Madame mezi osmitisícovými vrcholy prvovýstupem dnes slavící edesáté narozeniny.
Hora v asijském pohoří Karakoram, nejvyí v Pákistánu, druhá za Everestem..., ta pro ni se ije, trpí, soudí, raduje i umírá.
Nejvybíravějí ze vech...K2
"K2 – Trvalý pocit velikosti a vzneenosti díla přírody, který nikdy nemohu ztratit ani zapomenout.“
(Sir Francis Younghusband)
...tak podobně nám kdysi odpověděl i Greg Child na dotaz, zda jej výstupy na Everest a K2 nějak změnily.
A dodal, e ale kadopádně lépe ne bez nich (lhostejno, co se s nimi stane) zestárne i zemře.
K2,kresba Petr Prachtel
Zřejmě i on – jako ostatně větina „vyvolených“ – mluvil o K2 jako o „hoře hor“, o její dokonalé konfiguraci i kouzlu.
My, co jsme ji neviděli (a bohdá u neuvidíme), bychom podle Messnera o ní neměli ani psát, ani ji nějak hodnotit a porovnávat. Na druhou stranu vak není vyloučeno, e moná právě z této „aut“ pozice lze silněji pociovat – nebo spíe pamatovat – onu dávnou a neuvěřitelnou gravitační sílu obrovského a skrytého tajemného objektu, co se dlouho zdál být schopný odolat domestikaci a poničení.
My tedy nevíme, zda K2 snad ije jako nějaká „jiná, nesmrtelná due“, zda vyaduje „lidský příměr“, nebo je jednodue zcela indiferentní. Nevíme jak tam postupuje devastace (a okoralost vůči ní) – ale snad právě proto se chceme (s omluvením) pokusit o jakýsi oslavný článek k aktuálnímu jubileu prvovýstupu.
Ano tedy – K2 jako div světa, ohromující „kosmická“ dimenze, dojemná harmonie tvarů… je nemohou být jiné – a jistě zejména od Concordie; to je ten známý efekt „zestrmění“ známý kupříkladu z Jungfrau nad Interlakenem, Denali… nebo i takového Jetědu, kdy en face z odstupu i sjezdovky vypadají jako kolmé stěny…
Ovem – i tíhlost obřího kuele při západním pohledu, skvělé ledové baldachýny východních srázů… gigantická severní stěna „odnaproti“, její ledové srázy… úbělový Angelus a vechny ty fantastické „trabanty“ v okolí, prudce se zvedající z rozlehlých ledových a těrkových plání… některé z „jehel, věí i hor světa“… a – snad – jetě pár bílých míst, tak ádoucích!
Často se porovnává Everest a K2 a vdy ve prospěch druhého – co se jeví dost zbytečné; vdy i ten první má fantastické stěny a zákoutí (Kangshungská stěna Everestu moná nemá alternativu vůbec a nemůe za to, co se na něm děje.)Pravda, K2 bude průměrně strmějí, ale i na něm (nebo na ní?) se dá najít lyařský (nebo prknařský) svah... pokud bychom důsledně odstrojili tři tak často porovnávané objekty (k nim jetě Matterhorn – Cervino), získáme přiblině analogický terén i obtínost (samozřejmě bez ohledu
na výku)…
A tak jako má „ná“ Matterhorn hrozivou Zmuttskou stěnu (a taky část jiní), mají takové – a moná dosud tajemné – i obě dalí (srovnávané) hory.
Ach ano – odstrojit, odzbrojit, zcela vyčistit celou enklávu… postavit mimo zákon vekeré veleskrumáe, transpozici techniky a hlavně vekerou komerci – to by byla věc, jediná cesta k obnově tajemství, k jeho záchraně. A taky k exaktnímu porovnávání činů na velehoře, ke spravedlivějímu rozdělení cti ( a přestoe ona prý „není ničím“)… zkusme tedy něco nalistovat, raději dávného – a popřemýlet o tom:
(Těko říci kolik nezdokumentovaných návtěvníků s ní mělo tu čest pobýt dříve ne se objevily první expedice.)
Jako první „západní“ kandidát jeví se samotný Marco Polo na cestě ke Kublajchánovi (r. 1272 – 74), který se – mám ten pocit – v Milionu zmiňuje o nějaké vysoké hoře – moná o „shluku hor“ .
zdroj - Horoabeceda
Dalí by mohli být v r. 1624 portugaltí misionáři Antonio Andrade a Manuel Márques.
1812 Will. Moorcroft a H. Y. Hearsey (nakreslili horu trochu podobnou K2).
1812 – 14 G. T. Vigne
1829 Victor Jacquemont (Sedlo Zódi – la, odtud pozoroval Karakoram)….
K2 té mohli dobře zahlédnout mezi lety 1845 – 58 první západní horolezci v oblasti – tři bratři s famózním „nomen omen“ Schlagintweit („udeř do dálky“), Adolf, Hermann a Robert, jinak geografové. Udeřili docela řádně (např. na Abi Gaminu do 6785 m, výkový rekord),v r. 1856 přeli (východním) průsmykem Mustagh, ale Adolf nakonec v r. 1857 v Járkendu přiel o hlavu (!)…
Po nich nastupují Angličané, Britové ze Survey of India
1856 Cpt. T. C. Montgomery pozoroval z Harmukhu (údajně ze vzdálenosti 205 km!) shluk Karakoramských títů, které zaměřil a označil kótami K1 – K5 (Masherbrum – Gasherbrumy), K2 se mu prý kvůli zákrytu nepodařilo změřit. (Celkem zaměřil 35 vrcholů.)
1861 – První expedice přímo k hoře – poté, co se ji zjistilo, e K2 je nejvyí v oblasti. H. H. Godwin-Austen, plk. Survey of India ve stopách A. Schlagintweita pronikl s malou expedicí k sedlu Mustagh (+/- 5 800 m), které se vak nepodařilo zdolat. Vrátili se proto na Baltoro a přeli po něm 22 km na úpatí Masherbrum, odkud G. –A. pozoroval horní partie K2 a od Kuliů (Baltiů) poprvé slyel jméno Chogori – „Velká hora“. Vznikla první mapa oblasti.
1888 Kpt. Dragounů (Sir) Francis Younghusband chtěl proniknout z Pekingu do Indie. Ve skupince se sluhou, místním vůdcem Walim a dalím mongolským průvodcem.
Místo do Léhu odbočili k průsmyku Mustagh, před ním F. Y. uviděl od severu K2. Nače kuriozně zdolali sedlo Mustang – vichni f. s., F. Y. v botách omotaných ručníky! Pak doli přes Baltoro do Askole, Skardu a Srinagaru (F. Y. se později zaměřil na Everest – předseda ever. výboru).
1892 První expedice na K2 – vedoucí William Martin Conway (lord C. of Allington), londýnský prof. umění a ji lezecký veterán, zástupce vedoucího poručík Charles Granville Bruce, pozdějí generál a vedoucí prvních výprav na Everest. Čtyři Gurkhové jako nosiči, malíř A. D. McCormick (m.j. velmi pěkný Nanga Parbat od severu), Oscar Eckenstein a slavný výcarský vůdce Matthias Zurbriggen z Macugnagy, zavalitý, staře vyhlíející a zarostlý jak z němé grotesky, ale náramně urputný v různých horstvech světa – m.j. sólo prvovýstup na Aconcagu (v r. 1897).
Conway K2 rychle vzdal – poté výpravu opustil nespokojený O. Eckenstein (měl sólové ambice) a zbylí členové (M. Zurbriggen, Ch. G. Bruce, M. Conway a Charbir) překonali na předhůří „Golden Throne“ výkový rekord Schlagintweitů - Pioneer Peak 6 890 m, údaj změřen barometricky. Vznikla krásná, barevná mapa oblasti Baltoro, by poněkud idealizovaná.
1902 Druhá expedice ke K2, první pokus o výstup: Z počátku uváznul, neb lord Conway (mezitím prezident British Alpine Clubu) nechal svého rivala – rakouského emigranta – Oskara Eckensteina (vedoucího výpravy) na hranicích Kamíru zatknout a tomu se a za tři týdny podařilo následovat svojí víc ne nesourodou skupinu, skládající se z mecenáe Georgese Knowlese, dvou vynikajících horolezců z Rakouska – Dr. Heinricha Pfannla (Wien) a Dr. Victora Wesselyho (Graz), dále Dr. Julese Jacot-Guillarmoda (S) a nakonec „novináře“ – známého anarchisty a napůl íleného okultisty Ira Aleistera Crowleye – poslední dva se posléze (1895) pokoueli o Kančendangu. Crowley táhnul (nechal táhnout) přes Baltoro knihovničku (!) a v báglu měl krom jiného hai a velkoráový revolver(!). Díky novátorovi Eckensteinovi měla skupina ji k dispozici nasazovací desetihroté „eckensteinky“ (které jetě pamatujeme) a kratí (85 cm) cepíny. A tento Crowley se ukázal jako vizionář – jako druhý po A. F. Mummerym věřil v "alpskou monost" i na tak vysokém kopci a navíc poznal zjevnou „slabinu“ K2, toti (budoucí) Abruzzskou ostruhu (ebro), kde naléhal na pokus, ale byl ke své značné nevůli přehlasován. Dolo tedy k pokusu o velmi dlouhý (i částečně obtíný a větrný severovýchodní hřeben (neúplně slezen a Američany 1978 – první výstup na K2 bez kyslíku – tři ze čtyřčlenného drustva).
Na tomto hřebenu dosáhli Wessely s Guillarmodem
6 600 m, ale museli se vrátit kvůli Pfannlovi, který onemocněl rozedmou plic (dle Crowleye se přitom měl „roztěpit na tři osobnosti“ a Wessely prý „ral jako bagr“ a aby toho nebylo málo, vytáhl Crowley v 6 000 m bouchačku a ohrooval s ní Knowlese, jen se ubránil úderem na solar (sic!) – moná Crowleyeho trochu omlouvá, e měl „malárii a prý
41 st. (!?) horečky“…)
Expedice nakonec skončila veobecnou roztrkou, záchrankou, nemocemi a chaotickým ústupem – Rakuané po svých, ostatní (jistě na návrh Crowleye)sestrojili vor z kozích kůí (či měchů) a pluli Braldem a Shigaru(!)… Vznikla první (německá, tedy asi Eckensteinova) mapa K2 a okolí, v rámci moností docela přesná. K 2 se na ní jeví jako čtyřboká pyramida – zatímco ve skutečnosti je estiboká („trigonální soustava“)
A jetě stojí za poznámku, e A. Crowley byl před smrtí (1947) obviňován z vrady, únosu, orgií a dokonce z kanibalismu!
1892 – 1912 est výprav manelů Dr. William Hunter Workmana a Fanny Bullock W. (známá sufraetka) do Himaláje, Karakoramu – s vůdci J. Pétigaxem, C. Savoyem, M. Zurbriggenem a dalími – slezli m. j. Pinacle Peak 6 930 m – enský výkový rekord a prozkoumali ledovec Siachen, nejdelí v oblasti.
1912 vznikly i dobré mapy odlehlých oblastí.
1909 – na scénu K2 vstupují ( v rámci první velké expedice) dvě velké osobnosti – „ S. A. R. il Principe“ Luigi Amedeo di Savoia, duca degli Abruzzi, vnuk krále Viktora Emanuela, pozdějí jaderský admirál 1. světové války (1873 – 1933), který má v r. 1897 prvovýstup na aljaském Mt. St. Elias (5 514 m), přičem původním cílem byl Nanga Parbat, dále v r. 1899 pokus o S pól – Umb. Cagni a Co 86° 31´ (rekord)
Druhou velkou osobností této výpravy je Vittorio Sella, asi nejlepí horský fotograf vech dob. (asistent Erminio Botta)
Vittorio Sella má pro změnu první zimní přechod Matterhornu.
Dalími účastníky jsou vůdci Alexis, Henri a Émile Brocherelové, Joseph a Laurent Pétigax z Courmayeru, Albert Savoye, Ernest Bareaux a vědci geografové F. de Filippi a Frederico Negrotto (námořní poručík).
Mimochodem – pozoruhodné jsou „Metamorphosi Hyacinthii“ vévody – od potemníka houmlessovského typu s odstávacími papíráky (co mohu dobře ocenit) – viz foto Mt. St. Elias – k velebnému modrookému blondýnovi jak jedle, s admirál. epoletami, ověenému řády… arci namalovanému a to asi „podle voka“…
A tato squadra u zkouela ostruhu, t. j. "normálku";. Zde se patří zdůraznit, e vévoda „nenazval ostruhu podle sebe“ (nejmenoval se ostatně „Abruzzi“), ale podle Abruzz, tedy „Cresta degli (d´) Abruzzi“…
S vůdci se propracoval do 6 550 m, pod „lutočervené skály“ (CaCO3?) – tedy pozdějí „Househo komín“, kde (údajně)„nenali místo pro stan a schůdnou cestu pro nosiče“ – je ovem zajímavé, e podle některých pramenů měli dosáhnout a 7 500 m (nejspí záměna s Chogolisou)… pak se obrátili k obtínému Passo Savoia, 6 666 m (nyní jen 6 300 m nebo 6 350 m), jeho dle Messnera „prý nedosáhli“. Pak vystoupili na „Passo Vitt. Sella“ (6 159 m) a pokusili se o Skyang Kangri (Schoditě) – do 6 600 m, kde je zastavily dvě „nezdolatelné“ trhliny. Nakonec (L. A., J. Pétigax, A. a H. Brocherel) se pokusili o Chogolisu (osudový kopec H. Buhla), kterou málem vylezli, kdy ze 7 498 m (!) je obrátil zvrat počasí (výkový rekord do 1922 – Everest).
1929 –; dalí velká italská expedice pod vedením dalího "Principe S. A. R." Aimone di Savoia; Aosta, duca di (degli) Spoleto (synovec L. A. di Savoia)
Ten zpočátku myslel na K2, později se rozhodl pro vědecký průzkum – Baltora i Shaksgamu! Jedním z účastníků byl geolog Arito Desio, jemu se K2 stal posedlostí, neznající d. f. hranic, vč. vzdutého patetického nacionalismu takměř „musílkovského“ typu…
1934 – mezinárodní expedice „tatrance“ Guentera Oskara Dyhrenfurtha (s manelkou Hettie D. dritelé zlatých olymp. medailí v r. 1936 za enský výkový rekord) a první sedmitisícovky v oblasti – Sia Kangri (7422 m) a vých. Baltoro Kangri (7260 m)
r. 1936 RF expedice (Henri de Ségogne) – pokus o Hidden Peak
1937 GB expedice (vedoucí Eric Shipton) – topografie severní strany K2
1938 – První váný pokus, US expedice. Soukromá, posléze částečně posvěcená AAC, organizovaná F. Wiesnerem a R. C. Burdsallem. (Prvovýstup Minya Gongkar
7 587 m).
Wiessner nakonec nemohl odjet (z prac. důvodů či neměl jetě US občanství?), vedoucí Charles Houston, dosud student medicíny (prvovýstup Nandá Devi 7 820 m, v r. 1936, prvovýstup Mt.Foraker Alaska 5 182 m), US Němec a kovboj Paul K. Petzold (dvakrát! Matterhorn v jednom dnu), Richard C.. Burdsall, Robert Bates a William P. House, spojov. důstojník, Norman R. Streatfield plus est erpů (poprvé na K2).
Wiessnerův spolulezec House zdolává volně nejobtínějí místo ebra, zaledněný „Househo komín“ v 50 m vysoké vápencové stěně, ve skutečnosti odtlačující ikmý mělký lab a nachází klíč k rameni.
Je zaloen tábor VII (7 410 m ji na Rameni), odkud se měli pokusit dál Houston a Petzold, nejlépe aklimatizovaní.
20. července vak zjistili, e nemají zápalky – zůstalo jim devět kousků a začalo zápalkové drámo, jich 21. 7. zůstaly tři kusy. S hrozbou studeného odchovu přece vyrazili – zapadali do pasu - a nakonec se Petzold dostal sám a do 7 925 m, tedy na dohled "Bottlenecku"(co, jak jistě víte, znamená „soutěsku“ či „zúené místo“ a nemá tudí nic společného ani s „hrdlem láhve“ nato s „butylkou“… a to nad tím té není „sérak“, nýbr mocná ledová poduka, táhnoucí se a k SV hřebenu,tak působivá na Sellově fotce od Skyang Kangri) a pak se ti dva vrátili do „sedmičky“ (dějitě přítích dramat), kde si pomocí poslední (!) zápalky uvařili a dali se na ústup, neb u by neměli ani teplou snídani. No a nakonec prý (osudově) zacouvali „z obav před monzunem“(!?) a snad tím „nepochopitelně propásli vítězství“ (Foerster – Grassler, 1955)…
Expedice stála 9 434,01 dolarů a poprvé prostoupila celou A. ostruhu. Odráela té vysoké morální kvality účastníků: ádný kyslík a jiné vymoenosti, vč. rádiového spojení!
Dalí US expedice:
1939 – jedna z nejílenějích příhod celé historie himalájismu! Na scéně je ji - a to hned v hlavní roli – onen fyzicky nepochybně zvlátní saxónský chlapíček (řekněme, s prominutím, krátkokrký buldok), rodák z Dráďan (1900 – 1988), v r. 1935 emigrovaný do USA, ing. Fritz Wiessner, nyní (r. 1939)ředitel chemické společnosti, v tom čase jediný slovutný horolezec Evropy i USA, původně elbsandsteinský pískař. (Snad nepatřil do samé pičky, ale byl univerzální, měl pod čepicí a brzo tíhnul do velkých hor, kde má řadu význačných prvovýstupů.) Podle veho byl spárař a má tam (v Sasku)jednu známou spáru, tzv. Wiessnerriss na Frienstein. (VIIc). Co je taková od pohledu dost nelákavá iročina, co samosebou byla neodjitěná a vlastně i záhadná, neb v popisu je „Ausgiebig Unterstützung“, ale psáni jsou jen dva?!. 1939 tedy F. W. na K2 vedl dalí , skvělý nakonec ale neastný pokus. Nejdříve postupně odpadali členové expedice v r. 1938 – ádný z nich se nemohl zúčastnit, Petzold navíc z tristních důvodů – v r. 1938 při zpáteční cestě zabil v hádce člověka a v Indii je na něj vydán zatykač.
Vznikla nesourodá estičlenná squadra , bez zkueností, (plus devět erpů), kde rozhodla peněenka (větinou rodičů) – AAC nepřispěla, i tato výprava byla samofinancovaná.
Účastníky ovem ctí, e – na popud F. W. – se zřekli jak kyslíku tak radiového spojení.
Brzy se ukázalo, e existují jen tři lidé do horních partií – krom Fritze jetě sportovní veuměl, cizinecký legionář, superman a boháč Dudley Wolfe (macek zvící 85 či snad 100 kg – spíe jachtař a hráč amerického fotbalu ne lezec) a mladý Pasang Dawa láma.
Na těch třech zůstala celá tíha expedice, té proto, e slavný sirdár erpů, Pasang Kikuli byl pro těké omrzliny z Nanga Parbatu (r. 1934), (kde se jen zázrakem zachránil), z vrcholového pokusu předem vyřazen.
V 8000 m odpadl i Wolfe a musel se vrátit do „osmičky“ (7 711 m). Zbývající dva předvedli – zcela odříznuti – úasný „pajl“, zejména Wiessner, který byl ji měsíc (!) ve velké výce a moná má v tomhle rekord dosud.
Postupovali – v bezedném praanu – dál se 17 kg bágly k malému L IX (7 940 m) odkud 19. 7. podnikli první pokus, úasný, leč bohuel dost chaotický. Měli neforemné bágly, těké skoby, karabiny a lana, Pasang jetě jedno navíc v ranci. Pod Bottleneckem udělal W. osudové rozhodnutí – protoe se vpravo (na „normálce“) obával lavin – a e se přece jen cítil jistějí ve skále – zabočil doleva po stoupající rampě, ale brzo se zaprásknul v lámavých a chvílemi i převislých partiích. Zde sundal rukavice a podniknul různé manévry, vč. skobování, a to na několika místech – a do výky 8 382 m. Poté, co (zhruba v 18.00 hod) překonal klíčové místo a chybělo mu u je 8 m(!) na ji povlovný vrcholový hřeben, mu zjevně přemrzlý
a hlavně demoralizovaný P. D. lama odmítnul povolit lano s poukazem, e v noci na K2 straí duchové. F. Wiessner 1977: „erpa byl neústupný a já uvaoval, e bych se odvázal z lana a pokračoval sám – měl jsem pocit, e to zvládnu. Ale jetě nikdy jsem nenechal spolulezce samotného a nakonec jsem s velkým zklamáním přece slanil.“
Po dramatickém nočním sestupu, během kterého při slaňování spadly z rance P. D. lámy oboje mačky (!) dorazili v 02.30 do svého bivaku L IX.
Následujícího dne bylo krásně, ale pro únavu museli odpočívat (a kupodivu si prý v osmi tisících odpočinuli náramně), co si snadno mohli dovolit, neb měli palivo a jídlo na est dní. Bylo bezvětří a teplo. F. W. se v poledne nahý slunil. (Toho dne vyrazil Dawa Thondup a dalí erpové nad L VII, ale neslyel je ani Wolfe v osmičce a ovem té ne vrcholáři. (Á konto toho pak Thondup rozířil fámu o lavině a zřejmé smrti vech tří nahoře a ti spodní vrtáci začali hned nejen vyklízet celý řetěz táborů, ale dokonce se ji chystali vypadnout! Celé působilo jako "předčasný funus" nebo dokonce sabotá.
O tom samozřejmě Fritz a Pasang neměli ani ponětí, zatímco D. Wolfemu mezitím dolo jídlo, pití i vaření, 21. 7. podnikli druhý pokus, tentokrát vpravo, v dnení „normálce“. Jeliko vak byli bez maček, nemohli přímo labem a museli lézt okolo po skále, Tím ztratili vekerý čas a nakonec museli ustoupit, také ovem proto, e P. D. lama u byl načisto demoralizovaný a pouze prý nepřetritě mumlal „Óm mani padmé húm„ tak "odpovídal na vekeré návrhy, které jsem mu předkládal".
Sestoupili tedy k Wolfemu, který u byl dehydrovaný a „načnutý“ a nechtěl slyet o dalím pokusu; také Pasang si přál vystřídat jiným erpou…
F. W., který si nechal vechny osobní věci v „devítce“ pro dalí pokus, nezbylo ne okamitě v trojici sestupovat a do L VII, kde se hodlali znovuzásobit. Během tohoto sestupu stoupl Wolfe (který ztratil brýle), na lano, a způsobil tím hromadný pád, který jen tak tak zastavili.
Dva stany tábora VII vak stály otevřené a vybrakované! Wolfe při pádu ztratil spacák a do jediného – Pasangova – se přirozeně neveli.
22. 7. zůstal oslabený Wolfe ve spacáku a P. D. l. a F. W. sestoupili do L VI – nikde nic a nikdo a to po celé délce ostruhy – ílenství! Po dalím hrozném bivaku jen pod plachtou v L II se 23. 7. připotáceli na G.-Austinův ledovec, kde právě O. Eaton Cromwell hledal jejich mrtvoly(!) Poté se dvojice v Base campu zhroutila – zlomená fyzicky i psychicky, s omrzlýma nohama. Část výpravy u vzala roha, zůstal jen Durrance a tři erpové.
Ti pak pod vedením Pasang Kikuliho podnikli heroickou záchrannou akci, kdy se mezitím ji zkazilo počasí. 28. 7. překonali P. Kikuli a Dawa Tsering alias
„Cchering“ těce naloení v jednom zátahu 2 300 m ostruhu (a do L VI) a 29. 7. – tedy po dvanácti dnech – dorazili Kikuli, Pasang, Kitar a Pintso k Wolfemu, který u mlel z posledního a chtěl se snad pokusit o sestup a dalího dne.
erpové tedy sestoupili do „estky“ k Tseringovi, kde pro bouři museli jetě dvakrát bivakovat.
30. 7. vyrazili znovu nahoru a u je nikdo neviděl… dokud nebyla v r. 2002 nalezena Wolfeho mrtvola na úpatí; zdá se, e se přece jetě pokusili sestoupit.
Po dalích dvou dnech sestoupil zničený Tsering dolů, nače se jetě o záchranku sólo pokusil Wiesner – přestoe mu hrozila ztráta prstů u nohou, v hlubokém sněhu se vak dostal jen do dvojky, odkud po dvoudenní vichřici definitivně zacouval.
9. 8. s P. D. l. definitivně opustili K2 – vstříc rozkladu, chaotickému návratu „kadý na svou pěst“, těkým kontroverzím, osočování, útokům
vemoného druhu, disciplinárce AAC, po ní jeden z největích himalájistů definitivně skončil – a přitom chybělo tak málo, aby naprosto přepsal dějiny! Ale přece to nebyl úplný jeho konec – časem byl valnou částí lezecké veřejnosti rehabilitován a nakonec se zjevil i zpátky v rodné Saxónii, kde jetě jako osmdesátiletý zvládnul VIIb.
Myslíme, e je třeba hluboce smeknout před takovými borci – jen si to představte: Mizerný a těký vercajk, zmrzlá a mokrá lana, nehřející spacáky, poruchové benziňáky, katastrofální mačky a „téčka“, těké a nehřející hadry, nevyváená strava bez nále. doplňků, ádné osmy,
„dumáry“, čelovky a nevím, co jetě, ádný dex (ani sex), pervitin a v iagra, bez jakéhokoliv spojení nebo nějaké „zábavy“ – můeme si tohle jetě představit?
A ze sólové záchranky erpů a konce nezdolného Kikuliho jde mráz po zádech…
Po této ílené anabázi – asi rekordně patologické – si K2 odpočnul od dotěrných mravenců (co se teď pustili sami do sebe) plných 14 let… zatímco se on octnul v novém muslimském státu Pákistán (a my nevíme, zda rád)…
zdroj - Wikipedie
První se po válce vzpamatoval teď u veterán prof. A. Desio, legrační nosatý prcek, ale snad kapacita v oboru, a jakýsi „malý Duce“. A vzal to hned od
podlahy – u v r. 1948 fantazíroval o letadlech a helikoptérách, ale byl odmrtěn a tak se jal působit diplomaticky přímo na místě (r. 1952). Měl vak smůlu, předběhl ho ji dalí veterán z Nanda Devi v r. 1936, K2 v r. 1938 a teď u i Everestu (první průzkum jiní strany, v r. 1950). Sympaák, nyní u MUDr. s vlastní praxí (a té vědec) Charles Houston. Ten dostal povolení na r. 1953, opět musel sestavit „amatérský“ tým se samofinancováním, tentokrát za 25 000 dolarů (dohromady). Poněvad erpové teď nemohli do Pákistánu, musel navíc přibrat dva lezce a vichni se stali výkovými nosiči. Ale nakonec dostal dohromady dobrou squadru, vyznávající heslo „E pluribus unum“
Trochu u přece jen povolil (době) – měli jakési primitivní vysílačky, a té O2, ten ale pouze pro lékařské účely. Ale zase se dohodli, e nezveřejní
jména vítězů, s nimi dozajista počítali…
Na Shoulderu je vak přepadla hrozivá monzunová (!) vichřice, která je nejen týden uvěznila v téměř osmi tisících, ale znemonila jim dokonce vařit a nakonec se Houstonův (a Bellův) stan roztrhl a v jednom úzkém stanu se tísnili čtyři mui. estého dne vylezl Art Gilkey ze stanu a upadl –
trombóza. Brzo nastala krize a squadra se rozhodla pro (ílenou) záchranku.
Kvůli lavinám z Ramene se pokoueli spustit G. přímo srázem do úrovně L VII.
Přitom dolo k drsnému hromadnému pádu (pět lidí!), pouze Craig el do L VII bez jitění a odtud viděl celé drámo.
Je s podivem, e jediný jistič, P. Schoening, celé klubko a jetě bezvládného Gilkeyho udrel přes cepín a rameno (sic!), kdy se prý lano smrtilo na poloviční průměr a Schoeningovi sekvařilo ruce… Vichni utrpěli různá zranění, Houston zřejmě zlomeninu lebky! Nakonec se nějak dostali do L VII, kdy předtím na svahu zajistili G. dvěma cepíny. Tam se provizorně oetřili – Houston vak upadl do deliria a Bellovi zčernaly nohy. li pro Gilkeyho, ale nebyl tam, zmizel i s cepíny! Vypadá to, e tak jako T. Oates
u Jiního pólu se i on obětoval, aby zachránil kamarády…
Vyčerpaná a zcela dehydrovaná skupina se dovlekla ostruhou a nad tábor II, kam vystoupili nosiči Hunzové, a kde té – po dvanácti dnech – dostali teplé jídlo a suché spacáky.
Vichni osvědčili skvělou morálku, soudrnost i velkou výdr. A Schoening se nakonec dočkal zaslouené odměny na Hidden Peaku.
1953 byl na místě jetě A. Desio s R. Cassinem jako „studijní výprava“ pro přítí rok.
1954 „All´armi, guerrieri!“ (Viva Italia, "S. A. R. Principi", la libertá, Garibaldi, Verdi, Vivaldi, "il ducino Ardito!") aneb megaexpedice zn. „Přepadem na Vlka“… něco dost podobného východním státně amatérským monstrancím – vč. náivek, podpisů, salutování a zpěvu internacionály…
Měl to být supervýběr a ty fyzické (aj. ) testy – málo relevantní, ba pofidérní – prý vymyslel sám „vzdoroduce“ Ardito. A tak se stalo, e náhle neproel R. Cassin i dalí borci, kupř. Carlo Mauri a hlavně Cesare Maestri, který to prý nesl velmi těce.
A zdá se, e hned od začátku měl navrch Desiův kůň, u čtyřicetiletý a (u) té dost macatý běec na lyích (prý excelentní) z Valfurvy/OrtlésAchille Compagnoni, jen se dal (byl dán) dohromady s devětadvacetiletým cortinským sestogradistou s famózním zlatým chrupem Lino Lacedellim, k nim se pak v terénu marně snaili nacpat dalí, jako Abram, Rey, Galotti a předevím (poněkud zdravotně indisponovaný i zraněný) mladý Walter Bonatti.
Walter Bonatti, zdroj - Horoabeceda
Postupovalo se podle „denních rozkazů“ roztomilého, avak hrůzu poutějícího A. D., ale hned zkraje se strojovna (vč. navijáků) zadrhla. V L II onemocněl
Mario Puchoz, který brzy zemřel na zápal plic (byl pohřben na úpatí), ostatní ho podle A. D. teď měli „pomstít“.
Do jisté výky pak celá mainérie bezpečně fungovala, aby od Ramene cosi zaskřípalo v mocném soukolí. Předem určení „vůdci“ náhle pocítili obavy z nedostatku O2 (na K2) a poslali si proň, co odskákali
Bonatti, Abram a Mahdi, jeho dokázali přesvědčit jen lstí a lichocením.
lo o to, dopravit do L IX (8 060 m) 19 kg váící kraksny! A zatímco E. Abram náklad nezvládl a otočil zpět, Bonatti a Mahdi vlekli dál – ale nestihli, zatměli a marně volali na C. a L.
Následoval bídný bivak ve fičáku v mělké jámě. V noci ajnoval konečně Lacedelli a ptal se po kyslíku, A teď si můete vybrat, co volal: „Nechte jej tam a vystupte k nám“ nebo „…a sestupte“… Ani jedno nebylo moné neb Mahdi působil zcela pomateně – chtěl snad skočit či potmě sám sestupovat…
co potom provedl – kupodivu úspěně – za rozbřesku a co se po vyhrabání láhví ze sněhu podařilo i Bonattimu – oba se vrátili do „osmičky“ k Abramovi, Reyovi, Galottimu a Isakhanovi.
31. 7. 1954 vítr ustal, ale počasí bylo velijaké.
C. a L. sestoupili k bivaku, nasadili 19 kg přístroje a s touto „hovadskou tíhou“ se – jináč nalehko – drali vzhůru. Neměli ádné jídlo a pouze hlt
heřmánkového čaje, čert ví, proč zrovna toho. Přímo Bottleneckem to pro navátý sníh nelo, museli proto vlevo po skále.Po pádu Compagnoniho sundal Lacedelli palčáky i mačky a proel na hřeben. Tam opět těce zapadali, nače jim nečekaně doel kyslík (Bonatti byl obviněn, e jej „prý v noci měl upoutět“!?) a oni se náhle octli v hrozném exhaustu – nedokázali se vak ve strmině zátěe zbavit, a tak se nakonec rozhodli, e mrtvé břemeno vyvalí a
nahoru – jako důkaz. V 18 hod stáli na vrcholu, půl hodiny fotili a filmovali v ostrém severním větru a mrazu - 40° C a chvílemi mlze, co je nakonec stálo několi prstů (tři C., jeden L.)
A protoe byli ízniví a hladoví, dopřáli si jetě na vrku po jedné „simpamině“ (prý první v ivotě) a potom při sestupu jetě hltu koňaku. Sám sestup v bezměsíčné noci (a nakonec i bez baterky) byl velmi dramatický – oba měli sérii pádů, C. 15 m ledovou stěnou, L. ztratil cepín…
Před půlnocí se vak přece dostali ke kámoům v „osmičce“, kde ovem Bonatti (ve veobecné euforii) musel převejknout hodně hořkou pilulku.
Po tvrdém spánku pak vichni sestupovali ostruhou, přičem C. měl dalí pád – přes 200 m po tvrdém sněhu, jen zázrakem se zastavil.
Lino Lacedelli, Achille Compagnoni, zdroj - Horoabeceda
Po dvou dnech byli dole a celá Itálie na nohou… cena K. Kolumba, doivotní renta pro vítěze… ale té spory a osočování. Bonatti velmi zahořknul, stal se skoro totálním samotářem, ale té největí světovou hvězdou na dost
dlouhý čas. Na místě si sice časem spravil chu – s C. Maurim (v r. 1958) na „mramorovém“ Gasherbrumu IV – no ale K2 je přece jenom jeden…
Oba vítěze pak mohlo hřát, e dalí dvacettři let – a přes několik pokusů – neměl K2 přelez, té ovem z politických důvodů sporné oblasti a „Turd Alley
“ tudí mohla trochu vysmrádnout…
Zde zakončíme úvahu k jubileu, ne e by se na hoře dál u neděly zajímavé věci (vysoké bivaky, obtíné trasy, hromadná úmrtí, první eny, sóla i pseudosóla a rychlovýstupy nonstop, sjezdy a lety…), ale to u je jiný kopec – opentlený desítkami kilometrů lan, háků a ebříků,
zaneřáděný a domestikovaný, obsypaný mrtvolami a krkavci, tajemný asi u jen za zimních vichřicí… potupený obr…
Tak o tom moná někdy přítě…
e pro nás, co jsme tam nebyli – tajemným zůstává (chce zůstat), zdravíme jej – někdejí symbol nedostupnosti „naským“ Óm mani,zindábád, thuji chey K2!
Moc pěkně napsáno a nakresleno! Jinak ílený okultista Crowley byl podle veho i docela sluný lezec a prý moralista - dokázal volně lézt v křídě a v Alpách toho měl taky vylezeno dost, prý ho jako mladího oceňoval i Mummery. Ale samosebou u těko říct...
V roce 1901 1902 se Crowley zúčastnil expedice do pohoří Karakorum pod vedením britského alpinisty Oscara Eckensteina (vynalezl desetihroté mačky) k hoře K 2. 6 horolezců se muselo 1900 metrů pod vrcholem z výky asi 6700 metrů vrátit. V roce 1905 byl vedoucím expedice na Kangchendzongu, která skončila neúspěchem. Crowley se prakticky se vemi účastníky pohádal, nosiče hnal nahoru bosé bičem. Tato epedice skončila 2186 metrů pod vrcholem kdy člen Alexis Pache a tři nosiči zahynuli v lavině. Crowley se pak na celou expedici vykalal, nechal ji svému osudu a sestoupil sám. Tim se mezi horolezci totálně znemonil.
Pekny kontrast s medii do nebes vynasenym vystupem s nejnovejsi technologii a fixy natahanymi predchozí expedici.
Ve srovnani s vykony starych panu ve vlnenych svetrech a kozenych pohorkach jsou ty dnesni novinove povidacky o dnesnich hrdinech na 60 roku starych normalkach docela usmevne.
V r. 1939 (na ty nestastny katastoficky expedici) FW ve vysce 8300 metru na uplne neznamym kopci shodil rukavice a jal se sapat po sutru, tez i skobovat..
Sice takticky spatny rozhodnuti (tj jit po kameni misto po snehu)..ale kdo tam nebyl tezko muze posuzovat (jestli meli prasan do pasu tak se snehovej svah taky asi nejevil jako optimalni).
Nicmene.. zduraznuju abych vyjadril svuj obdiv k takovymu tahu na branu a chuti vylizt na kopec. Zkuste si to nekdy o 3 kilometry niz.. treba i na kopci mnohokrate vylezenym, v dobre popsanym terenu.
O vercajku se kterym to podnikali ani nemluve, to uz tu zminili vazeni predrecnici.
Dobre takovehle clanky cisti (a psati, diky este jednou), skutecne to pomaha dat veci do perspektivy.
Na webu NaVylet.cz objevíte pestrou paletu turistických cílů a tipů na výlet napříč celou Českou republikou. Nechybí ani oblíbené lezecké oblasti jako Český ráj s pohádkovými skalními věemi či dramatické Labské pískovce, které lákají dobrodruhy i horolezce z celé Evropy.