Za tímto účelem si projdem zhruba polovinu věí na hřebeni zvaném
Thorwalder Wände ve Velkém Čandu.
Parkování je v pohodě, ale draze, na placeným parkoviti u Neumannmühle a to za 3 Eura na celý den. Pokud si přivstaneme, tak urveme i nějaké to cenné místečko podél silnice a uetříme tak mrzký peníz, abysme ho následně prolili hrdlem na Zeughausu! Z parkovitě valíme pořád po hlavní asfaltce a i tady se hodí být motorizováni, neb vá bajsikl vám zkrátí horizontální utrpení alespoň o hodinu, kterou lze následně strávit příjemnějím pohybem vertikálním. Take pěmo či kolmo mírně do kopce, míjíme lákavé odbočky na Lorenzsteiny, Kanstein, do Malýho Čandu, do Zeughausu, pod Goldstein, Sommerwand či Kampfturm. Skutečně lukrativní cíle, ale dnes ne, směr je jasný stále na Hickelhöhle!
Tam kde končí asfalt a začínají kříky (zákaz průchodu k Pravčické bráně), zamkněme svého bejka či mulu k nejbliímu smrku a mastěme do kopce k obr-mega-giga jeskyni Hickehöhle, která se zdá býti ideálním bivouckem pro mení městečko! Bohuel její poloha přímo u cesty ji ze seznamu útulků rázně vykrtává! Od jeskyně se ji nechme vést geniálními mapkami v průvodci pana Heineckeho a neměli bysme zbloudit.
Hickelhöhle
Začneme od východního, pravého konce hřebene a to na sluncem prozářené věi
Zeichengrundturm.
Zeichengrundturm v podzimním slunci
Samotné lezení zahájíme pro změnu zleva, krátkou cestou
Südwestwand VIIb z roku 1952 (Günter Leipnitz s druhy). Malinko dunivým ebírkem ke kruhu, cestou trousíme pentle. Od kruhu doprava křehkým vhloubením do pohodového výstupového komínu. Pěkné lezení, ale moc nedýchat.
Hnedle za rohem se můeme směle pustit do spáry
Südostweg VI od Hanse Heilmaiera, který ji v roce 1926 vyběhl úzkým spárosokolíkem přes dvoje pseudohodinky do komína a na vrchol. Jinak se toho moc nezaloí, ale sokol docela bere a ten kdo rád kudlinky, se jistě projde. V místě, kde se ze sokolíka stává ozajstná spára, lze hodil pravý blinkr a po jemných lámavých krabkách tak za VIIc hupky (dupky raději ne) k vrcholu. Hvězdu i vykřičník si cesta zaslouí.
Zeichengrundturm - Südostweg VI
Slaníme do nevlídné roklinky, ze které je mono nastoupit, pokud není příli vlhko, docela jedlou
Nordostweg VIIa, bez stavění VIIb (1927, Hans Rössler, Hans Arnold a spol). Nejprve zeleným rajbáskem přes dírky (stavění), gymnastický vývih na poličku, nad ní přidaný kruh, od něj jemně na tření a natahovák do spárky. V ní 2x prstíky, 2x ába, 2x pěst, 2x rameno a 2x celej člověk a jsme na vrku. Taková nouzovka, ale docela zvlátní kroky.
Dalí zastaveníčko bude pod věí
Unterer Hickelturm. Nezůstaneme vak pouze pod ní, ale samozřejmě se jukneme i na její vrcholek. A nejlépe cestou z roku 1964 (Hans-Joachim Scholz)
Südwestriss V, chytovatou dobře zajistitelnou spárou, končící úleáckým sokolíčkem. Je to jedna z mála vyrovnaných pětek, ádná záludnost, od nástupu a na vrch pěkně za pět. Nelze, ne doporučit!
Unterer Hickelturm Südwestriss V
Toté se u nedá říct o sousední cestě
Südwestwand VIIb (1968, Jürgen Rössler), která se sice tváří přívětivě, ale
no zkuste a uvidíte. Nástup je kousek vlevo od spáry, vlníme se stěnou doleva a ke hraně, nebo kudy nás to pustí, ke kruhu. Od něj jetě kousek stěnou, do takové divné dolezové spárky a je to v kapse. Hvězda chybí a asi to tak má i být.
Naopak kudlina na druhé straně věe pod slaněním
Nordriss VI (od autora jiní spáry v tomté roce) se tváří velice odpudivě, ale pokud jednou za rok oschne, tak je to fakt docela pěkných třicet metrů technického nakulování kolem spáry. Na jitění tu vyrostl kruh, hodiny a strom. Kus nad stromem je taková nepříjemná iročina s trochou dřiny, ale najdou se tam dirky ku pomoci. Překvapivě příjemná estička.
Unterer Hickelturm Nordriss VI
Za dalím pohodovým lezením vystoupáme do vrchního patra a tady je poměrně rozsochatá vě
Langes Horn. A jeliko chceme být věrni dnenímu lezení cest mezi estým a sedmým stupínkem, máme tu jedinou rozumnou monost a tou je cesta
Hickelstiege VI.
Langes Horn Hickelstiege VI
Tento výstup z dílny pana Gisberta Ludewiga je vak jedním ze skvostů oblasti. Nástup si můeme ztíit stěnkou přímo, originál je mylen zprava doleva po kyzech a pod netěkého sokolíka, vude mraky jitění, hodiny, hroty, spára. Sokol se nejprve stáčí doleva, pak to sekne doprava a pak u nás čeká jen kousek komínku k vrcholu. Na vrku nám trochu zatrne, krabice s knihou je sice na svém místě, ale slaňák nevidět! To je na rozlehlých kopcích v Sasku celkem běný jev, a tak je potřeba si buď pečlivě natudovat plánek v průvodci, nebo juknout do vrcholovky a nebo i na její hliníkový futrál, kde taky bývá popis umístění slaňáku.
Pokud je nae pátrání úspěný, tak vpravo od
Hickelstiege je krásný stěnový lezení
Windshatten, ale je RP za VIIIb a dnes se tomuto stupni vyhneme, necháme si to na přítě, a se troku rozlezeme.
Jednou z posledních věí, v tomto případě spí věičkou, na kterou si vylezeme o tomto víkendu je
Hickelturm. Rozhodně dalí skvost, tentokrát ani ne tak lezecký, jako spíe optický! Jarda o ní napsal onehdy velice krásné pojednání, na jeho základě jsem se na ni teprve vloni, já ostuda, vypravil. Tak teď jen spí mé dojmy.
První cestu na tento viklan se odváili vytyčit ji roku 1910 pánové Franz Gnass a Arthur Hoyer. Cesta
Alter Weg V sice není nic moc, ale na vrku si uijeme. Čehoe to? Strachu! Ji jen se naklonit pro vrcholovou krabici je odváný čin hodný senátora Terminátora, nebo ta vytouená krabička je na kraji věe, přímo nad jejím nepodepřeným (a na ten klacík
) místem. Dalí kaskadérský kousek je slanění. Při představě, e se musím vyklonit a tím naruit rovnováhu nestabilní věe, jsem se docela zpotil
brr! Nic moc pocit, to raději 40 metrů ke kruhu bez smyček! Moná to s vámi nic neudělá, ale já jsem si asi týden před tím prohlíel fotky z relativně čerstvého výlomu na ráthenským Wartturmu (v roce 2000 se třetina věe odporoučela do doliny i s kruhama) a tak ta psýcha, mrka, si se mnou troinku pohrávala.
Raději jsem si to trochu posichroval!
Originální věka je troku stranou od cesty i od zájmu lezců, o čem svědčí ne zcela popsaná vrcholová kníka z roku 1974!
Vrcholovka je dnes ji téměř historická.
Ona celkově vůbec tato část Velkého Čandu není moc frekventovaná. Na vech zmiňovaných věích, vyjma Hickelturmu, jsem byl vloni v říjnu jediný zapsaný Čecháček a ani Němčíků sem moc nezavítalo. Je to způsobeno nejen odlehlostí (ale ten boský klid i o slunných víkendech!), ale asi i ne příli pevným materiálem. Ale jeliko my máme svou měkkou Hrubici, tak nám místní otolina nepřipadá a tak nelezitelná.
Je tu i pár dalích pěkných a netěkých cest, ale bohuel jejich obtínost je skryta právě v jejich lámavosti a křehkosti! Typickým příkladem je cesta
Sonnenwand VIIb na
Kleiner Edelweissturm. Váně krásné estkové lezení z roku 1978, ale díky lámavosti je to VIIb, nebo ne vemu lze věřit a tak velké chyty vynecháváme a bereme ji olámané hnidy a poličky, nohama se vyhýbáme dobrým stupům a tlapeme raději vedle na tření a ejhle, z pohodové estky je náhle zajímavé VIIb. Ale dva kruhy dodají jistoty i v kamenolomu a tak hvězdička i vae přelezení jsou na místě.
A právě po přelezu této lámačky mě při dobrém vínečku v bivaku napadlo vytvořit stupnici lámavosti, která by se přiřazovala ke klasickému římskému číslování. Take pro výe uvedenou cestu bych doporučil klasifikaci VI / L3.
Stupnice je v rozmezí L1 vyzrálý beton a L5 sutě, těrky, písky. Pro ilustraci: Východní cesta na prachovský Obelisk VII / L1 (dříve spíe L2), Jeschkův traverz na hruboskalského Kapelníka VII / L2 , Porzelan Wand na příhrazský Sloup VIIIc / L3, Kamenolom na prachovskou Kobylu VIIb / L4 a souskalí Apolena pod Troskami komplet za L5.
Ale abychom ukončili tento víkend lezecky a ne geronto - opileckými nápady, tak si jetě dáme jednu milou trojčičku. Vede hned na sousední vě
Grosser Edelweissturm a je jí elegantní, doprava vedoucí zářez
Südrippe III. Ani závěrečný vývih nás nevyděsí a tak se váně nestyďte a dejte si tuhle hvězdičkovou cestu! Rok výroby i autoři neznámí, zřejmě u praotec Němec si ji vychutnával
Kleiner Edelweissturm fotogenické a lehoučké Südrippe
No, dosti bylo lezení, dny jsou jetě krátké a noci chladné a tak hajdy zpět do českých luhů, háju a náleven!
Tak tímto jsem na podzim skončil, ale pod vlivem Jardova Saského Máje musím pokračovat v pochůzce Thorwaldským hřebenem a na jeho konec.
Pojďme tedy dál, horem dolem směrem na Zeughaus.
Po pár stech metrech od Edelweissturmů narazíme na samostatném ostrohu na lákavě vyhlíející vě
Klingermassiv. Tady jsem trochu v rozpacích, nějak mě tento Klingerův utr nezaujal. Ten, kdo se chce mermomocí dostat na vrchol, nech tak učiní lehoučkou
Südwestweg II, nebo zdatnějí nelehkou dvoukruhovou cestičkou
Fernblick VIIb. Ale nic moc od nich váně nečekejte. Stejné hodnocení pasuje i na následující vě
Krampus, kdy vynaloená námaha na přístup k ní není zúročena nějakým pěkným výstupem.
Take doporučuji ji pod Edelweissturmem zabalit bágl a mastit pod stěnama a na samý konec hřebene, kde doslova narazíte na stráce přilehlého údolí, na téměř 30 metrů vysokou vě
Thorwalder Wächter. Vrchol věe leí nad úrovní horního patra masívu, na kterém stojí dalí zajímavé souvěí
Thorwalder Turm. Nyní máme dvě monosti, jak se k ní dostat. Pokud vládneme cestami okolo osmého stupně (nebo máme s sebou výkonnou umělou pomůcku v podobě osmového lezce), můeme vystoupat jednou ze čtyřech krásných tahavých cest na vrchol, hupsnout na okraj a jsme pod věí. (Zvlátě doporučuji dvě nej nej:
Abschied von Karl-Heinz VIIIb a
Abendkante RP VIIIa).
Thorwalder Wächter levá hrana Abendkante VIIc, RP VIIIa, středem stěny Abschied von Karl-Heinz VIIIb
Druhou moností pro lezce pohodáře bez pomůcky je varianta brod, kdy pár metrů za strácem odbočíme po ipkách do prudkého kopce a necháme se vést a pod severní stěnu
Thorwalder Turmu. Nevysoké skalky nabízí pár zajímavých cest, za kterými vak musíme do jihu a jihozápadu.
Thorwalder Turm levá hrana Südwestkante IV , za břízou Ullrichriss V a pravá hrana Südkante VIIc
Začneme hnedle na první hraně, kterou potkáme a tou je pěkná vzduná
Südwestkante IV (1921, Emanuel Strubich, A.-H. Denke) s originálním nástupovým traversem (čím víc nohou na povinné výměny ve stupech máte, tím lépe) a skrytými kapsami na hraně. Jitění v hodinách. Morálek si můeme vyzkouet v malinko záludném dolezu cesty
Ullrichriss V (1913, Karl Ullrich), která vede rozchrastaným zářezem vpravo od hrany. Po přeití se přesuneme na pravou hranu, kde je příjemně odjitěná cesta pro sedmíky
Südkante VIIc (1952, Günther Dreier, H. Kiefer), s lámavým nástupem a se stavěním u druhého kruhu (dlouháni jej jistě dají čistě). Stavění si dosytosti uijeme i na sousedním patnáctimetrové dvoukruhové
Zschandseite VIIc (1985, Diether Fahr s druhy), ale pokud se pamatuji, tak obě la rovně dlouhými áhy čistě. Dva kruhy v pár metrech jistě potěí, jen ten materiál je takový nedůvěryhodný. I severní stěna nabízí na pohled pěkné cesty, ale dle olámaných chytů lze soudit, e ne vechny kroky ji odpovídají stanovené obtínosti. O tom svědčí i malý počet přelezů i starích cest. Balzámem na pocuchané nervíky nám budou krásné výhledy na okolní tajny, od Teichsteinu, přes Lorenzsteiny, Goldstein, Sommerwand a po Kampfturm.
Teď ale raději dále a to dále skutečně bude dále, anto poslední cíl naí progulky
Backofen, je vzdálen tak půl hoďky pobíhání po lesních pěinkách. Ale tady ji vynaloené pěí úsilí bude korunováno nějakou tou hezoučkou cestou.
Tedy zpět na dlouhou cestu, obejdeme celý okraj masívu, na iroké pěině odbočíme doprava a dle geniálních mapek v průvodci (opakuji se, já vím, ale ty mapky skutečně JSOU geniální!)
Dojdeme a na velké rozcestí pod Backofenem. Zbývá ji jen vyklusat prudký hang a jsme ji pod jeho spodní částí. Nenechme se odradit nevlídností a vlhkostí jeho přízemí a vystoupejme po schodoch do jeho prvního patra, které ač nevysoké, nabízí příjemné lezení od dvojčiček po desítky. Lezbu zahájíme právě jednou z vděčných dvojek, exponovaným úzkým hřebínkem
Gratweg II (1919, Otto Jüngling), který se dá, vyjma spodní kolmé části, vyjít a sejít nouhendově , tedy bez pouití rukou.
Backofen Gratweg II
Úasná je krátká pasá, ve které překonáváme jakousi mini Pravčickou bránou skalní okno. Zde prosím nedupat!
Skalní most na Gratwegu
Během slanění do severu si prohlédněme tři přívětivé rajbasové a skvěle odjitěné cesty od pana Manfreda Vogela, ve v lidské obtínosti kolem sedmého stupně. Ty, a jednou oschnou, tak hned do nich. Ostatní nářezy v severu raději obejdeme uctivým obloukem s tím, e někdy v přítím ivotě, a nastoupíme na západní hraně do dalí pěkné a dlouhé hřebenovky s jedním těím vývihem a jedním vzduným překrokem
Westweg V (1921, Emanuel Strubich). Dalím cestám v jiní části prvního patra se ji raději vyhneme pro jejich lámavost (u vech hodnotím minimálně L4!!), ale pokud jetě skutečně nemáte dost, tak navrhuji jednu sice neohvězdičkovanou, ale veskrze originální prolézačku
Höhlenweg IV (1913, Franz Gnass, H. Wagner, W. Hahn). Lámavá kudlina nás dovede do prostorné jeskyně, ze které zdánlivě není úniku, pokud nechceme pouít její strop, jeho levou částí vede silová varianta
Alles wird schlimmer! IXa (nad převisem dva kruhy a dost lámavý matro). Při podrobnějím prozkoumání jeskyňky vak časem objevíme myí skulinku, kterou se nejprve doslova proplazíme, potom po pičkách traverzneme úzký komín, abychom se ji jeho irí, leč vlhkou částí dovlnili na hřeben a na vrchol. Pozoruhodný záitek jak dobýt vrchol!
Backofen Höhlenweg IV, jeskyňářský záitek
V těsném sousedství se vyhřívají na slunci jetě dvě mení věky, na kterých tuto turisticko-lezeckou výpravu se ctí ukončíme. Těsně přimknutá k masivu je útlejí z nich
Erreichtturm, na ni je nejelegantněji mono vystoupat krátkou cestou
Alter Weg a to nejlépe s přímou variantou
VIIa (1971, Jürgen Lösel s druhy). Ke kruhu pětička, od krouku mírně doleva, z dírky dlouhý přeah do oblin, jedno tempo za sedm a jsme na vrku.
Erreichtturm Alter Weg direkt VIIa
A konečně na konec ve ukončíme na konci hřebínku cestou, spí cestičkou (pouhých 8 metrů, zato s kruhem a hodinami!)
Nordostscharte VI (1995, Horst Heller) na věku
Gewitterstein. Vlhký rajbásek s několika otvory není ádný krasavec, ale to parádní odjitění z něj dělá ideální cestu pro milovníky vápencového jitění.
Gewitterstein Nordostscharte VI, s vyznačeným kruhem pět metrů nad zemí.
Tak a konéééc! Slanit a domů!
BHH
(Pozn. red.: Toto byl poslední Houmyho článek, který mi doručil v květnu. Houmy - Vláďa Slouka, kamarád a autor mnoha článků na Lezci zahynul ve skalách v Saském výcarsku 1. června 2005. Viz Poslední rozloučení s Houmym a Smutná zpráva - Standa)