famózní údolní stěna Höllenhunda
Na celého helepsa dokola vede dohromady 34 cest, ale ne vechny stojí za tu trochu strachu. Dnes prolezem čtyři megacesty v údolní stěně. Perlou na perle je rozhodně sedmdesátimetrová
Talweg VIIIa z roku 1955 od pánů klasiků Dietrich Hasse a R. Weigand. První kruh hódně vysoko (k němu hledejte ve slepých hodinách pár hodin s otvorem pro spásnou smyci), druhý kruh ten ani nevidíte jak je v dálce, v mlze
. a třetí potěí kousek pod dolezovým rajbasem. Cesta je to vyrovnaná a kdy si ji dáte vkuse, je to úlet a jedna z nejhezčích osmiček v Sasku. Pokud pod druhým kruhem lehce zahnete doprava, jukne na vás krouek od
Direkter Talweg VIIIa, je to sice jen několikametrová varianta, ale napřímí celý výstup a z úletu se pomalu stává extáze
.já vím, klídek! Dejte si, uvidíte a posoudíte jestli přeháním.
Höllenhund a jeho perloidní Talweg
Talweg pod prvním kruhem hódně vysoko nad dolinou.
Stejnými slovy bych se nebál hodnotit i cestu vlevo od Talwegu, odváně vedenou cestu
Herrenpartie VIIIb od dalích klasiků saského lezení Dieter Rülker a Bernd Arnold s druhy. Výstup z roku 1966 kopíruje velkou střechu (kruh), aby ji následně v jejím nejslabím místě překonal a přes 2.kruh pokračoval přes dalí převis do dolezové spáry. Whauu! Je nutno více morálu ne na předcházející lahůdce, ale výsledek stojí za to. Mohutný výstup mohutnou stěnou! Za zmínku a pokus (a těch bude asi víc!) si říká i
Variante VIIIc, RP IXa, kdy od prvního kruhu pod střechou provedete elegantní vývih mírně doleva ke druhému kruhu a přímo ke třetímu kruhu (2.kruh od originálu). Těí a jetě morálovějí zkrácení objíďky od dvojice Bernd Arnold a G. Lamm.
Tití pánové, s dopomocí dalího íleného klasika, kterým není nikdo jiný ne Gisbert Ludewig, vytvořili i dalí klenot ve stěně Höllenhunda. V roce 1977 pár metrů nad nástupem na Herrenpartii hodili blinkr doleva, těkým traversem se dostali ke kruhu, jetě těím odlezem od něj a pokračovali ji přímo hore ke druhýmu. Od něj pravotočivým obloukem ke třetímu pod převis, připomínající nos. A odtud i název celé cesty
Über die Hundenase VIIIc.
Höllenhund a dalí kráska Über die Hundenase
Take přes psí frňák celkem nelehce do kolmé stěny a přes 4.kruh buď doprava do spáry, nebo mono dolézt doleva západní hranou (
Westkante VIIc, mimochodem rovně jedna z mlsek v této stěně!).
A jejda, málem bych zapomněl na dalí schöne cestu, tak trochu netypickou pro oblast Rathenu. Je jí jedna z mála kudlin na Höllenhundovi, krásný, ale malinko odstraující tatranský kout, cesta s malebným názvem
Violette Verschneidung VIIIa. Autoři Bernd Arnold a W. Nolte v roce 1967 osadili tento fialový zářez dvěma kruhy, pokračovali dál spárkou ke třetímu (cestou lze utrousit nějaký ten uzlík) a doleva ke třetímu kruhu od údolky. Trhlina v zářezu je docela morálová a vzduná, ale je to bomba, kterou by byl hřích vynechat.
Höllenhund a do třetice perla Violette Verschneidung
Dalí vděčnou cestou
.ne, ne, u dost, seeřilo s, tak rychle pryč!! Nemůeme celý víkend strávit na jedný, by nádherný, stěně!
V Rathenu je malinko problém s noclehem. Bivaky sice jsou, ale nedoporučuji! Rathen je malá a přísně chráněná oblast a tak raději dojděte zpět k autům, která parkujete nad vesnicí na praném neplaceném parkoviti u lesa. Zde při zachování základní člověčí slunosti je tolerováno přespání vedle aut. A rozumně, a tolerance pokračuje i po vás! Parkovat můete i placeně (tuím e asi 5 Euro na celý den) z druhé strany přímo nad skalním městem (sem se dostanete z Schandau přes Rathewalde a doleva směr Bastei). Tady je ale nocování vysloveně zakázáno na kadém sloupu! Kdy jsme u těch příjezdů, tak se dá dojet po levém břehu do Oberrathenu (placená parkovitě) a přívozem za dvě ojra na pravý břeh a po rovině do skal, nebo lépe, levněji a proto i radostněji ze Schandau na Rathewalde, ale u vesničky Waltersdorf (tady je i odbočka na Lillienstein, o kterém bylo ji něco málo minule) doleva směr Kurort Rathen. Do lázní je vjezd povolen pouze lázeňským, co asi neukecáte, a tak vyuijeme ji zmiňované bezplatné parkovitě a seběhneme dolů z kopce. V jeho polovině určitě vytáhneme své drahé fotopřístroje a cvakáme a cvakáme a cvakáme. Údolí je to vskutku malebné.
A pokud neleníte a vylovíte z báglu i průvodce, můete si dát i první orientačku a identifikovat nejen Höllenhunda, ale naproti němu i mohutnou stěnu s mohutnou údolní hranou. A umí-li někdo z vás i číst, dozvíte se, e vě je proslavený a Superlativy obloený
Grosser Wehlturm.
Kleiner a Grosser Wehlturm krasotinky k nakousnutí!
Se svými 16 cestami nic moc, ale co cesta, to pojem v saském lezení. Výka údolní severovýchodní stěny je kolem 70ti metrů a její povrch připomíná jemně priclou převislou fasádu. Ostatně i čísla za názvy výstupů svědčí o fasádovosti stěny:
Superlative IXc,
Direkte Superlative Xa a
Separater Einsteig Xb, vechny od neúnavného tiskaře Bernda Arnolda z let 1977-86. (Superlative je sice nejčastěji pouívaný název pro tuto cestu, ale Arnold ji původně nazval malebným Wand im Morgenlicht, romantik jeden!) Tyto cesty vak jen tak lehce tečnem a necháme jejich popis na Jardovi Maríkovi, neb to je jeho parketa. My, prostí smrtelníci, zpět na zem a z ní sice do stěny, ale do lidtějího stupně. Pokud chcete alespoň očíčkem nahlédnout do pověstných Arnoldovek, tak si určitě dejte vzdunou hranu
Theaterstiege VIIc, bez stavění trochu těí VIIIa (zvlátě pro lezce mení postavy).
Grosser Wehlturm a mírně rozchrastaný spodek Theaterstiege
Tři kruhy relativně blízko u sebe (od prvních dvou stavění, ale jde to čistě - od prvního dynamicky a od druhého technicky) a pak u dlouhá treka exponované hrany k poslednímu kruhu od
Alter Weg. Tou na vrek a tam se nelekněte, pár metrů od vás je vyhlídka s desítkama hlučných tůristů a stejným počtem cvakajících foáků. Take úsměv na tvář a Gutten Tag (mono pouít i východočeskou variantu pozdravu, dochovanou předevím na Jičínsku - puritáni prominou: Kunda Pták). Hrana je místy jemně solivá (co potvrdil nedávno i Vía ve svých letních vzpomínkách), ale zase sedmdesát metrů opravdu vzduného lezení za tu trochu písku za nehtama stojí! Po celou dobu výstupu máte monost sledovat divadelní představení v místním skalním divadle, které leí prakticky na úpatí Wehlturmu. Ale raději to nedělejte, jednak cesta není zase a tak zadarmiko, a potom je lezení na přilehlé věe během představení
zakázané, aby se zamezilo vzájemnému se ruení během skalních a divadelních hrátek!
Originální skalní divadlo z divadelní hrany
Ale ne se od Höllenhunda vydáte vyzkouet morál na Wehlturm, máte si ho monost testnout na klasický morálovce z dílny pana
Ehrhardta Rengera. Tento, ve své době největí moralista, se svými chladnokrevnými prvovýstupy téměř bez kruhů nesmazatelně zapsal do historie saských hrdinských činů.
Padesátimetrová cesta na
Amselspitze s překvapivým názvem
Rengerweg VIIc z roku 1916 je skutečně typickou ukázkou toho, jaký byl autor zvíře! Solivý nástup (dávejte vechny smyčky který potkáte, stejně moc nedrí!), nejtěí místo pod kruhem který je tak ve dvaceti metrech! Ale od něj je to parádní línie, zvlátě kdy neutečete pod vrkem doleva za hranu ke druhému, vysoko umístěného kruhu, ale valíte stále přímo k jetě výe umístěnému kruhu na východní hraně a na vrek. Fakt morálovka, která vás donutí lepit smyčky i v místech kde to nejde!
Pokud se test zdařil, postupujete do dalího kola a tím je ji zmiňovaný výstup na Wehlturm. (Ostatně na tuto vě také vede jedna typische Rengerweg za VIIc, sice se čtyřmi kruhy, ale nebojte, bát se budete
!). Pokud i zde uspějete bez ztráty kytičky, tak vás čeká u jen závěrečný bonbónik a tím je krajinomalebný výstup na povinnou vě
Mönch. Na ni se tentokrát vydáme cestou autora prvního horoprůvodce pana Fehrmanna, jak jinak ne
Fehrmannweg VIIb.
Mönch a smělý nejitěný zářez Fehrmannweg
Pan Rudolf Fehrmann se svými druhy vystoupal krásným, mírně převislým koutkem jitěným pouze smyčkami v roce 1904 a na vrcholové platíčko, kde se setkal s plechovým mnichem, slouícím jako větrná korouhvička (osazen v roce 1877).
Mönch a jeho dva mnii schválně, který je ten plechový
Na Mnicha vede samozřejmě víc pěkných cest,ale jsou větinou těí ne se hodí k nedělnímu odpoledni a tak na ně dojde při přítí návtěvě této vděčné oblasti.
Take jak vyleze slunec, rychle do skal a pilně lézt!
BHH.