Ostatně u Radan Kuchař, jakoto persona, která je navdy nesmazatelně zapsaná do historie Eigeru, tvrdil, e kritérium pro zlezení hory je chu to udělat i s vědomím, e se to nikdy nikdo nedozví, a tak by to mělo být a zůstat.
Mittellegigrat
Hřeben Mittellegi je fakticky východním hřebenem vybíhajícím přímo na severovýchodní resp. severní stěnou a vede a na úplný vrchol Eigeru. Nastoupit na něj se dá různými variantami a zhruba uprostřed jeho délky stojí přímo na hřebeni chata Mittellegihutte. Dá se říct, e na jediném moném místě, kam se mohla vejít. Hřeben byl nejprve prostoupen v sestupu a teprve v roce 1921 byl vylezen poprvé zespodu. Jen pro srovnání, výstup normální cestou v západní stěně se podařil u v roce 1858.
foto by Š archiv Jirka Trávníček
Přístup k chatě
K naemu výstupu jsme pouili zubačku, která nás dovezla tunelem skrz tunel a na jiní stranu hory do stanice Eismeer, kam jsme dorazili kolem poledne. Odtud jsme pokračovali na chatu Mittellegihutte. Ze stanice zubačky Eismeer je moné sejít tolou a úplně dolů k ledovci (cestou je moné několikrát odbočit u dříve, je potřeba sejít a úplně dolů), kde stačí venku sejít několik metrů po úplně jednoduché rampě přímo na ledovec. Slaňování tudí není třeba a i eventuální návrat z chaty na stanici není ádný problém. Na internetu panují ohledně tohoto různé dohady, nicméně fakt je ten, e přístup k ledovci je skutečně nekomplikovaný a cesta zpět je moná.
Krátký úsek po ledovci směřuje vodorovně přímo k chatě. V zásadě je pak moné zvolit buď kratí variantu, kdy se z ledovce co nejdříve vstoupí na skálu, vedoucí k chatě, nebo variantu delí, kdy se pokračuje traverzem dále po ledovci a zhruba pod úroveň chaty a pak rozbitým skalním terénem nahoru přímo k ní. Zvolili jsme první (a nutno říct logickou) variantu, jako ostatně ten den kadý. I o tomto místě panují různé informace, týkající se obtínosti, mnoství jitění a počtu délek. Skutečnost je taková, e jde o jednu seriózní délku lezení, kdy nejtěí jsou cca první 3 metry za spoďáky a bez stupů, a dál u ádný problém není a jitění není potřeba. Délka je zajitěna nýty a stačí cca 6 expresek, končí slaňovacím kruhem. Dalí výstup pak pokračuje v prudce ukloněném rozbitém svahu přímo směrem k chatě, kde jde jen o to neudělat chybu, celkem nám tak výstup na chatu trval něco málo přes dvě hodiny.
plánek nástupu
foto by Š archiv Jirka Trávníček
nástup z ledovce na skálu
foto by Š archiv Jirka Trávníček
Alternativním způsobem, jak se na ni dostat, je vylezení kompletního hřebene z údolí skrz chatu Ostegghutte o čem nemůeme podat blií informace, protoe jsme to nezkusili. Dle naich informací se ale jedná o docela seriózní, často dvoudenní záleitost, která se často neleze.
Chata
Dosaení chaty se dá označit za jeden z klíčových bodů celého výstupu. Pro upřesnění, místo k leení a přespání v jejím bezprostředním okolí není vůbec ádné, s výjimkou heliportu, který je ale tak malý, e na něm helikoptéra nepřistane a pouze tam sloí náklad a letí zpět. Klepat kosu v bivaku je samozřejmě asi moné i jinde, ale přijde nám to v tomto případě zbytečné.
mittellegihutte
foto by Š archiv Jirka Trávníček
Chata je malá, cca 30 míst, vejde se údajně i víc, take rezervace je nezbytná. My jsme volali na chatu kvůli rezervaci dva dny před příjezdem, a stačilo to. Dřív to ostatně ani moc nelo, protoe chata byla kvůli patným podmínkám na hřebeni otevřená teprve od 23.7.2012 a telefon byl tudí hluchý. Ubytko s večeří a snídaní stojí 70 CHF. Docela úlet, ale na druhou stranu je to jednou za ivot a tahat tam s sebou v batohu dalí zátě v podobě jídla je taky zbytečné. Navíc chatařka Angela vaří výborně, jen jsme se oblizovali po celkem čtyřech chodech. Pokud vím, večeři vyuili úplně vichni a neviděl jsem nikoho, kdo by venku něco klohnil. Dle knihy hostů jsme letos byli prvními Čechy, za loňský rok jsme nali rovně jen dva české zápisy (dva kluci z Krkono resp. Třince, příp. se ozvěte), jinak tak více ne jedna třetina vech zápisů byli hortí vůdci a zbytek větinou výcaři.
Výstup
Snídaně probíhala v několika sledech, aby se vichni veli do jídelny. První jdou samozřejmě vůdci s klienty, cca ve 4:30. My jsme chatařku u večer ukecali na 4.45, tj. o 15 minut dřív, ne je obvyklé. Vyráeli jsme tudí pár minut po páté hodině ranní.
foto by Š archiv Jirka Trávníček
foto by Š archiv Jirka Trávníček
Z chaty je to na vrchol cca 600 výkových metrů, s úasnou expozicí a neskutečnou dírou pod zadkem na obě strany, po celou dobu výstupu. Někdo psal, e to, co je vidět z chaty, není vrchol, ale zhruba polovina výstupu, a to jak výkově, tak co do vzdálenosti. Není to úplně pravda, protoe to co se z chaty zdá jako vrchol je ve skutečnosti poslední prudké místo, nad kterým se u hřeben začíná pokládat a přechází v ostrou sněhovou hranu.
Prvních cca 70 výkových metrů jsme si vylezli u den předem před večeří, take v eru a s čelovkou to pak ráno nebyl větí problém. Lezli jsme sólo, míjeli jsme nýty a slaňovací smyčky. Brzy se vyjasnilo a my jsme přes dalí věičky a vývihy pořád valili nahoru, stále bez jitění. Lano jsme během celého výstupu vytáhli celkem asi na třech místech, jednou pak taky na krátké slanění z Grosser Turm. Pro výstup stačí pohodlně jedno padesátimetrové lano, my jsme měli kadý svoji poloviční edesátku. Celkem je na hřebeni taky přiblině 200 m fixních konopných lan, někde celkem zbytečně, protoe chytů a hlavně stupů je kolem dostatek, nicméně jsme je samozřejmě vyuili, kdy u tam jsou, e. Občas jsem si ale představoval prvovýstupce, jak to lezli bez nich.
Na posledním docela strmém vývihu, zajitěném fixními lany, kde se z hřebene na chvíli přechází do severovýchodní stěny, u začínal být na skalách sníh. Stále jsme ale lezli bez maček, dreli se lana kde to lo, a mačky jsme nasadili a opravdu na začátku podvrcholového sněhového hřebene.
fixní lana SV stěně
foto by Š archiv Jirka Trávníček
Expozice této části hřebene je neskutečná a výhled dolů do severní stěny taky. Údajně se někdy dle podmínek dá místo po hřebeni jít po skalách jiní stěny, ale v naem případě to moné nebylo, i kdy se to z fotek můe zdát jinak. Navíc by byla opravdu koda se o hřebínek oidit. Vylapaná stopa vedla přímo po vrku hřebene a jen výjimečně uhýbala na jednu nebo druhou stranu, prostě paráda. Konalo se i nějaké to drama, kdy noha, poloená do vylapané stopy, zničehonic projela skrz převěj do vzduchoprázdna, ale dobře to dopadlo.
foto by Š archiv Jirka Trávníček
foto by Š archiv Jirka Trávníček
Zdeněk na vrcholu
foto by Š archiv Jirka Trávníček
Sestup západní stěnou
Na vrek jsme dorazili v 9:30, po 4,5 hodinách lezení. Docela dobrý čas, myslím, e hlavně kvůli tomu, e jsme se moc nezdrovali jitěním. Docela dost tam foukalo, take jsme oblékli bundy, zalezli za převěj na jiní stranu, pojedli a hlavně rozmýleli, kudy zpátky. A tam jsme si uvědomovali, e nejsme zdaleka ani v půlce celého podniku. Pohled na jihozápadní hřeben vedoucí na ledovcové plató pod Mnichem nevětil nic lehkého, navíc se na něm i stoupá, take jde o takový sestup nesestup. Oproti tomu pohled dolů západní stěnou vypadal na pohled přijatelněji, a navíc vede přímo k úpatí hory bez nutnosti spát dalí noc na chatě resp. pouít docela dost drahý vláček. Plánek sestupu bohuel nedopatřením zůstal v autě.
plánek sestupu
foto by Š archiv Jirka Trávníček
Rozhodlo asi to, e na vrchol se po hřebeni začali blíit dva Němci, kteří nám u večer v chatě říkali, e budou sestupovat na západ a mají kvalitního průvodce. Rozhodli jsme se tedy na ně počkat a jít dolů společně, co se ukázalo jako dobrá volba. Uetřili jsme si určitě spoustu bloudění, protoe cesta dolů na rozdíl od prvního zdání není hlavně v horní části úplně přímočará.
foto by Š archiv Jirka Trávníček
foto by Š archiv Jirka Trávníček
K sestupu snad jen tolik, e nám zabral neuvěřitelných 6,5 hodiny, totálně nás znechutil svou délkou a hlavně strukturou skály. Jde o jeden velký kamenolom, kdy prostě nejde občas něco neshodit. Já sám jsem dostal kamenem dvakrát, jednou do ramene a jednou pod koleno, natěstí bez následků. Několikrát jsme se museli navzájem schovávat za balvany a převisy. Jetě těstí, e ten den nikdo neel nahoru a ani za námi u nikdo dalí nesestupoval. Z celkových 1700 metrů se dá přiblině 600 metrů slanit, co na naich dvou svázaných edesátkách lo víc ne dobře. Větinou jsme vyuili instalované slaňáky a brali jsme to vdycky ob jeden.
V 17 hodin u jsme seděli na Kleine Scheidegu na pivu a pozorovali, jak se po dvou dnech krásného počasí hora zničehonic zahaluje v mraky a začíná pret a padat kroupy. Take docela dobrý timing.
Závěr
Děkujeme Pavlovi Urbánkovi z UH za výborné informace (!)
Celý podnik představuje takový kvalitní alpinismus, s lezeckými pasáemi cca III IV UIAA. Nic lehkého, ale taky ádný extrém. Dle alpské stupnice jde o obtínost D. Celý výstup je hodně exponovaný a chce to lézt jistě, neudělat chybu a nebát se. Nezbytné jsou dobré podmínky a stabilní předpověď počasí. Z vybavení stačí cepín, mačky, 60 m poloviční lano (nebo dvě), několik karabin, expresek a smyčky, naopak potřeba nejsou vklíněnce, friendy nebo jiné podobné hračky.
Zdeněk Vaculík a