Honzáč s Dejvákem v sektoru Can du Melafots v Siuraně
Někdy se to tak nějak přihodí a zjistíte, e musíte na chvíli vypadnout. Jedním z důvodů můe být třeba zaměstnání, 2 měsíce není moc, ale přímo příli. Krom toho můete najít milion dalích a najednou jedete luákem do Práglu a u vám přebalují batoh igelitem a on odjídí někam na pásu a vy doufáte, e ho jetě uvidíte. Pak si vyndáte kapsy, necháte prozářit příruční zavazadlo, chvilku si při pohledu na ceny říkáte, jestli vidíte dobře a u jste v okřídleném autubusu a je to.
Úterý 4. března:
Jetě jsem neletěl letadlem, tak abych si to dosyta uil, máme překvapivé mezipřistání v Marseille, z jednoho letu jsou hned lety dva. Zpestřením bylo, kdy mi steward vytrhl víno od huby těsně před Barcelonou, nenechávám si to líbit, chci si to dopít, vyměkl a vrátil ho. Klára je asi stejná salámistka jako já, vůbec nevíme, jak se dostat z letitě na nádraí. Výsledkem je ostrá zkouka z cizích jazyků. Je půlnoc.
Středa 5. března:
Atmosféru umocňuje přítomnost mnoha policejních těkoodděnců kvůli fanoukům Celtics Glasgow. Autobusem se nakonec dostáváme do centra. Policajt měl bohuel pravdu, nádraí Barcelona Sant je zamčené a do 5 hodin a u nyní v jednu hodinu před ním pospává pár unavených Skotů v zelenobílých dresech. Je tak est stupňů a straně fouká. Nasazuji drtičky na autobusové zastávce právě v době příjezdu nočního autobusu, exhibicionista se ve mně nezapře. Záhy nacházíme otevřenou hospodu, díky jazykové neshodě máme flaku červeného místo 2 dvoudecek, aspoň zde vydríme déle. Obsluha je jiného názoru, po půlhodině letí barovky nahoru a jsme zase na ulici, na ulici, kde je zakázáno pít. U mříe vchodu do metra v skrytu dopíjíme a ospale se s těkými bágly potácíme po úzkých uličkách hledaje azyl, neskutečná romantika, poněkud chladná. Po krátkém spánku v sedě v nějakém průjezdu a dalím bloudění konečně otvírají nádraí, teplo. Vlak jede a za 3 hodiny, a moc euro padne za snídani. Cestu do Reusu celou prospím, co je mi do nějakého slunce a moře za oknem.
Honzáč v Pizza de Pinya 7a, Siurana
V Reusu čekájí Dejvák s Honzáčem, co u vyjeli na začátku ledna. Vypadají jako ze urnálu, opálení, mírně jeté oblečení, zarostlí, jakési polodredy, první je zajímají cigaretové papírky. Tabák je ve páňu na rozdíl od papírků levný. Kdo přijede s Klárou vůbec nevěděli, čekali nějakou enskou, tak na mě čumí s trochu rozpačitým úsměvem. Při ranní kávě jsou prvním tématem blechy, prý si pohladili nějakého pejska v Masriudoms, co dosvědčuje vystříkaný sprej v koi s výmluvným obrázkem skákajícího hmyzu na obalu. Prý jsou čistí, uvidíme, ale asi jo, prali a sprchovali se v nějakém kempu. Čekají nás nákupy, nevěřícně koukám na plný ko, dokonce ve 2 supermarketech, Honzáč měl propočteno, kde je co levnějí. V popelnicích nic. Komunitní systém prý funguje a na rozdíl od výpravy Karla Němce k severnímu pólu chlapci na dvojku nezapomněli. Zde mírně předběhnu, úplně hubení nebyli, po pár dnech z nich vylezlo, e vařili stejné mnoství jídla jen pro dva. V Reusu nabíráme čistě náhodou jetě Sáru z Kanady, co přijela vlakem z El Chorra a chce do Siurany, vyjela za lezením asi na 2 měsíce. Ono tam vůbec potkáte zajímavé lidi a exoty. Usidlujeme se v Dejvákovo obytném Mercedesu z výkonem motoru 50 koní a odpovídající rychlostí si to ineme směr Siurana. Auto je celkem plné, jetě nepřipravené na 4 lidi, cestou na mě padají různé předměty a budí mě, aspoň občas vidím něco z docela divoké krajiny. Vídrholec na parkáči v Siruaně mě připadal pohostinný asi jako ostrůvek na kruháči, ten vítr je fakt krutej. Dnes lézt rozhodně nepůjdu, záhy vidím, jak to zde chodí, pivo, víno, pak přiel někdo z Holomóca a ubalil peka a najednou lezu v místním Srbsku Can Melafots. Zmrznul jsem tam tak, e se choulím ve spacáku na předních sedačkách, na sobě mám vechno oblečení a je mi straná kosa, no, jak tady takhle vydrím 2 měsíce, to fakt nevim, a to jsem jetě netuil, e díky větru mi budou ty přední sedačky v následujících 3 týdnech velmi častou noclehárnou. V nouzi nejvyí mi někdo podá smaenou makrelu, pak víno a u jdem k Arbonésovi do kempu a tam nějakej Fanatico Araňa a pivo a najednou je ráno.
Siurana, cestou do skal
Čtvrtek 6.3.:
Vodu neber, mám, jablka taky, říká Honzáč, tak nic neberu a jdu lézt. Netuil jsem, e ho uvidím a večer. V Can Pugui Pigui jsem maličko vyhládnul a vyschnul a zejména ztratil iluze o lezecké formě. Veliká kola lezení z 80. let a pohled z velkým respektem na převislé moderny začínající číslem 8. Večer se asi nic nedělo, protoe jsem si to ráno nepamatoval.
Pátek 7.3.:
Ranní procházka k El Pátí, na La Ramblu se ani nejdu mrknout, po nějakém 7a jdem za roh do Espero Primavera, nádherné lezení, ale ten vítr nám dává sodu. Večírek se nějak protáhl, kulka asi opustila hlaveň nebo rozjetý vlak neel zastavit, nevím, u se nepametám, ale ti chlapci z Holomóca umí zapařit.
Sobota 8.3.:
Rest day, přejídíme do Margalef, vůbec nechápu proč odjídet ze Siurany, ale kluci u tu byli fakt dlouho. Z dálky vypadají edivé rajbasové bobky úplně nechutně, téměř samizdatový průvodce od tvůrce oblasti a majitele refugia Jordi Poua u názor pozměnil. Jordi je sympaák ve vytahaném pinavém svetru a teplákách, dělník skal, přijel se podívat k přehradě v starém fiátku. Večer jsme dopili poslední víno, zítra bude detox, po půlnoci zazněla památná věta: My se do těch 8-áček prohulíme! A také někdo pojmenoval joint trenérem. Po půlnoci dolo na zpytovací hodinku a taky jsme se trochu samopochválili alá Azbest.
Siurana je na ostrohu nad přehradou
Neděle 9.3.:
Normal ráno, terénní RZ do sektoru Racó de les Espadelles, jeli jsme tak rychle, e do jednoho hangu jsme museli vystoupit. Taková delí frankenjura po dírkách, občas had, do 8a jsme se prohulili, ale nedali. Potkáváme nějake ostravaky a taky francostravaky Romana s Míou prostě Drtílky. Večer byl díky trenérovi snesitelný.
Margalef: Klára jistí Honzáče v Que pasa Neng 7a
Pondělí 10.3.:
elezná zásoba vody je nedotknutelná, krom toho jsme ji včera vypili, aneb lezecký den na dvou deckách vody, lezeme do naprostého selhání smední ako ava vyráíme zpět do civilizace, co je jakékoliv místo, kde budou mít vodu a hlavně víno.
Úterý 11.3.:
Probouzím se uprostřed vesnice, vzpomínám si na jednu otázku: Jak se mám spát pod lampou? Dej si jetě víno... V devět přila do infocentra slečna nazývaná bohyně, část výpravy utekla od snídaně, prý kvůli internetu. Dále u jen Reus, nákup, přejezd do Margalef, ryby, chlast slast, v popeliti u ohnitě je docela teplo, jen mě napadá, proč jsme se vlastně myli?
Margalef: Dejvák v La Drecera 7b
Středa 12.3.:
Jedem k nějakému kostelíku do druhého údolí, nádherné místo. Pojďte za mnou, já to tady znám. Supíme macchií do kopce a nakonec se traverzem dostáváme tam, kam máme. Parádní dlouhé cesty z výhledem daleko do kraje. Nefouká tu a ten název Cabernet, dalí poklidný večírek.
Čtvrtek 13.3.:
Zajeté koleje, ráno stín, ale pak mozol neúprosně zapraí, Dihád, skvělé lezení na výsmahu. Večer přejídíme pro tabák a víno, obojí není, li jsme spát velmi brzy, asi abychom byli na rest day odpočatí.
Margalef: La Gomorra 7b+
Pátek 14.3.:
Vegetíme u přehrady, auto je na palku a Dejvák se maluje válečnými barvami, mám strach... Koupačka v přehradě, malý výlet do Granadelly pro 10 litrů vína, strouhanku a tatarku. Taky chci v Čechách takové asfaltky od unie, to by se jezdilo. Smaák ve skalách fakt bodne a jak jsme byli odpočatí, je najednou půl páté. Asi jsme byli v klidu, protoe ostravaci na nás neseslali Lepru ani jinou chorobu...
Sobota 15.3.:
Vypadáme pouitě, ale tváříme se statečně a odhodlaně, ostravaci se ňák potuleně usmívají. Jdem lézt, raději pěky, pro jistotu s sebou táhneme kanystr červeného. Jsou velikonoce, přijelo straně lidí. Lezeme ve vybrané společnosti, Iker Pou, nějací taloi z planetmountain.com, Drtílci, Gendovci i Malomocní. Připadáme si důleitě, nae přítomnost podtrhuje jejich umění... Největí úspěch dne podařilo se vysomrovat na peka...
Margalef: Výhled od kostelíku
zde je pár písmen rozmazaných červenou tekutinou... lezeme opět s Drtílky, jejich ranní rozcvičky jsou kouzelné. Mía s paemi opřenými v bok krouí pánví a říká: Já u to dala, Roman to dneska taky dá, abychom u tam nemuseli. Je s nimi místňák Izák, silák. Jsme v Gulagu, straná dřina, výsledek ádný, 5 pokusů v dachonautice a 2 pády metr pod slaňákem, ale to potěení z boje...
Pondělí 17.3.:
Doel ha i chlast, u zas... Přejezd do Cornudelly, mení nákup, pořízeno naprosto ve a navrh kafe, pivo a internet v Climbingworld. A zase vídrholec v Siuraně.
Margalef: na parkáči, to černý zvíře je Matěj
Úterý 18.3.:
Po trenérovi jdeme do místního Srbska, napříč počáteční apatii a pozdějímu krajnímu odporu to nebylo tak hrozné...
Středa 19.3.:
Tělo docela čerstvé, ale hlava unavená. V očekávání plného nasazení v Margalef a pohledu na kapky na zadním okénku auta ¾ posádky dobrovolně či nedobrovolně restuje. Davida jistí Matěj, snad. Jo, to je jeho pes, zapomněl jsem na něj, je tu s námi od začátku, moná jsem si ho vimnul a dnes, je to černý labrador. Moná na ně zbyde i česnečka. Ač u svítí slunce, podle ji zmiňovaných kapek prohlaujeme, e prí a neoputíme vozidlo. Později zjiujeme, e okénko je pocákáno olejem od smaení. Po malém doplnění zásob přejídíme zpět do Margalef.
Margalef, sektor Cabernet: názorná ukázka neúspěné kamufláe, sen kadého fotografa
Čtvrtek 20.3.:
Rest day 2. Zevling s trenéry a maséry (jo, tak jsme přejmenovali alkohol) pod přehradou, sprcha pod hrází. První jarní den vítáme po půlnoci. Začíná mě bolet zub, první z bezesných nocí, au.
Pátek 21.3.:
Jedeme ke kostelíku, fouká jako svině, azyl nacházíme v Jihadu... V noci nespim, čtu si a opíjím zub vínem. Povedlo se, ve 4 usínám.
Sobota 22.3.:
Stále fukeř, prsty skrze koi na kai, zase rest day. Věnujeme se oblíbeným činnostem, hrajeme San Juana, necháváme si poradit od trenérů, sem tam masá, vaříme v černé kuchyni, abychom poetřili plyn. V est večer přijídí Medva a spol.z Holomóca a začíná krátký úderný večírek. Balantinka asi není tak úplně patné pití. Mlátička mě chce rozbít hubu, znám ho z chatu na lezci, kde jsem bránil nai vlast při civilní slubě. Po pár úhybných manévrech útočící Mlátička zakopává a padá přímo na hlavičku. Druhý den mi i chvíli věří, e jsem mu ten rypák rozbil já, e neměl provokovat.
Margalef, sektor Cabernet: Honzáč
Neděle 23.3.:
Vítr stejně jako zub ne a ne přestat, ibág nezabírá, jediným lékem je víno a lezení. Zase sektory Jihad a Cabernet. Usobiaga zabodoval hned napoprvé, ve 2 cestách má lana, na kterých visí a fotí týpka v 3. cestě, z pod 4. cesty nás nevybíravě vyhání, e jsme v záběru (a to se mu v květnu v Juře vrátí). Večer opět za větrem v černé kuchyni s čím dál oblíbenějí hrou San Juan.
Pondělí 24.3.:
A zase vítr, absolutní nechu, ráno snad mrzne, to vlastně mrzlo i v Siuraně, ale vítr sráí teplotu nesnesitelně nízko, 7-céčka ve stínu vzdáváme a jedem na pár cest k Laboratorii. Večer se loučíme s Olomoučákama a i přes velmi, opravdu velmi suchý drink je velmi veselo... Prostě ravá, e i banán v čokoládě přiel na broskvičku.
Margalef: Roman v Sativa Patatica 8a
Úterý 25.3.:
...tak veselo, e je opět vybitá baterie a prozřetelně stojíme v dolíku. Zachraňují nás dva podsadití sadaři se Samurajem. U odpadků doplňujeme garderobu, tepláky Reebook a oldschoolová flíska mě zabezpečí tepelně a jako bonus pracovní boty, cyklistické dresy a plátěnka na časy přítí. Nějaké ultra práky od Sai zabraly a zub je opět odloen. Sao,děkuji! Děláme meganákup, sprcha v kempu, veget na plái, vyhnání od policie. Jedem na takové to místo, kam se jezdí autem dělat různé věci, čeho záhy asi est nadrených párů v autě velmi lituje a s pískajícími gumami natvaně přejídějí jinam. Z dálky si nás prohlíí i policie, ale po signalizaci čelovkou, e je ve v pořádku, odjídí. Zapíjíme Kláry odjezd a moje narozeniny, jako dort dostávám madaleinu s jointem uprostřed: Zapal si svíčku!
Masriudoms: Honzáč v 7b
Středa 26.3.:
Lezeme v Masriudoms, parádní jeskyně s mírně převislou stěnou vlevo. Potkáváme neskutečné Frantíky, jsou velmi vysmátí a ač se tak netvářili, záhy onsajtují 50-timetrová 8a.
Čtvrtek 27.3.:
Padám 3x v 8a metr a půl pod řetězem, večer hrajem San Juana a opíjíme se v celkovém nákladu 20 kč/ os. a to řádně!
Terradets: Dejvák v Occident7c
Pátek 28.3.:
Na den učitelů obohacujeme své vzdělání o přímo konspirační setkání s dealerem (po zavolání mobilem na nás mával z balkónu přes 2 bloky na ulici) a nákup stralivého mnoství hae, asi tak 50 g, za to by nás zavřeli, a bychom zčernali. Asi na den... U moře se radíme s trenéry, jak dál.
Sobota 29.3.:
Zase v jeskyni a zase marnej, proč jsem si nevylezl i jiné cesty. Je třeba se opět poradit s trenérem.
Neděle 30.3.:
Seru na 8a a padám 5x v jednom 7c, to je fakt dno, je třeba se odrazit.
Terradets: Honzáč v Occident 7c
Pondělí 31.3.:
Přejídíme do Terradets. Cestou jsme se stavěli na nákup a v Santa Linyi, nákup byl mnohem méně depresivní, ale alespoň jsem se v Santa Linyi vychcal, vysral a zhulil, ideální místo pro vykonání primárních potřeb, to nebylo zneuctění, naopak, navrátil jsem přírodě, co její jest a jetě si zameditoval.
Úterý 1.4.:
Terradets je boí, ale těká oblast, slunce je nemilosrdné, lezení ani ne, ale to by bylo, abychom si na něco nestěovali, e?
Terradets: nějakej pontek
Středa 2.4.:
Slunce smaí jetě víc, mnoho lezců se raději poflakuje v lehčích cestách. Světe div se, kdy přiel stín, konečně, tak ti, co vydreli, stejně odeli.
Čtvrtek 3.4.:
Auto zase nestar (dopsala mi tuka), tradiční restdayové roztláčení, funíme půl kiláku ke hrázi, kde je pak kopec dolů, natěstí zde nemusíme auto přivazovat na lano , kdyby nenaskočilo před prudkou zatáčkou, jako v Masriudoms. Slunce u přehrady nevadí, veobecná hygiena, dokonce jsem si i vypral... Honzáč má 2 bráchy a z jednoho hrnce jí neuvěřitelně rychle, na nějaké fleky na hadrech veobecně kalem. Večer jedem na net, kafe a pivko do Trempu, parkujem na kopci.
Terradets: na nákupu
Pátek 4.4.:
Spali jsme u Trempu, ale na malym kopci, auto se nepodařilo roztlačit, natěstí přijel elektrikář. Auto nastartoval přes nevim co a odjeli jsme v servis, snídaně v podobě trenéra a kafe moc nesedla, fuj. Baterie je v prdeli. Zapomněli jsme vzít vodu, ale kupodivu máme co pít i chcát.
Sobota 5.4.:
Nečekaný rest day, po včerejích 4 cestách? Asi náročné lezení, máme utahanou hydrauliku. Dejvák vyrobil vodní dýmku, nářez...
Santa Linya: Honzáč v Air Line 7b
Neděle 6.4.:
A zase lezeme, je veselo, na krápníky asi platí bicepsové zdvihy s činkou na svislo, tzv. kladiva.
Pondělí 7.4.:
Zadařilo se, bolest veliká... Morálový záitek z vynechaného jitění byl tak silný, e následovalo vyuití vech rezerv v boji dolézt to stůj co stůj, protoe tohle u raději ne. Je zajímavé, co člověk dokáe, aby nemusel podruhé v klíčovém místě riskovat 15 m letu s nejistotou, jestli to bude jetě nad podlahu...
Úterý 8.4.:
Zkurvilo se počasí, vlastně u včera, asi je na čase trochu zapařit u přehrady.
Santa Linya: Dejvák v Asaltibankis 7b+
Středa 9.4.:
Chčije jako svině, k obědu jsou sýrové pízy, nainstalovali jsme novou autobaterii, kterou jsme včera koupili, dalích nečekaných 100 éček v prdeli, dělá se hezky... Podle Azbestovo SMS má do pátku chcát, uvidíme, třeba si spletl Tremp s Tarnem.
Čtvrtek 10.4.:
Azbest se nespletl, jedeme na svaté místo vech lezců, do Santa Linye. Ano, vichni svatí trpěli, trpíme i my. St. Linya je asi svaté místo vech sebemrskačů, vichni jen sedí, padají a řvou. Pak přijel Bůh a dělal to samé v Neandrtalu, projektu za 9b.
Pátek 11.4.:
Opět trpíme, trpí i Bůh, ale i tak se směje po 15 m letech do jeskyně. Zahulili jsme s Bohem, můeme zemřít... Bůh s námi i promluvil, při výměně jointů prohlásil: Hash. A my: Wheat. Dokonalá výměna informací!
Santa Linya: Bůh v Neandrtalu
Sobota 12.4.:
Povedený rest day, lezu 5 cest, jsme osvíceni, dali jsme... I díky E-drinku od polských katolíků.
Neděle 13.4.:
Konečně pravý rest day, válíme se u přehrady v Terradets, Matěj dává bazény pro klacky. Říkáme mu, e nám nevadí, e je černej, ale e je pes. Ale kdy bude hodnej, tak e se v přítím ivotě narodí jako bílej, labrador. Hrajeme asi 147. hru San Juana, Honzáč vede asi 85:62, a dočítám asi 10. knihu, některou i dvakrát, sahám do knihovny a mezi čokoládami skutečně nalézám dalí.
Pondělí 14.4.:
Lezeme a máme úspěný den, zítra mi nebude dobře... Doel plyn, vaříme na malém ohni. Při jednom kolektivním večírku se védy, Amíky a Italem, zaperlil Danilo, to jako ten Ital. Ptal se jestli v Čechách jíme koně, e nejlepí steaky jsou z hříbat a doplnil: Wow, little horses. Imitoval hlazení. Bang! Imitoval výstřel a dodal: Mňam, mňam!
Gorges du Tarn
Úterý 15.4.:
Po ranním mrazíku ukazuje slunce svou sílu, výsmah. Lezl jsem jen jednu cestu, asi 5x, zítra u snad přejedeme do tarnské chladničky.
Středa 16.4.:
Přejídíme kolem Andorry přes Pyreneje do Francie, zajímavá cesta, krajinářsky velkolepá. Ve Francii byla jetě zajímavějí, staví nás celníci. Aby ne, starý obytňák, vepředu 2 polodredi, vzadu pes a jeden čtenář. Máte nějaký hai? Ne. Máme psa. My taky. Ven. Kapsy obrátit. Vajglo, káe celnice a ruku má u pistole. Máme jít od auta. Celníci prohrabávají přístrojovou desku, v prvním tabáku jsou dlouhé papírky. V druhém nic. Do třetího se nepodíval, za 3 dny jsme v něm nali kousek hae, co jsme nemohli najít. Mladí celník prosahává čalounění nade dveřmi, nic, koukne na druhou stranu auta na díru nade dveřmi, asi ho napadlo, e tak blbí snad nejsme. Ale blbcům těstí přeje, neel tam, 10 g. Starí prohledává poličky, vezme kakao, otevře ho a zatřepe rukou, nic. Vezme kafe, sakra, vrátí ho zpátky, uf! 20 g. Bere do ruky krabičku Colafytu, a kurva. Otevře, nic, uf! Jéi, je to v tom druhym, ale ten u nechává. 15 g. Celnící otevřou pajzku a u jen pohled je znechutí, chvilku se hrabou. Honzáč si ongluje s kamínky. Já se vidim někde v cele. Řikejte něco, povídá Dejvák. Zeptej se jí, jak je daleko do Millau. Honzáč chytí kamínky a ptá se celnice. Ta se rozzáří, dobrej tah, hoani jsou si jistí, e jsou čistí, jak lilium. Ptá se celníků, jak je to s tim Millau. Starí se taky začne usmívat a řekne 300 km. To je za jak dlouho? 4 hodiny. S tímhle? To není Ferrari. Celník mávne rukou, a koukáme zmizet a my rádi poslechneme. O 5 km dále na parkáči pro turisty Dejvák zastavuje a balí prvního trenéra ve Francii. Je tu draí nafta a i některé potraviny. Croissanty (jak se to ku.va píe?) jsou tu lepí. Do Tarnu nedojídíme, spíme u nějaké benzínky, kazí se počasí.
Gorges du Tarn: Medvěd v Grande Nature 7b
Čtvrtek 17.4.:
Dojídíme do Millau, sport Antipodes zkrachoval, magnézium jsme sehnali jen drahej Petzl, ale máme plyn a vaříme!!! Jdem i lézt, sakra, síla asi zůstala ve panělsku.
Pátek 18.4., sobota 19.4.:
Jsou tu Medvěd, Bejbs a Tomá z Plzně a banda nějakejch ádrařů v sanitce, chčije fest, ale pak je i hezky, lezeme, padáme, lezeme, klejeme a padáme.. Parkovitě je najednou prázdné, ale zároveň nějak moc plné jednoho Nora, Harry is back!
Kámoi odjeli, v ivotě bych neřekl, e budu smutnej, kdy Honzáč odjede, no jo, ivot je změna. Přijeli nějací ústečáci, Martin Klemsa vechny pobavil svou výkonností. Nejen ve skalách, jednoho rána se jeho stan podivně otřásal, jako kdyby foukalo, ale ono nefoukalo, bylo bezvětří.
Gorges du Tarn
Neděle 20.4.:
Trávíme půl dne s Harrym, bez komentáře, je to tyran... Začalo to ohněm, e je chromej, pak něco si půjčit a u sedí s kafem v autě. Vezem ho na nákup, poradí perfektní místo na parkování a vysílá nás na kilometrovou procházku do slejváku, sám si sedne do kavárny a čeká, a načepujem vodu a přinesem ji. Zpátky si veze litrovku vodky. Prý proti Čechům nic nemá, jen mu nějakej rozkopal rádio a taky nohu, přemýlím, jestli ho mám kopnout do tý samý, nebo do tý druhý.
Pondělí 21.4., úterý 22.4.:
Lezeme U jezírka jako správní plzeňácí a fanklub staré party z dob, kdy mrzlo, e by ani Astičku nevychnal. Prí a chčije, Tarn je téměř vylidněn, i Harry zmizel, prý má ten had někde v Millau apartmán. Jezírko nás odrovnalo.
Gorges du Tarn: Les Aires de Désire 8a na Tennessee
Středa 23.4.:
Měl jsem sen, e jsem zapomněl PIN. Kdy jsem se probudil, sen se stal skutečností, fakt jsem ho zapomněl. Následné zjiování v praxi byla prdel, ale moc jsem se nebavil. Na 4. pokus u druhého bankomatu jsem si natěstí vzpomněl. Je to 2389. Jinak to byl rest jak má být. Nejdraí kafe zájezdu na náměstí s přímým přenosem činnosti zvané práce. Pak u jen zase nákup, nafta, pivo... Frantíci jsou paka, mají kartony s lahvičkama 250 ml a víčkama, co se otvírají jen rukou. Pro začátek konzumace je typický sled zvuků: cvak, tsss, cink, cvak, tsss, cink (to jako e víčko odletělo do kartonu), cink, cvak, tsss... Prázdné lahve se vyhazují do popelnice se sklem na parkáči v Tarnu nejlépe okolo půl sedmé ráno.
Čtvrtek 24.4.:
Lezeme na Tennessee koutovou spáru na 35 m, super záitek, následné 8a dělá ze zítřku rest day. Večery jsou díky jičíňákům zábavné.
Pátek 25.4.:
Osobní duevní i fyzická hygiena, ty vole, dolo pivo, vlastně ne, a zítra.
Sobota 26.4.:
Lezeme v L´amphi u vodopádu, sezónního, kouzelné místo, pěkné cesty. Při poryvech větru i se sprchou, na slunci příjemnou, ale kdy zalo, tak ne zas a tolik.
Gorges du Tarn: Hlavy pod vodopádem L´Amphi
Neděle 27.4.:
Původní plán lézt 7b na pohodu nevyel, hned to rozlezové nás odrovnalo a druhé dorazilo, motivace = 0, jetě zkusíme rest day a lézt, ale ve skutečnosti se u vidíme doma.
Pondělí 28.4.:
O zábavu se nám tentokrát postarali 4 divně hovořící Němci z Holandska. Dolo víno, jedem na mini nákup.
Úterý 29.4.:
Lezeme a padáme, padáme a padáme, depka, doel hai, jetě větí depka, tak chlastáme, jetě větí depka...
Středa 30.4.:
I kdy u máme být kdesi za Mende, zase lezeme a padáme. Nakonec je dosaeno malého Pyrrhova vítězství, Mía přelezla, Roman snad přítě. Odpoledne jsme opravdu za Mende a nakonec a za Lyonem. Přeíráme se rybama.
Čtvrtek 1.5.:
Jsem debil, je svátek práce a francouztí socani ho velmi důsledně dodrují. Holt koupíme francouzská vína v Lidlu v Německu. Stěí jsme natankovali, výhodou je dálnice vymetená od kamionů. Podařilo se nám nezaplatit ani jedno mýtné. Mercedes podává neskutečné výkony a několikrát překračujeme 110 km/h. Končíme Unter den Linden ve Frankenjuře a rychle na schnitzl do hospody, paní byla přísná, měřila si nás tak, e měla místo očí displey a tam lítal jeden tělesný rozměr za druhým, pivo bylo natěstí stejně studené, tak jsme to přeili.
Krom Boha jsme potkali i bytosti z vesmíru, Adam Ondra v Action Directe 9a
Pátek 2.5.:
Frankenjura, cítím se jako doma, jak by ne, kdy vlastně nemám trvalé bydlitě. U sem jezdím 15 let, je na čase toho Chasina dát. Vylo to. A Patximu se to vrátilo! Dal Dejvákovi foák, a ho vyfotí v Action Direct. Tak jsme se vyfotili navzájem, Dejváka s Matějem, Matěje, Dejváka a les a aby se něřeklo, několik mazanin z automatu nakonec Patxi měl. Adámek je frajer, chybělo málo a bylo to doma.
Sobota 3.5.:
Je tu straně plzeňáků, tolik lidí, hrůza. S Rosou a Ondrovými je nás na parkáči 6 aut. Dírky kouou, piču jsme vylezli, ale hezky jsme se pohejbali. Nejvíc zaperlil Martin Pelikán. Hned po příjezdu, otázka první: Čistě náhodou, nemáte někdo spacák navíc? Ondrovi měli a půjčili i bouldermatku. Otázka druhá: Nemáte někdou náhodou expresky a lano navíc? Poznávám tě, jasná!
Neděle 4.5.:
Pár sedmiček na rozloučenou na Nussbergwandu a rychle k Třem ptrosům na domácí stravu a do Plzně a do Garáe, ale to u je jiná kapitola. Vlastně jsem tam vydrel asi 3 dny a odjel jetě na 5 dní do Cereda.
A zazvonil zvonec, vlastně budík, pohádky je konec, jde se makat, bó na účtu je sucho.