(Heinrich Harrer, Anderl Heckmair, Fritz Kasparek a Ludwig Vörg ve dnech 21. 24. července 1938. Rakuani Kasparek a Harrer se s německými horolezci Heckmairem a Vörgem potkali a ve stěně. Nordwand, které se přezdívá Mordwand, si před rokem 1938 vyádala osm ivotů, Rakuan Gollackner zemřel vysílením po výstupu SZ ebrem.)
Aby k narozeninovému dvoudortu bylo co číst, sepsal Petr své eigerovské vzpomínání.
Text formou dopisu včetně originálních kreseb snad bude dostatečně č(t)itelný pro větinu z vás. (Ti zbylí, pro které by to přeci jen bylo příli náročné, mohou vyuít naeho prostého přepisu níe, poetiku v něm vak ji nenaleznou.)
Pokud by někoho text inspiroval ke zveřejnění vlastního eigerovského vzpomínání, budeme rádi (můj email pod článkem).
"Asi nejvíc je láska, ale pak hned svoboda"
Petr Prachtel
Přeji Ti, Petře, aby oboje zůstalo i nadále s Tebou.
Petra
Příběh PRVNÍ - Petr a Zorka Prachtelovi (Eiger 1971)
(1)
Eiger 1971 Z+P
Est nobis voluisse satis?
O Osudovém kopci a jeho "Mordwand" jsem prvně slyel od rodičů - ti, ač tenkrát spíe jen "véhááci", velmi batili osudy bájných hrdinů stěny, o nich se v duchu dobové indoktrinace soudilo a psalo, e jsou něco po způsobu "übermenschen", prodchnutých krajním kamarádoftem, obětavostí za hrob atp.
Myslím, e "Um die Eiger - Nordwand" (1938) byla té v naí knihovně, ale v důsledku válečných událostí jsem se k ní tehdy u nedostal. Rodičové samozřejmě věděli, e prvovýstup se rozvinul téměř přesně v ten samý moment, kdy já prvně zalapal po kyslíku a moná z toho i něco vyvozovali.
Poměrně brzo jsem té Eiger uviděl na známkách coby jeden ze symbolů konfederace, o něco později i na (famózním) akvarelu mladého E. Whympera. To u jsem popolejzal v lomech a trochu i v Tatrách, a samo sebou na velkou stěnu i trochu myslel. Ale zdaleka nebyl ten správný čas. Zorka se o nejvyí stěně Evropy (nepočítaje ovem vých. sráz Mte. Rosy a moná i souseda Welterhorn /*2/) dozvěděla asi a od H. Buhla a G. Rébuffata - co ale nevím jistě, stejně jako zda snad po ní někdy zatouila - asi ne, protoe se v posledku vyjádřila, e se jí "Eiger moc nelíbil, e tam la jen kvůli mně".
Pamatuji jetě ivě ten nimbus tajemnosti, heroických skutků a straných,
(2)
leč vysoce inspirujících tragédií - ano, tam jsem chtěl také být!
Ale la léta, já se postupně octnul v "ofsajdu" a stěna rychle ztrácela své straidelné tajemství i kouzlo.
A kdy jsme se k ní nakonec přece blíili, bylo prvotní nadení i touha dávno pryč. A stěna jakoby cítila, e jsme tu pozdě - nechtěla se ani ukázat a nakonec nás docela brutálně setřásla -
Na místo nás zavezl Lubo Pospíil z Prahy, který měl místo v autě a normální vízum 3-nedělní, kdeto my jen to zatracené krátké, vehovudy 11 dní čistého času. Jeho netáhla Nordwand, ale Eiger jako takový.
Část této doby jsme nejprve probendili velijakým objíděním s emigrantem, co nás "klofnul" na rakouské dálnici, a konečně
v sobotu 7.8.1971 vyhlííme od jezer k ohromné hradbě skupiny Jungfrau, a pak poprvé a vlastně naposled vidíme "nai" stěnu celou - ze zubačky a pak chvilku i z pravého úpatí je vlastně taková, jakou jsme si jí představovali, lae překvapivě tmavá a suchá - vypadá jako velký a podhledem zkreslený vápencový kamenolom.
Kleine Scheidegg (vulgo "ajsdrek"), u extrémní lunapark, nás ovem řádně stresuje, take s nechutí stavíme stan, a jak se ukazuje na patném místě. V noci nás toti ohrouje agresivní pastýř-oran, sousedům Anglánům dokonce kudlou stan rozřízne (!) a zbytek díla pak dokončí jeho krávy - nepřítomným majitelům 1/2 toho stanu seerou (sic), zatímco oni bojují o zrno v polovině cesty, kde je za nekřesanský peníz merčíme z Kl. Sch. dalekohledem.
V neděli 8.8. pokračují lijáky a večer se strhne taková bouřka, e Lubo uprchne na Scheidegg, my do jakéhosi přístřeku.
Pondělí 9.8. stěna bílá, zima. Chvílemi ale vidět, take ji trochu tudujeme. Navečer přemisujeme stan k potůčku, pod Rotstock, jeho narudlá převislá stěna - zřejmě jetě neposkákaná docela táhne, není vak čas ani vercajk. - Místo pěkné, konečně se vyspíme do foroty.
Úterý 10.8. Pokus! "Divné teplo a mraky praví deník. Váhavě pakujeme, a sice
(3)
na rychlovýstup. Říkám Zorce, e "traák je 10 hodin, e ho má Messner s Habelerem, a na ten e půjdeme" ... no a tohle je záhada, snad čiré jasnovidectví, vdy oni jej udělali a 1974!
Cpeme 2 kletry s koeným dnem a kovovým okem. Tvrdá 40-ka (aby nebrala vodu), pár karabin (částečně těkých) a smyc, tandový skobokrouek made in Stanislawski, pár meních k tomu, ilegálně (!) uříznuté "téčko" (mně), Zorce do ruky černou zubatou skobu s očkem, rezervní ponoky a rukavice, a těké zástěrkové červené komplety "kovo", údajně vodovzdorné (skutečnost byla jiná), dále čepičky pod (ASMÜ) helmy, mačky elezňáky pro mne, Zorčiny ji trochu sofistikovanějí, zakoupené v Grindelwaldu, společně s dost těkým rudým ďárákem (obojí seralo přes 1/2 devizáku). V báglech jsou té dost primitivní návleky, malá (asi palcatá) baterka, 25 m repky, rakoviny z "Kotexu", malá "kojenecká" termoska s kafem, kousek ementálu a uheráku (z "Túzu") + patka tmavého chleba, něco čokolády, moná 1-2 malé pomeranče. A zapalovač od otce "Brzdícího plye". "Ten nezapoměň. A kamínky!"
A jetě ovem "Miniolda" (AL-F), ten na krk. Na sobě máme "normální" tatranské oblečení, tj. flanelové koile, svetry, pumpky, ovčáky, postarí Ganky, na krk vlněné "obojky", a jetě vlněná spodní trika - ta zatím v báglu.
Tak vyráíme, zatím váhavě a pomalu, po jemné suti a trávě dalekým traverzem pod stěnu. Je 8:30, vlastně docela pozdě.
Na nástupovém tvrdém firnovém poli s kameny se clona nachvíli roztrhne a spatříme překvapivě zkrácenou a poloenou stěnu, vyvolávající dojem, e by skutečně mohla odsejpat rychle. Signál ke zrychlení!
U tabulky Watanabeho se znovu zatáhne, ale my ji přes ohlazený zčernalý val nastoupili a tak kmitáme vý a vý. KAdý svou cestou, přes schody a labilní police, kde bůhvíjak drí haldy ostrohranného těrku.
U jsme trochu unikli hlaholu, troubení, bučení a houkání, ne vak svistu (deprivantních) triskáčů, třaskotu nonstop cvičících ostrostřelců domobrany, a předevím ne dunění zvlátě odporné dýzy. Co dělat.
Rád bych Zorku vyfotil shora, ale není to snadné - vzdor dost neforemnému báglu -
(4)
- tvář fialová z kyslík. dluhu je zatraceně rychlá.
Na úrovni rozlámaného pilíře se zleva ozve cvakot těrku a bugrů a skrze mlhu vidno dvojici paněláků, sestupující (vysoce prozřetelně) přímo pilíři (my se dríme vpravo, ve spádnici Rote Fluh). Cosi křičí, ale jsou moc daleko, a co je pro nás navíc panělskou vesnicí - ale zdá se, e nás chtějí před něčím varovat ukazují nahoru.
Vydám se proto kus traverzem na pilíř - a u vidím tu pohromu, toti nejméně 4 hamtáyk vprostřed Druhého pole!
Nálada poklesla, mraky naopak vystoupily a zřetelně houstnou. Dáváme si proto hodinovou pauzu (s obědem) pod převisy Stollenlochu. Pak místo abychom té sestoupili - km itáme dál, a protoe se hned zaprásknu, tak od Těké spáry u na pagátě.
V ní visí (spí vedle vpravo) zpuchřelé lano, pozůstatek staré záchranky. Spára je trochu nepříjemná, část. sokolíková. Nad ní rozlehlé "zaslepené" police, úasná Rote Fluh (bohuel ji s nyplovou japonskou "magic line") a - Hinterstoisser.
V něm prověená tlustá "záclonová ňůra" a jetě 2 volné rachotiny. Prohlíím nejprve horu, ukotvení - nic moc - pak se rozhodneme lézt zleva odspodu a volně.
Plotna mokrá, kousek sněholedu, docela mazec - snad VIIc saxónských, odkud jsme vlastně skoro přímo dorazili a to jdu bez rance (a v úctě).
Z. následuje v pohodě, přibliuje oba bágly jako kdysi Harrer, a shromaďujeme se na Rebitschově ploince pod stříkou dvojitého "VV", o které jsme dlouho mysleli, e je "Schwalbennest" - není nakonec ale přece?
Zatímco se stěna dosud chovala "sluně", zde je nějak podezřele ivo. Ustavičně kolem něco lítá. Jsme vak zatím plní optimizmu: je sice u před polednem, ale e jsme a sem spotřebovali jen 2,5 h čistého času, odhadujeme, e přinejhorím za dalích 6 bychom mohli být nahoře, tím spíe, e po sněhu (či ledu) chceme "kufrovat", jak jsme obvykle dělávali.
Leč "Pámbu mění" - ukázalo se něco úplně jiného. Zde toti skončil ná eigerský pokus, tady zůstal ná sak do dneních dnů, nepochybně in s s" - jen co toti vystrčím plaici nad "VV", dostávám leďákem do helmy a zazvoní, a u se sypou celé laviny vč. bugrů. Vykouknu s přemáháním znovu a vidím 150 m nad hlavou ty
(5)
klienty či začátečníky. Pateticky klofou cepelíny a vykopávají celé vany a ploiny, přičem trčí víceméně na jednom místě - paneboe, to jsou snad ti samí, co jsme je pozorovali dalekohledem - mysleli jsme, e jsou dávno nahoře!
Sprka od nich je zcela souvislá, nepolevují ani na vteřinu. Znovu vykouknu a řičím na ně jako tur - "hu" odpovídají, a sekají jetě zuřivěji. ílenství!
V zoufalství traverzuji doelva na pofidérní kluzké plotny, co t uzbyly po 1. ledovém poli - jene tady se to sune přímo z Eisslauchu jetě víc...
Tedy zpět a bojová porada: čekat, snad časem zmizí ze spádnice - té proto, e nemáme technický popis stěny a hledat nablind nějakou skrý by bylo docela obtíné.
Tak čekáme - hodinu za hodinou ... nezmizeli. 10 hodin na mizerném tandu, neuvěřitelné, e? A čeho se nakonec dočkáme - oveme u jen děsivé bouřky, která bude trvat celkem 18 hodin, a pak - po krátké přestávce - jetě několik dalích dnů.
Natahujem na sebe vechno co máme, uděláme lanové zábradlí a odkládáme elezo doleva do traverzu. Nemůeme se vak nějak odklonit od ztvrdlého krouceného fixu, visícího shora z kouta, jeho se obáváme co hromosvodu.
A je to tady. Tma, sypou se kroupy, leje ledová voda s kameny, a blesky hustě lítají z Eisschlauchu tak blízko a nás ofukuje. Zorka nejeví známky neklidu, alespoň ne navenek, já se vak tetelím hrůzou - nevěděl jsem tenkrát, e blesky se od poduky konkávní stěny větinou odráejí nebo po ní sklouzávají (dělůají "abky")...
Začíná zatékat, musíme obtíně přes lana - přetáhnout ďárák. zorka sedí - nebo polosedí opřená o studenou zeď. Protoe tohle nevydrím, stojim a přelapuji, dre se zábradlí, na kraji ploinky před ní.
Teď lítají i velké kameny a z "VV" se u valí učiněný vodopád, ve kterém ďárák přestává fungovat. Je velký rachot, Zorka vak přesto - jako obvykle - recituje a vypráví pohádky...
Výrazně se ochladilo - natěstí moc nefuní. Vibrujeme vak podchlazením z ledové vody. Koplo by teď něco teplého, ale to si můeme jen představovat, co i činíme.
(6)
Hromy divo bijú prakticky nonstop jsme jako uprostřed nějaké bitevní vřavy.
Nakonec i v tomto hluku nějak usnu, a podkleslý sklouznu i se ďárákem z ploinky a v té samé chvíli přikvílí shora ohromný placák a doslova se mi otře o nohy ze sna se v hrůze vymrtím zpět jako kapr. A prorazím vak hlavou. Teď teprv berem naplno ledový proud, co nás předtím spíe podtékal, nebo el přes.
Neveselo, truchlivo... konečně kalné ráno (středa 11. 8.) - kalný pohled na nyní odpudivou stěnu a macerované vodní mrtvoly v ní.
Těké rozpohybování, por nás u zjevně vede cesta jen dolů. Jaká demoralizace a zklamání!
Z. pro mne (opět) uetřila kousek její suchard a budu jej věru potřebovat: Jeliko přes traverz valí laviny krup a kamenů, zkouím slanit Kurzův pilíř ale na konci čtyřicítky visím v převisech a nevidím dál ne 5 m. Volně loený ádná osma, navazuji repku a jedu dál... bohuel, stále veliký převis tady asi uváznul chudák Toni Kurz.
Musím zpátky, co je řádná makačka; snad by bylo pěkné za sucha a tepla; zdevastovaný zpět u přemrzlé Zorničky.
Teď jde ona. Ručkuje s těkým vodním báglem táhne ji dozadu, po té balkonové ňůře holýma napuchlýma rukama v drsném horním průvanu a úplných oponách krup. Je na ni alostný pohled a pomyslím: Nepřibudou tady snad dalí 2 kříky?
Ale udrela se a já vzápětí taky. Těká spára. V botech čvachtá a jsme podchlazením celí ztuhlí musíme vak nějak slézt, ani tady lano (a vercajk) nestačí na jiný manévr. Pod ní jsme trochu chránění před lavinami a vzmůem se na 2 fotky. Ale jetě jeden suovo-sněhový nechráněný traverz, který mezi salvami nutno přesprintovat.
Jsem za ním, pod spásnými převisy Stollenlochu. Teď Zóra nevidím ji v hustém mraku křičím Teď! - vybíhá po polici... ale vechno patně. Zvysoka hrozivé varhanní pléno a u z mlhy přes ni a vude kolem letí nevídaná várka kamenů, ledu a bloků jak telegrafní budky (co jistě dorazily a na úpatí). Zcepením hrůzou zda se mi, e je
(7)
s ní konec ale ne, jetě ne, zázračně se z toho temného pekla vynořuje bez jediného krábnutí. Neuvěřitelné, e ani sajlbordel, zamotaný kolem, neutrpěl ádnou újmu.
Jsme tedy, řádně poničení, předběně zachráněni. Abychom ale unikli dalím salvám v otevřeném dolním svahu, musíme se odhodlat ke vzdorosklenářství. Čerstvý kyt jedné skleněné tabulky dvířek povoluje, ze toly vyráí mohutný proud vzduchu teď neprodleně dovnitř a uhánět prudkým svahem dost těsného tunelu. Zdá se, e není dost místa na vyhnutí a jízdní neřád neznáme ani náhodou, proč taky.
Letíme, co to dá, po pracích a mezi zuby. Ale u jede odspodu zubačka a jak rychle!
Co teď? Doleji se rýsuje výklenek... letíme proti vlaku, Zorka bez baterky padá do kolejitě a rozbije si koleno, bleskově vak vstane, oba ve vinglu plháme komínově a ji visíme i s bágly za černý kabel snad neprobije...
Mainfíra snad ani nehoukal, je asi zvyklý, jen jedna babka jde posléze v posledním vagoně do vejvrtky v domnění, e vidí obvěence.
Honem dál, ne, zpátky! - dalí souprava a jetě jedna... fuj, konečně trochu voraz stanice Eigergletscher, lidé pod detníky, krávy, lívance, odbočka, mokré louky
A ná plátěný stan zplihlý a napůl vytopený, statečně vak vydrel. Spacáky ne zrovna suché, ale nae. Něco teplého na vaříku, oetření Z. kolena (středně pofid) spánek.
Večer procházka na Scheidegg a zpět. Přiměřeně zneklidněný Lubo (musel utéct z normálky), nějaké drahé jídlo a pití a stále oklivo, Eiger u nevidět.
Jetě dva dny čekání ádní Angláni (!!, ádná dalí ance. Nakonec Zorka v husté mlhovině vykonává akt pomsty na brutálním pastevci v mlakách za ohradami sundává dvěma vůdčím, hrozivě rohatým kravám, ohluující zvonce včetně těkých smrdutých ohlávek. Chudinky radostí poskočí a z vděčnosti jí olizují ruce
O zvonce se podělíme s Luboem a padáme aspoň na Matterhorn, na jeho vrcích kmitá Zorka já fotím v dalí bouřce a sněhovém vlizardu bez výhledu, ale
(8)
také (zcela) bez lidí...
Dalí výstup na Eigerem se zdaří za 7 dní (tuím výcaři), měsíc poté se koná první úspěná záchranka ze stěny vrtulníkem téměř ze stejného místa, a dalí shodou okolností naeho saského známého... ale u nic z toho pro nás.
A do konce totáče poslední výjezd, marné vekeré dalí pokusy vrátit se (nepomůe ani garance vrácení devizáku) disciplinárka, udání, konec snu o velkých stěnách a vysokých vzdálench horách...
Petr Prachtel
VI/2013 z deníku VIII/1971
foto Š P. + Z. Prachtelovi 8/1971
foto Š P. + Z. Prachtelovi 8/1971
foto Š P. + Z. Prachtelovi 8/1971
foto Š P. + Z. Prachtelovi 8/1971
foto Š P. + Z. Prachtelovi 8/1971
foto Š P. + Z. Prachtelovi 8/1971
foto Š P. + Z. Prachtelovi 8/1971
foto Š P. + Z. Prachtelovi 8/1971
foto Š P. + Z. Prachtelovi 8/1971
foto Š P. + Z. Prachtelovi 8/1971
foto Š P. + Z. Prachtelovi 8/1971
foto Š P. + Z. Prachtelovi 8/1971