Letoní lezecká sezóna pro mě plyne poklidným a celkem potěitelným tempem. Do skal jezdím s jistou pravidelností, na mě a s nezvyklou. Je fakt, e i celé jaro jsem se poctivě připravoval. Téměř kadodenní cvičení, třikrát v týdnu kajáček, kolo a pak i ty skalky. Tisá, Labáček, Tisá a zase Labáček. Pořád dokola. A mohu říci, e mě to jde a hlavně baví, jako u dlouho ne. I proto jsem letos chtěl vyjet ven za něčím hodnotnějím. V plánu byl Bergell, Jorasy nebo jiní stěna Marmolády. Vyhrálo to nejschůdnějí, alespoň co se dopravy týče. A kdy se řekne Marmolada, nevybaví se mi nic meního ne Ryba nebo Fram. Ale nahlas jsem to předem vůbec nechtěl vyslovit. Takovou úctu a respekt k těmto legendám mám. Mé sny se hodně podobaly chuti a cílům Pavla Bohuňka (Horoklub Chomutov). Proto slovo dalo slovo a večer 16.8. vyráíme směr Dolomity.
foto by Š
foto by Š Zdeněk a Pavel
Plán byl jasný. Jedeme vylézt jednu z nejznámějích a nejuznávanějích cest Alp, legendární Rybu od Igora Kollera. To byl fakt, se kterým jsem si balil věci a auákem peláil po dálnicích na jih. Ale stejně jsem o tom nahlas nehovořil a myslel si, e přijedeme, něco zkusíme a půjde-li nám to, pak se pustíme do naeho smělého cíle.
Něco o historii Ryby a Jiní stěny Marmolády.
V údolí Ombretta se tyčí iroký kolmý pás bílých vápencových skal do výky 3 343m.n.m. Nejvyího bodu celých Dolomit. Výka stěny přesahuje 1200m. Jetě koncem sedmdesátých let zde byl velký horolezecký klid. Mám na mysli hlavně nový a ceněný styl volné lezení. Málo materiálu, skoby jen sporadicky a pokud mono rychle a tedy i zběsile. Moná i proto přitahovala zdejí stěna ty nejlepí lezce. Nám vem známého objevitele-dobyvatele Messnera, zakladatele moderního lezení na Marmoládě Heinze Mariachera, nebo zarputilého borce a dnes předsedu Slovenského horolezeckého svazu, Igora Kollera. Moná právě proto, e československému horolezectví je blízká filozofie lezení, kde má blízko fyzický výkon s psychickou zátěí, se Koller pustil v roce 1981 s mladíčkem ustrem do panenských a dech beroucích bílých ploten pod rybou. Ta linie se nabízela a Koller byl první, kdo si troufl a vlastně nael průstup stěnou. Bez pouití fixního jitění, nýtů. Ostatně nýty jsou i v dnení době trnem v oku i v těch nejtěích cestách. Nicméně v Rybě není jediný jistící postupový nýt a cesta v době vzniku byla v nejtěích místech vylezena pouze technicky. To bylo i příčinou svárů mezi nejlepími lezci té doby. Zprvu kritizovanému stylu se záhy dostalo velkého uznání. Nebylo to jen z přirozené lidské jeitnosti? Samotný Heinz Mariacher, který se prezentoval jako odpůrce technického lezení, prohlásil, e vylezená linie Kollerem a ustrem je jednodue fantastická a nic na tom nemůe změnit pár technických míst. A e mu tak ukradli jeho nejkrásnějí sen. Přesto jim gratuluje a vyslovuje veliký obdiv. Samotný Koller toto ocenění pokládá za jedno z nejvyích, kterého se mu kdy dostalo. Cesta Přes rybu byla volně přelezena v roce 1987 právě zmiňovaným Heinzem Mariacherem. Ohodnotil ji 7b+ (9-)
foto by Š Zdeněk a Pavel
foto by Š Zdeněk a Pavel
Příjezd
Do vesničky Malga Ciapela přijídíme před polednem. Řídil jsem celou cestu a jsem dost jetý. Proto volím krátký odpočinek spánkem a poté doplnění energie červeným vínem. Debordelizace auta, přebalování, popíjení, třídění matroe a zase popíjení. Je krásné počasí a jsme na pohodovém místě. Okolní vrcholky hor se ztrácející v pověstné azurové modři, doplněné nedalekým chlívkem se stáčírnou kozího mléka a ostatních bio produktů. Majitel, mladý kluk, nás ji poněkolikáté srdečně zdraví ciao a e parking hýr, nou problém. Nálada se mění v usměvavou slunečnou. Nemá to tu chybu. Proto nás ani na chvilku nenapadlo, e bychom li lézt něco jiného ne to, proč tu jsme.
foto by Š Zdeněk a Pavel
foto by Š Zdeněk a Pavel
Nástup
Bez udic a návnad vyráíme pro kapitální kousek ryby, výstupovou trasou kolem chaty Refugia pod jiní , více ne dva kilometry irokou, stěnu Marmolady.
Tfuj! Jsme tu! Já, sportovec, jsem zadýchaný a zpocený a hanba. Pavel je na tom o poznání lépe. Nalhávám si, e je to mladý kluk
Svah od skály je příkrý, otolina a někde hluboko pod námi, cca 700 výkových metrů, je nae auto. Musíme najít vhodné místečko ke spaní. Vhodné jsme ádné nenali, ale takové, kde jsme přečkali první noc ano.
foto by Š Zdeněk a Pavel
foto by Š Zdeněk a Pavel
Do stěny
Brzy ráno se seznamujeme se stěnou. Vrek, více ne kilometr nad námi, není v dohledu. Ranní mlha, nebo přicházející přechodná fronta, nám nedovoluje pohlédnout výe jak tři sta metrů. Přesto nastupujeme. První délky jsou lehké. Pětky. Ale hned zde si uvědomuji, e to nebude jen tak. Jitění pomocí smyček a friendů nám na jistotě nepřidává. Říkám si, co tady vlastně děláme? Ale s přibývajícími metry odpadá nejistota, nebo snad přichází smíření se s osudem. Dokonce u i ty tandy nijak moc neřeím. Cvaknu starou viklající se skobu, doplním friendem a u sedím a jistím. Do údolí řvu tand!. To samé očekávám v úplném klidu a důvěře, kdy leze svou délku Pavel. Pravidelně střídáme. Čtyři délky pod rybou na mne vychází první těká délka, 7a. Před ní nás varovali vyhublí a celí v Montuře lezoucí Italtí lezci. Prý je to mokré a hnusné. Jsem tu a dávám jim za pravdu. Drím zablácenýma rukama mokrého a klouzajícího sokola a marně hypnotizuji spásnou skobu několik metrů nade mnou. Mám nadlezeného frienda cvaklého v jednom laně. Druhé lano visí hluboko dolů k vlastnímu tandu. Tam je cvaknutý ná tahačák a s hlavou vzhůru vyhlíející Pavel. Povzbuzuje per to tam, per to tam. Jak hloupá ovce poslouchám a vzlínám ani nevím jak. Cvak, mám skobu. Jistě to je ta původní od ustra či Kollera. Uklidnění a dál pohoda.
Nejtěí délka, 7b, vychází na Pavla. Jsem celkem rád, protoe Pavel je na tom lépe. Svým pohledem od spodu jej nadnáím a vysílám pozitivní vibrace, a to dá. Moc to vak nestačí. Místo to je mega těké. Dokonce přichází i pád. Friend drí! Pavel je bojovník. Jde do toho zase. Hlaďas s jednoprdama daleko od sebe. Těký boulder ve vzduném prostoru. Pavel nael někde odvahu a nápad vrazit do jedné z děr háček jako postupové jitění. Bylo to klíčové rozhodnutí! Na hranici pádu, volně, ale velice dobře poloeného háčku, místo přelézá! Klobouk dolů! Na mě zbývá délka s krásným traverzem do místa noclehu, ryby. Čekal jsem ji prostornějí, suí a i voňavějí. Vdy srát a močit se dá pohodlně ze stěny. Jsme 500 metrů nad nástupem.
Je 18 hodin. Chceme si udělat na dalí den fóra, tak natahujeme délku nad rybu. Výlez z ryby, z ocasu, traverz po dírách a nahoru. Velká paráda. Musím uznat, e ty těí délky za 7a jsou asi nejkrásnějí v celé cestě. Fakt chrochtačka. A vůbec, lezení po pověstných kompaktních bílých plotnách je parádní. Být tyto plotny někde níe v údolí, jsou tu zavrtány nýty po dvou metrech a na cesty by se čekaly fronty
.
Bivak
Připravujeme nocleh, bivak. Pája vybaluje věci v mokřejí části, já zase v té méně voňavějí. Vedle hlavy mám zbytky docela kvalitního hovna. Kromě toho, e nechápu proč někdo kálí sem, to nějak více neřeím. Z batůku vybaluji jedinou věc, kterou mám navíc. Lehkou péřovku Klattermusenku a cyklo spacák z Tesca. Je tak průhledný, e se skrz dají pozorovat hvězdy. A e jich na nádherné noční obloze je. Občas atmosférou prosvití nějaký hvězdný zbytek a nakrátko tak rozjasní tu chladnou a stříbřitě modrou noční oblohu. Úasná podívaná. U jen pro ni se do hor vyplatí jezdit. Přejeme si dobrou noc, ale oba víme, e si více přejeme a je ji ráno. Po tisícím se převalení a zkontrolování hodinek, konečně svítá a my jen nesměle opoutíme nae spací kokony.
foto by Š Zdeněk a Pavel
foto by Š Zdeněk a Pavel
Znovu do stěny
Máme nataená lana asi 20 metrů nad rybu. Jümarování, jako rozcvička před dalí pekelnou délkou je dobrá věc, ale stejně potřebnou koncentraci získávám a prvními kroky v ostrém pokusu. První těké místo překonávám a bláhově si myslím, e to v této délce mám za sebou. Lezu dál a dostávám se pod svůj největí problém ve stěně. Hladké kolmé bílé místo. Rozhlíím se po okolí, abych se ujistil, e jsem někam nezabloudil. Ale asi deset metrů nad sebou vidím zbytky nějaké smyce. Bohuel jsem tu správně. První pokusy o volný přelez byly hodně bídné. Stále se vracím či padám k zaloenému jitění. Nemohu vymyslet ani náznak úspěnějího pokusu. Vypadá to, e jsem v koncích, tvrdnu zde a minuty ubývají. Pavel na mě něco řve, a to tam bouchnu. Zoufalý pokus zaloit háček do vzdálené dírky se mi najednou jeví jako řeení. Háček drí jen na dobré slovo. Natahuji se k háčku hodně doprava, abych si v zavěené karabině vyměnil pravou ruku za levou, protlačil tělo kamsi vzhůru do iletkové lity. Jak jsem pustil levou rukou karabinu, háček vypadává a zastavuje se u posledního jitění. Drím se jen za prsty, nohy bez stupů. Teď ji jen vzhůru. Nejisté dalí kroky se trochu uklidňují na dobrém stupu. Dva centimetry ikroký výlom je v tuto chvíli velkou úlevou. Potřeboval bych jistit, ale není kde a za co. Vyklepávám nervozitu a pokračuji výe k nějakému jitění. Stará skoba, kterou bych na Bořni snad ani necvakl, je pro mne spásou. Dolézám o kousek dál a řvu dolů tand! Pavel si jistě oddechl. Sedět a jistit někoho snad hodinu v jedné délce je utrpením. Asi i proto jsme si dalí délky trochu komplikovali ne úplně správně zvolenou cestou.
foto by Š Zdeněk a Pavel
foto by Š
Police
Nakonec kolem 11 hodiny dolézáme na výraznou polici, kde jsme při ideálním scénáři chtěli být ji včera večer. Spaní zde by jistě bylo ideálnějí. Odpočíváme. Místo nějakého jídla, které samozřejmě nemám, piji energetickou vodičku, lehu. Myslím na Fantozziho a doufám v podobný účinek. Vdy na vrek nám stále zbývá 17 délek. Co na tom, e převáně lehkých. V tuto chvíli udělat seriózní shyb na skále, je hodný výkonu Rockyho a jeho běhu do vrchu. Paradoxně v těchto místech jsem si dával největího majzla. Výstupové čtyřkové kolmé komíny v nepříli kvalitní skále se nedaly moc dojistit. A pád zde, by byl nejspíe fatální. K tomu nae únava a chu být co nejdříve nahoře. Dolez jsme měli se vím vudy. Poslední délky se zatáhlo a přila bouřka. Vude kolem nás to práskalo a do naich helem bubnovaly kroupy.
foto by Š Zdeněk a Pavel
foto by Š Zdeněk a Pavel
Vrchol
Nicméně vrchol jsme si ji vzít nenechali. Je 19 hodin a jsme tu!!! Ta blaenost, husí kůe a permanentní úsměv je lezecký orgasmus. Díky za něj. Díky Pavle, paráku. Díky Kollere za úasnou linii. Myslím na kámoe ze skal, na svou enu a děti. Se vemi bych se teď rád podělil o tu vrcholovou radost a úlevu. Nic nám to nemůe zkazit. Ani ten dé a vědomí, e nemáme jídlo ani pití a e nás zde, na horním konci stanice lanovky, čeká dalí studená noc a pak dlouhý sestup.
¨
Sestup a návrat
Jsme ve výce 3 300 metrů. Samotná stanice lanovky je ukotvena na skalním prahu a ční asi 50 metrů nad sněhem pokryté severní svahy. Zkoueli jsme spát, ale nae noclehárna stále pípala. Docela foukalo a my byli jetě plní emocí, take jsme ani jeden neusnuli. V jednu hodinu zahajujeme sestup slaněním ze zábradlí. V teniskách po zmrzlém sněhu to není úplně ono, ale metry ubývají. Sníh končí a mění se v led. Je to na mačky, tak alespoň vybaluji lano pro bezpečnějí sestup za zamrzlé kameny. Dokonce se rozdělujeme a nae čelovky se ztrácí ve tmě. O dramatické situace není nouze. Nakonec se nám podařilo najít nějakou sestupovku a najít jeden druhého. Zbývá sejít po sjezdovce k Lago di Fedaia, po silnici obejít Marmoládu a dojít k autu. Odpočinout a jetě jednou vystoupit kolem Refugia pod stěnu Marmolady, kde máme depozit s věcmi a znovu sejít k autu. Tentokrát jdeme na lehko a jsme ukrutně rychlí. Moná to bylo k vůli slíbenému pivu v Refu. Zaslouili jsme se.
Celé nae putování trvalo tři dny a tři noci. Sluný zápřah, ale stálo to za to. Ryba vzdorovala, ale ulovena!!!
Horám, výhledům a záitkům zdar. Zdeněk Němec (HORCE)
Ryba
Karel Macas
Zdroje:
Stránky oddílu
HORCE