V září 2014 jsme si odskočili do Kyrgyzstánu, oblast Pamiro-Alaje. Co je nekonečný pás hor, kam a očko sokolíka dokoukne, kterým an-an zlehýnka v Pamírek přejde. A zadařila se Baltika, místní pivko i prvovýstupáčky. Ve v esti kouscích (lidi i pivo), jmenovitě Michal Kleslo, Tibor Majer, tefan Matuka, Vláďa Bure, Ondra Uher a Standa Čejp.
Někteří si flákli tít 70 Let SNP. Romantické názvisko dostal, nebo Saa Veliký kopce tehdy nepojmenovával, pastevci jen pijí a nemluví a zrovínka bylo tohle výročí.
Z bejzu lapačka kolem hodinky, plazením po velikém ledovcovém splazu. Nekonečná su, jako na staveniti. Ale i tak výka přibývala. Hupky upky z ledovčíka na levý hřeben morény (neplést s murénou), oddělující ledovec údolní od meního, ve východní dolině rozcapeného. Pak volně a lehce na suová pole. No, lehce, malá aklimatizajda by se ikla. Počasí bylo skvělé, nebylo kam spěchat, take pauza na hostinu. Bohatou, přece do patiky dávají úplně vechno. Snad jen roh z bejka do plechovky nenacpete. Sice inverze z údolí se začala trochu nasouvat výe do doliny, i tak jsme rychle postupovali, s výhledem jak z klajn matrhornu. Trasa pro blbce, nejprve k jihu, pak k severu, dál u k jihozápadu. Vrchní konec kopce měl rozbitou a zvětralou východní stěnu a s ledovým krunýřem od severu, bohatým na velké trhliny. Sníek bílý, bere síly. Sváek kolem 45 stupňů. A zase trhliny, ale pice neodolala. Výhled jak z VIP lóe, kolem Alaj se Zaalajským hřebenem Pamíru. Padla mlha a bylo dokoukáno.
I na Pik Barsu jsme byli. Od stanů v bejzu zase do kopce (holt hory) jedno patro suti za druhým. Krok nahoru a dva sjet dolů. Tahle rula není z nejpevnějích. Přelezli jsme strmé čelo ledovce a valili mení, uzavřenou, dolinkou. Po zasněeném ledovci-plocháči, obcházejíc viditelné trhliny. Neviditelné jsme neobcházeli, ale kupodivu do nich ani nepadali. Před námi kotel uzavíral hřeben, cca 4.900 m vysoký. A uprostřed trůnil plánovaný, výrazný a oddělený kopec ten ná. Po zbytečném nasazení maček a úvazů (jen ty byly zbytečné, stejně to odsýpalo sólo) jsme za pomoci nabrouených zbraní postupovali irokánským svahem, kopírujíc nevýrazné suové kuely. Sněhový výstup, měli jsme rychle metr za metrem nastoupat a zpátky do bejzu na bábovku. Ale chyba lávky, ono ne. Pod mělkým sněhem byl tvrdý vodní led. Volili jsme opatrný postup na předních hrotech maček, zbraně se odráely. Jistit nelo, na 900 m rouby nedáte, fixy nebyly (na dvou kilometrovém fixním lanu jsme v BC suili ponoky). Pod 5 cm ledu byla vzduchová vrstva, roub by se při pádu stejně vylomil. Nekonečný výstup k převěji, do nevýrazného sedla, nakonec konec měl. Honem na vrcholovou pici, 50° v hlubím sněhu. Vrchol 4.880 m (takový místní Mont Blanc), samý kámen, akorát na piknik pro dva. Vlevo obrovská převěj, vpravo hluboké sedlo. Naproti srázy dolů, a do travnaté doliny. A za ní? parádní výhled, mohutná jiní stěna sedmy Pik Lenina. A piknik nebyl, výrazná zima se silným větrem nás donutily k sestupu. Co bylo maso - asi 800 výkových m, na předních hrotech, kdy panduláček chybku udělat nesměl. Návrat do tábora po cca 12 h. Kopec dostal název podle stop kočky ve sněhu na úpatí, nejspíe sněný leopard. Nebo zaběhlá, kulturistickými bobulemi krmená číča domácí.
A jetě Pik Palestra. Ve dvojce lezený boční výrazný vrchol, fecičko to v dolině Kosh Moynok. tít 4.930 m, jméno neměl, u má. Ale tady nelo ani o tak jméno nebo vrchol, spí o cca 1000 metrů vysokou severovýchodní stěnu. Pokus o diretku se nepovedl, kapku hodně nasněilo (rosničku na počasí jsme serali). A terén byl nepřehledný, rozlehlá stěna k bloudění jako dělaná. I utry padaly, co zase tak moc nevadí. Vichni nosili kulichy. Na druhý pokus, po zdlouhavém sestupu, u pustil kuloár v pravé části stěny.
"Romantické názvisko dostal, nebo Saa Veliký kopce tehdy nepojmenovával, pastevci jen pijí a
nemluví a zrovínka bylo tohle výročí."
Tahle věta mi připomíná přístup neblaze proslulého výletu Radka Jaroe a Divadla Járy Cimrmana, kteří také tehdy pojmenovali nějaký kopec v Kyrgoi, přestoe ten kopec měl ji nějaký místní jméno.
Moje zkuenost je taková e pastevci na pomezí Kyrgyzstánu a Tádikistánu jsou vesměs muslimové, take pijou čaj a mluví, co by nemluvili, ale zřejmě jen s kým chtějí (co je celkem normální). Atmosféra na salaích a ve vesnicích na Pamíro-Alaji je výrazně jiná ne atmosféra ve vesnicích, kde jsou chlapi zdecimováni chlastem, jako např. na Altaji.
Ale na druhou stranu je potřeba říct, e pohled na cizince skrz prsty je zcela běný, pochopitelný, oboustranný a asi i historicky přirozený.
Ve vesnicích ano, ale tady ádné vesnice nejsou, občas pastevecká jurta v horách. Kadopádně kopce, které pastevci nevidí z míst, kde pasou, nepojmenovávají. Nevidí je a nepotřebují je k orientaci ani jinému účelu. Je to 600km dlouhý horský systém a lidé obývají jen zlomek.
Na webu NaVylet.cz objevíte pestrou paletu turistických cílů a tipů na výlet napříč celou Českou republikou. Nechybí ani oblíbené lezecké oblasti jako Český ráj s pohádkovými skalními věemi či dramatické Labské pískovce, které lákají dobrodruhy i horolezce z celé Evropy.