Lezec - Zpravodaj

Pod vedením ing. Jiřího Pechouše (Sam) spolu s Viktorem Jarolímem, Jiřím Šléglem, Jindřichem Skopcem, Dieterem Smejkalem (Ferry) se pokusili o ideální direttissimu expedičním stylem.
Výprava se uskutečnila v rámci sportovního plánu HS MV ČSTV v Praze. Nad tímto sportovním záměrem převzal patronát SKLO-UNION Teplice, koncernový podnik OBAS, který pomohl výpravu zrealizovat.

Zpět se nevrátili Jiří Pechouš a Jiří Šlégl. (+29. 4. 1978)

Petrův deník je zde přepsán bez úprav s laskavým svolením Jindřicha Skopce, z jehož archivu mi byl zapůjčen.

DENÍK SKLEPNÍ KRYSY (IV.)

12. 4. středa
Stal se zázrak a navzdory všem předpovědím a barometrům je ráno nádherně.
-8°. Zato všude zas 50 cm nového sněhu. Stěna je úplně bílá. Odhodlávám se posnídat tu kočičí konzervu. Ale je to příšerně odporný. Vyhozený 1,60 Fr. Nedá se to jíst. Ale asi tak za hodinu mě dochází, že je to vlastně výborná věc. Vždycky, když dostanu hlad, tak malej kousek sním, začne se mi chtít zvracet a je po hladu. Takže peníze přece jen dobře investovaný.
S tou hladovkou to není žádný blbnutí a bláznění, tolik mi ten sklep ještě na mozek nevlez. Dokud tady skoro žádné jídlo nebylo, tak jsem jen počítal, jak bych s tím ten týden vyšel. Ale teď, když ho tu mám pro sebe dost, tak si uvědomuju, že pro zbývajících 5 je to vlastně taky málo. A až se vrátí, budou hladoví a vůbec kdoví v jakém stavu. Takže poslední věc, jak jim ještě můžu pomoct, je nechat jim tu co nejvíc jídla a peněz. Proto taky stále váhám zavolat domů. Máma má určitě strach, myslí si, že jsem ve zdi. A telefon domů představuje minimálně 5 Fr. (nakonec jsem stejně zavolal) Mám ještě 40 Fr.
Sedím na schůdkách do našeho baráku, chvíli píšu, chvíli čumím do zdi. Sypou se tam obrovský laviny, ale je to jen prachovej sníh. Kluky nevidím, akorát se mi zdá, že vidím někoho se pohybovat kolem trojky. Ale po ránu není do stěny moc dobře vidět, je to dost proti slunci.
Říkal jsem si, že dneska na poštu nepůjdu, až zítra. Nakonec jsem ale nervově nevydržel a před zavřením jsem tam zašel. Tam mě čekalo hned trojí překvapení. Přišly naše pasy. Mám radost, že už přestáváme být bezprisorní, a že máme svoje doklady. Vzápětí jsem ale zmrazen, protože poplatky za prodloužení pobytu činí 62 Fr. S tím jsme úplně zapomněli počítat a tolik nemám. Už se rozbíhám ven shánět ňákýho borce od ratraků, aby mi půjčil, ale holka na mě volá, abych počkal, Samovi konečně zároveň přišly peníze od tety. Holka mi vysvětluje, že to bylo adresováno do Grindewaldu, kde to leželo na poště, nikoliv na Scheidegg. Tak si těch 62 Fr. z toho odpočítá a zbytek mi dá. Uložím ho i s pasama do našeho tresoru - igelitovej tragsack, strčenej pod jedním napůl sbaleným stanem. Pak jsem šel před garáž, Arnold mi půjčil jeho velkej dalekohled, sed si na špalek a čuměl. Viděl jsem někoho ve čtyřce, jak vyhazuje sníh. V jednu chvíli se přes něj sesypala obrovská lavina, ale když mrak zmizel, byl tam chlap dál. (to byla pro mě dost ošklivá chvíle) A pak jsem ve velkým převisu mezi 1. a 2. led. polem objevil někoho, zřejmě tam visel ve skobách a buď dobíral nebo jistil, spolulezce jsem nenašel. Byl tam dlouho, asi 2 hodiny, už jsem myslel, že se mi to zdá, ale pak přišel Arnold a potvrdil, že ho vidí taky. Vůbec jsme se za to odpoledne sblížili, udělal mi "fertig" a kecali jsme.
Kluci lezli až do 7, od 5ti svítí do stěny přece jen chvílemi večerní slunce. (není to tedy "stěna věčného stínu") Dva přelezli ten nejtěžší práh a dělali asi lágr (to už je 5.) na konci 2. led. pole, které před tím rychle přelezli. Ostatní jsem viděl kolem čtyřky. Byl jsem venku až do 6, bylo zima, ale nádhera a hlavně, večer už nikde nejsou ty blbý lidi. Jestli polezou takhle dál, tak by to mohlo přece jen vyjít. Večer jsem zalez do krysí díry, venku bylo už -10°, ve stěně bude do rána určitě -20°. Škoda, že tam nemůžu bejt taky.
Večer jsem si ukous chleba a kousek čokolády, spočítal si, že jsem za 4 a půl dne sežral už 2 velký konservy, 1 paštiku, půlku bujonu, 1 a půl čokolády, ten tureckej med a 13 krajíčků chleba. Označil jsem to za nezřízené přežírání a chci to ještě omezit. Horší je to s kouřením, je to víc než 20 denně, ale když nežeru, tak můžu aspoň kouřit. Taky to zahání hlad.

13. 4. čtvrtek
Samozřejmě jsem v noci zas dlouho nemoh usnout, až když jsem si vzal prášek. Zbylo mi už jen 1 a půl tablety. Ráno jsem sněd ty poslední 2 krajíčky chleba z hospody, trochu polívky, čaj, čtvereček čokolády a kafe. Venku jsem zjistil, že je opět nádherně, ale barometr pokles. Šel jsem zas na Lauberhorn, na lyžaře už jsem sral. Ráno tu stejně ještě nebyli a do stěny je blbě vidět. Došel jsem nahoru a konečně pořádně uviděl Wengen, ovšem jen z ptačí perspektivy. Ale našel jsem tam i tu svou hospodu. Byl jsem tam až do 13 hod. Pak jsem šel dolů s konstatováním, že si musím udělat na pásku další dirku (teprv druhou).
Dole jsem snad poprvé za celou tu dobu pocítil ten pravý, vlčí hlad, kdy by člověk žral hřebíky. Tak jsem si chtěl něco lepšího udělat, ale pak jsem vynalezl nový způsob konsumace kočičího žrádla. Množství asi kávové lžičky, nekousat a polknout jako tabletu. Tak jsem to tímhle způsobem jedl, dokud se mi nezačalo chtít blít. Splách jsem to čajem a cítil se docela dobře. Kafe jsem si vypil na schůdkách a šel ke garáži, ale ve stěně se začly válet malý mráčky, viděl jsem akorát někoho na 1. led. poli. Tak jsem se sebral a šel k res. Grindewaldblick, je stranou, na kopečku, asi 5 min chůze, je teď zavřená, je po sezoně a odpoledne je tam liduprázdno. (jezdí sem teď už o hodně míň lidí, než když jsme přijeli) Leh jsem si tam na lavici a začal uvažovat, jestli bych neměl zítra zajet na Jungfraujoch. Peníze na jízdenku by mi Ursula jistě dala, tak bych je sem pak poslal. Už se sem asi těžko někdy dostanu a je to světoznámá věc. Mohl bych si zahrát na blbýho americkýho turistu (texasky, parádní rolák a foťák tu mám, akorát mě chybějí polobotky). Pak jsem se ale zastyděl, kluci se dřou a mrznou ve zdi a já si budu někam jezdit. Strávím 2 hodiny z hezkýho dne v tunelu při cestě tam a zpátky a nahoře budu stejně zas vidět kolem sebe spoustu blbejch lidí a moře hor, který stejně za dva měsíce zapomenu, jak se jmenujou.
Vždyť to znám, těchle pohledů jsem zažil dost a z vrcholu, na kerý jsem se dostal po svejch a ne z ňákýho blbýho jochu. Tak jsem si řek "Eiger, Monch, und Jungfraujoch - Scheisen Alle in gleichen Loch" a vysral se na něj taky.
V 6 hodin jsem se konečně sebral a šel dolů s odhodláním, že si po 6ti dnech udělám toho jídla trochu víc. Ale jako už tolikrát, všecko zas bylo úplně jinak.
Pomalu jsem se loudal kolem garáží. Z restaurace Eigernordwand vyšel Toni a zdálo se, že má naspěch. Předhonil mě, pak se najednou otočil, vrátil se ke mě a začal vytahovat z kapsy ňáký drobný, abych prej šel na pivo. Povídám, co blbne, že když budu na to pivo chtít jít, tak že mám svoje prachy a jestli mě chce pozvat, tak ať de se mnou. Tak jsme se chvilku dohadovali, pak se zřejmě něco rozmyslel a kejv na mě, ať s ním jdu do našeho Banhofoufetu. Zrovna, když jsme tam docházeli, tak se ze dveří vypotácel Norman, měl jsem dojem, že nás vůbec nevidí a odvrávoral někam ke garážím. Vevnitř seděli ostatní borci a se zájmem ho z okna sledovali. Byl tam s nima ještě Jurgen z Retungsdienstu a ten mi řek, že ňáký lyžaři našli pod stěnou ruksak, že mi ho později ukáže, jestli je náš, jinak, že ho dá policii. Tak jsme tam seděli, já si popíjel svoje pivo a marně se snažil rozumět Schwyzdytsch.
Vyptával jsem se na slavnou Wengenskou sjezdovku a zjistil, že je to ta, co jsem po ní šel dolů. Pak už borci začínali bejt v ráži, u vedlejšího stolu seděl personál a zrovna zády k nám kuchař. Tak mu Jurgen mým zapalovačem zapálil na hlavě kuchařskou čepici (musí bejt z ňáký umělotiny, protože krásně hořela). Personál ale kupodivu neměl pro naši zábavu moc pochopení, tak jsme se sebrali k odchodu. Venku mi Jurgen řekl, ať du s ním a ukázal mi ten ruksak (je náš, hned na vrchu byla rozsekaná obrovská piksla Ovomaltiny, kterou jsem klukům přivez z Zurichu). A pak řekl "a teď dem do jiný hospody, ostatní už tam na nás čekaj". Byla to zase Eigernordwand, ze který Toni tak spěchal, ale teď tam kupodivu seděl znova. Tam se to teprv rozjelo. Začínal jsem se obával průseru, tak jsem se snažil po tý hladovce pít co nejmíň. Byly tam i ňáký holky, jedna vytáhla ňákou mast a ukazovala jí ostatním. Tak jsem se vyptával co a jak a zjistil, že jí bolí achilovka. Tak jsem toho využil a odběh si do sklepa, kde jsem bleskurychle zhltnul 3 polívkový lžíce kočičiny (kupodivu bez následku) a strčil do kapsy 10ti Fr. bankovku a Ketazon. Ten jsem jí pak dal, ať tu svou mast zahodí, že je tadle lepší. Pak jsme šňupali tabák, hostinská furt něco nosila a sedala si střídavě několika lidem na klín (já bohužel mezi nima nebyl), pak jsem musel přeřvávat celou hospodu, protože zpívali "Nashledanou rodné údolí", ale vůbec ty ignoranti nevěděli, že to má refrén, což mě rozzlobilo, až jsem dosáh svýho a zpívali ho všichni (česky) se mnou. Potom ještě vlezl Jurgen na zeď, kde byly ňáký horolezecký dekorace a nasadil si tam na hlavu helmu, co tam byla pověšena a kouřil při tom doutník. To se ňák nelíbilo jinýmu borci, tak tam vylez po horolezeckým žebříčku za ním, až nakonec vyrvali z dřevěného obložení několik prken a zřítili se s rachotem dolů. To už jsem musel mít dost v hlavě, protože jsem okamžitě podruhý zasprintoval do našeho sklepa a vrátil se se svazkem skob, který jsme nechali dole, říkal Jurgovi, že měl blbej štand, že si tam musí dá aspoň 2, ale radši 3 skoby. Hostinský to kupodivu nevadilo, zábava pokračovala dál, když došlo k placení, tak jsem hrdě vytáh svůj desetifrank, samozřejmě si ho nevzali, ale aspoň jsem nevypadal jak somrák. Po zaplacení se ale stejně eště pilo dál a když jsem šel spát, tak sem se poprvé za celou tu dobu ve sklepě cítil dobře a hlavně jsem byl spokojenej, že jsem opět odsunul jídlo a že se dneska konečně vyspím.

první část
druhá část
třetí část
pátá část

Eiger a čeští horolezci

povídání třetí (IV.)

Komentáře