
Posledně jsem se loučil se slovy "pokračování přítě". Pokračování bude, ale a přítě. Dnes na jinou notečku. Před časem jsem lákal prostřednictvím Lezce k výletu s přenocováním v místech, o kterých se v tomto seriálu píe. Mám obavy, aby se pro ty, kteří v Sasku nebyli nikdy nebo výjimečně, nestaly saské turmy (věe, pozn.aut.) pohou virtuální realitou. Avizovaný víkend předcházely detivé dny a tak z něj selo.
Na mokré skále se nejen nedá, ale ani nesmí lézt. Během dalích víkendů se mi ji nepodařilo vyetřit více ne jeden ze dvou volných dnů, zato vak celkem pětkrát za sebou. Díky tomu vás mohu zčerstva seznámit se svými záitky. Hraniční přechod ve Hřensku. Poutavé místo. Místní duty free shopy způsobují pravidelné zácpy, tvořené nákupychtivými Němci. Vyhnout se stání v koloně, i více ne hodinovému, lze včasným příjezdem do zhruba 8:30. Pozor, ani ze skal není kam spěchat. Přes den jsou fronty obousměrné, v podvečer povolí směrem do Čech. Němečtí pasáci, s těmi dívkami mezi Děčínem a Hřenskem nemají nic společného, se občas ptají na mnoství marek, kterými zrovna vládnete.
Ji v EU číhá na cestě do skal jetě jeden rébus, tedy pokud jste si ráno nepřivstali. Musíte zaparkovat auto, a to v místech nejméně vzdálených vaim cílům. Ji kolem deváté jsou parkovitě sluně zaplněná, satí turisté a lezci jsou po svých skalách hladoví jako vlci. Parkuje se na parkovitích anebo podél silnice. Zde vak jen pokud to nezakazuje značka a pokud se vám vejde celý vůz za postranní čáru. Pravda je, e s blíící se zimou mnoství ranních návtěvníků lehce klesá. Počasí vhodné k lezení alespoň snesitelnému je od pěti stupňů se sluncem, či o něco výe i se zataenou oblohou.

Často se stává, e v Děčíně, ba jetě i ve Hřensku, je zataeno a mlha a u kousek za Schmilkou svítí slunce. Nám počasí přálo a jetě první listopadovou neděli jsme lezli v tričku. Pravda, jistič měl tři mikiny. Ve skalách samotných je prostě krásně. Alespoň mé nadení neznalo mezí. Pominu-li samotné lezení, absolutní nirvánou pro mne byla půlhodinka strávená na vrcholu jedné věe. Není důleité které. Někteří z vás ty slastné okamiky moná znají. Nahrabal jsem si pod sebe trochu lana, pěkně jsem se usadil v důlku, kterými byl vrchol posetý a jistil kamaráda, který si dával 50 metrů za IXa. Slunce se blíilo k obzoru a ve ozařovalo tou magickou oranovou září. Třista metrů pode mnou si proudilo Labe, na něm i kolem něj vemoné dopravní prostředky. V dáli siluety Sněníku, Zschirnsteinu, Königsteinu ... . Kolem mne spousta vrcholků. Na některé se jetě lezlo, na jiných se u zapisovalo do vrcholových knih, jinde se slaňovalo a kousek vedle někdo úspěně přeskočil z předvrcholu na vrchol. Chvíle, kdy jsem byl a nebyl sám, a určitě jedna z těch na které se nezapomíná. Můj nejdůleitějí záitek tedy je: Sasko je stále magické a okouzlující. To je pro dneek asi to nejdůleitějí.
Apropo. V zimních měsících se chystám víkendovou pozvánku zopakovat. Táborák v bivaku, průzkum stěn pro léto a nějaký ten vybojovaný vrchol lze zvládnout i v chladnějích dnech. Take v prosinci či lednu ...