A tak jsme koncem července vyrazili s EQB týmem na jihovýchodní hranici výcarska, kde se u městečka Vicosoprano hrdě tyčí Fiamma (2487m) a na ní vede hajlajna. Není nejdelí, ani nejvyí, ale rozhodně je jedna z nejexponovanějích.
Ve čtvrtek dopo jsme na dolní stanici lanovky Albigna. Je horký letní den. Anče, Kwjet, Mára, vichni tři vyhazujem věci z auta a balíme. Strávíme nahoře 3 dny. Ne e by bylo, tak náročné to napnout, 26 m je taková pohodová délka a na obou stranách jsou navrtaný nejty, prostě si chceme tuhle exkluzivní lajničku patřičně uít.
Týpek z lanovky si Kwjeta s Márou pamatoval z loňska, kdy tu byli navrtat náhorní stranu lajny. (Kensy a Müller tuhle stranu v roce 2010 kotvili za frendy) Je hrozně upovídaný a má něco na srdci, jene mu moc nerozumíme. Asi nás varoval před počasím. Kdy nahoře vystupujeme z kabiny naskočí nám husina. Poprchává a je tak o patnáct stupňů míň ne dole. Razíme do bivaku, luxusního bivaku pod obřím utrem.
Ná bivak
Z bivaku k lajně je to asi půl hoďky, nejdřív stezkou, pak takovou rozchrastanou dvojkou. Jsou asi 2 odpoledne, kdy jsme nahoře. Kilák a půl pod námi je údolí plné ivota a letní svěesti a my na něj koukáme z obnaených hor plných sněhu větru a ptáků. Je jasno,jen čas od času nás zahalí mrak. Kwjet chystá náhorní stranu, já jistím Máru na Fiammě. Ve jde hladce, u je nahoře. Ruim ho a přivazuju mu na lano lajnu s kotvítkama a smycema. Zrovna zas přiel jeden z těch mraků, co se tu furt honí. A najednou se Mára začne nahoře nějak oívat a volá: Ty vole tady jsou nějaký pavučiny, nebo co?! Chvilku se ometá a pak: Hovno pavučiny, je tu elektrika! Kurva, u mi stojej vlasy!. Rychle si ho zpátky beru na zputění, jene na to máme krátký lano. Musí slézt asi 4 metry. Do píči! Jáu! ozývá se na kadým kroku. Začínám být podělaná. U je dole. Strháváme ze sebe vechno elezo. Musíme přelézt takový sedýlko, a pak sestupovkou do bivaku. Vrhám se na skálu a fakt brní pod rukama. Říkám to Márovi a on jen: to je hovno, proti tomu co bylo nahoře. V sedle se k nám přidává Kwjet: Ty vole, sluný, normálně ty skály nahoře srej.
Začíná chcanec. Proti klukům jsem beznadějně pomalá. Seru na styl a sjídím tu mokrou su po prdeli. Kolmí pasáe řízeně padám dolu. Strach, adrenalin a soustředění, abych se na tý kluzký skále nezrakvila dřív ne mnou projede blesk. Dobíhám do bivaku zpocená, pinavá, zadýchaná. Kluci taky jetě pěkně funí. Otvíráme gin a koukáme na bouřku.
Jsme nahoře u lajny, ale počasí se jen horí
Prí celou noc, za svítání přichází dalí bouřka. A pak prí celý den. Vylezeme sice nahoru, ale nemá to cenu, fučí, prí, je zima a skála rozpustile kloue. Po návratu zjistíme, e ná převis u protéká. V průběhu večera protéká stále víc. Je tam místo, tak pro jednoho. Jdeme s Kwjetem spát do předsíně chaty u přehrady.
Závěrečná fáze napínání
Ráno brzy vstáváme, neprí. up up nasnídat a běíme nahoru, napnuto je asi za hoďku. Jdu první na řadu, hrozně se těím. Sundám boty, skála studí, navazuju se, vechno se zpomaluje, zvuky jsou jasnějí, vzduch voní. Sedím na lajně připravená vykročit, koukám na tu jehlu a prostor kolem a hlava se mi trochu motá. Zvedám se, první dva kroky a je to tady, cítím se, jak dobře naladěná struna, napjatá a souznící. Docházím k jehle, radost, vděk, je mi blaze.
Anči přechod
Otočím se a druhý konec není vidět, je v mraku. Počkám a se trochu odmlí a jdu zpět. Druhý jde Kwjet, přeape to tam i zpět a jetě v půli zatrikuje. Řada je na Márovi, nemá to lehký, je krapet ve stresu. Má na chození tak hodinu, co není mnoho má-li člověk pokořit své hranice. Dává pár sluných pokusů. Před sundáním se jdu jetě jednou projít. V mlze husté jako mléko padám jako vestka. Nu horský highline má zkrátka své.
Kwjet
A pro ty co milují fakta a potřebují nějaký důkaz, e lo o něco hustýho. Fiammu poprvé napli M. Kensy a T. Müller v roce 2009, ale to jí bohuel nepřeli. V roce 2010 se vrátili a uspěli. Nae výprava té uspěla, krom toho, e jsme přeili, tak jsem první enská, co to přela a jetě OSFM (on-sight full-man). Horským lajnám zdar! Nazdar!
Mára na ústupu před mlhou
Anče
Mlha jak mléko