Je u to rok, co jsem se vrátil z mého největího dobrodruství v Himálajích. Do médií jsem pustil pouze kusé informace. Nedávno mne kamarádi z karvinského oddílu poádali, a promítnu na jejich diakárně (tradiční název zůstal, jen formát se změnil) fotky z tohoto výletu. Fotografie evokovaly vzpomínky. Tak jsem si řekl, proč se s nimi nepodělit. Tato část Himálají má obrovské kouzlo.
Za snem stála tato kniha. Peter Hillary v sedle Ratong La 5.100 m s ledovcem Yalung Glacier v pozadí.
Nedočtete se tady o výkonech obtínosti M7, WI6, A2 v sedmi tisících metrech. Na takové výkony prostě nemám a pravděpodobně nikdy v těchto destinacích mít nebudu. Podniknout jakýkoliv podnik v odlehlém koutu Himálají není úplně prdel, pokud chce člověk uspět a ve zdraví se vrátit. Monosti jsou nyní obrovské. Takové generace přede mnou neměla. Bohuel to vak svádí k tomu, e do Himálají a obecně vysokých hor cestují jedinci, kterým by nějaká ta větí zkuenost z Tater nebo Alp neukodila. Sny o dobrodruství v Himálajích mohu mít velijaké, ale měly by vak mít reálný základ. Náročnost výstupu alpským stylem na himálajský kopec v malém týmu, logistická a technická, je podnik s velkým P. Kdo nevyzkouí, nemůe pochopit. Proto výkony v tomto stylu jsou podle mého vlajkovou lodí moderního horolezectví.
Kdy není, tak není. I s defektem na hranice.
foto by Branko Gugleta
Následuj své sny. Kadý má nějaké motto. To je mé. Sen o návtěvě oblasti Kanchenjunga nabral konkrétní obrysy po zjitění finanční nereálnosti horolezeckého podniku v severní části Sikkimu (nádherné dobře přístupné kopce, parádní treking), ale bez speciálních povolení s nutným doprovodem agenturních otrapů to tady prostě oidit nejde. Opravdu to tady neojebete. Koukal jsem nejprve na mapu Nepálu a rozlehlost masívu Kanchenjungy na rozhraní Číny (Tibetu), Indie (Sikkimu) a právě Nepálu. Vzpomněl jsem si na knihu Napříč střechou světa od Petera Hillaryho a Graeme Dingla a obrázek v něj, jak koukají z hraničního sedla do Nepálu. Tehdy se jim Kanchenjungu nepodařilo přejít. Tak mne napadlo, zda to někdo po nich zkusil. Pátral jsem, vyptával jsem se, ale nenael jsem ádné informace o nějakém takovém podniku. Sen nabyl reálných obrysů. Pomyslel jsem si, sakra, to by mohl být parádní výlet! Ale kde začít? Kudy hory přejít? A s kým se na takový podnik vydat?
Hraniční most v Kakarbhittě.
foto by Branko Gugleta
To u jsem věděl, e touhu jet se mnou projevil kamarád Branko Gugleta. Znali jsme se v podstatě jen z lyování, v horách jsme společně nikdy nelezli. Původně jsem preferoval někoho z paráků, se kterými jsem něco polezl. Ale jak to bývá u takových akcí, zájemců je spousta, ale nakonec jede úplně někdo jiný. Spolehlivý parák je alfa omega úspěchu. Kamarádi mi opakovaně potvrdili, e se na Branka mohu spolehnout. Stačí to? A on na mne. Nevím. Branko mi hned na začátku řekl, e vekeré plány jsou na mne. Jako bych měl méně práce ve pitále, zatímco on vymýlel do noci smělé plány rozvoje v Telefonice. Jak skvělý parák to bude, to mne samotného překvapilo.
Ilam a jeho obyvatelé.
foto by Branko Gugleta
Cíl byl na stole. Ale plán chyběl. Mapu nepálské části Kanchenjungy jsem ji měl, jen jsem doobjednal mapu Sikkimu. Dolo v podstatě jen barevné schéma v měřítku 1.140 000 s popsanými body prosté vrstevnic. Bezva. Nic lepího jsem nesehnal. Zakopaný pes byl v historii Sikkimu. Bývalo to království uzavřené západním turistům, následně nejmladí indická provincie. Po anexi Tibetu tento koridor byl velký lákadlem pro Čínu. A proto se Sikkim s povděkem dostal pod indická křídla. Časem se tato oblast otevřela západním návtěvníkům, ale obecně Vám na dvoutýdenní pohyb v jiní části stačí obyčejné lejstro, do severní části a hor obecně se bez agentury nedostanete. O individuálním pohybu v severní části nemluvě.
Phidim. Momo. Tradiční tibetská kuchyně.
foto by Branko Gugleta
Lístek do pekla. Ne, pouze pro masochisty z Čech a Moravy na bus do Taplejungu.
foto by Branko Gugleta
Jak přejít bez patřičných povolení indickou část byla otázka první a nejzásadnějí. Odpověď byla snadná. ádné povolení nebudou a ani se ádná povolení pokouet vyřizovat nebudu. Na to mi někteří zkuenějí cestovatelé s úsměvem na rtech sdělili, e to smrdí jistě romantickým indickým vězením. Jak z toho ven? Při pohledu na mapu jsem očekával tři týdny na nepálské straně a jeden týden na indické. Rozhodl jsem se tak začít přechod v Nepálu a poté přes hraniční hřeben proklouznout do Sikkimu. Kudy? Přes jaké sedlo? Klíčový bod, na kterém stál úspěch a neúspěch celé akce.
Proč se diví?
foto by Branko Gugleta
Peter s Graemem to otočili v sedle Ratong La 5.100 m mezi Ratongem 6.679 m a Kokthangem 6.147 m. Trochu jsem se obával bloudění po ledovci East Ratong Glacier na indické straně za patného počasí. Dalí alternativy se nabízely tyto. Zcela na severu sedlo Jongsang La 6.145 m mezi Langpo 6.945 m a Jongsang 7.459 m, které svádělo nejenom k velkému dobrodruství ale i k potenciálně velkému průseru. Přístup je z Nepálu přes ledovec Kanchenjunga Glacier a West Langpo Glacier. Exit na druhé straně na ledovci Jongsang Glacier. Hodně jsem přemýlel nad touto moností, ale kadé dobrodruství má své hranice. Pokud bychom to zvládli, padli bychom přímo do náruče vojenské posádce v severním Sikkimu. Kdy jsem o několik týdnu později koukal z hřebene Drohma Peaku na přístupové ledovce do sedla, sevřel se mi aludek. To by byla hodně velká divočina. Dále jsem na mapě koukal na dva exity v podobě sedel Khang La 5.060 m mezi masívem Kohthangu 6.147 m a Khangla Kang 5.561 m a na o něco jinějí Chongpa La 4.520 m. Do vech sedel byly na některé z map nějakým způsobem vytečkovány cesty. Nikde jsem se vak o nich nedočetl. V centru pozornosti doufaje nejbezpečnějího a orientačně nejsnadnějího přechodu se ocitlo sedlo Khang La. Cesta do něj se dle mapy z Tseramu tvářila jednoznačně, malý ledovec na jeho vrcholu a z něj to na naem barevnému schématu vzdunou čarou do výspy civilizace v Sikkimu vesnice Dzongri nevypadalo daleko. Vzdunou čárou v Himálaji? To zní jako černý humor. Vak na mapě byla červenou linkou naznačena cesta, tak v čem by měl být sakra problém? Jen kříila nějaké vodní toky. Dobře jsem věděl, e modrá čára na mapě je v reále údolí. A údolí v Himálaji je jaksi jiných měřítek jak to v Beskydech nebo Alpách. Plán byl v podstatě upečen.
e by to bylo tím autobusem? Takový luxusní dopravní prostředek. Pan Jančura by zblednul závistí!
foto by Branko Gugleta
Pohyb v nepálské části Kanchenjungy (Kanchenjuga Conservativa Area) má svá jistá pravidla. Je to chráněná oblast, kde je pohyb turistů a horolezců omezen patřičnými povoleními. Jsou tři. Potřebujete tzv. TIMS kartu (Trekker´s Information Management System), kterou potřebujete i jinde v Nepále. Vystaví agentura (10 US), s tou problém není. Za druhé. Kanchenjunga Conservative Area Permit (2000 Rp/30 US). To taky snadno získáte. A do třetice potřebujete Trekking Permit pro oblast Kanchenjungy (10 US/týden, platili jsme týdny tři), zařizuje agentura a to se Vám ji nemusí podařit získat. Agentury argumentují nutností skupinového trekingu a o ádném individuálním nechtějí slyet. Přitom ádná taková podmínka pro Kanchenjungu neexistuje. Proto to chce mít dobrý kontakt ve spřátelené agentuře. Já od své první návtěvy Nepálu (toto byla moje třetí po oblastech Khumbu dvakrát, Lapchi Kang a Rholwalling) spolupracuji s agenturou Himalayan Guides. Solidní renomovaná agentura. Vechny tyto povolení nám bez problémů vystavila. A to jsme nebyli v Kathmandu! Ano, naplánoval jsem cestu tak, e jsme se vyuili daleko levnějí letenky do Dilli a následně Bagdogry nedaleko Siliguri oproti cestě do Kathmandu. Povolení mi do republiky přivezl kamarád Petr Valchář, který se vracel z lyovačky na Cho Oyu. Pro vae krásné oči Vám v Nepálu neudělají zhola nic. Agentura si účtovala na hlavu za servis 50 US. Povolení mít vřele doporučuji, protoe bez něj to máte s několikrát vyí pokutou, jak se o tom přesvědčila dvojice a trojice z Izraele. Jediní cizinci bez servisu agentury, které jsme v oblasti potkali. Agentury v KTM jim povolení k individuálnímu trekingu odmítly vystavit a oni to zkusili bez nich. V Ghunse je policejním check post. Dále papíry kontrolují v Tapethoku.
Obávám se, e tady by se u posral strachem. Na dřívějí stroj nebo spoj (autobus zní moc honosně) jsme nesehnali ji lístky. Sráz pětiset metrů k řece nejde na fotografii vidět. Vichni himálajtí bohové stáli při cestujících, protoe nikdo při nehodě nezemřel.
foto by Tomá Obtulovic ml.
Nepálská povolení byly v kapse. Sikkimská jsme neplánovali ádná vyjma tzv. Inner Line Permitu, který Vás opravňuje k pohybu v jiní části Sikkimu. V plánu bylo vyzvednout si jej v Siliguri a nechat si jej vystavit na pozdějí datum. Tak se i stalo. Krátká pohádka a lo to. Jinak obecně Vám lejstro vystaví na hranici při vstupu do Sikkimu. Bezplatně. Pro případné administrativní trable na indické straně jsme měli v hlavách jiné pohádky. Pohyb bez agentury a povolení, pohyb bez razítka v pase. V Kakarbhittě jsme jen tak na okraj dostali výstupní z Indie. Dost by se toho na nás nalo.
Jízda naeho autobusu skončila hned v dalí zatáčce. Upadla mu zadní osa. To moc opravit s takou nářadí nelze.
foto by Branko Gugleta
Přístup do oblasti Kanchenjunga je v podstatě moný po zemi, pouívaný cizinci a na některé zoufalce téměř minimálně nebo letecky přímo z KTM do Suketaru nad Taplejungem nebo s nutnou zastávkou v hrozném Biratnagaru. A nebo? Mne napadlo doletět do Bagdogry a po zemi přes hraniční přechod Kakarbhitta se přesunout do Taplejungu, kde bychom za dva dny mohli být.
Z pozemní cesty jsem byl odrazován, Vaek Pátek mi ji přímo nedoporučil. V Lonely Planet k tomu napsali: Masochists might consider travelling overland to Taplejung, though the 150 km road from Ilam is diabolical. This route is impossible after rain and not really recomended at any other time. Překladu asi netřeba. V Nepálu jsem jel autobusem mnohokrát, ale to zcela předčilo mé očekávání. Opravdu pro masochisty. Po letoním zemětřesení v Sikkimu byla dopravní infrastruktura hodně pokozena. Zda to se to projevilo i na této cestě, nemám informace. Ale tvrdí hoci z Čech a Moravy, jak poznamenal Branko vydrí vechno, tak se i nám podařilo nae tělesné schránky dopravit do Taplejungu.
Údolí řeky Tamor Khola.
foto by Branko Gugleta
V plánu, jak by nám to nemělo stačit, bylo pokusit se i o výstup na některou z estitisícovek v těsné blízkosti Kanchenjungy. Vyjma velmi seriózního kopce Boktoh (Mt. Bokta) 6.142 m nad Ramche ze seznamu Nepal Mountaineering Association (tzv. trekking peaks, ale o ádné trekové nebo turistické vrcholy se rozhodně nejedná!) jsou vechny ostatní otevřené vrcholy expediční kopce pod vládními nařízeními. A expediční kopec v Nepálu to je pěkný ranec dolárků. Chtěli jsme se pokusit o výstup na vrchol Tengkoma (Tangkonama) Peak 6.210 m nad Lhonakem. K jeho fotce a letmému popisu výstupu na něj jsem se dostal na webu. Taky je to expediční kopec, ale podle mne vládní pravidla agentury v tomto případě neřeí. Nakonec byl vybrán cíl jiný. Kopec jsem na této akci bral jako třeničku na dortu.
Vzhůru do hor za naim snem! S třiceti kilogramy na zádech opoutíme Taplejung.
foto by Branko Gugleta
To ve bez průvodce nebo nosičů. Lehký materiál, abyste uetřily váhu na jídlo, je naprostou nutností, k tomu umění se sbalit. To je treking v odlehlých oblastech bez zázemí. Zájemcům seznam polu. Kdy máte v plánu přejít ledovec nebo výstup na technicky nenáročný vrchol, připočtěte ke vem krámům lezecký materiál. V podstatě s sebou beru mačky (ideálně poloautomatické na pohorky bez lábku vpředu, nejsou a tak tvrdé, chůze v nich je příjemná a dá se v nich pohodlně lézt), cepín (pouívám Petzl Atzarex nebo Snowracer), 30-metrové osmičkové lano, několik karabin (pouívám BD Oz) a smyček, dva dlouhé rouby (BD), jistítko (kyblík BD Guide). Opravdu ádná materiálová hitparáda. Prostě dalí kila na víc. Suma sumárum batoh před odletem atakuje 30 kg. Nádherné vyhlídky.
Kdy u tam budeme?, nesčetněkrát se dotázal Branko. Hrozné horko v Bagdogře, taxík s defektem do Kakarbhitty, jako sardinky v Tata jeepu do Phidimu a masochismus v buse do Taplejungu. Konečně! Vzhůru do hor za naim snem!
Text: Tomá Obtulovič ml.
Foto: Branko Gugleta a Tomá Obtulovič ml.
Tilak, Triop,
www.horomedicina.cz,
www.googli.dphoto.com