Setkání na Kozelce bylo povedené, počasí přálo a lidé kteří přijeli dokázali vytvořit pohodu, která trvala po tři slunečné dny. Opekly se kupy buřtů, vypilo moře piv, zazpívalo se spousty písní, vylezlo mnoho cest a zažilo spousty legrace. Příští rok se budem těšit na viděnou.

Foto z akce:







Díky všem, kteří přijeli.

V neděli odpoledne jsme jeste s Hopem navštívili pana Valentu, usedlíka a správce Manětínského archivu, abychom vyzvěděli, co je pravdy na pověsti o Kozlíkovi. Pan  Valenta se ochotně rozhovořil o prastarých zápisech v kronice města Manětína, ze které měl opsaný tento zápis:

Léta od božího narození 1332 v Nečtinech dvě míle cesty od městce Manětína nalezen byl mladý pastýř jeden jménem Myslata jsa za hrdlo zardoušen a ke stromu připoután provazem tím nasupeného kozla poutajícím. I rozhodli sousedé kozla utratiti. Jali se zarazit hrubý kůl nad obcí Doubravice, kde plochá rovina byla a kozla ke kůlu tomuto přivázati.  Kažký soused  pak něco svěcené prsti do klobouku vzal a vysypati ke kůlu šel. I rozlétla se pověst po okolí, že v Doubravici rohatý zasypán jest a soused každý pouť jednu rok co rok vykonal a prsť posvěcenou na vrch Kozelka vysypati šel. Tak vznikl vrch Kozelka.


My s Hopem si myslíme , že jde o nádhernou pohádku, i když místní již o této pověsti mnoho nevědí je stále dost lidí, kterí tuto pověst pamatují a dokonce přidávají doměnku, že proto je Kozelka protáhlá směrem od východu k západu, neboť většina poutníků nesoucí svoji trochu hlíny k vysypání na kopec, přicházela právě od mnohem osídlenějšího Manětína.
Myslíme se, že Kozlík, který se nyní na Kozelce objevil nemá ( teda aspoň doufáme) s jeho ďábelským předkem mnoho společného, i když vyprávění, že byl kozlík spatřen na Plzeňské věži, ( jak se mohl dostat na 9 m vysokou věž jejíž tvar do země zaraženého doutníku a jejíž obvod tvoří permanentně kolmá až převislá skála, nepřipouští žádné přijatelné vysvětlení ) a co asi vidělo několik lezců, kteří se vraceli z lezení tmou když vprávěli, že zahlédli rudě žhnoucí oči ve tmě v oblasti Zámku a Zámecké věže. Je zde mnoho dalších podivuhodných otazníků.

Každopádně přes den je toto stvoření naprosto mírumilovné, s Hopem jsme chvíli s pobavením poslouchali jeho tichounké pomekávání a pak kozlík Hopovi olízal ruce až k lokti. Hop jsa po lezení umyt prohlásil, že můžeme jít.


Foto JirkaS a Standa