O téhle cestě ná průvodce říká, e skála, modelovaná často protékající vodou, je strmá, drsná a velmi pevná, prostě ideální pro povyraení z lezení (to je teda překlad). Jene taky říká, e to je odpověď na technologické trendy lezení po skobách, návrat dobroduství do hor a jiné věci ani neříká, ale to ukáe později. V noci bylo hodně zima a to značí pěkné počasí přes den. To, a e má Drago devět délek rozhodlo, e jdeme na lanovku. Pravda, ena brblá, e se jí nelíbí klíčové místo, ta drobivá spára ve třetí délce, ale já si to slibované povyraení z lezení nedám vymluvit. Přece jen si chci připomenout staré časy a vylézt něco těího. A kromě toho jedna drobivá spára v devíti délkách nehraje takovou roli, kdy je tam ta pěkná černá skála. Zajímavé, jak se člověk něčím namladí a ani ho netrkne, e kdy tu cestu dělal Claudio Barbier v roce 1969 a měla být ukázka skobovačům, co se dá vylézt volně, e to asi nebude jen tak nějaká fajnová procházka.
Svítí sluníčko a lanovka nás přesně podle údajů průvodce veze za deset minut a 7,5 o 600 metrů vý. Lístek máme jenom nahoru. Kdy stihneme lanovku zpátky, proděláme 6, ale kdybychom to se zpátečním lístkem nestihli, propadla by nám zpáteční jízda za 8. První lanovka startovala v devět, poslední jede zpátky v pět. Nástup má být půl hodiny, lezení čtyři, sestup hodinu a půl, dohromady bychom teoreticky měli být zpátky ve tři.
Od lanovky koukáme, kde e to je ten ná kopec. Asi támhleten dole vzadu. A je tu dost lidí s batohama, kolik jich asi jde tam, co my? Nástup je vlastně sestup dolů. Proto byl údaj o převýení nástupu v průvodci vyčárkovaný. Od rozcestníku ve Forcella di Lagazuoi jdeme skoro po vrstevnici cestou vylapanou v suti. Pořád koukám na černobílý výtisk fotky z průvodce a na kopec, který jsme určili nahoře a stále více pochybuji, e to je on. Taky e není, je to ten vý a blí, který zeshora vypadal jako součást jiního vrcholu Lagazuoi. Teď u začíná být vidět rokle, která ho dělí od jiního souseda a začíná se i podobat vytitěné fotce, která je nevímproč vzatá z téměř opačné strany, ne ze které se přichází. Tak sláva, máme ten správný kopec, první předpoklad úspěchu. Za chvíli jsme pod ním a noříme se do stínu a chladu západní stěny.
Vypadá důstojně a nepříli přístupně. Ani se nedivím, e sem z těch lidí, co jeli s námi, nikdo neel. Na takovéhle stěně návaly nebudou. Začátek vypadá ponuře, zvlátě pak ty vlhké komíny nástupové délky. Je tu tand se smyčkami ve skobách, take jsme tu dobře. Eva zase brblá, ale říkám: "Podíváme se tam a uvidíme. Slanit se dá vdycky." Vidina slibované černé pevné skály mi dodává mírného optimismu. Komín el celkem dobře odlapat rozporem a lezení bylo takové, jaké by se od V- dalo očekávat a hezčí, ne to zpočátku vypadalo. Druhá délka u opravdu je v té slibované pěkné černé skále, drsné jako struhadlo. Proč si na tohle bral někdo z naich předchůdců magnézium, jeho stopy jsou tu a tam vidět, nechápu.
Podle schématu pětkový koutek se mi zdá trochu nadhodnocený, travers doprava je taky celkem v pohodě, teprve nahoru k odtěpu, za kterým je třetí tand, to začíná houstnout, z části kvůli hroznému tření lan v jitěních, která jsem málo prodlouil. Třetí stanovitě v kolmé stěně je udělané ze dvou skob a stát se dá jen na půlce chodidel, tak ho musím vyztuit jetě vklíněncem. Vdycky, kdy si sedám do skob, mám podivný pocit od té doby, co jsem si v Schubertovi přečetl, jak málo mohou i důvěryhodně vypadající skoby vydret.
Dobírám Evu, pečlivě si skládám lana na nohy, aby nespadla dolů a nesekla se, a studuji klíčové místo, lutou drobivou spáru. Na první pohled nevypadá tak hrozně, jak to v průvodci líčili. Jetě zespoda půjde zaloit stoper, pak je tam skoba, támhle visí smyčka, o kus vý dalí. Ani lámavě to moc nevypadá. Eva dolézá a já jdu ochutnat prvních est mínus.
Teorie se potvrzuje. Stoper sedí, alespoň ne cvaknu první skobu. Krok do převisu, nad ním je chyt, pak dirka vpravo a je tu odpočinkové místo. Tohle celkem lo. U visící smyčky začíná dalí převísek, vylepený hlínou ve spáře. Měli napsat, e je zahliněná, a ne drobivá. Ostatně, ty podle nich luté převisy, jsou taky bílé. Nikdo není dokonalý, jak by pravil Saturnin.
Ofukuju spáru, aby mi neklouzala ába. Zaklemuju nohu, jetě krok v převislé spáře, jetě jeden a u je na dosah dalí smyčka, která přijde docela vhod. Někdo zatloukl a nahoře skobu a prodlouil ji skoro jedenapůlmetrovým popruhem. Jetě dva delikátní kroky hlínou poprákovanou, mírně převislou spárou. Jestlipak mi neujedou kecky? Neujely. Drím konec spáry a klíčové místo mám v kapse.
Travers za ním, ovem nevypadá nic moc. Znáte ty vodorovné police pod převisy, ne?. Skála je tam rozdrobená a na hlínu, dobrých a pevných chytů pomálu a jitění ádné.
Dávám si pro jistotu do jediné spáry v převisu nade mnou frenda, protoe za pevnost toho, po čem se teď budu musel plíit, bych moc nedal. Po esti metrech věím na takovou bouli propagační smyčku, spí kvůli Evě, a levituju dál. Konečně je po skoro dvaceti metrech skoba, skoro to vypadá jako tand. Jene mám jetě dost lana. Jdu lehce tři metry vzhůru na horní polici a tady je zase tand. Tím by měl být ten "působivý traves" za námi, ale jaksi to nesedí. Ten druhý tand je nějak moc blízko. Dál má vést ikmo doleva nahoru černá spára za IV+. ikmo nahoru sice vede něco, co by se s trochou fantazie dalo nazvat černou rampou, ale není v ní spára a na čtyřku to taky nevypadá. Jene je tam skoba. Traverzovat se mělo vodorovně, pak vylézt nahoru na dalí polici a jetě dalích 25 a 30 metrů traversu. Police ale dál nevede a nahoře jsou stopy po maglajzu. Tak kam? Jestli travezovat, musí se kousek slézt, ale v těchhle sračkách se mi do toho moc nechce. Jdu se podívat nahoru. Po pár krocích je jasné, e tudy to není, čtyři plus se to nepodobá ani náhodou. Cesta má dál vést markantním koutem a ten je odsud jetě dobrých třicet metrů daleko. Take přece jen travers. Slézám a opatrně se plíím po zbytku police mezi volnými kameny a kousek sestupuju. A hele, skoba, to je potěeníčko. Zdá se, e tu lidi lezou cestu plus mínus tři metry okolo. Tak jetě metr dolů. Skoba je dobrá a jejím cvaknutím se pocity významně vylepují. Jetě kus traversu a dalí tand potvrzuje správnost zvolené cesty. S dobrou náladou si vychutnávám krásnou, pevnou a vodou vymytou skálu v dalí délce. Ta černá spára je opravdu bonbónek. U na nás svítí sluníčko a na světě je krásně. Na tandu si nadením zpívám, a to se mi stává málokdy.
Dalí kout má být podle naeho průvodce zase est mínus. No tak to se na tu jejich estmínusku podíváme, říkám si frajersky. Kout je kolmý a převislý, ale celkem dobře odlapatelný rozporem. Jitění dávám tak po esti metrech, a říkám si, e to sice není zrovna zadarmo, ale est mínus? Lano dochází u tandu pod převisem. Aha. My měli v té černé spáře ulézt jetě pět metrů a vylo by nám lano nad převis. Takhle tanduju pod ním a těch est mínus mám asi právě nad hlavou. Blbě stojím a skládat si lana na nohy, aby nespadla do kouta a nesekla se tam, dá taky dost práce. Vyměňuju si s Evou místo a vyráím do převisu.
Tyhle frendy, to je geniální zařízení. Lup ho tam. Tedy jako čtyřku do spáry. ába, dalí krok do převisu a lup tam dalí. Dvě tempa, madlo a jsem na polici s euforickým pocitem, e máme vechny obtíe za sebou. Teď u jen pět plus
Jo, houby. Pohled nahoru, euforie upadá, úsměv tvrdne. Nade mnou luté, rozlámané převislé almary, nahoře visí nad střechou v koutě fixní stoper, moná e tudy někdo utíkal. No tudy to přece nemůe vést! Někde na vrchu se má jít přes plotny doprava. Protoe nám tandy nesedí, nejsem si jistý, jestli to není u tady. Nade mnou skoba. Koutek bez stupů nějak procedím. To bude asi to inzerované pět plus. Následuje lehčí, ale o to lámavějí plotna bez jitění. Jdu tam na průzkum, ale kdy mám vymotáno dvacet metrů bez jediného sluného jitění, raději tu hru na hledání pevného chytu vzdávám. Tenhle vertikální kamenolom si nechte od cesty. Vracím se zpátky ke koutu a hele, nade mnou se vyloupla taková propagační skoba, půlkou délky zapíchnutá za odtěp. Cvakám ji. Je to lepí, ne drátem do oka. Měla by se ovázat smyčkou, ale o kousek dál se objevila dalí a lepí a tak si smyčky etřím.
Asi se přece jen leze zpátky do toho kouta pod střechu. No co se dá dělat. Pod střechou se dají zavázat hodiny. Konečně trochu sluné jitění. Bejčím od nich přes převis, cvakám ten fixní stoper. Magi teče. e já jsem víc netrénoval! Připadá mi, e klíčová je teprve tahle délka a ne ta inzerovaná dole. Převis jsem nějak překlepal. Deru se dál zářezem, ale dochází mi matro a tand nikde. U musím rozdělávat expresky. Lana táhnou, slunce pere do zad, síly docházejí. Dalí převislý kout, ale i ten je nakonec za mnou. "Kóóóóónéééc láááánááá" ozývá se tenounký záchvěv zvuku zdola. Táhnu jak buldok na vodítku jetě metr k místu, kde se dá zbudovat tand na vklíněncích.
Dělá mi starosti, jestli to Eva vůbec vyleze. Tahle délka byla nejsilovějí z celé cesty a o to působivějí, e u má člověk za sebou sedm délek ne zrovna lehkého lezení. Nasazuju TRE a dobírám. K mé radosti se lano posunuje nahoru rychleji, ne jsem čekal. Eva dolézá sice celkem rychle, ale dost vyčerpaná a psychicky opotřebovaná. Není divu, nic tak těkého v horách jetě nelezla. Natěstí tady u mají být dvě lehké délky na vrchol. Studuju nákres.
Plotny doprava jdou dobře, komínek taky a jediný problém této délky jsou strané bolící paty v lezečkách. Provazuju na předposledním tandu dvoje inzerované hodiny a okamitě zouvám boty. Snad nebudou puchýře, to by tak jetě scházelo.
Poslední délka je za tři plus. To plus je zřejmě za lámavost. Místo dvou skob je na konci cesty jen jedna, ale to u nevadí. Máme Drago a to činí únavu příjemnějí. Teď jetě sestup. Slaňovat cestou se nám nechce a volíme jihozápadní hřeben.
Zanedlouho jsme v sedle, ale k suovému labu je jetě skoro osmdesát metrů strmé stěny. Při bliím prozkoumání jsme nali starou neudrovanou feratu, o které se ná průvodce jaksi zapomněl zmínit, a po ní scházíme na su. Je půl páté a poslední lanovku dolů u nemůeme stihnout, leda vrtulníkem. Ach jo. to dostanou kolena zase zabrat!
Po vrstevnicové cestě do Forcella di Lagazuoi se jetě jde celkem příjemně, i kdy se zatahuje a začíná foukat. Ze sedla máme dolů 450 výkových metrů. Kolena bolí s kadým krokem stále víc a posledních dvacet metrů k autu je jako obvykle nejhorích. Vleču se jak německý voják u Stalingradu. Na sedadle pomalu ani nemůu ohnout nohy, ale ani to nezabrání pomalu se ířícímu pocitu spokojenosti. Tahle cesta je docela sluný dárek k padesátinám, ne?
Informace:
Tak u teď u můeme zhodnotit popis v průvodci. Věta o pevné a vodou vymyté skále je pravdivá, ale jen pro druhou, pátou a estou délku. První délka je vlhký, ale s ohledem na pět mínus celkem dobře lezitelný komín. Drobivá spára je těká, ale lezitelná a celkem i zajitěná. Nebral bych ji jako jediné výrazné klíčové místo. Spíe jako součást téměř kontinuální obtínosti celé cesty. Travers je celkem dvě délky, asi 60 metrů, podle vymotání lana soudě. Není těký, ale nepříjemný a nezajitěný. Píou ho za V, ale to je asi kvůli té lámavosti. Matoucí jsou tandy blízko u sebe uprostřed traversu. Jeden z nich patří nové cestě Damoklův meč, která Drago křiuje. Protoe je klasifikovaná francouzským 6c, asi si ji nespletete. Černá spára za traverzem je nádherná a chce to ji dolézt opravdu a úplně do kouta. Dalí délka v koutě je taky lahůdka, i ten převis. Dál ovem dostane natěený zajíc za ui. Údajně pětplusová délka je silová, rozlámaná a řekl bych i těí ne těch VI- dole. Ono je taky schéma ve Skalním ráji je patně ohodnocené.
Schéma z italského serveru www.planetmountain.com odpovídá skutečnosti podstatně lépe. Jako celek je Via del Drago ve své kategorii těká, psychicky a trochu i orientačně náročná cesta, s ne zcela dokonalým jitěním. Určitě není pro horské začátečníky, by i lezecky dobře vybavené. Je znatelně náročnějí, ne třeba stejně klasifikovaná Via M. Speciale na Piccolo Lagazuoi. Docela ani nevím, jak se dostala do výběru krásných a pohodových cest v Dolomitech. Krásná je tak z půlky a ne pohodová, je spí hodnotná a vyaduje bojovnost, ostatně jako větina mezníků ve vývoji. Kdy si na ní půjdete zabojovat, a ne vychutnávat, nebudete překvapeni a bude se vám líbit. A a ji vylezete, bude vás o to víc hřát.
Příjezd Z Cortiny po silnici na Passo Falzarego a zaparkovat na parkoviti u lanovky. Lanovkou nahoru a sestupit do Forcella di Lagazuoi. Sem případně pěky zezdola (1 hod).
Nástup Po pěině po vrstevnici pod stěnami Lagazuoi Grande a pod stěnu severního vrcholu, půl hodiny od horní stanice lanovky.
Výstup:
9 délek, 4 hodiny, 310 m lezení. První dvě délky vedou komíny a kouty. Ve třetí délce se odbočuje vhloubením ikno doleva, pak travers na plotnu doprava a ikmo doleva k odtěpené věičce, za ní stanovitě. Krátký travers doleva pod spáru a tou vzhůru a pod pás převisů. Delikátní travers dvakrát 30 m doleva. Černým koutem se spárou ikmo doleva a velkým kolmým koutem pod převis a přes něj na polici. Koutkem, doprava a zpět doleva pod převis (hodiny) a místy převislými kouty do lehčího terénu.
Vybavení: Dvě lana 45m, sada vklíněnců, frendy, smyčky, helma, expresky. Vzhledem k odlehlosti nezakodí mobil s číslem na horskou slubu, něco pro přeití bouřky a nějaká ta baterka. Ale zase ne moc věcí, protoe s těkým báglem se blbě leze a jde to pomalu.
Sestup: Po hřebeni doprava a do sedla mezi severní a jiní vrchol Lagazuoi. Po staré ferratě na su a po ní pod nástup.
Průvodce:
- Nepříli přesný popis a schéma na CD Skalní ráj Dolomity
- Lepí schéma a také popis a schéma Damoklova meče (6c) na www.planetmountain.com