Krátká reportáž o tom jak nás při výstupu na Hexenstein(2477m) v Dolomitech v půli července tohoto roku zastihal bouřka, ale vše nakonec dobře dopadlo.

Hexenstein
Jana Vodehnalová, Tomáš Ehler

Situací a momentů, kdy se člověku nic nedaří a život poněkud ztrácí svou hodnotu, občas bývá docela dost. Pak jsou ale okamžiky, kdy touha žít je tak nesmírná a zoufalá, že všechny ostatní problémy najednou přestanou existovat. Cesta zpátky do života má název HEXENSTEIN.
Hexenstein (Sass di Stria, 2477m.n.m.) se nachází v srdci italských Dolomit, přímo nad sedlem Falzarego, asi 10km západně od Cortiny D´Ampezzo. Dobře odjištěná jižní stěna tohoto „čarodějnického kamene“ nepředstavuje za předpokladu, že je stabilní počasí, těžký výstup (IV+, 150m, 6 délek; více viz plánek). Právě naopak se řadí mezi ty nejjednodušší, ale také díky nádherným výhledům na okolní masívy (např. Tofana, Sorapis, Antelao, Marmolada atd.) k jedněm z nejkrásnějších, tudíž i k jedněm z nejlezenějších.



V půli července tohoto roku jsme se rozhodli jižní stěnu „Hexiku“ zdolat, a to rovnou ve třech. Pro mě to nebylo nic nového, Hexenstein jsem předtím vylezl už dvakrát a jak se říká, do třetice jen všeho dobrého… Přítelkyně a kamarád jsou spíše začátečníci co se lezení týče a až na několik sportovních jednodélkových cest jsou jejich zkušenosti docela chabé. Hexenstein měl být jejich prvním vícedélkovým lezením.

Až zpětně se hledají chyby. První chybou bylo naše zdlouhavé rozhodování – lézt ve třech nebo jen ve dvou? Kdo tedy poleze a kdo přijde o tak lákavý zážitek? Nakonec tedy ve třech. Druhou a zároveň zásadní chybou bylo podcenění předpovědi počasí a pozdní nástup do stěny v 13:00. Předpověď pro ten den byla typicky „červencová“ – slunečno s možným výskytem přeháněk a bouřek v odpoledních hodinách. Doslova „vymetená“ obloha nad Passo di Falzarego nás však přesvědčila, že dnes bouřka opravdu nehrozí a dvě dvojice nad námi, které jsme při nástupu pozorovali, nás v tom jen utvrdily. A do třetice? Těžko říct, snad jen deficit teplého oblečení v batohu (předpokládaná délka výstupu dle průvodce je 1,5 až 2h)…

Samotné lezení bylo pro oba „debutanty“ příjemným překvapením – nic složitého, počasí až na několik nepatrných mráčků příjemné, snad jen naše tempo bylo poněkud pomalé. Mně trvalo tak dvě délky, než jsem se rozlezl, setřásl menší nejistotu a nervozitu a užíval si ostrou a také trochu lámavou jižní stěnu. Idyla? Skoro. Na třetím štandu nás euforie rychle přešla. Viditelně se na nás hnala bouřka a to hned ze dvou stran – od Cortiny a od Marmolady. Parkoviště u dolní stanice lanovky na Lagazuoi již bylo mokré, vítr sílil a sluníčko se schovalo za mraky. Bylo nutné učinit rozhodnutí… Nahoru! A to co možná nejrychleji, než se spustí déšť! Cca. 50m nad námi, asi 25m pod vrcholem, se nachází místo, odkud již můžeme „utéct“, s výjimkou jednoho místa - skalního okna, bez jištění.

Jelikož jsme měli pouze padesátimetrové lano, musel jsem založit ještě jeden štand před „vysněnou“ plošinkou. Tyto dvě délky jsem doslova běžel, přičemž se mi hlavou honily nejrůznější scénáře „jak by to dnes s námi mohlo dopadnout…“. S odstupem času jsem si uvědomil, jak moc nebezpečné to bylo – na oněch 50 metrech jsem se zajistil pouze třikrát. Srdce mi tlouklo a já s pocitem, že to nestihnu, běžel jako o život. Onoho místa jsem dosáhl právě, když spadla první kapka. Pak se přidaly ještě kroupy, a tak jsem „na fest“ dojistil zbytek teamu a všichni jsme se „zacvakli“ do zacementovaného kruhu a jedné „pojistné“ smyce.

Pak udeřil blesk a spustila se ta nejhorší bouře, kterou jsme kdy v horách zažili a přežili, zatím… Pod skalním převisem jsme se hromadně utěšovali a zahřívali, protože se naráz velmi ochladilo. Do kůže nás bičovaly přívaly zmrzlého deště, opodál zuřily oslnivé blesky. Nedobrovolně jsme se stali součástí šíleného a nespoutaného živlu. Ta ubohá lidská zoufalost z neschopnosti něco ovládnout! V několika okamžicích se nedařilo ovládnout ani sám sebe, natož běsnící bestii. Zoufalství vzrůstalo, kdežto bouře neustávala. Blesk proťal temnou oblohu jen několik metrů od našich promoklých, dokonale vodivých těl. Pak námi projela krátká křeč, která nám podlomila kolena a vehnala slzy do očí. Je to jako když vás někdo praští přes kolena násadou od krumpáče obalenou v molitanu.


Štand, na kterém jsme bouřku přečkali.

I když to byl obrovský šok pro všechny z nás, ve skrytu duše jsem doufal, že to přežijeme, a že přímo do nás blesk neuhodí. Byli jsme přece 25m pod vrcholem, schovaní ve skalním okně. Další zásah přišel po pár minutách a také jsme ho opět cítili všichni tři. Bylo totiž zásadní chybou být tak blízko u sebe a ještě k tomu se navzájem dotýkat. V tom emotivním okamžiku si to však ani jeden z nás neuvědomil. Stáli jsme tam do sebe zaklesnuti jako jeden pilíř, a to nám dodávalo alespoň trochu odvahy, síly a tepla…

Po nekonečném čekání na spásu v podobě mírného deště, jsme se rozhodli dolézt zbývající část pod vrcholem a co nejrychleji seběhnout celý Hexenstein po turistické značce proplétající se mezi rakouskými opevněními z první světové války dolů na parkoviště k autu. Přesto, že se zcela promočené lano neustále zadrhávalo, a také přes šílenou zimu, která nám drkotala přes zuby, jsme se téměř zázrakem dostali skalním komínem s dosti „těsným“ oknem pod vrchol a v promočených lezečkách doslova seběhli až do sedla. Nikdy bych si nedokázal ani ve snu představit, že v mých „svíracích“ lezečkách, ve kterých po deseti minutách brní palec až to bolí, seběhnu alpský vrcholek, a to tempem závodním, za silného deště a větru…

Po tom šíleném šoku jsme sedli do auta a jeli shánět teplou sprchu do jedné z horských chat na Passo di Falzarego. U horkého čaje s citrónem se nám jen pomalu vracel náš horský humor.

Nutně následovalo zhodnocení rozhodnutí k výstupu, samotného lezení a především rozhodnutí pokračovat dál při prvních náznacích přicházející bouřky. Samozřejmě nás v ten okamžik napadlo rychle slanit dolů. Měli jsme dvě lana (50m a 60m), a tak by to z technického hlediska nebyl problém. Byli jsme však tři, přičemž ne moc zkušení, a tak by nám to jistě trvalo dlouho. Obava, že bychom to nestihli do prvních blesků a mohli bychom být zasaženi při slanění, sehrála při rozhodování hlavní roli, proto jsme pokračovali vzhůru. Později jsme došli k závěru, že bychom to bývali stihli, ale kdo to mohl v ten okamžik přesně odhadnout? Nějaké ambice či ctižádost zdolat vrchol za každou cenu neměl ani jeden z nás, v tom jsme si naprosto jisti.

Po dopití čaje a krátkém rozloučení s majitelem chaty jsme se sbalili a odjeli do slunného Arca, odkud jsme mimochodem dva dny předtím přijeli. Zcela promočený „matroš“ a část oblečení bychom v horách těžko usušili. A vůbec, nahoře pod vrcholkem Hexiku zmrzlí a za dunivého hřmění jsme si slíbili, že jestli tohle přežijem, tak jedem do Arca…

Každý by si asi jednou měl prožít tu „svou“ bouři, aby si uvědomil spoustu věcí sám o sobě. Prožít ji ale v teplém křesle a s rozečtenou knihou od Pita Schuberta je přece jen mnohem příjemnější než umírat kdesi na Hexensteinu. Ono se o bouřích docela pěkně čte…


Sušení věcí v Arcu.

Průvodce:
Köhler A. – Memmel N., Dolomiten - Genußklettereien III-VI., Bergverlag Rudolf Rother GMBH, Mnichov 1996, s. 80-81.

Internet:
http://www.rockandmusic.com/Climbing/EU_Climbs/Climbs/hexenstein.html
http://www.geocities.com/hs_dav/touren/klettern/hexe_topo.htm
http://www.klettern.internat-ettal.de/k_topd_hexe.htm