"Johne, bacha na ty vosy," zazní varování.
"Jsou v pohodě, koukej," John mává lezečkou přímo u papírové půlelipsy schované v díře, na které sedí asi 20 vos.
"Teď mi jedna vočichá rameno, je, a druhá ruku..."
Má těstí, je zima a vosy jsou laxní a přátelské. Pepino vyběhne cestu po Johnovi a rozhlíí se, co dál. Dvojka vedle si moc chválila cestu Lokomotiv za 7. Aby ne, 18 m vysoká, mírně převislá stěna z kompaktního načervanalého vápence. Pepino neváhá a nastupuje.
"To je krásný, fakt paráda, velký díry, Johne, to se ti bude líbit."
"My jsme ti to říkali."
"Kudy teď?"
"Trochu zprava."
Pepino cvaká předposlední a míří ke prasečímu ocásku.
"Dej si bacha, musí trefit díry, co berou."
Pepino je trefuje dobře, ale je vidět, e mu dochází síla. U je na úrovni slaňáku, na chvíli zaváhá před dalím krokem.
"Johne bacha!"
Pepino skáče nahoru po chytu, síla dola, gravitace je neúprosná. Nikdo z přihlíejících lezců neví, jak se to mohlo stát... Na nástupu roste obrovský buk. Jedna z jeho větví je odhadem 4 m od skály a má na sobě velký suk, vlastně u je o trochu mení. Pepino po 7 m letu přistává prdelí přesně na onom suku. Zazní rána, pak: "Jau!" a na zem dopadá pár kusů suchého dřeva.

"Asi jsem si roztrh prdel!"
John ho spoutí na zem. Zraněný kamikadze normálně chodí, vichni si oddechli.
"Johne, prosím tě, mrkni mi do prdele."
"Já tam hovno vidím, samý hadry. Takový pěkný kalhoty to byly."

Člověk by u Pepina očekával krve jak z vola, ale je to jen krábnutí. Natěstí na suk dosedl ve chvíli, kdy u zabíralo lano. Moná bude týden cejtit naraenou pravou půlku, moná bude litovat roztrených kalhot a prádla, kadopádně bude rád - důleité orgány o pár centimetrů vedle zůstaly zachovány. Inu, letci prý mají ocelové ptáky.