Vechno má ale svoji hranici, pohár jednou přeteče, v tomto případě téměř doslova. Take co mu neodpustíme je, e u potřetí za sebou nám na HandiCampu příli nepřálo počasí. Tím u nás fakt natval. Copak je tohle normální?! To nám dělá určitě naschvál. A teď tomu dal korunu. Na předminulém HandiCampu na Drátníku se lezlo aspoň jeden den, by bylo pod mrakem, druhý den lus, spustil dé. Na tom minulém HandiCampu na Rabtejně jsem se zase lehce klepali zimou, i kdy mělo být krásné a teplé září. Ale budi, lézt se jak tak dalo i s těmi prokřehlými prsty, které namrzaly při kontaktu s vodou ve lábcích na skále... Zjevně to nestačilo, take nejvyí tentokrát nasadil těí kalibr a to rovnou povodeň... Na nás, horolezce. No to je teda hezký! Chápete to?! Ale od začátku...
V pořadí ji sedmý HandiCamp jsme si naplánovali na první červnový víkend na skalkách u Tábora. Místo jsme zvolili záměrně - pro větinu z nás nová lokalita, krásné prostředí na břehu Lunice, skalky pohodlně přístupné i pro vozíčkáře, blízkost příjemného přírodního tábořitě Harrachovka, monost zajímavého traverzu přes celou řeku, i podpora místních horských vůdců Tondy Volka a Víti Nováka ze Singing Rocku. Právě dva jmenovaní měli na starost hlavní program lezeckého víkendu, na který se předběně přihlásilo téměř 50 lidí, ne-li víc. Jak se vak termín akce blíil a počasí se ne a ne umoudřit, začaly řady zájemců řídnout, aby se konečný počet dorazivích účastníků ustálil na čísle 25 a to ze vech koutů republiky. Nu co, to také není k zahození, aspoň se ukáe, kdo to myslí váně a kdo není ádný béčko. No, přiznávám, také jsem byl ten, kdo navrhoval zruení, nebo přesun, ovem o tom podle kluků ze Singing Rocku a hlavně Zámka (Honzy Zámečníka) ádná. Take ne, akce se koná za kadého počasí, program bude pestrý, flexibilní, nějak to uděláme. A taky e ano.
Sotva jsem vylezli 2-3 cesty, začalo pret.
Páteční večer prozářený sluncem, bez detě, a noční jasná obloha s hvězdičkami dávaly jakousi naději, ač meteoservery v mobilech ukazovaly něco o dost méně příznivého. Raději jsem o tom vak nemluvili. Naopak přítomní se u uklebovali těm, kdo nedojeli a kdo budou litovat. Nechval dne před večerem. Take kdo koho... Ráno to u tak nadějné nebylo, ale hlavně e neprelo a na skále v Modrém lomu byly i suché linie. Navíc jsme si náladu zlepovali vtipkováním, e Tonda s Víou dovezou pytle s mágem a budou je shora házet lopatou. Řeilo se i to, zda nové lezky, které dodal Triop, drí na mokré skále lépe ne lezky u olezené (nakonec k regulérnímu porovnání ale nedolo). Take nálada dobrá, honem vytáhnout či natáhnout lana a jdeme na to. Jene ouha, sotva jsem vylezli 2-3 cesty, začalo pret. Nejprve opatrně, jen tu a tam kapka, pak se rozprelo víc, a nakonec z toho byl vytrvalý dé. A odpoledne pak jetě regulérní liják. Take balit a vymýlet alternativu. Ta se nala rychle. Písek to přece jistí! Někdo se divil.
Písek?!? V Jiních Čechách?!? To si děláte prdel, ne?!! A navíc to bude mokrý a na mokrým písku se nesmí! Ale ne písek, ale Písek. Je to z Tábora 50 kilometrů,mají tam prima lezecké centrum.... Áha. Tak to jo a fofrem, do aut a jedem. V lezeckém centru v Písku bylo to hlavní. Monost lezení. A taky sucho.
Dokonce i jedna cesta s názvem
Zle je, leje, tuím za osm minus (nelezl jsem ji, měla na můj vkus moc provokativní název a stejně bych to nedal). Take jsme lezli ostoet (toho nahoře jsem asi tímto taktickým manévrem nazlobili, protoe to ostoest spustil venku). Co se ukázalo v lezeckém centru jako skvělé pro nae lezce s těím pohybovým postiením, byla monost lezení po ukloněné stěně, po hranách a komínem. Lézt komín bez rukou si zkusili i ti zdraví a zpotili se (ke svému údivu) víc, ne při klasickém lezení. No a protoe jsme v lezeckém centru byli několik hodin, bylo dost času i na metodickou výuku v podání Víti, pokec a i usuení věcí. Při zpáteční cestě u někteří usínali, take si dali do těla. Zajitěná večeře v restauraci na Harrachovce byla skvělá, hlavně já jsem ocenil monost mít místo tradičního singáčského guláe jahodové knedlíky. Co bylo pak? Jak to chodí. Sedělo se kolem stolu a kdo co vylezl, kdo kde hodil jakou tlamu, co nového v hardwaru, kam přítě, kam nikdy, jak vyřeit Ivetinu chromou ruku se slaboučkým úchopem (návrhy od řeení typu fitnesových háků na suchý zip potaených gumou a po instalaci protézy v podobě zkráceného cepínu á-la drytooling), jaké úvazky pro vozíčkáře, a kdo ví co jetě. Dolo i na vyhodnocení den předtím vyhláené soutěe (vítěz si odnesl via-ferratový set, jasně e od Singing Rock a jasně e ne ten staený z prodeje) a bezpečnostního dovybavení přítomných lezců a lezkyň (člověk by neřekl, kolik taková lezkyně potřebuje kondomů...inu bezpečnost na prvním místě, jak sami říkají singáči). Jistě se řeilo i co a jak zítra. Na programu byla cvičná ferrata, přelanění.... Ale to bylo rozhodnuto za nás, jeliko venku zatím lilo a lilo a lilo. A proto u to dál o lezení není.
Nedělní ráno a zklamání. Prí, Lunice pomalu natahuje svá kalná hladová ústa blíe a blíe ke stanům na loučce, take raději balit... Na lezecký program u není ani moc pomylení, i kdy chu by byla. Jene voda stoupá, jediná příjezdová cesta od Tábora je nízko u vody a představa, e tady máme i děti na vozíčku.... Suché (no, hm) oznámení kohosi z místních:
"Pánové, na cestu popadaly stromy a také skála, odjet se nedá..." Ten...! Take mu to nestačilo. Pár chlapů sedá do auta jede vyhodnotit situaci. Nevypadá to dobře. S obrovskými balvany na cestě u Beneova mlýna (jeho prostorami se u plazila voda) jsme si jetě tak tak poradili. Stejně si myslím, e to byla zase cílená provokace toho nahoře, nějak ve smyslu
Chtěli jste skálu holenkové? Tady máte!.... Ale o kus dál s popadanými stromy jsme u hnout nemohli. Záchranou byla lesní cesta vedoucí od Beneova mlýna nahoru, kterou u někteří sjeli, kdy hledali v pátek večer Harrachovku (navigace, no jo navigace....). I kdy byla dost rozbitá a valila se po ní voda, majitelé vozů 4x4 víceméně v pohodě vyjeli nahoru, ostatní s rozjezdem a s omlácením spodků aut pak taky. Ti, co trochu zaváhali mohli jetě mluvit o těstí, e také odjeli. Spadly toti dalí stromy, před touto jedinou únikovou cestou... Natěstí se včas prořezaly a dalo se jet. A voda stoupala a stoupala... A jak to bylo dál, to vichni víte. Jak to bude, to asi ne. Ale bude a věříme, e jednou to vyjít musí. S krásným (tzn.suchým) počasím, s vyhřátou skálou,
Díky vem, kdo dorazili. Nebylo to zase a tak patné, i kdy skála je skála a hezké počasí hezké počasí. Dobrodruství jsme si trochu uili a hlavně zjistili, e je nám spolu i jen tak fajn. Díky klukům ze Singing Rocku. Podpora je skvělá. Jetě musíme dořeit sponzoring tam nahoře, jestli v tomhle není zakopaný pes.
Text: Alexandr Zvonek, Teiresiás
Fotky: Borek Nechanický, Singing Rock
Nakonec i ta poslední cesta HandiCampu zmizela pod vodou.