Ale hned musím zdůraznit, e naím cílem sice bude vě z Brandu, dokonce jen pár set metrů od ji popisovaného Panoramafelsu, jene svou polohou i strukturou skály naprosto odlinou od zbytku oblasti. Skoro jakoby se na Polenztalwächter, tak se toti jmenuje, jezdilo jako na Polenztalwächtera a ne jako do Brandu. S tím si vak není třeba lámat hlavu, protoe lezeního tu je dost a ani o turistické záitky není nouze.

Polenztalwächter
U jen to údolí, ve kterém vě stojí vlastně o patro níe, ne ostatní brandské věe. Jmenuje se Polenztal a jde o klasické tzv. U údolí s plochým dnem. Jeho kaňon vytvořený říčkou Polenz je natolik charakteristický, e se údajně svého času dostal i do německých vlastivědných učebnic. Procházka po jeho několik kilometrů dlouhém dně je skoro tak pěkná jako výlet do soutěsky Kamenice nad Hřenskem.
Do Brandu bude pro větinu z nás vdy výchozím bodem Bad Schandau. Od Pennymarketu pod jediným silničním mostem přes Labe iroko daleko (Děčín a Dráďany) vede silnice přes Rathmannsdorf na Porschdorf. V něm se dáte doleva po hlavní na Waltersdorf a Rathewalde. Mimochodem z toho Waltersdorfu vede jediná silnice k Liliensteinu, o kterém nedávno psal Houmy. Z Rathewalde se dá sjet doprava dolů po krásné iroké silnici plné serpentýn, kterými se neustále prohánějí ílenci na motorkách, na dno Polenztalu. Nejhezčí přístup k věi je po sjezdu z té serpentýnové silnice na dně údolí odbočit doprava na úzkou silničku a po pár stech metrech zaparkovat u líbezné hospůdky s terasou. Odtud pak třičtvrtěhodinky chůze. Nejkratí, a tudí nejzajímavějí e (?), je zaparkovat na plácku na kraji lesa asi 1 km za Waltersdorfem. Odtud po turistické cestě seběhnout dolů na dno údolí v místě, kde se na protějí straně tyčí Polenztalwächter. Pod ním jsou polooputěné domy a kapku po proudu i můstek. Za ním doleva, po iroké cestě kousek od vody a pak u prudkou stráňkou od jihovýchodu k věi. Nástupy cest jsou nějakých 70 metrů nad řekou.
Vě stojí pěkně přimknuta k masívu, který ji o mnoho převyuje. Od masívu ji dělí jen průrva, která je celá průchozí a vě se tak dá obejít kolem dokola.
Na Polenztalwächtera se jezdí hlavně kvůli jeho severozápadní stěně. O té bude řeč za chvíli. Nejjednoduí přístup k vrcholu je Alter Weg II z doby kolem roku 1880. Hned vpravo od údolního komína vede Geteilte Freude VIIIa s třemi kruhy; příjemně zajitěná nijak těká cesta. Zajímavá je i jiní stěna nalevo od údolního komína, který se jako Südkamin III leze té. Südwand VIIc křiující stěnu zprava doleva určitě stojí zato. Z variant a cest, které se do Südwand v nejrůznějích místech napojují, je asi nejhezčí Gelber Streifen IXa, RP IXb. Ta vede lehce vlevo od lutého pruhu v levé části stěny přes dva kruhy a hodiny na polici ke druhému kruhu Südwand. Jen nástup je trochu odváný. Něco málo smyček a pod nohama rozházené balvany, raději nepadat. Klíčové místo od prvního kruhu.
A teď u konečně k tomu hlavnímu. Kdyby byl Polenztalwächter obrovská kopa zmrzliny, ze které si mlsný kyklop velkou ličkou nabral od severozápadu svou porci pěkně od vrku a k zemi, nemohl by vykrojit hezčí tvar, ne který vytvořila sama příroda. Konkávní deska přes dvacet metrů iroká a třicet vysoká patří mezi top stěny Saska. Protoe vznikla výlomem a nebyla tolik vystavena povětrnostním vlivům, leze se v ní po policích, poličkách a litách nebo po dírách a dírkách, je nejsou ničím jiným, ne obnaenými bublinami původně skrytými v útrobách skály.
Stěna byla vdy velkou výzvou pro lezce a podle pověstí také místem, kde se vyřizovaly jisté účty.
Páteří celé stěny je cesta Angenehme Stürze IXb, bez postavení u třetího kruhu IXc, RP Xa. Jejími autory byli v říjnu 1980 čei Standa ilhán, Honza Ďoubal a Vaek Vodička. Povate tu drzost udělat první prvovýstup v tak významné stěně Arnoldovi přímo za barákem. Zvlá, kdy Arnold měl vdy snahu otevírat velké stěny. Vak se taky povídá, a nai chlapci rozdělaný Arnoldův projekt dodělali jako revan za jím dolezený projekt Čechů v Labáku. Který? ádný mení, ne Big Wall na Prezidenta. Třeba by nám tu historku mohl někdo na Lezci přiblíit více.
Nicméně Angenehme Stürze, neboli Příjemné pády, je parádní cesta. A s jejím popisem u radím vzít čistý papír a tuku a začít malovat plánek stěny a počítat kruhy. Bude toho více. Nástup je u levé hrany z bloku a vede ikmo vpravo přes dva kruhy ke třetímu. Třetí kruh je důleitým orientačním bodem. Větinou v něm visí lanovice k snadnějímu zajitění posledního zdvihu na malý balkonek. Podotýkám, e lanovici k zajitění pouijí opravdu pouze jedinci v nejvyí nouzi (sic!). Od třetího kruhu lze postavit, ale na to se u dnes moc nehraje, take nezbývá, ne objevit klíč k postupu vzhůru. V čem vězí, prozrazovat nebudu. Řeknu jen, e svůdně zprava se to neleze, jen lehce. A dodám, e mi to přilo těké pekelně, ale na druhou stranu, kdy se objeví řeení, dá se to lézt kolem dokola. Potom se dosti udatně cvakne čvrtý kruh a od něj následuje čistokrevný traverz doprava do velkého sokolíka. A v něm máte vyhráno. Mám dojem, e i pády z tohoto traverzu daly cestě název.

Jehla v Hohlspiegelu
O rok a půl později si na své přiel i Arnold cestou Hohlspiegel IXc, RP Xa. A byla to vydařená záplata. Kdo má knihu Rock Stars od H. Zaka, můe si Arnolda v této cestě prohlédnout. Nástup je po hrance uprostřed stěny a výe k prvnímu kruhu. Od něj celkem těce mírně vpravo a přes díry s hodinami ke druhému a třetímu kruhu. Zde vlevo ke 3. kr. Angenehme Stürze. Bez postavení u stejně. Linie středem stěny, nádhera.

Hohlspiegel nástup
Otevřená zůstala otázka, zda by se nedalo lézt přímo i v horní části nad traverzem, který nebyl ničím jiným ne útěkem. O odpověď se pokusili mistrovtí lezci východu a západu (jak se píe v průvodci) Arnold a Güllich.

Hohlspiegel 1 kruh

Hohlspiegel u 1 kruhu
Ti prolezli celý Hohlspiegel a ke 4. kr. Příjemných pádů. Těko říci, zda zkoueli odlézt od kruhu přímo pod velký převis. Jisté je, e se jim to nepodařilo, protoe absolvovali nám u známý traverz a těsně před jeho koncem zahli prudce vzhůru. Zde nad ji ne tak velkým převisem navrtali kruh nebo dřík, který je tu dnes a ze země není téměř vidět. Kolem něj převislým silovým bouldrem a delím lezením ikmo vlevo k celkovému sedmému kruhu. Na světě byla varianta nazvaná Navigation za Xb AF, RP obtínost není uváděna.

Hohlspiegel hodiny v děrách

Hohlspiegel 4 kruh a současně 3 kruh Angenehme Stürze

Hohlspiegel 4 kruh a současně 3 kruh Angenehme Stürze
Jene tomu stále něco chybělo. Bylo jasné, e ideální směr vede Hohlspiegelem a ke čtvrtému kruhu Angenehme Stürze a pak ne traverzem, ale přímo pod velkou střechu, obloukem vlevo a přímo k 7. kr. Navigation. V červnu 1991 problém vyřeil Ralf Reißig variantou Seelenwanderung Xb, RP Xc. Vystačil si s natlučením jediného kruhu na levé straně střechy vedle ostrého sokolíka. Pasá od 4.kr. Příjemných pádů je opravdu těká. Malé litičky, dynamický skok do malých spoďáků v trhlině převisu, opatrné přelapy nohama. Teprve v sokolíku u kruhu u je dobře. A příměji u stěnu prolézt nejde.
To ovem neznamená, e je vemu konec. Opět Ralf Reißig narovnal Příjemné pády v levé části stěny od jejich druhého kruhu přímo přes dalí dva k 7. kr. Navigation. Spur der Steine Xa, RP Xb. Malujete si? Jestli ne, tak u musíte být úplně vedle. Jene! Gilbert Mohyla si dolezl k 1. kr. Hohlspiegela, nedal se vpravo, nýbr mírně vlevo, navrtal kruh (dřík) a ocitl se u druhého Příjemných pádů. Pokračoval variantou Spur der Steine. Vznikla tak Neue Spur der Steine Xa, RP Xb. Jetě se orientujete? Úplně v pravé části stěny vede Nordwestwand VIIIc, bez postavení v děrách nad prvním kruhem IXa, od Arnolda z roku 1975. Vlastně jde o první cestu ve stěně. Jene protoe od svého druhého kruhu mizí na pravé hraně a do stěny se vrací a u sokolíka, ve kterém končí traverz Příjemných pádů, ani ji za tu pravou zahajovací nelze povaovat.
Od prvního kruhu Nordwestwand vede nicméně jetě něco. A to u je opravdu poslední kousek. Od léta, kdy jsem si ho prohlíel mě nepřelo mrazení v zádech. Druhý kruh je jetě jaktak. Od něj vede vzhůru malý sokolík postupně se měnící v trhlinku zanikající ve stěně. Smyčky nic moc a třetí kruh a v hladké stěně. Pak navazuje do Navigation. Od pohledu horor. Název Criss Cross RP XIa, autor Thomas Willenberg.
Nevím jak vy, ale já se dopočítal sedmnácti kruhů. To jde, ne?
Tschüs