Chlap, který ze svého charisma léty neztratil ani kousek.Pamatuje si ve podstatné a o zkuenostech nediskutuje. Kdy to umí on, tak to prostě jde.
Pevný v postojích, laskavý v úsměvu, trpělivý, vstřícný, ádný romantik... natvat ho sudičkami, které mu právě připalují třiaedesátou svíčku, tedy nemohu, to je jasné. Proto jen obyčejně, e má dnes narozeniny a vechno nejlepí, Josko.
O ZAČÁTCÍCH...
Jako malý kluk jsem obdivně vzhlíel k dospělým horolezcům ve Skaláku. V páté, esté třídě jsem s partou kluků sám začal lehce lézt.Určitě mě později napadlo, e nějakým přímým vývojem se můe stát, e i já budu horolezcem, který můe být pro někoho příkladem.
Samozřejmě to je o lidech, kteří mě obklopovali. Ne vichni zůstali. Hodně se to vytříbilo při lezení v horách. Jirka Novák byl tím, kdo mi předal hodně základních zkueností a informací nejen o lezení, ale i o fotografování. Teď zrovna dává dohromady materiály pro vytvoření horolezeckého muzea v Adrpachu. I ode mne bude mít nějaké fotky a diáky z Himaláje.
KNIHÁCH...
Kadá dílčí věc, kterou jsem měl kdy vytyčenou, byla mým individuálním nápadem. Prioritně v motivaci k čemukoliv nikdy nebyla touha někomu něco dokázat. Nemyslím, e bych díky své povaze, tím, e jsem lezl, jak jsem lezl, se cítil okolí nějak zavázán, e musím v určité činnosti pokračovat jenom proto, e se to ode mne očekává. A tak třeba i vydání mé první knihy bylo o tom, e někdo přiel, udělal návrh a ve mně to začalo hloubat. Vůbec jsem si tehdy neuměl představit, co to obnáí. Nějakou dobu jsme se s Miloňem Jasanským scházeli, spolupracovali, ale potom, co se kniha dodělala, vydala, u jsem se k ní nevracel. Nečetl jsem ji zpětně. Podvědomě byla určitě motorem ke knize dalí, ale ne z pocitu závazku k druhým. Ani nemůu říci, e by mě psaní knih nějak obzvlátě bavilo. Ve kole jsem nebyl dobrý na četinu, konkrétně na sloh. Díky psaní s Miloněm jsem se postupem času dal slohově docela do latě, vykolen jsem jím byl snad dostatečně. Celkem jsme vydali 5 titulů, co je asi 250 000 výtisků. K letonímu výročí K2 jsem chtěl vydat audioknihu, nějaké kroky jsem podnikl, ale nevím, zda to stihnu. Asi jsem to provihl.
DĚLÁNÍ CEST ...
Vysoké hory, písek, expedice můj systém ivota i lezení byl asi takový vdycky, kdy jsem něco prováděl, chtěl jsem být někde jinde, ne jsem zrovna byl. Kdy jsem v osmdesátém druhém dělal cestu na Kapelníka (s Jirkou Folprechtem a Mirkem Zvířecím)a později to srovnával s výstupem na K2, dával jsem oboje na stejný level. Samozřejmě v budoucnu K2 mediálně vyhrála, ale z hlediska mého uspokojení to bylo tak na stejno.
Cest na písku jsem udělal hodně, celkový trend byl dávat kruhy vysoko. Hodně vysoko nad nadvrtávák, více ne bylo v normě, jsem ale dal jen jeden a to na Skautovi.
Samozřejmě, malý lezec necvakl v určitých cestách to, co my větí, jeho konfigurace byla jinde, ale zase měl jiné přednosti. Tak to prostě je.
Tehdy jsme ve vrtali ručně. Kdy jsem začal jezdit do Himaláje, dělal jsem cesty na písku u málo. Teď, poslední tři, čtyři roky jsem jezdil do lebu, kde kluci, kdy dělali cestu, cvakl jsem se za nimi a přelezl to. To těch VIIIa jsem byl schopen přelézt ve. Loni jsem udělal ve lebu asi dvě cesty. Ručně u ale nevrtám, vrtačka, chemie. Moje cesty ve Skaláku jsou dneska u velice, velice nebezpečné. To, co jsme v osmdesátých letech dělali,tak písek tehdy a dnes je jiný. Rozpad celé struktury písku je velmi znát a ty cesty, které byly těké, kdy k přelezení byl třeba nezbytný jeden chyt, který je dnes u třeba ulomený, tak je to prakticky u nelezitelný v původní podobě. Nedoporučoval bych to pokouet.Tyhle cesty se větinou u nepřejiují, zůstanou jako skanzen. Samozřejmě se souhlasem autorů se můe nějaký bod přejistit nebo něco dojistit, ale u to není ta původní cesta.
Celkově dojiování cest je velice sporadické. A není to záleitost jen Čech, řeí se to třeba i v Anglii. Je to o naturelním a etickém pohledu na to, co má po původních lezcích zůstat ve stěně. Vyčitění cesty, touha po absolutní čistotě můe nabývat neuvěřitelné absurdity konkrétně třeba z pohledu ruského, kdy v sedmdesátých letech Managarov udělal cestu v západní stěně Uby, takový zrcadla, a kdy to pak přelejzali, tak tam narvali asi třista nejtů a aby to bylo pro dalí prostupující dvojici nebo drustvo srovnatelně stejný s prvovýstupem, tak ten prvovýstupce urazil vechny rouby, nejty, zůstaly tam jen díry s osekanýma nejtama, tedy přelezení pak ti dalí měli stejný jako oni. Take do určité míry můe být vyčitění cest v pořádku, ale pak u je to padlý na hlavu.
Mé prvovýstupy v Himaláji jsou stále hodnotné, ádná z těch cest nebyla opakovaná
Kadý prvovýstup má v sobě nějakou ambici z hlediska něčeho nového,vymyleného. Dá to práci zjistit si vekeré informace, fotografie. Severní stěna Kalanky v sedmdesátém roce, kdy jsme to lezli, tak jsme měli jedinou fotku, kterou jsme získali od Anličanů, kteří tam předtím byli. Byl to můj nejlepí prvovýstup, jaký jsem kdy lezl. Pěkně vymylený . . . Později jsem troku litoval, e propagace této naí cesty na Kalanku nebyla větí. Japonský tým dostal za pozdějí prvovýstup na Severní stěnu Kalanky Zlatý cepín, bylo to asi pět set metrů od nás nalevo. Při průstupu nic naeho pouít nemohli, ale mohli se naí zafixovanou cestou vrátit.
Kdy jsem si potom četl nějaké věci kolem toho ocenění, ani jednou nebyla zmíněna nae cesta. To mě mrzelo.
Jestli je třeba hlásit prvovýstupy a vechny výkony v horách na veřejnosti? Samozřejmě kromě individuální potřeby kadého, vyadují to třeba sponzoři. Lezení je lidská činnost srovnatelná s dalími sportovními činnostmi, sportovci čerpají peníze ze společnosti a je třeba to nějak vracet.
HORÁCH...
V osmdesátém estém roce jsme se s klukama z italské expedice (Rakoncajův druhý přelez K2, první v osmdesátém třetím roce) dohodnuli, e oni udělají v Itálii zázemí pro nae aktivity, a e se pokusíme, bylo nás asi pět, vylézt vechny osmitisícovky, protoe tehdy to měl vylezené myslím jenom Kukuczka s Messnerem, take to byla výzva. Navíc jsme se dohodnuli, e se pokusíme vylézt to vichni z expedice, aby nevznikla nějaká závist nebo dohady. Nakonec jsem na vechny osmitisícovky nevylezl, kromě zdravotních limitů přili i pracovní. Nesu zodpovědnost za firmu, nedá se od toho na tak dlouhou dobu utéct.
V osmdesátém estém se pokusilo o výstup na vrchol K2 extrémní mnoství lidí (také jich tam ten rok extrémně moc, třináct, zůstalo). Bylo relativně dobře předvídatelné počasí, tzv. okna dobrého počasí, vdy bylo čtyři dny dobře a pak přiel zlom, silný vítr, sníh, trvalo to a týden. Ty intervaly nebyly úplně pravidelné, ale daly se vyčíhat. Krátce před druhým výstupem na K2 jsem byl na Broad Peaku, ten mě toti tehdy zajímal více ne K2. Neměl jsem ho jetě vylezený. Parta, se kterou jsem v tom roce byl na expedici o něj zájem neměla, protoe ho u tři roky zpátky lezla a tak mezitím la na Abruzziho ebro, dosáhli výky asi 7 800 m n. m., ale přilo patné počasí a museli zpátky. Druhý pokus jsem lezl s nimi. Bylo to hlavně z důvodu, e Broad Peak u jsem tedy měl hotový a neměl jsem co dělat. Také mě k tomu trochu vyhecovalo prohláení Míi Orolína, se kterým jsem krátce předtím mluvil, e není moné vylézt dvě osmitisícovky za jeden rok. Nakonec jsem je obě měl vylezené za dvanáct dní.
I tentokrát tam s námi byl Kurt Diemberger, ale já u nebyl členem filmařského týmu, jako v roce osmdesát tři, take se nae cesty míjely. On ale tento rok dokázal ve věku 54 let vystoupit a na vrchol K2 a spolu s Rakuanem Willim Bauerem se vrátit do základního táboru. Jeho spolulezkyně Julie Tullis a čtyři dalí horolezci vak při sestupu zahynuli.
Diemberger měl ten rok zaplacený permit na Abruzziho ebro a my původně na Magic line, ale pak jsme vyhodnotili, e je to moc těký, zbytečné riziko a a dodatečně si vybavili permit také na Abruzziho ebro. Nahoru i dolu jsme nakonec vylezli za tři dny, to bylo dobré.
Bylo ná sedm, čtyři Italové, dva vycaři a já. Počkali jsme, a přestal silnej vítr, tím pádem se svrchní krusta rovnala a my jsme se málo bořili. Přes celé rameno jsme tak li docela rychle. Neměli jsme s sebou ádný trasírky, ádná fixní lana, svým způsobem jsme to li celý bez jitění. Od druhýho spaní ve výce 7 800 m n. m. u nikdo na nikoho nečekal. Kadý el jak mohl.Hlavní rozdíl mezi lezením v osmdesátých letech a nynějím je, e lidé se dnes nejsou schopni rozloučit s takovými věcmi, které je svým způsobem váhově zatěují. Mám schovaný pikl, který jsem měl na Broad Peaku, z první K2 cepín i kladivocepín. Z druhé K2 nemám nic, protoe jsem lezl bez cepínu. Měl jsem s sebou akorát ruský titanový hák. Ten jsem pouil proto, e cepín váil 800 g a můj hák asi 185g. K tomu jen 80 m kevlarového lana, průměr asi 5 mm a na jitění při slanění titanovou destičku o hmotnosti asi 25 g. Celý tenhle systém odlehčování byl z důvodu rychlého postupu, směrem k vymezenému období dobrého počasí.
PODPŮRNÝCH LÁTKÁCH...
Pouívání kyslíkových přístrojů je nejblbějí věc jaká byla zavedená do výkového lezení. Co se týče různých podpůrných látek pouívaných při výkovém lezení, tak tam historie sahá a k Buhlovi. To víme. Ale pervitin byl vynalezený na oblbnutí německých pilotů ve II. sv. válce a tím pádem to měli Němci zmáknutý. Konkrétně na Nanga Parbatu ho měli jako normální věc.
Já osobně jsem se s tím setkal jen jednou, kdy lezl Wielický s Ruedim na Makalu a ten ho tam utavil. Kdy jsme se pak s Velickým o tom podrobněji bavili, tak vylo najevo, e si Ruedi nějakou takovou látku vzal a nebylo to dobré.
Dříve ale nebylo na osmitisícovkách tolik lidí a názory na pouití podpůrných látek, nemluvíme jen o kyslíku, nebyly konečné. Říkalo se, e naturel člověka nepovoluje vylézt více jak osm tisíc metrů a bylo třeba to nějak upravit. Jene právě tím kyslíkem kadý výkon sundali o 2000 m dolů. Kyslík je snad horí ne pouití nějaké chemické podpůrné látky. My jsme v expedici nikdy nic takové nepouili, ani preparáty ani kyslík. Nikdo. To by znehodnotilo celou expedici i výkon jedince. Vznikly názory, e i kdy kyslík nepouiju, ale vedle mě jde někdo s ním, můu přidýchnout, take to nemohlo projít. Co se dnes děje pod Mount Everestem, to je zdeklasování vekeré lezecké slávy, to u snad nemá ani nic společného s vysokohorskou turistikou, celé je to v prdeli. Kdo má peníze můe na Everest klidně v osmdesáti.
FYZIČCE...
Fyzičku jsem si drel jízdou na kole, běhal jsem málo, kdy u, tak do kopce. Příprava na cesty byla dobrá v rámci lezení na Alpské kopce, jako třeba před prvním odjezdem na K2, to jsem v Alpách s Čechy vylezl dvě severní stěny.
EVERESTU...
Na K2 jsem byl dvakrát a Everest jsem nevylezl myslím, e bych ho nakonec vylezl, ale my jsme povaovali normální cestu z Nepálu nebo Číny za degradaci, o tu jsme nestáli. Jednou nám Gálfi řekl, tak proboha to vylezte, alespoň normální cestou. Poslal jsem ho s tím do háje.
EIGERU...
Na Eigeru jsem byl s Liborem Novákem v zimě v sedmdesátém devátém. Byli jsme tam jen jeden den, bivakovali jsme přímo ve tole. Vylezli jsme k Hinterstoiseru a vrátili se zpátky, protoe tam napadlo přes noc asi metr praanu.
DENALI A ACONCAGUE...
V devadesátém prvním roce jsem byl na jihu i severu Ameriky. Denali jsem vylezl solo Messnerovým kuloárem. Jestli jsem měl těstí na počasí, to nevím. Vylezl jsem to asi za sedm hodin, je to přes 1800 m převýení. Take se změnit ani moc nestihlo. Ráno bylo pěkně ... Spali jsme ve čtyřech tisících, ale moc jsme aklimatizovaní asi nebyli.
Hlavní cíl akce Denali bylo samozřejmě vylézt na vrek. Byl jsem tam s Mirkem mídem, ten lezl, protoe nebyl jetě na severním vrcholu, vrchol, který byl slezen poprvé v roce 1910 čtyřmi místními hoteliéry (expedice Sourdough), oni si mysleli, e vylezli na vrek, ale ten je asi o 30 m níe ne je hlavní vrchol vlevo, tak Míra, e kdy u na tom Mount Mc Kinley byl a lezl tím samým stylem jako později já, tak si vymyslel, e to vezme, kde je Orange express cesta. Nějak ji kopíroval skalním pilířem vlevo, vylezl na Severní pilíř a vrátil se zpátky. Ale hlavní čundr byl vylézt do sedla Denali a pak na Watson lake. To nám trvalo asi týden, počasí nám připadalo perfektní, měl jsem u své oblečení, zima mi nebyla.
Krizový bod jsme tam měli jeden, kdy do Denali pasu vynesený benzin do vařiče, pouil nějakej debil a nezatáhl víčko. Já jsem ho pak hodil do kletru a vekeré jídlo se nacucalo. Kdy jsme to zjistili, část jsme vyházeli s tím, e se uskromníme. Do základního tábora na Denali jsme přiletěli cesnou. Měli jsme s sebou satelitní telefon. Později jsme ze severu zavolali a oni pro nás přiletěli.
Tím, e je Denali nejvyí horou Severní Ameriky, je atraktivní pro lovce Seven summits a ti tam potom překáí těm, co chtějí normálně lézt.
Na Aconcaguu jsem chtěl normálkou vylézt s oslem. Majitel, kdy se dozvěděl, e ho tam chci táhnout, tak mi to nedovolil, ani kdy jsem ho chtěl koupit.
PRŮSERY A TALISMANY...
Kdy to beru zpětně, nikdy jsem nebyl u vyloeně průseru, kdy by se zabil kámo. V osmdesátém osmém jednou na naí expedici v Hornbeinovu kuloáru, byl lavinou strený ten, kdo nás předtím označil za sraby, co se raději vrátili zpátky. Myslím, e tehdy pouil nějaký medikamenty, co ho zblbly... po týdnu ho nali panělé, co lezli západní hřeben a viděli tělo spadlé dole.
V osmdesátém třetím jsme pomáhali jednomu kámoovi, co ho vzala výková nemoc, edém mozku, nemohl zůstat nahoře do rána, tak jsme udělali záchranku, zespoda kluci vynesli kyslíkový přístroj, já pro něj v noci scházel a jetě tu noc s ním vylezl nahoru.
Nahoře se kadý pere, kadýmu je blbě. Kdo říká, e ne tak kecá.
Kdo mi kdy v horách nejvíce pomohl? Snad v základním táboře erpa, kdy mi podal horký čaj. Nahoře jsem pomoc nikdy nepotřeboval. Jo, vlastně, kdy si zavazujete boty, jste rád, e vám někdo drí kříky:-)
Talismany si nenosím. Tam ani zpátky. Jednou jsme na moréně s Mírou mídem nasbírali utry s tím, e je prohlásíme za tu yellow vrstvu vápence, co tam je a dali jsme to Joskovi Sekerovi, který u zemřel. Joska byl jedním z naich největích nadenců kartografie, první na Jiním pólu. Zaúkoloval nás tehdy tím, e musíme ty utry nasbírat... Jeho pověstná sbírka utrů z poutí a Jiního pólu je úasná. Má tam krásný věci. Bylo by fajn najít nějaké prostory a ukázat to lidem.
Omrzlý jsem nikdy nebyl. Kámo říká, e omrznutí je otázka inteligence. A já si myslím, e to je hluboká pravda.
POZDĚJI...
U jsem byl expedicema asi přejedenej. Prakticky ve, co jsem si chtěl vylézt, jsem si vylezl. Snad jen se synem vylézt normálkou na Dhaulagiri se nám nepodařilo.
A uvědomil jsem si, e nejsou jenom vysoký kopce, ale jsou i jiný hezký kopce, třeba dvoutisícový.
Hotový, nedouzavřený? Chtít vlastnit vechny výstupy, které kolem sebe jako moné vidíte, nejde. Skončí to jednak fyzickým fondem, a kdy přestanete něco dělat tři roky kondice jde do háje.
Skončit včas je umění.
pouité fotografie archiv Josefa Rakoncaje a Petry Michvocíkové
Málo lidí si taky doprostřed Prachovských skal přinese stoličku, na tu si sedne a jistí na rybu nějaký maglajzisty, co na to nemaj. Nesniuju nijak Rakovy výstupy, legenda to je a bude, ale svatej taky rozhodně není.
On neřeí to co vylezl a jak je v tom dobrej.. Jen si dovolil říct názor na jeho chování a vystupování.. Já ho také uznávám za to co vylezl ale to jak se prezentuje (hlavně u jako starí), mi také "nesedí". To neznamená, e jsem nepřečetl několik jeho kníek a nebo, e bych si myslel, e je patný horolezec.
Zdar, tentokrát bez připomínek, i kdy povídání, mam pocit, celkem shrnuje vechno to, co jsme si vo Rákoskovi mohli přečíst v těch vech knihách vo Rákoskovi.
By mi třeba etě zajímalo, jak se má dneska, co zdraví, jak mu dupe firma, kde pěstuje husy na spacáky, kdo vybírá ty barevný kominace, co letadýlka a tak...
Taky bych se přimlouval za míň tý kurzívy, dost blbě se to čte...
Na webu NaVylet.cz objevíte pestrou paletu turistických cílů a tipů na výlet napříč celou Českou republikou. Nechybí ani oblíbené lezecké oblasti jako Český ráj s pohádkovými skalními věemi či dramatické Labské pískovce, které lákají dobrodruhy i horolezce z celé Evropy.