Před dvěma lety v Grónsku při studování článků o tamních výstupech objevil Johny zmínku o lezecké oblasti v Mali, přičem u pouhá mylenka, e bychom tam mohli vyrazit nás dokázala trochu zahřát. Nakonec jsme dali loni přednost Kyrgyzstánu, ale tam u jsme byli pevně rozhodnuti, e je nutná regenerace v nějakém teplejím podnebném pásmu.

Ruka Fatimy
Je zajímavé, e ač se člověk snaí mít po předchozích zkuenostech zařízené vechny důleité věci nejméně měsíc před odletem, tak se ve podstatné stejně řeí a v posledním týdnu. Take dva týdny před začátkem expedice se v zámečnictví straně divili, e u ty závěsné postele budeme skutečně potřebovat. Čokař asi dvě noci nespal, aby nám je doil. Kořala s Věrou narychlo dodělávali tahačáky. Sháněly se chybějící nýty. Největí problémy vak tentokrát nastaly s francouzskou cestovkou Point Afrique, u které jsme měli objednané letenky. Přístup Francouze k zákazníkovi je poněkud zaráející. Vzhledem k tomu, e jsme byli početná skupina a nejednalo se tudí o úplně zanedbatelné peníze, tak nám úplně v klidu uprostřed hovoru zavěsili telefon nebo prostě oznámili, e odcházejí na oběd, a tedy zavoláme později, o neodpovídání na mail a fax ani nemluvě. Třetího listopadu se nakonec po několikahodinovém odloení letu a náhlé změně destinace odlepujeme z Charlese de Gaulla směr Mopti.

Hra v kostky
Výstup v Mopti se dá přirovnat asi k tomu, jako kdy se Arnold v Total Recall ocitnul bez skafandru na Marsu. Bylo tam poněkud teplo. Po ataku domorodých nahaněčů jsme se nechali odvézt do jednoho z levnějích hotýlků a vpadli do víru velkoměsta. Dalí den jsme nakoupili na trhu jídlo a usmlouvali cenu za auto, které nás mělo odvézt pod Fatimu a jeliko jsme si odjezd stanovili na večer, stihla se jetě uskutečnit návtěva restaurace. Cesta, podpořená také jetě pozůstalostmi z freeshopu, tak proběhla i na africké poměry celkem hlučně.

Hypnóza večeře-Senegal
Ráno nás slunce pohladilo svými africkými paprsky asi 500 km východně od Mopti a ihned jsme pochopili, e něco není v pořádku ač se to zdálo být nemoné, bylo jetě větí vedro ... Tomá s Radkem měli s sebou teploměr s rozsahem do 65°C, který večer ukazoval čtyřicítku a o půlnoci se ochladilo na příjemných 37°C. Po snaze změřit teplotu na slunci zůstal funkční pouze kompas, který vak dle mého názoru musel být takté trochu vyveden z míry nastalou situací. Dalí dny jsme se tak ji zaznamenáváním hodnot Celsiovy stupnice nemuseli zabývat a začali jsme najídět na černoský rytmus dne: dá se hejbat a nezvednu se ani kdybych se měl po... Asi čtyři dny jsme se takto snaili aklimatizovat, nadávali na fotky z Desnivelu, kde byli paněláci ve flískách a kroutili hlavou nad hlákama místních, e je zrovna období zimy. Nakonec jsme vytipovali nejvhodnějí dobu pro fungování bílých bytostí, co znamenalo zhruba čtyři hodiny denně: ráno od 6 do 8h a večer od 16 do 18h.

Místní utr
Pro seznámení s kvalitou skály jsme se nahavení vydali na místní rozhavené bouldry. Matro super, tření vak nebylo zrovna ideální. Zkouka samovrtných nýtů dopadla bledě. Udělat tři centimetry hlubokou díru znamenalo 40 minut práce a tři zničené korunky. Vytvořit v tomto materiálu prvovýstup znamenalo buď pouití vrtačky nebo sledování spárových systémů. Poněvad vrtačka nebyla, rozhodla se nae skupinka ve sloení Johny, Kamzík, Pepe a atavis pro pokus o zopakování americké cesty Harmattan rodeona vě Kaga Pamari. Zákoris mezitím bedlivě vypozoroval slabiny stěny na vrchol věe Kaga Tondo a pustili se s Tílkem, Tomáem a Luďou do pokusu probít se vzhůru.

1.délka cesty Harmattan rodeo

Harmattan rodeo

Kamzik a Pepe v Harmattanu

Pepe v Harmattanu 5.13a
Nae skupinka udělala vynáku cajku a vody pod nástup a s Johnym jsme se pustili do lezení prvních délek. Zákoris a spol. na vedlejí věi zafixovali asi půl stěny a rozhodli se pro atak vrcholu. Mezitím nás navtívila docela větrná noc, z čeho jsme měli radost, e se trochu ochladí. Nadení vak netrvalo dlouho, nebo se ze stěny vrátil vyděenej Pepe, kterej se právě prosvitěl asi pět metrů na jümarech s urvaným opletem lezeckýho pagátu, jen jsme s Johnym nechali místo fixu, který ji doel. Silný vítr a ostré hrany udělaly svoje. Lana byla na výhoz a fixy dostaly taky pěkně zabrat. Daktejpa zaúřadovala a pro přítě jsme fixy pořádně dopnuli. Dosáhli jsme velké police na desáté délce, kde jsme zabivakovali. Dalí den jsme se dostali přes 11. klíčovou a poslední dvanáctou délku na vrchol. Slanili jsme zpět na polici a střídali se ve větráku, co byla kvíra mezi věí a policí, kde silně protahoval vítr, take se tam mohl člověk na chvíli ochladit. Večer jsem si jetě vyzkouel kroky v klíčové délce. Konstatování bylo jednoznačné, přelézt v kuse by to lo, ale za nií teploty ne kolem padesáti stupňů Celsia. Amíci měli o něco chladněji, pro změnu jim zase ale víc foukalo, podle čeho dostala cesta název. Harmattan je zdejí vítr (uragán), který vane někdy v prosinci nebo lednu. Jim prý obrátil portaledge i s nájemníkem a dokázal rozroubovat majlonky. Otázkou tedy zůstává, která varianta počasí je lepí.

Johny ve větráku
Cesta Harmattan rodeo má tedy celkově dvanáct délek z toho čtyři jsou hodnoceny 6c/6c+, dvě 7c+, jedna 7c+/8a, zbytek 7b+ a je udělána vrtačkou shora. Krom prvních tří délek, kde je třeba zaloit vlastní jitění, je cesta vynýtována. Lezení bylo spíe technického ne silového charakteru (jak na písku) a klasifikace celkem odpovídala krom poslední délky (7b+), která je nadhodnocená. Po esti letech se tedy cesta dočkala prvního opakování poté, co ji zkouelo i několik známých osobností lezeckého světa. Kdyby se podařilo vychytat trochu chladnějí počasí, tak je to jedna z nejhezčích cest, co jsem lezl a na super materiálu (kvarcit).
Zákorisovi a spol. se mezitím také podařilo dorazit na vrchol a postarali se tak o prvovýstup s názvem Forsakala Bimbaso hodnocený 8 UIAA o 13 délkách volného lezení.

Přelanění mezi Kaga Tondou a Kaga Pamari
Jeliko nás byla grupa čítající bratru devatenáct lidí lezlo se i na dalích frontách. Milo, Honsák a Kopis pojali hodně na pohodu patnáctidélkovou cestu Espolón norte 6a na Kaga Tondu, kde si vychutnali dva bivaky s docela malým mnostvím vody a tuto cestu pak zopakovali téměř vichni účastníci naeho výletu. Na Kaga Pamari byla zlezena zajímavá cesta s přelaněním Macumba circus 7b+. Na Wanderdu se stal oblíbenou cestou Horacio 6a, kterou Tomá s Radkem vylezli téměř celou současně, asi aby Radek nevyel ze cviku získaného ve velehorách. Úspění byli také Filous a Máka (jediná ena naí expedice, která se rozhodla s námi vydat do tohoto nehostinného kraje), kteří vyburáceli takté na Kaga Tondu, Deblidu a Wanderdu. Kapr a sexuální turista Yetti dobyli Deblidu a ztratili se při výstupu na vě Suri Tondo, na kterou jsme se nakonec dostali s Johnym a Kopisem rychlopřelezem cesty Guy Abert 7a a Pepe s Kamzíkem přidali do sbírky kratí, ale zajímavý výstup Turismo alternativo 7b+. Také se v době rozbřesku, kdy bylo asi nejchladněji, vychvátily nejtěí místní sportovní prásky do obtínosti 8a a pár zajímavých bouldrů.

Cesta Guy Abert 7a

Suri Tondo - Guy Abert 7a
Lezení ve zdejích velkých stěnách skýtalo nové zajímavé poznatky a proitky. Místní věe byly toti ohromné ubytovny pro mnoho druhů ptáků. Nad hlavou nám majestátně proplouvaly orlové, supové a marabu. Občas prosvitělo hejno vlatovek se sklopenými křídly jak stíhačky a ve spárách pitěli netopýři. Spárové lezení bylo tak obzvlátě pikantní. S Johnym jsme se vydali na rozlezení do čistě spárové cesty Premiér thé 7a, jen nás zaujala tím, e byla ve stínu. Po druhé délce, kde jsem se probíjel ptačím trusem a spárou totálně zechcanou od netopejrů, jsme zbaběle slanili za jednoho stopera zpět na zem. Smrděli jsme jak po čtrnáctidenním pobytu v pavilónu opic. Také bivakování zde nabývá o něco jiných rozměrů ne je nainec zvyklý z hor. Kdy je kam, tak sebou prostě plácnete, tak jak jste a spíte. Dalí výhodou je, e nemusíte nic zbytečně dlouho ohřívat a jídlo i pití vydrí teplé po celý den.

Bivak
Jeliko vedro nepolevovalo, rozhodli jsme se zvednout kotvy. V Hombori (vesnice asi 15 km od Fatimy, kam jsme občas vyrazili ze zoufalství pěky na pivo) jsme dostali od místního čouzka jménem Lélélé kontakt na jeho kámoe Sekumara v Bandiagaře, co je východisko do země Dogonů, Kaprem podomácky přezdívanou země Vohonů. Vohoni jsou skalní lidé, kteří kutají své hauzíky do mohutných stěn kaňonů. Údajně a třistametrové stěny se nám zdály jako ideální lezecký objekt. První dojem z Vohonlandu byl docela dobrý. Měli jsme naplánovaný trek s lezením na čtyři dny. Po dvou dnech jsme si vak začali připadat jak tvaná zvěř. Z různých koutů bue vylézali černoi a i v noci nám znělo v uích: savabjen, savatrebjen, kadómesjé, donmoaenbik
(dej mi dárek, tuku, peníze atd.). Utíkáme odtud pryč tak rychle, jak můeme. Na lezení není nálada a akorát by to znamenalo problémy s místníma. Vrátili jsme se do Bandiagary, kde nás Sekumar nechal následující tři dny bydlet zadarmo u sebe doma, ne nám pojede autobus do Bamaka.

Vohonland

Kamzo a Pepe po treku
Afrika a zvlátě pak Afričané jsou pro Evropana neskutečným zdrojem stále nových překvapení. Čekání na autobus případně jinou dopravu zde neznamená, e byste přili na místo několik minut před plánovaným odjezdem a pak se jelo. Přípravy k odjezdu kamkoliv jsou doprovázeny neustálým nastupováním a zase vystupováním, nakládáním a vykládáním, to ve provázené křikem a hádkami. Na střechu autobusu do Bamaka se kupříkladu naloily nae haulbagy, asi třicet pytlů rýe, patnáct ovcí, dva fichtly a velké mnoství blíe neidentifikovatelného tovaru. Zbytek ovcí z asi padesátihlavého stáda se pak uskladnil do kufru a kur domácí zaujal své místo v uličce autobusu. Nakonec tedy začínají nastupovat lidé. Autobus nikdy neodjídí dokud není úplně plný, take po nástupu se třeba jetě hodinu čeká ne dorazí chybějící cestující. Nevím jak to, ale vdy jetě někdo přijde, i kdy z pohledu bledé tváře se do autobusu nemůe u dávno nic vejít. K místnímu folklóru patří také mimo jiné to, e kdy u se konečně vyrazí, tak se jede k nejblií benzinové pumpě, kde se dlouze čepuje. Nakonec je tedy ve naloeno, benzín doplněn a vyráíme do Bamaka. Asi po pěti kilometrech autobus nadskočil a díky přetíené střee ruplo boční okno. Zastavilo se a řidič s pomocníkem li zkontrolovat situaci. Oprava okna proběhla velmi rychle, spočívala toti ve vymlácení zbytků skla a hned se pokračovalo dál. Nám se tím tak trochu zkomplikovala situace, poněvad jsme měli větinu oblečení na střee v haulbagách. Kamzík vyřeil situaci zapůjčením v danou chvíli ji nepotřebné záclony a vyrobil si na sebe obleček a la superman. Já jsem dostal od jednoho domorodce fotbalový dres, přičem zbytek těla jsem se snail natěsnat do svého příručního zavazadla. I přesto jsme vichni docela úspěně nastydli.
Bamako je pinavé, prané a smogové město. Ubytování nám sehnal Sekumarův lehce zabrděnej kámo (asi jedinej černoch, kterýho jsme natáhli my a ne naopak) na místním stadionu, kde jsme si postavili stan spolu s uprchlíkama z Pobřeí Slonoviny. Důleitá pro nás byla hlavně monost uskladnění haulbagů. Měli jsme toti jetě necelých čtrnáct dní času a rozhodli jsme se jetě pro návtěvu Senegalu.

Ve se nosí na hlavě
Po vyřízení potřebných víz jsme se vydali na cestu africkým expresem Bamako Dakar. Průvodce Lonely Planet rozhodně nelhal v tom, e se jedná o neopakovatelný záitek na celý ivot. Čtyřicet hodin strávených ve vlaku narvaném tak, e neexistoval centimetr čtverečný volného místa, na nás pravděpodobně zanechalo následky. Pepe se jal okupovat toaletu do té doby ne byl vyplaven jednou africkou lady (zjistili jsme, e jich větina neumí pouívat záchodovou mísu) a Kopis s Johnym zaujmuli místo na čerstvém vzduchu v prostoru mezi vagóny. Kadý z nás během chvíle zjistil, e jedinou moností jak přeít je hlídat si své teritorium za kadou cenu. V realitě to znamenalo nekompromisně odhánět i starce, slepce a těhotné eny. Jak to tam asi vypadalo se dá přiblíit, kdy si představíte prostor ve vlaku u záchodu, kde bylo dvacet lidí se zavazadly (a černoi nejezděj s igelitkou), z toho pak několik en s malými dětmi, které jsme ani nepočítali. Do toho přiel kadou chvíli nějakej idiot, kterej prodával různý zboí od paralenu po svítilny a k tomu tam jeden magor neustále vařil na plynový bombě čaj. Kdy pak přiel průvodčí s celníkama a policajtama, napočítali jsme rekordních třicet lidí na těch zhruba esti metrech čtverečních. Po nějaké době jsme u se vemi mluvili zásadně česky a pouívali ne zrovna vytříbený slovník. Řekl bych vak, e dle intonace nám bylo i tak celkem dobře rozumět.
V Senegalu jsme pobyli asi týden u pobřeí Atlantiku, ochutnali úlovky tamních rybářů a pokoueli se zkrotit vlny na surfovém prkně, které tam pravděpodobně zapomněli jetě bílí otrokáři.

Afrotaxi
No a pak se u téměř nic zajímavého nestalo. Čekala nás pouze cesta africkým expresem zpět do Bamaka, kterou jsme si pro jistotu zkrátili pomocí taxíků na polovinu, návrat do Mali s propadlým single-entry vízem, Pepemu ukradli foáky, z čeho měl neskrývanou radost, protoe si bude moct zakoupit nové, lepí přístroje a v Čechách jsme se začali nenápadně scházet (ti movitějí i letecky) po infekčních odděleních.
Thats Africa man
Nae poděkování patří sponzorům:
DIRECTALPIN, FRAM SERVIS, LANEX, RAVELTIK, OCÚN, SALEWA, SALTIC, SCHWARZKOPF, SINGING ROCK, a za finanční podporu ČHS
Zvlátní poděkování:
Specialistům na tropické choroby, nemocnici v Brně, Liberci a praské Bulovce.