Ráno se necháváme vytáhnout prvním vláčkem z Grindelwaldu a do stanice Eigergletscher, kde jako jediní vystupujeme a přijdeme si trochu vyčnívající z řady.
Nástup je prakticky hned u kolejí, sníh je zmrzlý a na mačkách jdeme i na nae poměry poměrně rychle a tak se za necelé dvě hodiny dostáváme k prvnímu klíčovému místu cesty, k ledovcovému zlomu s obrovskými seraky, které se nám natěstí rychle daří obejít. Následuje prudký, ale stabilní iroký lab, po kterém stoupáme směrem k sedlu, abychom pak odbočili na závěrečný, asi 600 v.m. vysoký vrcholový úsek, který je poměrně málo vysněený, take není jednoduché volit stopu tak, abychom byli stále na sněhu.
Jeliko se cesta pouívá jako sestupovka, nacházíme poměrně velké mnoství stop, které jsou ale pro postup vzhůru úplně nepouitelné. O to víc je zaráející, e potkáváme pouze jednu dvojici, jinak mrtvo a prázdno, co je ale celkem příjemné. Nejzajímavějí úsek cesty je vrcholový hřebínek, který je pojítkem severní a západní stěny, kdy pohled pod sebe na sever je skutečně impozantní. Symbolicky vylézáme odhadem asi 200m nad místem, kde ústí Český pilíř v pravé části severní stěny a pokračujeme po hraně na horu. Lano zůstává po celou dobu v baohu, kadý jdeme vlastním tempem.
Po sedmi hodinách cesty jsme na vrcholu. Čekám přeci jen něco trochu prostornějího, máme co dělat, abychom nali dost místa pro nasazení lyí, na kochání není moc času, nebo se vechno okolo nás začíná kabonit a zatahovat, čekáme na správné okno mezi mraky, které ale pořád nepřichází, tak mrzneme.
Konečně chvíli trocha modré oblohy, zkouím první oblouky na samotné vrcholové hraně, která je poměrně vzduná. Sníh je vak výborný, nahoře stále prachový a utemovaný, take vechno krásně drí, co člověku přidá víc na jistotě. Přeci jen se mi moc nechce proletět se celou severní stěnou a dolů, jak to předvedl v jednom filmu freeridový guru Heli Putz na stejném místě, ovem s basejumpovým padákem. Marek mne střídá na konci hrany, kde se poutíme do vrcholové stěnky, která můe mít v horní partii necelých 50°, zbytek je taková poctivá 45°. Sníh je hodně rozměklý, odpolední sluníčko nám provádí skvělou práci, tak si můeme naplno vychutnávat čím dál delí a delí oblouky. Intervaly na zastavování se prodluují, ale přeci jen 1600 v.m. dolů je pořádná porce na nohy, které mají co dělat, aby vechno ustály. Závěrečný úsek pod seraky jedeme hodně svině, aby ze shora něco nepřilétlo. Za necelé dvě hodiny jsme dole, vyčerpaní, ale astní, nebo podle předpovědi to měl být na dlouhou dobu poslední pěkný den, co jsme si ostatně měli monost vyzkouet i na vlastní kůi v dalích dvou týdnech putování Alpami. To e nám ujel poslední vlak, s tím jsem trochu počítal. To, e cesta po kolejích bude trvat čtyři hodiny k autu, s tím u trochu ne, ale o to delí a spontánnějí byla oslava, která ostatně na cestě u samovolně začala dvěma litránky bílého, ukrytého na horí časy v tunelu (počítali jsme, e nám ujede vlak...).
Sjezd není technicky příli náročný, vzhledem k délce a pověsti hory odhaduji skialpovou klasifikaci mezi D a TD. Cestu sjel na lyích poprvé Sylvain Saudan, a to 9.3.1970. Dalí zopakování nastalo a v r. 1982 od Hansruedi Abbühla v květnu 1982. Snowboarding se prvního sjezdu dočkal 21. 4. 1987 zásluhou Bruna Gouvyho.Velmi bude záleet na sněhových podmínkách a stavu seraků, pod kterými se dlouho pohybujete. Morálově jsou určitě daleko těí věci, trochu problematická můe být vrcholová pasá, která celý záitek z jízdy patřičně okoření. V konečném součtu se tak sjezd Eigeru v současné době řadí k náročnějím klasikám tradičního pojetí skialpinismu. Více informací moná naleznete v některém ze zimních čísel Montany. Film nejenom z Eigeru moná na Smíchovském festivalu Alpinismu na podzim.
PS: Je moné touto cestou zjistit, o kolikátý Český sjezd se jedná? Budu rád za jakékoliv info od kohokoliv.
Za podporu děkujeme ČHS, SKI TRAB ČR a obchodu Namche.