Po odkladu dlouho plánované akce do jiné skalní oblasti v srdci Sahary, jsme na jarní termín začali hledat náhradní program podobného charakteru. Moje vzpomínky se tak vrátily k jedné hospodské diskusi, kde někdo mezi řečí prohodil, e zase v jiné hospodě od někoho slyel, e
v Egyptě, někde na severu, jsou obrovské stěny, na které se sice ji leze, ale větina z nich je jetě v hávu panenském. A tak jsme začali kátrovat internet, a jsme tam nali první zmínky o oblasti Sv. Kateřina, která leí v centrální části poloostrova Sinai. Následně začalo shánění levných letenek, nebo představy účastníků zájezdu o finanční stránce akce byly jasné. Za co nejmíň peněz, co nejvíc muziky. Nakonec se cena letenek dostala na příjemných est tisíc s vyuitím valentinské slevy ČSA pro zamilované páry. Byli jsme sice jako zájezd gay klubu, ale o peníze jde, jak se říká, a na prvním místě. Počet účastníků se nakonec rozrostl na konečných devět. Zásadnějí lezecké ambice vak měla pouze polovička z nás.
Cesta letadlem proběhla dobře, jak se také sluí na nai národní společnost a tak jsme za velmi časného rána stáli na káhirském letiti. Po krátkém vyjednávání s majitelem dodávky vyráíme na autobusové nádraí, ze kterého údajně měly odjídět autobusy na poloostrov. Trochu nás znervóznilo, e nás chlapík dovezl na malé nádvoříčko mezi domy, kde se vechno topilo ve tmě a nikde ani noha. Kdybychom byli kdekoli jinde a ne v arabském světě, asi bychom na takovém místě dostali přes papuly, s díky odevzdali své úspory a tak narychlo ukončili ná zájezd. Ale tady je vechno jinak. Jediné, co budilo dojem e funguje, byl rozsvícený malý stánek a pár stolů a idlí. Nastal čas přetransformovat svoje mylení na podmínky arabského světa a tak jsme si u rozespalého restauratéra koupili první čaj a první íu a začali čekat na lepí zítřky. Čas ve vyřeí. A čím je delí, tím také lepí řeení.
Na
cenu čaje jsme se měli zeptat na začátku, protoe nás chlapík hbitě natáhnul. Ale to u byla nae hloupost. Časem se rozednilo a objevil se první autobus, kterému se podařilo nasoukat do dvora. Autobusové nádraí se začalo probouzet k ivotu. Dalí čaj, ía a my jsme si mohli koupit lístky do Dahábu, co je městečko na východním pobřeí poloostrova a současně známé turistické centrum. Kolem osmé ráno vyráíme na téměř dvanáctihodinovou jízdu autobusem, který objel celou jiní část Sinaje, přes stávající i rozestavěná letoviska na pobřeí Rudého moře a do naí cílové stanice. Nudnou cestu přeruovaly jen četné policejní a vojenské kontroly. Zřejmě jsme nebudili dojem teroristů, protoe vem kontrolám prohlíející pasy stačilo Jendovo výmluvné sklonění palce k útrobám autobusu, kde jak i oni pochopili vězel předmětný doklad s vízem. Kontrolní stanovitě byly větinou vyzdobeny retardéry, betonovými zátarasy, kulometným hnízdem a značně znuděnými, po zuby ozbrojenými vojáky.
Civět na
fádní pobřeí na jedné straně a pou na druhé nás brzo přestalo bavit a tak nám jedinou zábavou byly strhující arabské veselohry, které řidič promítal celou cestu na videu. Jen kdyby nae arabtina byla o něco lepí. No, snad přítě.
Ale
zpátky teď ji do Dahábu. Nejsi-li dost rychlý, první taxíkář se vrhne na tvou bagá a ji ji cpe do vozu s tím, e musí jet s ním a ne jinak. Toho a ne jinak jsme si ji v minulosti uili dost a tak po první přetahovačce jsme zarputile hodili bágly na záda a vyrazili pěky k pobřeí, kde se měl nalézat vyhlídnutý kemp. Kemp po egyptsku je levné ubytování v malých zděných komůrkách s nedalekými záchody a sprchou. Nae pěí karavana vyvedla místní dopravce trochu z konceptu. Nakonec to vyhodnotili jako začátek tvrdého smlouvání o ceně přepravy. Vypadalo to asi tak, e my lapali, oni jeli krokem vedle nás a vykřikovali nabídky. Nakonec to jeden psychicky nevydrel a vzal nás zdarma s tím, e nás alespoň dohodí svému známému v tom nejlepím a nejlevnějím kempu. Ve finále byla spokojenost na obou stranách. Se slzou v oku jsme vzpomínali na ty nae milé a usměvavé taxikáře na praském táflu. Tady by asi bídně zhynuli hladem.
V
Dahábu jsme strávili celý den, abychom se srovnali s místní stravou a pokusili se najít pod hladinou ty krásné pruhované a jinak barevné rybky a ostatní korálové příerky. V rámci etření jsme si zapůjčili jedny ploutve a potápěčské brýle, do kterých silně teklo. O tento podmořský vercajk jsme se pak vystřídali. Jo ryby tam jsou, příerky taky, ale také je tam řada řádně odjeděných pneumatik, trubek a dalích perel podmořského světa. Ale dost, kvůli koupání a procházení se po pobřeí jsme sem nepřijeli a tak druhý den ráno nastupujeme do autobusu a ten nás konečně odváí do vnitrozemí Sinaje.

Na
cestování místní dopravou jsme si ji začali zvykat, kontroly vnímáme u jen napůl. Z naeho poklimbávání nás nakonec probouzí to, co jsme uviděli za sklem autobusu. Jo, to bylo to proč jsme sem přijeli. Vude nádherné granitové skalní stěny. A pěkné! Autobus nás nakonec vyklopil celé rozpálené na okraji vesnice Sv. Kateřina. Tady se ubytováváme dle rady papírového původce v tom nejlevnějím, co je zde k mání. Spaní v beduínském stanu v Ličím kempu. Tady jsme společně s naimi beduínskými hostiteli sdíleli zem pokrytou koberci, ohnitě s večerním ohněm a záchody se sprchou. Ano, říkám-li záchody se sprchou myslím to doslova. V malé zděné budce sprcha trčí ze stropu přímo nad evropskou mísou nebo tureckou dírou. Ostatně s podobnou vychytávkou jsme se setkali o pár týdnů později v káhirské ubytovně.
Za dobu naeho pobytu sem
občas přijídí tůristi, ve vojáky střeených autobusech, kteří se v kempu nabatí, krátce si zdřímnou v místních obytných krcálcích a ráno se vysápou na blízkou Mojíovu horu. Tam při východu slunce a s náleitým procítěním křičí: aleluja a pak plni vyích proitků naskáčou do klimatizované plechové boudičky na kolech a jedou pryč. Tak to je to nefalované adventure z katalogů cestovních kanceláří.
Svatá Kateřina je podle mého názoru ideální spíe pro ty, kteří rádi vzlínají po velkých stěnách vzhůru, ale i pro ty, kteří rádi pacírují nádhernými skalnatými údolími wádími. Trocha arabské kultury a jídla to ve pěkně zarámuje.
Počasí se tu, alespoň v námi odzkouené části roku (březen), nedá nic vytknou. Strávili jsme zde necelé tři týdny a za celou dobu byl na obloze jen ten správný bleděmodrý plech a teploty se pohybovaly kolem příjemných 20 °C. Rozhodně jsme tady zaili těko popsatelnou pohodu, kterou jinde těko najde. Pohodový den tu začínal mezi sedmou a osmou, kdy jsme se po vydatném spánku vysoukali ze spacáků, naházeli matro a kovárnu do báglů a odsunuli se do místní vývařovny, kde jsme za est egyptských liber (asi 1 euro) poctili nae aludky vydatnou snídaní. Následovalo celodenní výběrové lezení, večer vývařovna, kuřárna se iou a čajem. Závěr dne patřil posezení s naimi hostiteli, čajík, občasná produkce hry na bubny a kanystry naich bedu. Při usínání jsme u větinou slyeli jen Hamdýho, který ze spacáku telefonoval svojí ukvílené milé.
Ale vrame se k tomu hlavnímu, k lezení:
Lezecká část se zformovala na dvě útočné skupiny. První dvojčlenná, která se skládala z mojí maličkosti a Tomáe Grunta Grygara se soustředila výlučně na výrobu nových věcí. Druhá trojčlenná skupina zvolila kombinovaný program. Zbytek výpravy trekoval.
První novátorký počin, kterým jsme chtěli otevřít nádhernou, logickou linii v pravé části stěny Jabel Batta dopadl ne příli povzbudivě. Výstup irokou spárou, která vyhlíela správně yosemitsky, jsme přeruili sáčkem, který jsme tu zavěsili na ná první nýt ve dvaceti metrech. U jsme téměř začali uvaovat, nad tím jestli se nae promylená zimní příprava, spočívající v odpočinku a nicnedělání, neminula účinkem. Nakonec jsme se do toho zakousli o něco více vpravo a od té chvíle to lo jako po drátkách. Tuto nai první devítidélkovou cestu jsme vytyčili za sedm hodin a nazvali jsme ji: My Friend. Klasifikace se uhnízdila při lezení ve smyslu OS na úrovni 7. Ten den jsme to mírně zatměli a tím jsme trochu znervóznili ostatní, kteří se nás místo posezení v kuřárně vydali hledat.
Postupně jsme
v sousední stěně Jabel Ghabsheh udělali jetě dalí dvě nové cesty. Pro informaci případným zájemcům, nepočítejte s řetězy nýtů. Vrtané jistící body jsme osazovali větinou jen na tandech a to jetě ne na vech. Pouze výjimečně mimo stanovitě. Cesty jsme dělali klasicky, vrtali jsme růčo, z volné pozice a výsledek je toho obrazem. Nejsou to vak ádné vrady, větinou se dá dobře jistit stopery a friendy. Moná jen u cesty Taxi, taxi se vám udělá na třetí lanové délce trochu hořko v ústech, stejně jako mně. Tady se od třetího stanovitě odlézá obtíným traverzem vpravo do jemné spárky, kde jsme zavrtali nýt. Odtud se odlézá mělkou depresí. Na jejím konci uvidíte poličku s trávou. Ale teprve kdy k ní dolezete, zjistíte, e to není police a tráva, e je bodlák. Stojíte na tření cca 10 m nad nýtem, a ke spárce, do které by se dalo něco dát máte dalích est metrů. Při lezení na úrovni 7 a 7+ se pak člověk musí trochu psychicky srovnat.
Historie lezeckého dobývání této oblasti se podle dostupných údajů odstartovala v roce 1937, kdy pánové E. Comici, Escher a Otmar Gismann vystoupali cestou Jabel Musa, kl. III na stejnojmený kopec a dále k tomu přidali pětkovou cestu Via Diretissima západní stěnou Jabel El Saru. Pak se na dlouhé roky tato oblast ztratila z okruhu zájmu lezeckého světa. Zlatým věkem byla sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy zde vznikla větina z dneních cca 150 cest. V tomto období, konkrétně v roce 1981 se do zdejího lezení zapsali i četí lezci a lezkyně. Byli to Z. Luke, K. Kapar, M. Novotná a L. Páleniček se svými prvovýstupy: Helenina cesta IV+, Via Praga V+, Pillar of Czech V+ A2, Pillar between Chimneys IV+ a Left pillar of central depression. Devadesátá léta byla opět obdobím klidu. Pár nových cest vzniká a na počátku třetího tisíciletí.
Větina cest vede v kompaktní ule. Pouze některé vrcholové partie jsou na povrchu rozvětralé a trochu solí. Na cesty v nejvyích klasifikačních stupních to tu zatím čeká. Nejtěí cesta má klasifikaci VII+ (VIII). V kadém případě můeme potvrdit, e je zde řada zatím neslezených stěn a to i v relativně blízkém okolí vesnice. Sami jsme udělali jeden prvovýstup panenskou, severovýchodní stěnou na jeden z vrcholů Jabel Fara z Wadi Srej.
Klasifikace starích cest je trochu nevyrovnaná, spíe podsazená. Stěny rozhodně nejsou posety lezci, ani zde nemusíte potupně čekat ve frontách jako po některými profláknutými cestami v Alpách. Za celou dobu naeho pobytu se zde objevily pouze dvě lezecké skupiny. Jedna ruská a druhá německá. Obě zde strávili jen několik dnů.
Lezení se tady dá prokládat pochůzkami po okolních wádích s moností přechodů přes řadu přístupných sedel do sousedních údolí.
Za zmínku stojí výstup na horu Sv. Kateřina, o kterém průvodce i místní tvrdí, e je zakázaný, protoe je prý na vrcholu vojenská základna. To moná bývalo, ale dnes se dá za jeden den vystoupat po horských pěinách z vesnice a na samotný vrchol. Po vojenské základně tu zůstal parádní smeák, polorozbořené stavby a hromady poházených slunečních kolektorů. Ocelový telekomunikační stoár na samotném vrcholu vojáci podřízli a teď visí z vrcholu jako kostra uhynulého ptáka Noha. Na vedlejím vrcholu stojí uzavřená poustevna, ze které je sice pěkný výhled, ale pro vodu a potraviny bych z ní chodit nechtěl. Z toho plyne určité ponaučení: Kdy u chce dělat poustevníka, tak si nevybírej horu Sv. Kateřiny!
Pro úplnost musím také zmínit naí krátkou návtěvu ve
Wadi Razala (moná jsem název trochu zkomolil, ale podrobnějí mapa této části Sinaje nebyla k dispozici), co bylo do naeho nájezdu lezecky neobjevené, pískovcové skalní město, asi 75 km od Sv. Kateřiny ve směru na Nuweibu.
Nae dny v tomhle skalním ráji rychle plynuly. I těm nejzatvrzelejím muslimům začala chutnat nae slivovice a Čiky, jak nám místní říkali, museli zvednout kotvy a vyrazit zpět. Do plánovaného odletu jsme měli jetě pár dnů a ty někteří z nás vyuili pro návtěvu vyhláeného pískovcového Colored canyonu a někteří se ji přesunuli do Káhiry.
Káhira je ohromné, mnohamiliónové a smogem zahlcené město, které přes řadu nectností stojí za ztrátu několika dnů. Kadý kdo do města přijede bez prvotních předsudků, si bude po pár dnech vychutnávat velký káhirský bazar, na ulici připravované dobroty, největí velbloudí trh v Africe, tančící dervie, nebo poklidné vysedávání v čajovně s íou. První dojem z tohoto velkoměsta můe být pro člověka evropana trochu ok. Stejně jako pro nás, kdy nás řidič autobusu vysadil uprostřed osmi proudé silnice a my uskakujíc svině uhánějícím autům, dolovali z autobusu naí bagá a přemýleli jak se dostat ze silnice iví i s naimi kletry. Zvlátností tohoto města je, e doprava nepodléhá dopravním značkám, které se tu navíc téměř nevyskytují, stejně jako semafory. Vechny ulice jsou plné troubících aut, ale provoz je kupodivu plynulý. Přecházení přes ulici se vám můe zpočátku zdát jako neřeitelný, silně riskantní úkol, nebo to čemu my říkáme přednost pro chodce tu vůbec neexistuje. Zpočátku si budete myslet, e tu jsou pouze odvání chodci se sebevraednými sklony a vynikající řidiči. To co tu musejí kadým momentem předvádět kupříkladu vudypřítomní dopravci a taxikáři, vás asi v ádné sebelepí autokole nenaučí.
Město je to fascinující a tak si brzo začne atmosféru tohoto mravenitě uívat plnými douky, i kdy s tou první ranní modlitbou by mohli taky začínat později. Holt, spát naproti meitě má i své nevýhody.
Kdy to
vechno nakonec shrnu co se týče lezení a atmosféry, kdy budu porovnávat Sinaj s jinými profláknutými oblastmi, tak není, alespoň dle mého názoru, nad čím přemýlet. Jetě teď si vybavuji tu pohodu, jak sedíme na vysluněné ulové římse uprostřed stěny a posloucháme jak se mezi stěnami odráí hlas muezzina, vyzývajícího k odpolední modlitbě.
Je jasné, e v tom americkém Údolí jsou hezčí stěny a je tam pověstný Camp č.4,
přesto bych znova jel raději do Ličího kempu na Sinaji. A navíc, za ty prachy
Take teď ji obligátní poděkování. Děkujeme, e jsme si na tento výlet mohli sami vydělat a matro zakoupit za zdaněné peníze. Dík patří i některým manelkám, které doma v potu tváře odhrabovaly sníh a staraly se o novou nastupující generaci, která moná na Sinaji udělá ty opravdu těké cesty. Inalláh!
Pár drobných informací
Lezení: Vesměs kvalitní ula. Převládá lezení ve spárách a na tření. Zvlátě pikantní jsou místní mělké iročiny. ula je v mnoha místech vytvarovaná do neuvěřitelných tvarů. Charakteristické pro tuto oblast jsou tzv. sloní ui. Stěny mají průměrně výku 300 a 600 m. Doporučuji lezení v helmě a na dvojitých lanech. Z větiny vrcholů se dá sestoupit více či méně schůdnými stezkami (proto je vhodné si vzít do stěny boty na sestup). Jistit se dá bez větích problémů pomocí vklíněnců, friendů a stabilních jitění. Doporučit se dají dvě sady stoperů a dvě sady friendů. Občas by se hodil nějaký ten mikrostoper a velký friend. Nutností je větí mnoství smyček.
Doprava: Nejlépe letadlem do Káhiry. Mimo sezónu se dají pořídit relativně laciné letenky, ale chce to hledat. Z Káhiry jezdí minimálně jednou denně autobus společnosti East Delta Travel do Sv. Kateřiny či Dahábu. Po Káhiře je doprava moná taxíkem, levně metrem a ve větích skupinách přijde lacino mikrobus. Vdy je vhodné cenu dohodnout hned na začátku a tak se vyhnout nesmyslně vysoké ceně. Obecně lze říci, e v Egyptě hromadná doprava funguje dobře a je laciná.
Peníze: Platí se Egyptskou librou, kdy za jedno euro dostanete ca 6,5 libry. Peníze (eura či dolary) si můete rozměnit téměř vude, kurz je velmi podobný. Jste v arabském státě a tak je smlouvání samozřejmostí při stanovování konečné ceny. V restauracích se ptejte po ceně předem.
Strava: Nejlépe místní v různých vývařovnách a malých restauracích. Paklie nemáte přehnané poadavky na hygienu, pak se najíte celkem chutně vude a za malý peníz. Vodu nakoupíte vude balenou v podobných cenových relacích jako u nás.
Průvodce: Lezeckého průvodce naleznete na
www.sinaiclimbing.h12.ru
Ubytování: V Káhiře nejlépe ve studentských ubytovnách. V Dahábu či ve Sv. Kateřině se budete pohybovat v případě minimálních poadavků na pohodlí v rozmezí 10 a 20 liber. Kdy budete spát v horách a na pouti, tak vás rozhodně nikdo nebude prudit, i kdy je pou z pohledu státu brána jako vojenský prostor a teoreticky by po vás mohl někdo chtít speciální povolení.
Počasí: Jak jsem ji uvedl výe, v březnovém termínu, resp. na konci zimy je tu ideální počasí s přijatelnými teplotami kolem +20°C. Přes noc je samozřejmě chladněji. Detě se asi bát nemusíte.
Ostatní: Není vhodné, a to předevím mimo turistická centra, pobíhat v trenkách a tílku. Jste holt v muslimské zemi, kde jsou sice lidé velmi přáteltí a benevolentní, ale vechno má své meze. To platí samozřejmě i o alkoholu. Kdy ho zrovna nebudete popíjet na veřejnosti tak si moná někteří místňáci s vámi taky dají. Některé by ale mohlo urazit, kdyby jste je přemlouvali k pití. Nechte to na nich. Jo, a hlavně jim nelapte botama na jejich modlitební koberec, to by jim pak mohly ty příslovečné saze blafnout.
Bezpečnost: o bezpečnost se nikdo bát nemusí. Muslimové nekradou. Egypt je příkladem policejního státu. Na kadém rohu stojí policajt, nebo voják a k cizincům se chovají velmi zdvořile.
Popisy nových cest:
1. My friend - výstup na Jabel Batta z Wadi Er-Raha; SV stěna, cca 7 hodin (při prvovýstupu, vč. osazení slaňovacích nýtů), klasifikace RP 7/7+, Robert Hons, Tomá Gryngo Grygar, 12.3.2006.
- 1. délka: do cesty se nastupuje ca 15 vpr. od cesty B10. Snadno do výraznějí spáry, tou a na její konec a poté doleva do irí spáry a tou k nýtu pod převisem, zde stanovitě (40 m; 6+).
- 2. délka: ze stanovitě výraznou spárou a na její konec, dále vhloubením ke skalním hodinám a krátkým komínem přes vklíněný kámen k (nýtu) na dalím stanoviti (50 m; 5-).
- 3. délka: snadno do zářezu a dále po ikmých policích k začátku výrazné, ale mělké spáry. Tou cca 10m a na její konec a po ikmo ubíhající polici vpr. k (nýtu) stanovitě (55 m; 6).
- 4. délka: ze stanovitě ikmo vlevo vzhůru ke skalním hodinám; přímo přes ně na velkou polici a průlezem skalního okna do lehčího terénu a na kamenitou rampu (zde také nástup do horní partie cest B7 a B10) (35 m; 4+).
- 5. délka: snadným a chodeckým terénem kamenitou rampou, vpr. podél vrcholové stěny k stupňovitému předskalí (100 m; II).
- 6. délka: obtíně po vysokých stupních vpr. nahoru na stanovitě pod výraznou hranou (stanovitě ve friendech) (25 m; 5+).
- 7. délka: krátkým traverzem vlevo za výraznou hranu dále vlevo podél hrany soustavou jemných spárek pod střechovitý převis. Zde krátký traverz vlevo do kouta a přímo přes střechu, dále mírně vlevo do kouta k (nýtu) stanovitě (25 m; 7).
- 8. délka: od nýtu vpravo po ikmo ubíhající plotně na polici a podél ikmo vpr. ubíhajících spárek na kompaktní plotnu. Jejím středem k nýtu stanovitě (50 m; 5+).
Na vrchol snadným terénem kl. II a III ca 250m.
2. Taxi, taxi! - výstup na Jabel Ghabsheh z Wadi El Raha; SV stěna, 6 hodin, RP 7+/8-, Robert Hons, Tomá Gryngo Grygar 14.3.2006
- 1. délka: nástup do cesty je při pravé části výrazné plotny uprostřed stěny. Od nástupu ikmo vl. Vzhůru k dírám, přes ně k odtěpu, dále ke spáře a tou pod převis. Přímo přes převis na polici stanovitě (45 m; 5+).
- 2. délka: z police vpravo nahoru, průlezem skalního okna na polici. Z ní mírně vpr. pod irokou spáru a tou na dalí polici a spárou k nýtu stanovitě (50 m; 6).
- 3. délka: od nýtu obtíně traverz ca 4m dopr. do spárky (nýt). Od nýtu mělkou depresí na ikmý balkónek s travou. Dále spárou do mísovitého výklenku stanovitě (50 m; 7+, morálovějí lezení).
- 4. délka: snadno spárou a vhloubením ke krátkému komínu a jím na rampu (50 m; 5).
- 5. délka: z rampy nastoupíme do vrcholové stěny vlevo od výrazné spáry, otevřeným koutem pod vytlačující dvojspáru a tou a na její konec pod malým převisem. Přes něj a dále pak nevýrazným vhloubením a plotnou pod krátkou převislou spárku. Tou do dalího vhloubení a na hřeben stanovitě (50 m; 6+). Snadno na vrchol.
3. Welcome - výstup na Jabel Fara z Wadi Srej; SV stěna, 4 hodiny (vč. osazení slaňáku), RP 7-/7, Robert Hons, Tomá Gryngo Grygar, 18.3.2006
- 1. délka: nástup do stěny vede výraznou, pravou spárou ve spádnici labu. Po 10 m traverzem vlevo na pilíř a jím a ke skalnímu stupni (nýt). Přes dva převislé stupně do děr a vzhůru na polici stanovitě (50 m; 6+/7-).
- 2. délka: vpr. nahoru přes vývih do plotny a zvětralým terénem a k nástupu do první vpr. ubíhající koutové spáry. Tou a na její konec. Dále vzduným traverzem (cca 4 m) do převislého kouta a jím vzhůru na polici. Vpr. do dalího kouta a na dalí polici. Z ní přes vytlačující stěnku do jeskyňky stanovitě (50 m; 6+).
- 3. délka: uatou stěnou mírně vl. ke kolmé stěně. Podél ní k velkému slonímu uchu, které oblezeme zprava. Dále ikmo doleva do spáry a tou na skalní rampu, vpr. od velkého převislého balvanu stanovitě (50 m; 6+).
Zde je mono slanit do sestupového labu, nebo vyběhnout chodeckým terénem na vrchol cca 200 m.
4. Čiki - výstup na Jabel Ghabsheh z Wadi Er Raha; SV stěna, RP 7, Robert Hons, Tomá Gryngo Grygar, 20.3. 2006.
- 1. délka: nástup do stěny je v její pravé části, v místě, kde je suový svah nejvýe. Nástup je obtínějí, jemným vhloubením přes (nýt) na oblou poličku. Pokračujeme spárkou přes díru a dále zářezem v plotně k tmavé koutové spáře a tou a na polici. Z police postupujeme ikmo vpr. a tenkou spárou ke stanoviti na polici (nýt) (50 m; 7).
- 2. délka: ze stanovitě vpravo kolem členitého převisu do vlevo ubíhající spáry. Tou a na polici s (nýtem). Dále ikmo vlevo stěnou k dalímu (nýtu) a od něj přímo vzhůru do jeskyně (nýt), stanovitě (50 m; 6).
- 3. délka: z jeskyně vylezeme vlevo vzhůru do velké díry, dále stěnou (nejitěno) a na oblou polici pod kolmou kompaktní stěnou (nýt). Po polici traverzujeme doleva a na rampu pod výraznou spáru. (50 m; 5+).
Zde se cesta Čiki spojuje s cestou Taxi, taxi dvě délky na vrchol (kl. 6+).