Olomoučáci u byli na prázdniny rozebraní, tak jsem musel sáhnout do praských zásob.
Nakonec vypadalo nae čtyřčlenné komando takto: Danča s Michalem a Jirka se mnou. Cíl byl stejný jako loni. Nejdříve strávit tři dny pod severními stěnami Zubů a pak se přesunout pod Marmeládu.
Cesta ubíhá jako vdy celkem v pohodě kdy se člověk těí, dá se i deset hodin v autě snést. Pod zuby ale doráíme později ne loni, a tak se rozhodujeme nehrát si na hrdiny, pěkně si připlatit a dojet a na horní parkovitě. Tady rychle rozděláváme stany a necháváme unavená těla pořádně odpočinout před zítřejím lezením.
Druhá lehčí půlka druhé traverzové délky v Cassinovi (hi res)
foto by Š Fil
Jako první cestu vybírám
Cassina ,8- na
Cimu Ovest . Cesta je to velice známá a proslulá hlavně svým 60ti metrovým grande traverso, který je z celé cesty nejtěí. Nalézáme jako druhá dvojka, ale po zahřívacích pětkových délkách, které přebíháme celkem na pohodu, nás borci poutí před sebe. Jeliko letos volíme taktiku super lajt a lezeme bez batohu (jen s pitím a botami u pasu), jsme před klíčem vcelku čerství a můeme se do něj pustit. První lezu já. Snaím se lézt rychle a efektivně. Ani nestíhám cvakat vechny skoby a u sedím na tandu a dobírám spolulezce. Jirka leze druhou, podle topa stejně obtínou, v reálu vak těí délku. Borec v ní bojuje a funí o sto est. Bohuel si musí párkrát odsednout. Já jsem ale rozhodnut přelézt ve čistě a bez odsedu, a tak do toho naburácím a natěstí se mi vechny ty titěrné litičky daří udret a nespadnout. Dále nás čekají jetě dvě délky za sedm, které jsou také dost vypečené a člověk v nich musí zapojit jednak sílu předloktí, tak i mozek. Zbytek cesty probíhá v duchu - tudy by to lo, tak lezem. Patnáct metrů odlez, skoba a zase patnáct metrů lezení. Kolem třetí u vysedáváme u (ne na ) vrcholového kříe a čeká nás jen nekonečný sestup dolů, na jeho konci je kýená voda, jídlo a odpočinek.
Nekonečno nade mnou (hi res)
foto by Š Fil
Jedno z mnoha slaňení (hi res)
foto by Š Fil
Skvěle rozlezení se druhý den poutíme do hlavního questu
Hasse Brandler, 8 + neboli diretisima severní stěny
Cimy Grande byla vylezena u v roce 1958, a tak si říkáme, e kdy to kluci vylezli jetě snad s konopnými lany a v bačkorách, tak mi to musíme zvládnout taky. Nejhorí na této cestě je fakt, e nejtěí délky přijdou a v půlce a to u za sebou máte dost sedmičkového lezení. První metry jsou rozehřívací (zvlátě Jirkova neskutečně rozbitá pětková délka, v ní jsem se na něj při jitění ani nemohl dívat, jak jsem se bál, e pole do údolí asi dva náklaďáky kamení).
Jedna z méně pevných pasáí v Hasse Brandlerovi (hi res)
foto by Š Fil
Začátek sedmičkového maratonu (hi res)
foto by Š Fil
Potom přijde série sedmiček, které člověka dobře načnou. Tahám je vechny já. Parádní lezení, pevná skála, atletické kroky, sem tam nýt. Kdy se člověk prokoue ke klíčovým osmám, má fest natečeno a to vlastně jetě ani nezačal. Oba chvíli odpočíváme a pak se vydávám vstříc první osmě. Je to celé do kopce a tak lezu rychle, abych se příli neunavil. Sokol, spoďáky, bočáky, dlouhý tah do madla. Na tand dolézám úplně vyřízený a kdy se mě Jirka na druhém konci ptá, které chyty jsem bral, neumím mu odpovědět, protoe sám nevím. Lezl jsem na krev. Chvilka odpočinku a jdeme na to. 8+ková délka začíná převískem přes který není vidět. Cvakám první skobu, ahám nad převis a
do háje je to mokrý. Vracím se. V hlavě mi to vře, tep se zrychluje, adrenalin koluje v ilách jako roztavené olovo. To přece není moný, přece se to teď neposere, u jsme tak vysoko! Musí zabrat, prostě musí
Nalézám znova, chytám mokrý chyt, fixuji ho a
pád. Sakra, proč?! To snad néé! Nedá se nic dělat. Ze skoby si zklamaně prohlíím dalí postup a zjiuji, e následující dvě délky jsou úplně protečené vodou. Jetě chvíli nadávám a pak se poutím do zdlouhavého hákování, které je natěstí podpořeno dostatkem skob.
Nevypadá to mokře, e... Ale bylo. (hi res)
foto by Š Fil
Po přehákování zbytku převislého kouta ve, jakoby mávnutím kouzelného proutku, uschne a my můeme zbývající lehké délky dolézt zase volně. Nedá se nic dělat, pro volný přelez se budu muset jetě vrátit. Cesta za to určitě stojí. Povinné vrcholové foto a rychle dolů k autu. Já si dělám jetě okruní jízdu kolem Čim, protoe mi asi z pátého tandu spadla expreska. Stejně ji nenacházím.
Vrchol Cimy Grande, 2999m (hi res)
foto by Š Fil
Poslední den vybíráme lehkou cestu (
Egger Sauscheck, 6+ ) vedoucí na
Cimu Piccolu . Lezeme ji ve třech spolu s Dančou. Druhému týmu se toti u podruhé řízlo lano a Michal toho u má dost. Dává si rest. První délku Jirka zdvojuje. Přece nebudeme tandovat kadých 20 metrů. Druhá, nejtěí, padá na mě. Začíná od spoda pěkným sokolem. Kdy vak člověk doleze nad něj, zjistí, e celou dobu lezl na velkém odchlíplém pilířku, který se mohl kdykoli zřítit dolů. Dále následuje jemný prstíčkový traverz (za obtínost cesty) a pak u jen deset metrů odlez ke tandu. Dalí délky zase spojujeme a dolízáme před druhý těký úsek. Pod převis. Jirka se ho chopí a ladně ho přelézá. Následují tři brutálně rozchrastané délky, při kterých se leze v podstatě po hromadě volných utrů. Na jednom tandu nás Jirka upozorňuje, a se raději ničeho nedotýkáme a pokud mono stojíme na jedné noze, protoe ve kolem duní jako samo peklo. Poslední pětkové délky (u zase celkem pěkné) nás zavedou do sedélka mezi Anticimou a Piccolou. Danče s Jirkou se u ke kříi nechce, a tak lezu sám. V topu je poslední úsek psán na čtyři kratí délky (max 4UIAA). Já to tahám na jednu 62 metrů dlouhou. Ve chvíli kdy Danče projde lano jistítkem se chytám vrcholového tandu. Teď u stačí slanit pár délek dolů a je před námi minimálně den a půl volna, kdy musíme pořádně zregenerovat před nadcházející lezenicí.
Jestlipak to má chlapec protáhlé tandem... (hi res)
foto by Š Fil
Začátek sedmé délky cesty Egger Sauscheck, 6+ (hi res)
foto by Š Fil
Dalí den se pomalu přesouváme do Cortiny, kde nakupujeme (Michal nová lana) a procházíme se po městečku. Večer nacházíme pěkné tábořitě pod sedlem Giau, kde se Michal s Dančou rozhodují, e na Marmeládu nepolezou a volí alternativní program v oblasti Nuvolau. Jirka zase přichází s návrhem, e by potřeboval jetě den oraz a e prý máme zítra lézt ve třech bez něj. Je dohodnuto.
Předposlední tand (hi res)
foto by Š Fil
Dolomitská nádhera (hi res)
foto by Š Fil
Probouzíme se do slunečného dne a po hodinovém pochodu stojíme před 200 metrovou skalní stěnou Corda Negra v oblasti Nuvolau. Michal vybírá pěknou rozehřívací cestu (
Anello sos petto, 6- ). Rozhoduji se, e jí polezu sólo, abych nezdroval postup ostatních. Poutím si hudbu z empétrojky a jdu na to. První délka za 4+ člověka pěkně probudí. Následuje klíčový 6-kový úsek, kde u se musí trochu lézt. A mě překvapuje, s jakým klidem ho přelézám. Dále je to asi 100 metrů pětkovým terénem na vrchol. Nenahraditelný pocit (něco na tom je, e Alexi?). Celkový čas výstupu něco přes deset minut. Kdy slaňuji (měl jsem s sebou 50 metrů 7mm repky) Michal s Dančou zrovna opoutějí první tand, take mám dole chvíli volna. Dalí cesta (
Elisabetta, 7- ) má nejtěí délku hned tu první, take se domlouváme, e jí vylezu nejdříve já, pak se odváu a budu pokračovat sám. Ostatní jí půjdou v lanovém drustvu. Hned ze začátku mi něco nesedí. Tohle přece není 7-. Vdy jsou vude chyty! Na tandu hodím lano dolů a pokračuji dál veden nýty. Kdy se terén začne naklánět, dojde mi, e jsme asi o cestu jinde. Sakra. Co teď? Dolů se mi nechce, a tak si na sedák cvakám dvě smyčky a lezu s přecvakáváním. Obtíe této délky byly, jak jsem se později dozvěděl z průvodce, 7-. Při přelézání nejtěího místa mám v hlavě úplné prázdno. Myslím jen na chyty a svůj dech. Stoprocentně se koncentruji. Povedlo se. Jsem nad převisem a traverzuji do původně zamýlené cesty, kde u je to samá pětka a čtverka, take je ve v oukeji. Po dolezení cesty se mi vybaví článek z Montany o testování pevnosti itých smyček
Vrcholové plato na Corda Negra (hi res)
foto by Š Fil
Poslední délka cesty Via centrale, 8/8+ (hi res)
foto by Š Fil
Mezitím na mě zbytek týmu čeká dole (zas tak dlouho ne, asi deset minut) a společně lezeme předem vybranou Elisabettu. Na tandech se střídáme, a tak to trvá celkem dlouho. Nahoře jetě ukecávám Michala, aby se mnou slanil a přelezl poslední délku té mé omylem lezené cesty, která je psaná za 8/8+ (
Via Centrale ). Začíná kolmou stěnkou po dobrých chytech. Pak je dobrý rest a následuje převislá plotna se krabkami a klíčovým krokem přes jednoprdu. Dále u linka jen lehkne. Dílo se zadařilo a onsajt je doma. Pak u vichni naposledy slaňujeme, balíme věci a jdeme zpátky k autu.
Na smluveném místě nabíráme Jirku, který celý den odpočíval a nabíral magenergii. Michal nás veze pod Marmeládu, kde se balíme natěko a vyráíme nahoru k chatě. Musíme si pohnout. Chceme vylézt a zafixovat první délku, ne se úplně setmí. Já vlastě jetě neřekl, o co jde, e? Moderní časy neboli
Moderne zeiten neboli
Tempi moderni je 1100 metrů dlouhá treka z dílny rakouských mistrů vedoucí jiní stěnou královny Dolomit. Nejtěí je hned úvodní délka (za krásných 8), pak u se člověk jen nesmí ztratit a musí vydret.
Na chatu přicházíme kolem esté. Máme tak jetě asi dvě hodiny čas, ne nebude vidět ani na krok. Balíme lezení a jdeme pod nástup. Je to překvapivě daleko. Nakonec vak začátek Časů nalézáme a já se poutím do delikátní poleené technické vypečenosti. Sérii úvodních kroků střídá lezení po ničem a jedné hodně malé bočákové litě. Následuje nátah do dobrého chytu a jede se dál. ádný odpočinek. Nahoře mě dostane asi sedmimetrový vyhlazený koutek, který si musím dojistit sám. S řevem natěstí chytám závěrečné madlo a čekají mě u jen tři metry traverzu na tand. No, zas tak lehké, jak se říká, to nebylo. Nechám se spustit a jistím Jirku na rybu. Na borce je to prý těké, a tak několikrát sedá. Bohuel mi nahoře oznamuje, e cestu nepoleze, e jedem dolů. Nepřesvědčí ho ani fakt, e nic těího u tam není a e to klidně celé polezu na prvním. No co u. Dalí pytel pověen. Aspoň je pro co se vracet.
Scházíme na chatu, kde přespáváme a dalí den se vydáváme na cestu zase dolů na parkovitě. Michal nebere telefon, a tak se snaíme stopovat. Nikdo nás nechce vzít. Asi moc smrdíme. Nakonec jedem autobusem a dostáváme se do vesničky vzdálené asi 20 km od pasa Giau, kde lezou ostatní. Celý den zevlujeme dole ve vesnici. Večer, kdy se konečně dovoláme Michalovi, tak nám řekne, e u pro nás dnes nepřijede a e nás vyzvedne zítra. Přespáváme v parčíku na lavičkách.
Ráno nás vyzvedává a společně jedeme za posledním lezením. Tentokrát u jen krátké sportovky na dodělání se. Na druhý pokus se mi daří přelézt zdejí nejtěí cestu
Robert & Enie (tato 8/8+ by v Krasu byla max za 8- ;-).
Kolem poledne se vydáváme ku Praze, kam doráíme něco po desáté a já chytám poslední vlak do Olomouce.
Sečteno a podtreno mi vychází celkem sluný zájezd. Vylezli jsme krásné a hodnotné linie a něco jsme si schovali na přítě. Doufám, e se zase za rok uvidíme Marmoládo.
Foto:
Galerie
Hore zdar