Prach, davy lidí, otravné opice... paráda. Hej mister, taxi taxi? Why not? Good prajz? And hotel? Goood prajz!". Prodejci veho moného i nemoného od hotelů, po obsluhu letitních vozíčků zkueně zaútočili na bílé dolary. Nepálský kamarád nás vak uetřil bitvy o cenu. Hotel, kam nás zavezl, mile překvapil. Za necelých 120 Kč jsme dostali komfortní ubytování v centru města. Po dvaceti hodinách cestování přila horká sprcha vhod. Pulzující hukot asijského velkoměsta vak neodolatelně lákal. O to víc, e větina z naí výpravy - třech kluků a jedné holky nikdy v Asii nebyl.
Na zbytek odpoledne nás pohltili uličky čtvrti Thamel se svými vudypřítomnými obchůdky se suvenýry. I přes varování, a se vyhneme málem vemu, co není sterilně zabalené v igelitu, jsme jedli, co nám přilo pod ruku a a na zmrzlinu za celých pět týdnů vyzkoueli téměř ve, od masa, přes mléko či podmáslí, po vajíčka a zeleninu. Bez velkých potíí. aludek je třeba cvičit a kdy je nejhůř, Imodium pomůe.
Jedno odpoledne je ale na Kathmandu málo, stejně jako jeden týden. Dalí den tedy opět patřil metropoli a nedalekému Opičímu chrámu. V nepáltině Swayambunath.

Opičí chrám - Swayambunath
foto by Š Jan Handrejch
Dost daleko od hotelu na to aby mělo smysl se vracet, jsme si uvědomili, e na pokoji spokojeně odpočívá jediný průvodce Nepálem - Lonely Planet. Nae povědomí o poloze chrámu se smrsklo na směr a přiblinou vzdálenost. Staří cestovatelé taky neměli průvodce, řekli jsme si, a rozhodli pro postup azimutem s tím, e uvidíme.
Chcete se dostat na nejkrásnějí místa cizích měst? Nechte si je ukázat od domorodců nebo se v rámci moností ztrate. Po chvilce chůze jsme se dostali čtvrtí, kam by nás turistický průvodce nezavedl. Proč vypadají v těchto městech odpadky vdycky magicky?
Procházeli jsme úzké uličky, kolem pinavých dětí hellou mister, where are you from? hemících se po zemi hned vedle hromad odpadků, doprovázené těkotem pobíhajících psů, a poklidným pohupováními volně ijících krav. Money, money tahá z nás čas od času někdo peníze. Jiný aspoň nabízí zaručeně nejnepáltějí věci za tu nejlepí cenu. Jste bílý a máte dost peněz na cestu do téhle bohem zapomenuté díry? Tak to jste straně bohatý. Něco na téhle logice pinavých uliček je.
New York, London, Barcelona.... . Mladík neskutečnou rychlostí odříkává hlavní města snad vech států světa. Má to dobře naučené, spoustu zemí neznáme ani my s povinným zeměpisem na základní kole, ale tváříme se nevímavě, bílá peněenka není tak bohatá, jak vypadá a se slovy no english mizíme.
Náhle se uličky rozestupují. Pod nohama nám pomalu plyne řeka. Břehy pokryté hromadami odpadků; vedle suicího se bělostného prádla hromada kravích nohou... Srdce fotografa zaplesalo. Pár záběrů, jetě jeden a jdeme dál. K Opičímu chrámu.

Jedna z mnoha "říček" které protékají hlavním městem
foto by Š Jan Handrejch
Tato buddhistická stupa se tyčí na jednom z vrcholků Káthmandského údolí. Vedou k ní příkré a dlouhé schody lemované stovkami modlitebních praporků. V Nepálu převládá buddhismus a hinduismus. Obě náboenství jsou velmi tolerantní a není výjimkou spatřit vyznavače obou ijící pospolu, jako například zde v Swayambunath. Ačkoliv je celý chrám přísně buddhistický, naleznete zde čistě hinduistické místo. Tento kontrast a sounáleitost nás provázely celou cestu Nepálem.
K jakému náboenství se klonily opice, po kterých chrám dostal jméno jsme nezjistili. Vyí moc na ně ale měla zřejmě dobrý vliv - nebyly zdaleka tak otravné jako jejich příbuzné na letiti.
Od paty stupy se nám otevřel krásný výhled na údolí. Nebýt oblaku vudypřítomného smogu, dohlédli bychom a na Himaláje. Ná zítřejí cíl.
17. dubna poledne. Kola malého letadla se dotkla krátké a ikmé dráhy letitě v Lukle, malé vesničce na začátku cesty k Everestu. Jsme tady.
Pokud cestujete do velehor, je nejvhodnějí podzim nebo jaro. Na sklonku roku je Nepál přeplněn turisty, protoe pěkné počasí je téměř jisté. Jene, kdo je na tyhle spřízněné due zvědavý? Proto jsme zvolili jaro. Sice můe začít sněit, padnout mraky a třeba nemusíte nikam dojít, ale na druhou stranu je tu krásně rozkvetlá příroda, zelené louky, mláďata a hlavně méně turistů. Navíc jsme do Nepálu zamířili v době, kdy světem kolovali zprávy o velkých arvátkách mezi Maoisty a Královskou armádou, a tak jsme byli v Lukle jako cestovatelé skutečně v menině. Nepokoje nás nijak nepostihly. Naopak, cítili jsme se bezpečněji ne v Čechách. Ve finále jsme za ně byli spíe rádi. V horách, kde je člověk raději sám, jsme běně několik dnů nepotkali nikoho od nás.
Ale vrame se do Lukly kde začínal ná trek. V plánu bylo dojít údolím Cho Oyu do Gokya, malé vesničky ve výce 4790 m. n. m., pak přejít přes sedlo Cho La (5330 m. n. m.) do údolí Mt. Everestu a pak sestoupit dolů.
S ránem prvního dne jsme hory kolem nás jen tuili, sem tam nějakou zahlédli, ale o velkých výhledech se mluvit nedalo. Polojasno, řekl by meteorolog. Příli nás to netrápilo, protoe jsme těm pravým horám byli vzdáleni jak v kilometrech tak ve dnech. V Namche Bazaru, centru celé oblasti Khumbu, městečku leícím v příkrém srázu 3500 m. n. m., nás toti čekala dvoudenní aklimatizační pauza.
Před jeho branami se leskly hlavně samopalů. Namche, tvořící vstupní bránu do národního parku Sagarmatha, je jako jedno z hlavních administrativních a obchodních center oblasti bedlivě chráněno před vpádem Maoistů. Zaplatili jsme poplatek 1000 Rs (přiblině 300 Kč) a vstoupili. Co nás hned zaujalo, byly obchody s outdoorovým zboím. Pár pohledů na cenovky a začali jsme se těit na nákupy. Jen co sestoupíme z hor.
Ovem ani ivobytí nebylo drahé. Bydleli jsme a jedli u místních lidí. Nemuseli jsme v batozích tahat stan, vařič ani potraviny. Domorodci svým hotýlkům říkají lodge a nabízí zde vechno potřebné. Za celý trek jsme za jídlo a střechu nad hlavou neutratili více ne 1000 Rs za den, tedy asi 300 Kč na osobu.
V jedné z lodgí jsme se ubytovali i my. Nebydleli jsme sami, hotýlek s námi sdíleli skupiny trekařů z celého světa. Aspoň si člověk mohl popovídat. Místní sice angličtinu pouívají, ale kromě slovní zásoby ze svého oboru toho moc neumí. Na jídlo se zeptáte, ale kdy zmíníte cokoliv jiného, nevědí. Ovem s úsměvem od ucha k uchu.

Nepálská holčička
foto by Š Jan Handrejch
S dalím dnem se edé stráně změnily na bílé kopečky. Napadlo sluné mnoství sněhu. Aby jsme si zvykli na nadmořskou výku, měli jsme v plánu krátkou procházku do okolí. Hodně trekařů kvůli sněhu zůstalo v teple, my jsme se ale vydali do vesniček Khumjung a Khumde, kde leí kola zaloená Sirem Edmundem Hillarym. lo se hůř, ale na lehko, bez batohů, cesta ubíhala. Stezky v Himalájích vylapaly tisíce nosičů, zásobujících v proutěných koích okolní vesničky vím potřebným. I dnes, v závějích sněhu, proti nám stále proudili. Někteří dokonce jen v ponokách!
Počasí se neměnilo a tak jsme kromě nastoupaných metrů a dobrého oběda cestou z výletu nic neměli. Usínali jsme s přáním hezčího počasí.
Ráno zase sněilo. Podle plánu jsme měli popojít dále do hor. Nikomu se nechtělo, ale řekli jsme si, e kdy se překonáme, snad u bude lépe. lo se pomalu. Sníh, mokro, těí a těí batohy. Vysvobodila nás vesnička Pangboche. Zde jsme hodlali přespat a nechat tu vybavení, které nebudeme zatím potřebovat. Sedací úvazek, lano, karabiny a pár dalích věcí se nám bude hodit a v druhé polovině výpravy.
Batohy se rázem o polovinu zmenily. Bylo tu krásně. Byli jsme tu úplně sami a člověk si konečně připadal opravdu jako v horách. Jen my a domorodci. A my jsme li spát.
V horách je hezky spíe ráno, odpoledne se počasí začíná kazit. Vstávali jsme tedy brzy, nejpozději v osm vyráeli, li tři a čtyři hodiny, take jsme byli na místě dalího noclehu kolem oběda. Do postelí jsme padali totálně zmoení okolo osmé hodiny večerní. Výjimku netvořil ani den naeho pochodu do Pangboche, který se ukázal nejnáročnějí na dlouhou dobu. Uli jsme velký úsek cesty, měli jetě těké batohy a počasí nestálo za nic.
Ráno nás probudila zima. V místnosti bylo plus sedm, venku minus deset. Minus deset a milé překvapení - mraky se trhaly, ustupovaly horám. Vichni jsme je čekali velké, ale takto monumentální a prudké ne. Nevěděli jsme máme-li koukat vpravo, či vlevo. A při snídani pořád vybíhali ven a fotili.
Pak, obtěkáni příjemně meními batohy, vyrazili dál. Bylo krásně, sluníčko, a jak jsme s překvapením zjistili, hory vude okolo nás. Nejprve s údivem, pak se samozřejmostí jsme předbíhali skupinky trekařů. Přesto, nebo moná právě proto, e jsme byli asi jediní, kteří si své batohy nesli sami a nevyuívali nosiče, byli jsme zdaleka nejrychlejí. Na nocleitě jsme dorazili podle plánu po poledni a řádně si odpočali. Zřejmě i počasí usoudilo, e bude lepí uívat si klidu a dalí den byla obloha jak z fotografií v průvodcích - azurové nebe, nikde ani mráček jen samé bílé hory. Poprvé na nás vykoukl Cho Oyu, osmitisícový vrchol (přesně 8201 m. n. m.), dominující krajině. Cesta utíkala rychle. Přiblině za tři dny jsme dorazili do Gokya. Poslední výspy civilizace v údolí. Dál se táhne u jen ledovec a hory.
Den cesty odsud leí základní tábor Cho Oyu. Zde jsme se po dlouhé době setkali s dalími trekaři. Není divu. Gokyo je lokální centrum a východisko pro krásné výlety do okolí. Na druhý den jsme měli v plánu vyrazit na nedaleký vrcholek Gokyo Ri (5357 m. n. m.), odkud je při pěkném počasí úasná vyhlídka na Cho Oyu, Mt. Everest a vechny okolní hory. Bohuel oblohu právě přestala bavit modrá a oblékla se do chuchvalců mraků. Kdy jsme vylapali na vrcholek vzdálený asi 500 výkových metrů, nebylo vidět nic, mlha, zataeno. Udělali jsme pár povinných vrcholových fotek a sestoupili dolů. Snad bude zítra lépe.

Osmitisícový vrchol Cho Oyu
foto by Š Jan Handrejch
Ráno se natěstí opakovalo překvapení z Pangboche vládla azurová s bílou, nikde ani mrak. Jak se později ukázalo, byl 24. duben posledním dnem patného počasí.
Čekala nás dlouhá cesta. Základní tábor, kam jsme mířili, je od Gokya vzdálen asi osm kilometrů. lo se ale rychle. Sníh byl po ránu zmrzlý a nohy se nebořily. Výhledy impozantní. Z vedlejího údolí na nás vykukovala pička Mt. Everestu a mnoho dalích vrcholů. Kráčeli jsme po ledovci. Zjistili jsme to ale a kdy jsme se rozhlédli z malého vrku. Ledovce v Nepálu jsou jiné ne v Evropě, takové malé hory. Nekonečné.
Dneek se povedl, v údolí jsme byli úplně sami. Trekaři větinou svojí pou v tomto údolí zakončí výstupem na Gokyo Ri a dál nejdou, vracejí se. Celé hory a ledovce tu byly jen pro nás.
Cesta zpět do Gokya nebyla tak snadná, zmrzlý sníh povolil, museli jsme hledat pevný dolap pro kadý krok. Vesnici za naí nepřítomnosti zaplavily stany. Stany a s nimi obrovské zázemí nosičů, kuchařů a vybavení. Velká expedice? Skutečnost byla prozaičtějí a komičtějí osm trekujících Australanů a jejich nezbytný personál. Pravý protipól naí skupinky vechnositahámnazádech. Byli jsme ale rádi, e jsem se rozhodli jak jsme se rozhodli. Jít na vlastní pěst, bez průvodce a nosičů.
Ráno, čtvrtý den v Gokyu, jsme se rozloučili s majitelkou lodge a vyrazili do druhého údolí. Údolí Everestu. Hodlali jsme přejít sedlo Cho La ve dvou dnech. Nejprve dojít k jeho úpatí do Dragnagu, přespat a následující den vyrazit přes.
Byli jsme zase krásně sami. Tedy skoro. Cestu přes ledovec nám zpříjemňoval místní voříek, který se pletl pod nohy od Gokya a do Dragnagu. Tady jsme potkali prvního erpu, který uměl anglicky. Mladý kluk, dvakrát vystoupil na vrchol Everestu a jednou prý stál i na vrcholu Anapurny. Rádi jsme přijali pozvání do jeho lodge. Nedávno ji dostavěl, vechno bylo jetě krásně čisté a zářilo novotou.
Večer jsme u kamen povídali o vem moném, o naí výpravě, o jeho kadoročních cestách do Rakouska, o tom jak se v horách ije a o mnohém dalím. Ráno nám poradil správnou cestu a vyrazili jsme. Čekal nás dlouhý den, delí ne jakýkoliv předtím.
Chtěli jsme dojít a do Lobuche, centra podobnému Gokyu, ale na druhé straně sedla. Prudce nahoru a prudce dolů. Počasí nám přálo, ale cesta do kopce neubíhala. Vrcholek sedla jsme uvítali s nadením. Kruná cesta stála za krásné výhledy. Hlavně na okouzlující horu Ama Dablam, kterou jsme poprvé spatřili z vesničky Pangboche. Tentokráte nás tato bez stočtyřiačtyřiceti metrů sedmitisícovka uchvátila z jiného úhlu. Je podobná naemu Matterhornu, z kadé strany pyramida, z kadé strany jiná, ale vdy dominuje údolí.
Kousek pod sedlem jsme se vykoupali v potoce a chvíli si uívali lenoení. Čekalo na nás jetě hodně kroků a slastného nicnedělání jsme si nemohli dopřát moc. I tak jsme do Lobuche dorazili na nae poměry docela pozdě a totálně zmoení. Odměnou nám byla hezká poloprázdná lodge za sluné ceny. Nakonec jsme se i tady, v turistickém centru, kde bylo hojně trekařů i v době nepokojů, veli do 1000 Rs za osobu a den.
Na druhý den jsme si jako odměnu naordinovali jednodenní výlet na lehko. Cíl: vesnička dále v údolí, Gorak Shep a výstup na Kala Patthar, trekovou vyhlídku na Everest.
Přímo před okny se nám tyčila monumentální stěna Nuptse, hory dominující pohledu na Mt. Everest z nepálské strany. Krásný výhled. Bohuel nám ale zakrýval nejvyí horu světa a tak jsme museli doufat, e bude ráno pěkně. Ale jak jsem ji psal, bylo. Trochu foukal vítr, ale jinak nemělo počasí chybu.
Od Gorak Shepu na nás koukal nejen vrcholek Everestu, ale i krtina Kala Patthar, ná cíl. Taková hrouda suti a hlíny, rozhodně nepůsobící dojmem vrcholu majícím ze své severní části 5630 m. n. m. Cestou na něj jsme poznali, co dělá nadmořská výka. Aklimatizaci jsme brali poctivě a neměli ádné zdravotní problémy, ale kadý rychlejí pohyb byl znát. Při normálním tempu se lo pohodlně. Stačilo vak popoběhnout pár kroků a dechu se najednou nedostávalo.
Potkávali jsme trekaře, dá-li se jim tak říct, kteří u sotva li, spí se nechávali nést průvodci, někteří se sunuli dolů, a někteří, k naemu zděení, i nahoru. Motali se, ale stále se nechávali táhnout nahoru.
Kala Patthar nakonec mile překvapil. Ač zdola vypadá jako bezvýznamná hrouda, z vrchu je pěkný, skalnatý, ostrý. Při naem příchodu z vrcholku odcházela poslední skupinka a tak jsme jej měli půl hodiny pro sebe. Kochali se pohledy na největí hory na světě. Mt. Everest (8850 m. n. m.) byl téměř na dosah ruky. Přímo pod námi leel jeho základní tábor. V pozadí při pohledu zpět do údolí vykukovala i pička Ama Dablamu. Bylo vidět i sedlo Lho La (6006 m. n. m.), sedlo kterého se dotkl i legendární Mallory.
Dolů se lo o poznání lépe. V Gorak Shepu jsme si dali oběd, odpočinuli si a vydali zpět do Lobuche. Některé výpravy nocují jetě v Gorak Shepu a na výstup na Kala Patthar mají samostatný den. My ale nechtěli postupovat, jak píe průvodce, spíe si vybírali vesničky mimo doporučená nocleitě a vyhnuli se tak velkým skupinám trekařů. Byl to dobrý tah.

Panoramatický pohled na Mt. Everest a okolní vrcholky
foto by Š Jan Handrejch
Trek pomalu končil a na nás čekala jetě malá ochutnávka vysokohorské turistiky. Po jedenácti dnech nás znovu vítala vesnička Pangboche, kde čekaly nae přebytečné věci. Cesta k ní byla dlouhá, ale víceméně celá z kopce, take ubíhala rychle. S časem jsme na tom nebyli patně a zůstat zde dvě noci se ukázalo jako dobrý nápad. Nabrat síly a pořádně si odpočinout.
Z nečekaného mumraje následujícího dne se vyklubalo pozvání na buddhistický obřad. Jako jediné cizince ve vsi nás to potěilo. Co na tom, e jsme nevěděli, co se vlastně děje. Bylo to magické, jako hory okolo. U zde nebyla ani známka po sněhu, vechno kvetlo. Úplně jiný svět ne při cestě nahoru.
Ráno nás čekal pochod zpět, nahoru k horám. Mířili jsme do jiného, bočního, údolí. Proli vesničkou Dingboche a pokračovali dál do Bibre. Tady se nae cesta zlomila prudce vzhůru k vrcholům Mehra Peak (5820 m. n. m.) a Pokalde (5806 m. n. m.). Asi v 5100 m. n. m. jsme postavili stan a těili jak zítra vylezeme do sedla Kongma La (5535 m. n. m.) a dál podle situace.
Jekot zipu stanu se zařízl do jiskřivého ticha. Vzbudili jsme se do bílé krajiny. Přes noc napadlo asi pět centimetrů sněhu. Rychle jsme zabalili ve nezbytné, ve stanu nechali spacáky a nepotřebné věci a vyrazili nahoru. Nepálské hory i jejich mapy jsou pověstné svou nestálostí, málokdy najdete dvě stejné. Údaje od různých vydavatelů se více, či méně lií. Nebyla to pro nás novinka, ale celou dobu se nás to zas tak moc netýkalo, odchylky byly drobné. Nyní jsme ale narazili. Ačkoliv ná stan zeleně zářil v místě označeném na mapě jako High Camp (tedy výkový tábor k výe zmíněným horám), cesta z něj byla podstatně delí, ne udávala mapa. Ve chvíli kdy jsme dorazili pod sedlo, ze kterého se následně vystupuje na Pokalde, bylo skoro dvanáct a my museli vymyslet co dál.
Věci na nocleh zůstali ve stanu, take bivak nepřipadá v úvahu. Jsme 5400 m. n. m. a nemáme potřebné vybavení... Rozhodování nebylo dlouhé. Nemá smysl riskovat, vystoupíme jen do sedla. Nebezpečí zdrení cestou k vrcholu nestojí za to.
Z hřebenu sedla jsme si ověřili, e mapu nakreslil velký optimista, v dálce zahlédli na Lobuche i trasu, kterou jsme nedávno absolvovali. Zamávali jim, sestoupili ke stanům, zabalili věci a vrátili se mezi lidi, do vesničky Dingboche. Odsud jsme na druhý den brzy k ránu zamířili do Tengboche - na odpolední motlitbu mnichů v místním buddhistickém kláteře. I Tengboche se od naí poslední návtěvy změnilo. Z chaloupek krčících se pod sněhem vyvstal prosluněný prostor obklopený loukami s rozkvetlými rododendrony.
Velikost hor jako by se odráela v soe obrovského pozlaceného buddhy uvnitř chrámu. Majestát v té nejryzejí podobě. Působil by tak, i kdyby byl poloviční nahrubo vytesaný z nejobyčejnějího kamene. Nebylo to díky jeho velikosti, ale díky úctě s jakou se tu kadé ráno a odpoledne mnii modlí.
Om mani padme hum... Zvlátně arytmicky a přitom podivně melodicky opakující se mantry nás pohltily. Vonné tyčinky, čaj, pot, pokora, úcta, moudrost. Stěny chrámu jsou tím vím doslova nasáklé. Tohle vám nedokáe zprostředkovat ádný dokument ani cestopis.

Obřadní síň v Tengbochském kláteře
foto by Š Jan Handrejch
Den na to, 4. května, začal ná předposlední sestup. Z výin hor a moudrosti staletí zpátky do civilizace. I my jsme přepnuli a v hlavách se nám honilo laciné nakupování. Cesta dolů utíkala rychle. Rozkvetlé louky, červenající se stráně a v pozadí vykukující bílé hory dodávali na optimismu a záhy nás vítalo Namche. Před námi tři noci odpočinku a relaxace v posledním zajetí hor. Kadý si nakoupil windstoperové i goretexové bundy, kalhoty... ceny za kus se pohybovaly okolo 1000 az 1500 Rs, tedy 300 a 500 Kč. Není divu, e cestou k letiti v Lukle, jsme se pod batohy doslova prohýbali. Byli jsme rádi, kdy spadli z naich zad s pocitem, e u nikdy! Nakupování kodí zdraví.
Let ohláený na sedm ráno následujícího dne vystartoval v krásných osm a za přiblině třicet minut letu nás vítalo Káthmandu svým hlukem, smogem a zmatkem.
V horách jsme strávili tři krásné týdny. Nastoupali přiblině 13 000 výkových metrů. Sestup byl podobný. Nejvyí dosaená výka byla 5630 m. n. m. Spali jsme a stravovali se u místních lidí, co vylo dohromady asi na 30 000 Rs, tedy asi deset tisíc českých korun na osobu. V celém Nepálu je moné smlouvat a cenu jetě výrazně sníit. Výjimku tvoří místa ovládána erpy. erpové jsou jednou z mnoha národností ijících v Nepálu a vzhledem ke své schopnosti aklimatizace a výkonnosti jsou často vyuíváni jako nosiči či průvodci na vysokohorských expedicích a tak se velmi rychle naučili západní ekonomice, take smlouvání s nimi je téměř nemoné. V horách je ale i tak na nae poměry velmi levno. Otázkou je, jaký bude mít vliv stále větí příliv turistů. Kromě neustálého navyování cen to znamená naruení tradiční kultury, přísun neuvěřitelného mnoství odpadků a mnoho dalího. Zatím to místní zvládají, doufejme e to bude takto pokračovat.

Magická hora Ama Dablam
foto by Š Jan Handrejch
Po návratu z hor nás čekaly jetě dva týdny v Nepálu, v plánu jsme měli cestu na jih, na hranice s Indií do dungle na safari, cestu do vnitrozemí, návtěvu Pokhary a mnoho dalího, ale o tom zase jindy.