Nahazujeme si ty potvory na záda a jde se. Poslední dva kilometry před koncem naí poutě nám jede naproti autobus, respektive něco, co se hýbe, poháněno vlastním motorem. Nicméně nepohrdli jsme, a tak nás cestou to něco sbírá a nakonec nám to staví před místním direktorem. Ten s postojem místního krále kyne, abychom jej následovali na táb. Takové pozvání se nedá odmítnout . Zde nám vysvětluje chod tábora. Neřekne ani slovo navíc, jen nás skásne za pojitění a zapíe si termín, kdy nás tentokrát u jeho taxi poveze domů. Jdeme spát, zítra razíme na Koshtan Tau.
Na Kavkaze jsme u dva týdny, které jsme strávili v Prielbrusie. Zatímco se Tomá se svou skupinou podíval na Elbrus, my jsme se pokoueli o Dantugan, Pik Kavkaza a Vuleju, ale vechno nám díky naí neodhodlanosti a nepříznivému počasí proklouzlo mezi prsty.
Teď vak půjdu jen s Tomáem, ostatní mají v plánu se projít okolo případně také někam vylézt.
Ráno jdeme jetě jednou probrat s éfem horské, jaké jsou podmínky a jestli je to jako OK. Radí klukům, a jdou radi ne na Allu-Aus-Bai na Pik Panoramnyj, je to také velká část cesty s námi a nepadá tam tolik kamení. Tedy jdeme.
Zprvu se lape normálně, pak pomaleji a pak u se prostě jen jde. Cestu zpříjemňuje jen úchvatný výhled.
Je vedro, u jsme nastoupali dobrých 1200 m, sedáme pod utr a jdeme svačit. Fotíme Koshtan, Dychtau, Pavla, Martina, Pavla na utru, pod kterým svačíme a teď vem zatrnulo. Ten kámen popojel, hypnotizujíc jej očima, bereme zpod něho nae věci a zatímco nás opoutí chu k jídlu, my opoutíme ono místo. Před námi je ledopád, od pohledu je zatím zdaleka největí, v jakém jsme zatím byli. U to nás mělo varovat.
Labyrintem se klikatíme neuvěřitelně dlouho a to proti nám chodí davy Rusů. Jsme nahoře, je tu letoní sníh, kaovité formy, pod ním jsou jistě trhliny, ale místy vypadá kompaktně. Jako první člen lanové skupiny sedám a pauzuju. Pavel důrazně protestuje, s tím, e je to tu nebezpečné. Dělám jetě pár kroků, ale fakt to nejde. Mám sucho v puse, hlady ilhám a nedokáu u zvedat nohy. Ta potvora na zádech mě drtí stále větí silou. Pauza. Zvedám nohy nad úroveň srdce a cítím nevýslovnou úlevu. Notnou chvíli odpočíváme.
Slunce u se schovává za kopec a dělá se zima. Jdeme, zbývají dvě hoďky do setmění a jetě pěkný vývih. Časově u neodhaduji, ve se zdá tak malé, jen dokud to člověk nezkusí ujít.
Na hranici svých sil docházím na Ujuk. Koshtan i Dychtau nás vábí, v zapadajícím slunci se halí do růové, jedna krásnějí ne druhá nádherný.
V ledopádu nám Rusové říkali, e je dost teplo a e dnes děvuku kameny pobily, ostorono. Mimochodem za zásah horské by se nemohli stydět ani v Alpách. Rozhodujeme se proto s Tomáem, e za svítání musíme být ve stěně Ptíci, aby na nás taky náhodou něco nespadlo.
Budík ve 4, vaříme, balíme, valíme. Ledopád je zmrzlý a firnový, nemusíme obcházet vechny trhliny, dá se jít kolmo. Za úsvitu jsme skutečně v nástupu. Matro u máme na sobě, jedeme jak na drátkách. Super lezení v pevné ule, dobře se jistí. Nevím, jak to bylo těké, ale s 25kg batohem to bylo akorát. Druhou délku jde Tomá. Bere to plotnou, kdo umí, umí. Na druhém konci tu chvíli laboruji, ale nakonec to jde. Je devět, zdálo by se, e teď u jen kousek nahoru. Jene to jsou ty kousky. Svah je strmý, hodně. To bylo vidět i dole, ale ten firn je jak led. Zbývá nám asi dvě stě výkových metrů do konce dnení etapy. Celé na předních hrotech. No tak jsem si to prvně zkusil .
Zatímco se plíím vzhůru, Tom u nahoře nadává. Proč, to uvidím a tam. Super místo na bivak Je tam tak 2x2 metry, kde je svah jen asi 40 stupňů a to jetě není jasné, jestli kus z toho není převěj. Do údolí na východ je to dále kolmá stěna, na západ onen opravdu strmý svah.
Máme čas, jdeme nahoru konstatuje Tom, hned po mém příchodu. Mlčím. Ne, e bych k tomu neměl co říct, ale musel jsem počkat, a přijde brácha dech. Začíná diskuze. Oba víme, e i kdy to vypadá kousek, je to daleko. Oba vidíme frontu, která se kupí za Bezingskou stěnou. A oba tuze moc chceme nahoru, oba jsme rychlí. Máme jídlo na 6 dní, plánovali jsme tady patné počasí a chtěli jsme mít čas počkat na lepí. Váhám, vyndávám Naumova a koukám, jak velký, e ten kousek na vrchol je. Deset a dvanáct hodin nahoru a dolu, krom toho zjiuji, e nejsme rychlejí ne průvodce, jen jsme dost brzo vstávali. Dál u není co řeit.
Tom mi podává vynikající cepín české výroby, který vyhrála jeho slečna v jedné pisatelské soutěi na jednom nejmenovaném serveru. Je řada na mě. Tluču s ním chvíli do ledových desek, které se pravidelně střídají s firnem. Cíl:=místo na spaní. Předávám cepín Tomáovi a jdu ohryzávat geniální tabulku ruské čokolády. e je v Rusku vechno velké jsem věděl, ale komu by neučarovala tabulka čokolády váící 2kg . Tímto způsobem se střídáme dalí čtyři hodiny. Mraky se zvedly a dělá se na bouřku. Odnáíme ve kovové kromě vařiče a nádobí. Vaříme, pijeme, hřmí a sněí. Na večer se opět trhá obloha, snad to s tou frontou nebude tak zlé.
Uléháme. Zítra nechceme vstávat tak brzy, máme strach z onoho přemrzlého firnu, který budeme hned na začátku traverzovat. Ráno auro. Úplná nádhera. Ve stínu cca minus 5 na slunci nula. Firnový traverz je akorát. Přichází první andarm, jde to.
Druhý, ten má být nejtěí, se nekonal, třetí nás ovem ve výce zhruba 4950 svou obtíností pěkně vytrestal. Pak u jen lapat. Kdo se nezastaví, ten dojde cíle. vzpomínám na ilhanovu pravdu ve chvílích nejtěích. A skutečně, najednou u to vý nejde. Vrchol. Radi jsem si hned sednul, aby se mi těstím nezatočila hlava. A u si třesem rukama a plácáme se po zádech, paáci . Rozhlíím se plný pýchy a uspokojení dokázali jsme to, nic víc nic míň, ale pro nás je to sakra hodně . Dlouho se odplavuje báječná hladina endorfinu. My si ná triumf řádně vychutnáváme. Dáváme čajík, margotku, fotíme.
Ale čas vyrazit dolů se nedá zastavit. Jen to teď nepokazit, najednou si opět vzpomínám na křeče v břie.
Po asi třech hodinách sestupu včetně dvou slanění stojíme před raním traversem. Slunce tady má u sílu i přesto, e jsme asi 4500 m, můe tu být i dvacet nad nulou. Dochází mi, jak hloupý (velmi sluně řečeno) nápad jsem měl, kdy jsem stan zatíil ledem na vaření. Aspoň ten travers snad bude v pohodě. Bude sníh měkký a mohlo by to jít rychle. Tom balí lano, já jdu.
Bořím se tak akorát, troku mě znervózňují trhlinky, které na slunci nově vyjely. No nic moc. Konečně se vyhýbám poslední. Jene najednou stojím na mokrém ledu. Vechen firn odtál a teď tu je jen led a crčí po něm voda. Paráda . Svah má cca 60 stupňů a končí kdesi skoro kilometr pod námi. Jediná monost, kde by se člověk zastavil, je obrovská trhlina. Tři pevné body, opakuji si. Noha, noha, ruka, ruka a takhle asi milionkrát. Traverz je sice konečný, ale dlouhý, tuze dlouhý. Visíme na hrotech cepínů opřeni o kolena. Je to jediná monost, jak dát chvíli odpočinout lýtkům. Nae pohledy se neustále upírají na suový pás nalevo od nás. Kolik jetě? Zírám po kadé sérii a hypnotizuji ten hřebínek.
Kdy to jde, tak to jde, a kdy to nejde, tak se musí. Konečně jsme na suti, mezitím se stačilo zatáhnout a je tu pěkný humus. Není vidět, kde končí hřeben a kde začíná éter. Natěstí to máme za pár, je tu hrot. Svazujeme lana a slaňujeme ledem a skoro ke stanu.
Mám strach stan otevřít a kouknout se na tu spou, co tu udělal zatěkávací led. Tom je v poho, ale já mam spacák plný vody. Celý večer dímu a suím nad vařičem. Spacák je nakonec jen vlhký, ale radi spím v goráčovce
Ráno je opět krásně, vstáváme brzy, abychom slaňovali za mrazu. Celkem bez problémů se dostáváme 400 m stěnou na ledovec a teď u jen dolů. Na Ujuku nás zve Bělorus na čaj a chválí nás za výstup, prý nás včera pozorovali. My ale odmítáme, chceme projít ledopád, dokud je alespoň trochu zmrzlý.
Konečně jsme dole. Jsme s plnou hlavou záitků a prázdným aludkem, pinavý, unavení, ale astní.
Na Kavkaz jsme jeli od 15.7.-20.8.2006, vechny informace, co jsem povaoval ohledně cesty za důleité, včetně map a průvodců jsem dal na internet na své stránky:
www.artax.karlin/kavkaz. Doufám, e tím mohu být někomu nápomocen
