Tělo je místo z lezení bolavý od proleenin. Takový póčo je k vidění snad u jen v Patagonii. Za měsíc a půl pobytu čtyři dny azura a pár dní nádavkem k tomu, kdy bylo jak tak. Tak a teď od začátku
Koncem června se vydala partička čítající pět osob (Johny, Kopis, Marouek, Houba a já) do pákistánského Karakoramu. Naím hlavním cílem byl 5.800 m vysoký vrchol Amin Brakku. S Johnym a Kopisem jsme chtěli vylézt novou cestu v západní stěně a Mára s Houbou si vybrali mixové problémy východní stěny.

Příjezd do hor
Po dřívějích problémech s nadváhou jsme se letos rozhodli poslat věci kargem. K naemu úasu máme na letiti znova dvacet kilo navrch. "Kde se to vzalo? Vdy tam byla jen spousta lehkých věcí!" Úřednice na nás zkouí fintu, a zaplatíme tři litry za kadý kilo navíc. Asi se pomátla chudinka. A tak zase pronáíme příručáky, který jdou sotva zvednout ze země. Po letu se společností arabských emirátů (kde si nás oblíbily letuky, protoe jsme si sami chodili pro občerstvení, take nás nemusely obsluhovat) jsme vystoupili v Islamabádu. Tam nás očekával Michal s autem pro klienty svojí cestovky a pro nás, take jsme hned po vyřízení nějakých formalit vyrazili na 800 km dlouhou cestu do hor.

Cesta do bejzu
Cesta po Karakoram Highway a dále do Skardu, výchozího to bodu pro ná cíl, probíhala vcelku poklidně. Podél Indu jsme se akorát trochu obávali, kdy jsme viděli stav silnice a trochu z míry nás vyváděl způsob jízdy naeho řidiče, který kdyby měl silnějí stroj, tak by pravděpodobně odsadil některé z předních míst na rallye Monte Carlo. Časem jsme se uklidnili a říkali si, e tu asi nejede poprvé a situaci má pod kontrolou. Velice nás proto překvapilo, kdy asi po deseti hodinách jízdy začal za volantem na férovku pobucávat, ani by sundal nohu z plynu. Někteří navrhovali, a se klidně prospí, e má na to nárok a cestu má zmáklou asi i poslepu, ale představa raftování Indu v autobuse nebyla přeci jen a zas tak lákavá. Natěstí jsme zastavili v jedné vesnici na přenocování. Jakmile jsme vystoupili u hotelu, vyhrnula se z něj spousta lidí a spustila muzika. Hotel byl ověen lampičkama a svítil jak vánoční stromeček. "To je teda uvítání!" říkali jsme si. "Tak to je ta nae expedice pěkně profláklá!" No, nakonec vichni poznali, e jde o malé nedorozumění. Očekáván byl Lacadelli, první pokořitel K2, který dorazil chvíli po nás slavit padesát let od prvovýstupu, ale to u jsme dávno spásali připravené védské stoly.

Basecamp
Skardu je poslední velký město před horama. Tam se dá také jetě dostat letadlem, kdy se člověk nechce trmácet po zemi a má na to lowe. Dokoupili jsme potřebné jídlo a objednali díp na poslední úsek cesty. Dá se zde také sehnat (ale i prodat) lezecký materiál z celého světa jako např. deset let stará péřová kombinéza od Sira Josepha, ruské rouby do ledu a karabiny, které si jetě Bonaitti sám ohýbal ve výhni doma v obýváku. Moná, e místní "Hudáč" funguje zároveň i jako muzeum alpinismu

Nástup Amin Brakku
Vyrazili jsme do Kande, odkud nás u čekal pouze pěí pochod do base campu Amin Brakku. Projeli jsme jetě přes pár vojenských check postů, kde jsme byli skutečně překvapeni solidním jednáním vojáků, na co jsme po předchozích zkuenostech z Kyrgyzstánu nebyli ani trochu zvyklí. V Kande jsme se jetě ubytovali na jednu noc v kutlochu plném blech s honosným názvem "Hotel K6", který vlastní nosič, kuchař a podnikatel v jedné osobě - Alika. Jeliko tu Mára ji před pár lety byl s Dejvisem a nebotíkem Filkem, přivítal se s Alikou jako se starým dobrým kámoem. Pravda, zas tak dobrej kámo to nebyl, protoe při dohadování ceny nosičů nastavil laku setsakra vysoko. Nakonec jsme to usmlouvali na docela přijatelnou sumu poté, co Marouek začal vykřikovat, e si to ve odneseme sami. Byl jsem skutečně rád, e k tomu nedolo, jeliko bychom asi jetě dnes otročili s báglama pod nástupem.

Zlomená postel na Amin Brakku
V rámci úspory peněz (závratné sumy - asi pětikila na nae) jsme se s Johnym a Kopisem rozhodli, e kdy nosič ponese dvacet pět kilo, tak mi taky a jetě něco navíc. V Tatrách máme přece taky třicetikilové batohy a místní nosiči vypadali dost neduivě, tak co, e jo? Hmm, dědkové udělali frnk a potkali jsme je a v kempu, kde vesele báňali jedno cígo za druhým a my sotva pletli nohama. Mára s Houbadlínem měli u asi podobnou zkuenost za sebou, a tak vesele poskakovali s malýma batůkama a občas se slitovali a li nám pomoct s naema hildama. V půli cesty se pak oddělili a vydali se do jiného bejzu, který byl asi hoďku od naeho.

Frajer Alika
Ná BC se nacházel ve výce něco kolem čtyřech třech, co vak u stačilo k tomu, aby nám bylo trochu blbě a Kopis chytnul ukázkovou vejkovku, take jsme si ověřili, e příručky nelou a vechny příznaky seděj. Po dvou dnech nechtěného výletu zpět do údolí se srovnal a vydali jsme se rekognoskovat terén pod nástup. Prvním zjitěním bylo, e tu nejsme sami, ale e půl hodiny nad námi je tábor ruské expedice. Drubu jsme nepodcenili. Protáhla se do pozdních nočních hodin. Dozvěděli jsme se od nich, e počasí zatím nic moc (pravidelně zjiovali předpověď přes satelitní telefon). To jsme jetě doufali, e se musí udělat někdy pěkně.
Rusové měli podobný plán jako my. Chtěli vylézt nový směr nalevo od "Czech expresu" a měli s sebou taky jednoho borce, který hodlal skočit z vrku s padákem. Byli to vechno pohodový týpci, akorát pojetí výstupu měli dost odliný od nás. Ve stěně byli za kadého počasí a technickým lezením se probíjeli vzhůru. Bylo ale tak hnusně, e nakonec od prvovýstupu upustili a na vrchol vylezli "Expresem" (koukněte na stránky
www.ruexp.ru nebo
www.mountain.ru a tam se dovíte víc i ohledně seskoku - byl dost oajstlich).

Marouek přiel nakupovat
My jsme si vyhlédli naí cestu vlevo od panělského "Sol solet" (v tuto dobu vedou na Amin pouze tři cesty: česká, panělská a lehčí hřebenovka) a začali jsme dělat vynáky pod stěnu. Dole na ledovci jsme přeskákali pár trhlin, vylezli asi 200 metrů sněhovým svahem a zafixovali čtyři délky mixů pod nástup do stěny, kde jsme zbudovali bivak na portaledge. Hned první noc se vyloeně vydařila. Kolem půlnoci jsme úplně hotoví ulehli, aby po necelých dvou hodinách spánku pode mnou a Kopisem postel rupla.

Traverzík na 5.délce
V rozespalosti řeíme dost prekérní situaci. Nakonec budim Johnyho, který je o pět metrů nad námi a posílám mu devadesátikilovej dáreček v podobě Kopise do jeho singlovky. Sám se ohejbám do elka podél zlomené tyče a předstírám spánek.
Ráno, kdy se mi podařilo dát tělu zase normální tvar, hulákám nahoru, jaká to byla supr noc, e jsem měl dablovku celou pro sebe
Začalo sněit, tak jsme zbalili zlomenou postel a začali slaňovat dolu.
Přemýlíme o dalím plánu. Nakonec se rozhoduji, e zkusím zajít do údolí postel opravit a s Alikou se domlouvám, e mě doveze do místního "zámečnictví".
Řemeslníci se chopili nástrojů a dali se do práce. Přinesli si utrenou vrtačku (připomínala mi sluchátko Macha a ebestový) a pětikilovej hamr. Po chvíli snaení éf říká: "It's too hard, sir! It isn't possible!" Na to mu odpovídám, e má úplně tupej vrták a e si jdu zavolat do Evropy, tak a dělaj, co uměj. Po dvaceti minutách se vracim. Postel je v prachu na dvorku totálně rozebraná. Čtyři maníci poskakujou kolem a jebou do ní tím ohromným kladivem a válečkem z loiska se snaej udělat nový díry na rouby. Nakonec to nějak zbastlili. Zbalil jsem postel a rychle zmizel.

Koutek 6. délky
Po mém návratu do bejzu by se dalo dalích čtrnáct dní shrnout do věty Forresta Gumpa: "A pak začalo pret." V naem případě teda i sněit. Kopis nějak psychicky neunes vývoj událostí a odjel předčasně domu. S Johnym jsme dumali, co podniknem. Na Amin u zbývalo velice málo času. Na prvovýstup jsme počítali minimálně čtrnáct dní, kdyby bylo sluně a ve lo podle plánu, ale spí by bylo zapotřebí třech týdnů. Rozhodli jsme pokusit se vylézt na něco niího poblí. Kopce kolem nás byly toti jetě pod mrakama, které se pohybovaly ve výce kolem pěti tisíc metrů a nad touto hranicí byl humus pořád.
Najednou se koncem července, kdy nám zbývalo posledních asi deset dní do odjezdu, udělalo pěkně. Okamitě jsme zabalili matro a vyrazili na kopec Denbor Brakk (cca 4.800m) Měli jsme vyhlídnutej směr na levou ze tří věí, na kterou doposud nic nevedlo (navrhoval jsem abychom vě pojmenovali atavis Brakk, ale bohuel to neprolo). Kvalita uly předčila nae očekávání a docela pěkně jsme si zalézali. Trápení nám trochu přináely spodní partie, kde bylo ve spárách přehrel vegetace. Délky, které vypadaly odspodu tak za pět, byly nakonec docela nepříjemný a nepostupovali jsme tak rychle, jak jsme si představovali. Těili jsme se do horní části stěny, kde jsme viděli jasnej směr dlouhou ruční spárou přes malej stropík. Ze stropíku se vak vyklubal třímetrovej strop a z ruční spáry iročina jak blázen na dvě délky. Na tenhle rozměr jsme měli pouze jednoho kamalota, kterého jsme si museli posunovat před sebou. Krev z nás cákala jak v solidním hororovým filmu. Po čtyřech dnech lezení od rána do večera jsme měli za sebou jedenáct délek a počasí se opět zkazilo. Za dva dny jsme se do stěny opět vrátili za ne zrovna ideálních podmínek. Johnymu lehce sněilo na dvanácté délce, ale odpoledne se počasí umoudřilo a těsně před setměním jsme stanuli po čtrnácté délce na vrcholu.

7.délka
Cestu jsme nazvali "Bloody Marry" klasifikace 9- A2. Nejtěí je zatím jedenáctá délka, která by mohla být RP kolem 9/9+, avak podmínky na plánované RP pokusy nepřálo. Strop na deváté délce byl vylezen technicky A1, ale z vrchu bylo vidět, e by se dal oblézt zleva a kdyby se v technické dvanácté A2 délce po rivetách vyčistil bordel v tenké spárce, tak by la celá cesta vylízt volně.
Dva dny před odjezdem jsme pak za hroznýho chcance sundávali materiál ze stěny, kterej tam visel jetě na pokus o volný přelez. Jen jsme slanili dolů na zem, tak se udělalo krásně (jak jsme se později dověděli, vydrelo to zas pouze pár dní). Ke konci naeho pobytu přijely jetě tři panělské expedice. Chodili jsme na pokec k Augustinovi a Javierovi, kterým se po cestě ztratil batoh s lezeckým materiálem, ale natěstí jim ho asi za týden dovezla jiná expedice. Ti měli pobyt zajitěný přes pákistánskou cestovku a jejich kuchař si přines do BC asi dvacet slepic, take to tam vypadalo jak na vesnici. Od nich jsme se dozvěděli, e po naem odjezdu lavina strhla skupinu panělů, kde bylo dost zraněných a jeden to nepřeil. Javierovi pak jetě zlomil ruku uvolněnej utr, kdy lezli prvovýstup na stejnej kopec jako my

Strop 9.délky
Pro zpáteční cestu jsme zvolili veřejnou dopravu. Pákistántí oféři jsou skutečně blázni. Mára je výstině nazýval "vopice za volantem." Během cesty jsme minuli dvě nehody, obě tragické a moc nám do smíchu nebylo, kdy jsme viděli plavat řekou vracející se expedici.
V Rawalpindy (co je souměstí s Islamabádem) jsme se ubytovali na poslední dvě noci a vyrazili na průzkum tritě, jeliko nám připadalo, e máme asi příli tuhou stolici (zvrat přiel záhy). Celý den nám trvalo ne jsme nali jednu ze dvou restaurací v celém Pákistánu, kde mají pivo. Za jedno jsme platili v přepočtu dvě stě padesát peněz českých. Ale co se zbylejma rupkama, kdy tam bylo jinak tak levno...
A co se dělo z druhé strany kopce napsal Mára:
Po týdnu běhání po okolí, kdy jsme si zvykali na výku, nastal čas jít konečně na to. Chceme cestu vydrápat alpsky a i stěna na pohled vypadá, e to dovolí. Přeskákat ledovec, podběhnout padající séraky, pak mixový spodek přecházející do skalního hřebínku a na závěr sněhová čepice. No, a jsme na vrku, jak jednoduchý!
Něco před jednou zvoní budík, vylézáme z bivaku, který jsme si udělali na ledovci. Z černého nebe se sype drobná krupice. lapeme svahem, kam a to jde. Schovaný ve ďáráku čekáme, co se bude dít. Lavinky rozhodly za nás. Peláíme dolů nejrychleji, jak je to jen moný.
Po týdnu čekání dáváme druhý stejně úspěný pokus. Mezitím, kdy neprí a nesněí, tak chodíme pro ukrácení nudy bouldrovat.
Jsme tu u přes tři týdny a jetě ani kontakt se skálou. To mě dohání k zoufalému vzteku. Okolo ulové stěny jak hrom, proloený super mixovými kopci a přitom ani uk.

tand u spáry Bloody Mary
Poslední pokus se přiblíil. V nekřesanskou ranní hodinu, v přemrzlým křupajícím sněhu lapeme pro nás u dobře známou cestou pod ledové lábky. Ranní úsvit podbarvuje celé okolí. Svah začíná mít místy sedmdesát stupňů. Odlézám od tandu po ledové glazurce. Spí odkládám ne zasekávám hroty cepínů. Při kadé větí ráně se ozve kovový zvuk a pikl se s výsměchem vrací do polohy, odkud jsem vedl ránu. Mezitím ten drobek ledu, co pokrýval skálu, mizí do údolí a stačí odrazem říznout bručícího Houbu. Zírám před sebe na hladkou skálu, která mým počinkem vznikla. Ostrůvek dalího ledíku je na rozpřaení rukou
Nechápu to, ale tímto stylem jsme se proklestili o dalích pět délek vzhůru. Prakticky ádný jitění, toté platí o ledu. Jediný co se dá s jistotou říct, jsou propocený trencle. Kolem jedné stojíme na skalním hřebínku. Příroda tu vytvořila obří skalní schody a pevná ula se zaprodala struktůře břidlice. Je nám oběma jasný, e se sadou frendů a pěti skobkami cesta dál nevede.
Dalí den sedíme dole u stanu a vychutnáváme sladký intenzivní pocit prohry a do samého dna. Hloupých sto padesát metrů vás dělí od slova vylezl a nevylezl. Tak to chodí - PANTA REI.
Ve chvíli, kdy budete číst tyto řádky, budeme pro spravení nálady s Houbadlem v Nepálu. Severozápadní nevylezené dvoukilometrové ebro Talungu je dalí v pořadí z dlouhého seznamu snů , který si jedem naplnit. V alpském duchu supr útěk a na vrchol. Jak to dopadne je ve hvězdách, ale kdo z Vás chce, tak a drí palec. Těbůh Marek

I takhle končí expedice
Alláh Akhbar
atavis
Foto P. Jonák (dalí na
www.horosvaz.cz )
Expedici podpořili: ČESKÝ HOROLEZECKÝ SVAZ, HIGH POINT, DIRECT ALPIN, SINGING ROCK, PINGUIN, DOLDY, SALTIC a Máru s Houbou HUDY sport, za co vem tímto děkujeme