A tak i můj improvizovaný rozhovor, po chvíli Ďurovo trpělivosti, nabral klidnějí vítr a dostala jsem anci něco se dozvědět. Novu metalovou operu jsme nezkomponovali, ale elfové místy slyet byli. Nejen proto, e: Blúdim svetom spávajúc v stane a dodávke, v tube vidie, pozna a prelieta. Vetko iné je mi fuk, lebo ja som Ďurifuk.
Ďuro, ví, e jsi narozený ve stejný den jako Lynn Hill?
Fakt? A ona se tedy narodila ve stejný den jako Tolkien. Já jsem přesně sto let po něm. Tak to je pecka. Spojení, e jsi s někým dalím narozený ve stejný den, je pro mě zajímavé. A Tolkien, já ho beru jako filosofa
Ví, rád bych pokračoval v jeho příběhu, je to pro mě velmi lákavé, ale nemám na to vzdělání. Dopsat, co on u nestihl. To by se mi líbilo. Trochu se stydím, e datum narození Lynn nevím, ale jako pilot, co jenom fuuje do lezení, mám na nevědomost malinko nárok.
Začnu u tvého táty. Tuím, e tě k paraglidingu přivedl právě on. Jak to bylo?
Otec za komunismu létal nejdříve na větroních, potom v 80. letech postavil rogalo. Stavěl ho deset let u sebe ve kole v kabinetě, byl učitel v umělecké kole (učil i mě) a kdy ho dodělal, tak ho zase musel rozebrat, protoe se nedalo dostat ven z budovy.
Párkrát na něm letěl, ale nebylo to dobré. V roce 1998 koupil paraglide, vymýlel různé zlepováky a přiel na jeden systém, který se později velmi uchytil. Je to komplikované vysvětlit nepilotům, ale zkusím to. Jmenuje se to reversní sedačka a nikdy to nedostali do výroby. Vysvětlím. My máme normálně zvlá batoh, do kterého sbalí padák, sedačku, přilbu, vechno a otec přiel s nápadem, spojit sedačku a batoh do jednoho - otočí, je to sedačka, otočí nazpět a je to batoh. S tímhle tedy přiel pár let před tím, ne ji doopravdy začali vyrábět jiní. Bohuel nápad neměl patentovaný, a kdy to přijelo na trh, brácha s takou kleli. Já jsem později takové sedačky také pouíval, ale je to spí střední, nií výkonnostní třída.
Take táta létal na větroni, potom na rogalu, potom koupil paraglide. Jetě ten den, co ho koupil, jsme ho pouili vichni tři já, brácha i táta. Mně bylo est let a je jasné, e otec mě k létání přivedl. Mé dětské kresby jsou povětinou plné padáků, jen sem tam nějaké auto nebo tank. A do druiny pro mě větinou nechodil, ale létal. Fakt. Seděl jsem před kolou na dvoře a čekal na něj, kdy krouil v stoupácích nad městem. Přistát se díky kopcovité krajině dalo i na náměstí a jít k zubaři nebo na rande. Jsem otci vděčný za ve, co mě naučil, co mi předal. Byl to takový sokratovský stoik. Myslím, e mám jeho povahu. Mezi mnou a mým bratrem je téměř třináctiletý rozdíl. Ve výchově to bylo znát. Se mnou to měl táta úplně jinak ne s ním. Mám pocit, e byl tvrdí, ale jsem za to rád. A i jako učitel byl inspirativní, i kdy díky své osobité filosofii často ostatním nesrozumitelný. Bohuel u neije, narodil jsem se, kdy mu bylo skoro padesát. Zemřel před pěti lety. S mamkou to mám jinak, ale jsem jí vděčný za určitou dravost, kterou mi dala do vínku.
Hike and fly - je to něco, co můe dělat kadý? Obrací se na tebe hodně lidí s ádostí, abys je to naučil nebo vzal v tandemu s sebou?
Jasný, stačí vzít batoh na záda a vyrazit vstříc dobrodruství. Ale moná si to plete
s vol-biv. Hike and fly je chození na kopec s padákem, teda vlastní silou. Vol-biv je lítání s komplet výbavou na přeití v horách bez lidí. Na celé týdny, stovky a tisíce kilometrů napříč horskými hřebeny
já to dělám sám. Skromně si myslím, e to není tak úplně pro kadého. Schopnost vydret sám se sebou a vechno řeit bez pomoci, od navigace, přes počasí nebo i poslední pomoc je jenom na tobě. Já zatím nevyučuji, ale moné to je. Základní kurz je asi týdenní. A moc lidí se na mě kvůli tomu ani neobrací.
Zve holky na rande do oblak?
No jasně. Copak horolezci neberou holky na skály?
Co můe být hezčí, ne vzít holku nejen na vrchol, ale jetě nad něj. Je to krásný a váně si to uívám. Večer kytara a přes den létání
(Kdo byl na festivalovém povídání v Amfiteátru, ví, zač bylo moné získat volné letenky
tak Ďuro díky, e jsi mi potvrdil, e můj veřejně nevyřčený dotaz by vyhrál a já budu přítě smělejí :-) )
Miluje kopce, samotu, létání. Je samota při lezení na kopec a samota při létání odliná?
Je to jiná samota, ale a tak moc jsem se nad tím nezamýlel. Lezení samo o sobě je fyzicky náročnějí ne létání, musí se více koncentrovat. Při létání můe více vypnout a uívat si tři, čtyři minuty na přeskoku přes údolí jen pozorováním krajiny, zaměřit se na detaily. Samota v oblacích je méně agresivní. Má tam čas přemýlet o kdečem, filosofovat nebo i o babách. To při lezení moc nejde. Tam se soustředí na to, jestli jsi dobře udělal tand, zaloil frienda, srdce buí námahou.
Exupéry řekl: Létám, protoe to osvobozuje mou mysl od tyranie malichernosti. Proč létá ty?
Utíkám před lidmi, civilizací. A chci (tam) mnohé pochopit. Je to krásná hra s něčím velkým, neuchopitelným. Kdy se ti zachvěje padák jinak, ne jsi čekal, a přesto ví, tuí, e to má svůj význam. Ve vzduchu nejsou ádné malichernosti, nahoře se pozemské starosti ztratí. Hory jsou krásné, ale kdy jsi nad nimi, je to jetě krásnějí, vidí věci pozemanům skrytý, sahá bohům na paty
Na paraglidingu miluji ten pocit, jako bych vstupoval do jiného světa. Lidé na zemi mě slyí, já je kvůli větru moc ne.
Má oblíbený přelet, ke kterému se pro radost vrací?
Mě straně baví objevování nového. Jiná krajina, jiná pravidla. Ale třeba na Ortleru jsem byl pětkrát, ne mě pustil. Dvakrát jsem byl na Mont Blancu a tam se jetě vrátím, protoe jsem zamrznul sto metrů pod vrcholem. Take vracím se na místa proto, abych dosáhl původního cíle. Ne abych tam vzpomínal na proitou radost. Ve vzpomínkách se ale často vracím k velikým zlomovým bodům, první stovka, první dvou, trojstovka. Prvních pět, est, sedm tisíc metrů. Slet z Grandes Jorasses nebo přelet Nového Zélandu, Antarktida. Je to těké říci, který je oblíbený. Pořád mám pocit, e jdu napřed a tak poslední velký dobrodruství předčilo to předchozí a nejlepím je to poslední.
Příroda ti vechno říká, ale musí ji umět číst. To jsou tvá slova. Kdy jsi začal mít pocit, e u jsi dobrý čtenář?
Nejsem zatím a tak dobrý čtenář. Čím výe jsi, tím více vidí
tím více vidí i nových problémů, pochopí, e jsi pořád začátečník. Stále to mám tak, e nalézám něco, co mě dovede přivést v naprostý úas. Ale pokud to myslí v tom smyslu, kdy jsem poprvé mohl letět sám s tím pocitem, e nejene doletím, ale vrátím se ivý, pak to bylo v roce 2010 po roce létání přeletů, bylo mi osmnáct. Chtěl jsem vechno a hned a můj brácha u měl málo času, kámoi rodinu, a tak jsem si koupil svůj první paraglide, měl jsem u váhu na to, abych mohl létat sám. A vyhlásil jsem, e na ně kalu, vytáhl jsem stopovací tabulku, naučil se číhat na počasí, hledat dobré kopce a vyrazil. Tehdy jsem začal trochu číst. A není to tak těké, jak se můe zdát, ádná vysokokolská matematika ve smyslu exaktní rovnice a výpočty. To, co nahoře potřebuje k bezpečnému létání, je nevědomá automatizace, a to znamená, e ty má tolik zkueností, e u nemusí úplně nad vím rozmýlet (třeba samotným pilotováním, krouením
), a tak můe svoji pozornost upínat k důleitějím problémům, jako je plánování dalího letu, sledování oblačnosti nebo
nebo k babám.
A mnohdy ani neumí zdůvodnit, jak a proč si ten stoupák nael, ustředil, protoe jsi konal automatizovaně. A není to intuice, jsou to zkuenosti. Třeba jako lezci umí bez rozmyslu chytit spoďák, správně se vyváit nebo zaloit frienda.
Má za sebou čerstvý rekord, 300 km přelet v Alpách. Bylo to v určitém okamiku u dlouhé nebo tě adrenalin stále drel v nadení? (Ďuro jako první Slovák přeletěl letos v červenci v Alpách více ne 300 km dlouhý FAI trojúhelník na paraglidu. O pár dnů přidal jetě deset kilometrů navíc.)
Bylo tam oboje. Vdycky je to kombinace situací, kdy musí být rychlý, a času, kdy musí být trpělivý. Trpělivý a pomalý musí být ráno zhruba do jedenácti, ne se vechny příhodné konstelace rozběhnou, a pak nastupuje ten adrenalin, kdy nesmí propást správnou chvíli, kdy musí být rychlý. K večeru pak dát prostor větí defenzivě, opět zpomalit, méně riskovat, více zvaovat plusy a mínusy.
Co tvůj projekt Seven Virgin Summits? Je hotový? Začal jsi v lednu 2018 Antarktidou. Cesta tam na lodi byla divoká. Kopec, který jste s Michalem vylezli a sletěli, dostal jméno Divoká (1 057 m n. m.). Je to na počest proitého dobrodruství směrem k němu? (Seven Virgin Summits je projekt Juraje a Michala Sabovčíka, kteří měli společně v úmyslu vylézt a sletět sedm nedotčených hor na sedmi světadílech.)
Ne, hotový není, mám zatím dva kopce antarktický a severoamerický. Teď se, u ne s Michalem, ale s Hookem pokouím o dalí. Minulý podzim jsem s Háčkem, Radárkem, Kejklasem a Banánem zkouel vyrazit, ale zkolila mě horečka dengue. Teď se tedy chystám znovu. Název Divoká? Myslím, e ne, nejsem si jistý, moná to mělo souvislost s nějakým názvem něčeho u pojmenovaného v okolí.
Nemohu se nezeptat na svou srdcovou horu Eiger. Vzpomene si na svůj první a poslední pocit z něj? Měl jsi strach?
Alea iacta est, kostky jsou vreny. To byl pocit při prvních krocích. Měl jsem v tu chvíli na mysli slova svého mentora Jara Dutky, který mě učil, jak se správně jako sololezec jistit, e z Eigeru u se sám nevymotá. Vylezl jsem na něj, ale sletět nebylo moné. Nebyly k tomu podmínky.
Otázka, jestli mě někdy sejme strach? Někdy mě sejme, ale mám svou taktiku, e nezvyuji potenciální riziko o více ne třicet procent nad svou komfortní zónu. Odvaha není nepřítomnost strachu, ale vítězství nad ním. Já se vdy bojím a tak trochu to mám i rád. I na Eigeru. Ale větinou zůstávám ve fázi, kdy mne adrenalin hecuje - mám sílu, rychlé reflexy, necítím hlad, ale nejsem paralyzovaný, dokáu racionálně přemýlet. Hranice posunuji úměrně pocitu, e u na to mám. Na Eigeru jsem byl pokorný, i kdy jsem ho nemohl sletět. Nasraný jsem byl na Matterhornu. Tam jsem v edesáti stupních ledu a sněhu visel na roubu, nekonečně dlouho jsem se snail odstartovat, zrealizovat svůj plán. Nepovedlo se. Po hodině bitvy, kdy jsem u dokonce visel hlavou dolů s dvaceti kily na zádech a bojoval, vydal ze sebe vechno, jsem to musel vzdát.
A jestli se na něj vrátím? Nevím, tahle otázka je v uplíku s ostatníma zatím nezodpovězenýma. A nastane správný čas, najde si mě.
I tobě poloím společnou festivalovou otázku. Petr Prachtel říká, e asi nejvíc je láska, ale pak hned svoboda. Co ty na to?
Pro mě je nejvyí instancí svoboda. A skutečná láska by měla být schopná skutečnou svobodu dopřát. Oboustranně. Jinak nevěřím, e je to skutečná láska.
A mě k tomu napadá jediné Nihil scire, omnia posse. Děkuji za povídání a mnoho radosti při dopisování příběhů.
Petra Michvocíková
Juraj Koreň přednáí na Fesáku 2023
Juraj Koreň přednáí na Fesáku 2023
Juraj Koreň a Igor Koller na Fesáku 2023