Zářivá je Nahá hora,
s klínem rozkvetlých luk,
mrazivé stíny pod očima,
bílou hřívou si pohrává.
Jen pojď blíže prosťáčku,
zavdej si,
hrej!
Tvá ruleta života roztočena,
snídej strach a usínej s ďábly…
Nahá hora
Prolog
Z hrnku se linou horké obláčky čajové vůně, které se pozvolna rozpouští v malém panelákovém pokojíku. Místo lžičky mi slouží teploměr. Spokojeně koukám, jak vlásečnicovou trubičkou stoupá ohřátá rtuť, až naráží na konec, odkud už nemá šanci utéct a stupnice ohlašuje pekelných čtyřicet pět stupňů Celsia. Škodolibá radost z drobného mučení ubohého kovu se rázem mění v chaos, jelikož blížící se kroky zapnuly varovný alarm, které přerušily protivný lomoz mytého nádobí. Okamžitě vyndávám teploměr a třesu s ním. Vzápětí si ho rvu do podpaždí, přitom nasazuji nemocný výraz a mizím pod peřinou.
„Kurňa, snad jsem to moc nesrazil,“ proběhne mi hlavou.
„Tak ukaž.“
Předvedu mistrný herecký výkon, zakončený bolestným zasténáním, když podávám falešný důkaz do rukou své ustarané maminky.
„Hmm… 38 stupňů,“ a přikládá mi dlaň na čelo.
„Vůbec bych neřekla, že máš teplotu,“ přitom proběhne v jejích očích stín oprávněných pochybností. Vzápětí dodá: „Můžeš zůstat doma, ale nevylezeš z postele. Rozumíš!“
„Ano mami.“
Rachotící klíč v zámku zavřených dveří od bytu otvírá můj narafičený čas. Jupí, ještě že jsem nemusel dramatický kousek předvádět před tátou. Ten by mě určitě poslal na popravu do školy, kde by pololetní písemka potvrdila obecně známou pravdu, že nejsem studijní talent.
„Táák“ a konečně mohu hrábnout pod polštář, kde mám schovaný rozečtený poklad.
Knihu si užívám po kouskách. Pokaždé přečtu kapitolu a sním. Dostávám se do míst, kde lezu na neviditelném lanu. Zdolávám okouzlující drsné vrcholy a přitom jsem volný jako pták, který krouží vzduchem a nasává do svých útrob všudypřítomný ledový vzduch.
Znovu jsem se pasoval do role ošlehaného horala hrdiny. Bohužel, dnes mám poslední kapitolu, ve které na mě čeká tajemně exotický Pákistán. Slovenské vydání z roku 1965 „Od Álp až po Himálaje“ je pro mě Nový zákon, podle kterého se hodlám řídit a žít. Vzdávám se vzdělání, peněz, kariéry. Budu horolezec.
„Tak pojď, Hermanne Buhle, dnes spolu vylezeme na Nanga Parbat.“
Tahle fotka mi vážně udělala velkou radost, když mi dorazila na e-mail, po návratu z Pákistánu, kdy jsem si drbal hlavu, jak nad tím kopcem napodruhé vyzrát.
Odpověď s jasnou cestou se objevila o pár měsíců později. „Beach Boy“ Zdeněk, při jeho návštěvě Austrálie 2011.
Zrození
Náš svatostánek „U veverky“ je patronem nejednoho nápadu. Úmyslně vynechávám slovo dobrého, přesto pití na zdraví a na ocásek, dle místního zvyku, stvrdil nejednu úmluvu, která již v ranní kocovině se jeví, jako nejapný vtip. Vracíme se do Pakoše na Nangu.
Sny z dětství jsou železné košile, ze kterých se těžko vysvlékáme. Zdenda i já jsme zatíženi na historii, kdy lezení ve vysokých horách mělo ještě plenky a ryzí nádech poznávání. Jednalo se o neopakovatelnou dobu, která vytvářela mezníky tvarující další vývoj a ovlivňovala nové generace lezců. Nejde o kult uctívání zmizelých časů, to vůbec ne. Spíše o ohlédnutí nazpět, na základy, na kterých lze spřádat nové plány.
Tudíž je rozhodnuto. Nejprve navštívíme Diamirskou stranu, kde proběhne postupná aklimatizace při výstupu Kinshoferovou cestou. Předpokládám, že se tam moc neodrovnáme a následný přejezd na Rupalskou stranu, klouzne stejně jako nůž do másla. Tam na nás čeká loňský projekt, který stojí za pokus dotáhnout do závěrečného konce. Toť k plánu, který se zrodil těsně před hlučnou připomínkou hospodského, že je po zavíračce, ať ráčíme vypadnout.
„Sbohem,“ třísknutí dveří a tváře ovanul svěží větřík honící se mezi bloky budov ztichlé Dejvické čtvrti.
Adventure začíná…
Okouzlení
Mé nohy si razí cestu kobercem pomněnek, žluťáků, fialovníků, bělásků. Tolik kytek jsem pod kopcem ještě neviděl. Botanická zahrada ve čtyřech tisících… Neuvěřitelné, žádné připodobnění neznám. Přitom z této šťavnatě barevné nádhery vyrůstá bez jakéhokoliv přechodu amfiteátr bělostného Nanga Parbatu.
„Paráda!“ rajská zahrada bude na několik týdnů mým domovem.
Začínám se porozhlížet po vhodném místě pro Base Camp. Mám čas a nemusím spěchat, jelikož vím, že než dorazí nosiči s nákladem, uběhne ještě několik hodin. Mezitím se začínají trousit kluci. Nakonec je nás šestka. Jedno z dobrých rozhodnutí bylo, vzít s sebou větší bandu. Větší banda zaručuje větší srandu a je výbornou prevencí proti ponorce. Nehledě na fakt, že pro první výstup se bude hodit každá pomocná ruka, noha i záda. Takže Radar, Míša, Jura plus Kořen jsou naše horká želízka. První dva jsou ztělesněním novodobých sportsmenů, kde každý jejich sval je správně zocelen a připraven vystřelit. Papírově našláplí, ale bez valných zkušeností z velkých hor. Zbylí dva si jedou zvednout svůj výškový rekord, jinak řečeno ošlehaní rutinéři. Ať tak, či onak, všichni si společně přivezli to hlavní, chuť poprat se o osud.
Zleva Míša, Radar a Jura.
Sólosamec Kořen, kterého jsem ani na fotkách nedokázal chytnout dohromady s ostatníma.
První náklad přistává na zem a vzápětí další a další. Klidná louka se zaplňuje šumem a pachem lidských těl. Za ty léta jsem si nikdy na ten odér nosičů nezvykl. Je to směsice kouře, potu, zrajícího sýra a špíny. Nejsem citlivka a znám dobře jejich přidělený drsný život. Navštívil jsem mnohokrát jejich kamenné domovy, kde přes jalovcovou střechu s hlínou zví otvor k Alláhovi, kudy uniká z ohniště štiplavý kouř. Kolem něho pobíhá po udusané hlíně jeden bosý „nudlák“ táhnoucí za ruku vřeštivého mladšího „nudláka“ a v koutě jich ve tmě sedí dalších sedm. Mezi tím vším se v poklidu promenáduje slípka ubezpečena sama sebou, že je paní domu a do dveří civí kraví hlava. Tak to je, pak si hrajte na voňavku, nebo hygienu. Skutečně nemožné.
„Good job boys,“ plácám po zádech znavené, ale zubící se „nosítka“. Připravuji bankovky na povinný bakšiš, což se dá přirovnat k pákistánskému dépéháčku s tím rozdílem, že stát z toho nemá ani floka. Jedná se o přímou daň, kterou je důležité bezodkladně zaplatit a přitom nepřeplatit, neboť chraň Alláh toho zoufalce, který by cenu podtrhl. V případě přehmatu černé ručičky vše rozkradou, nebo si budou myslet, že bílí muž je osel a prachů má více než rozumu.
Křehkou hru na rovnováhu, která mě upřímně nudí, je potřeba dotáhnout do zdárného konce. Nesmí se zapomenout přidat příslib, že právě oni budou ti šťastlivci, kteří ponesou náklad zpět.
„Bye bye and see you next month,“ mávám na mizející zápach obklopený hejnem much pronásledující věrně jejich kroky.
Bez nich ani ťuk.
Díky chlapci…
Osiříme, kolem dokola není desítky kilometrů žádná další expedice, prostě ani živáčka. Kopec máme jen pro sebe. Sedám do trávy a pozoruji pomalu ze země vyrůstající jeden stan za druhým. Všudypřítomný klid, mi dává zapomenout, na předodletový blázinec. Jsme tu sami, samotinký.
Nákres Kinshoferovy cesty s 4300metrovým převýšením západní Diamirské stěny. Napravo od vrcholu pokračuje hřeben Mazeno.
Studená sprcha
Nejodpornější na horském lezení je ranní vstávání. Vnitřek stanu je jedno ledové království a na co se podíváte, tak studí. Budík přitom neúprosně zvoní a ve spacáku je už pouhá vzpomínka na teplo. Dnes vylezeme kilometrovým žlabem na hřebínek do 5 800 metrů. Svah není nikterak složitý, začátek padesát stupňů a s přibývající výškou roste na sedmdesát, pak je skalní práh s hřebenem, kde budeme kempovat.
„Vstávej lenochu,“ houkám na Zdendu, který se tváří, že ve stanu není. Zároveň burcuji sám sebe do obrátek aktivity.
Téměř po třech hodinách vaření, mručení a balení vylézáme ze stanu.
„Máme zpoždění, jsou čtyři,“ kleji do tmy jako špaček.
„Pokud každý náš výpad bude takto akční, můžeme v poklidu kálit na louce a nejebat se nahoru,“ posílám kletbu do tmy.
Odpověď nepřichází, tak zapínám čelovku, přitom začínám stoupat svahem. Kluci už mají malý náskok a jako pohybující se světlušky je vidím před sebou. Doširoka otevřená pusa chce nabrat do plic víc vzduchu pro dusící se plíce. První momenty aklimatizace jsou vždy bolestný. Než přijme tělo fakt, že mu nic jiného nezbývá, má tendenci protestovat. Po hodině se dech stabilizuje, přitom jsem neplánovaně stačil všechny předběhnout. Úsvit mi dává příležitost prohlédnout si bojové pole. Svah vzhůru vypadá dobře, ale má armáda je roztahaná s velkými rozestupy. Jediný v závěsu spolehlivý držák je můj Zdenouš. Pak že patří do starého železa, prdlový. Postupujeme spolu souběžně a jen pro „status quo“ máme mezi sebou natažené osmdesátimetrové lano.
Pit Schubert, píšící o nebezpečenstvích v horách, včetně výčtu tragédií, by určitě napsal, že lezení bez jištění, přitom mít vzájemně navázaný špagát, se rovná nehoráznému hazardu pro oba zúčastněné. Máš pravdu Pite, ale víš co Pite, seru na tebe včetně tvých pouček. Špagát je nervové propojení, dvou lidí, kteří se rozhodli pro společnou věc. Proto, vzájemnou důvěru, řadím daleko výš, než potencionální riziko.
Po několika hodinách kuloár končí a nabírá avizovanou strmost. Trochu tápu, jelikož nevím kudy dál. Chybí dopravní značení v podobě fixů, nebo čehokoliv s čím by se dalo počítat, jako směrovkou. Už třetí rok je Kinshofer bez opakování, což je téměř neuvěřitelný, vzhledem k oblíbenosti, s jakou je využíván. Po stometrovém traverzu narážím na skalní kout. Visící, potrhaná lana s provazovými žebříky, jsou němými svědky dávných bojů.
„Humáč, budu muset lézt a zároveň se jich přidržovat,“ volám na Zdendu.
„Dávej bacha, nemám u sebe na jištění dost matroše a nevím, jak ty lana drží.“
„Jasně.“
Přelézám skalní osmdesátimetrový výšvih k sněhovému hřebínku. Sníh je jedno velké frappé, bořím se po pás, přitom kupředný pohyb se dá počítat na centimetry. Ohlížím se za svojí stopou, která připomíná brázdu protaženou buldozerem s radlicí. Také vidím dolů do kotle, kde po klucích není ani památky. Znamená to, že se otočili? Hodlám udělat další hrabošivý pohyb vzhůru a v tom se mi srdce zastaví hrůzou.
Lidská hlava!
Polykám naprázdno, přitom se snažím popadnout dech. Vteřiny se vlečou a v tom na mne hlava zamrká.
„Haloo boy!“
Ona i mluví, jsem zaskočen.
Vždyť na kopci přece nikdo krom nás není, jen z Mazeno Ridge, bylo aviso, že tam lezou celou hřebenovku nějací Britové. Nic bližšího jsem o nich nevěděl a dle všeho měli být už dávno v čudu.
Hlava vylézá zpoza muldy a nasazuje trup a za ní ještě jedna.
„Co tu děláte?“ vyhrknu stále omráčený.
„Přelezli jsme Mazeno a sestupujeme z vrcholu. Nemáš vodu, už tři dny jsme nepili, zapalovač máme v čudu.“
„Jasně tady,“ sundávám batoh a podávám termosku a i zapíka.
Po prvních locích přichází dávení s náznakem zvracení. Nemají, nic v žaludku, tak jen pozoruji zmítající se těla v křeči.
Jak jste dlouho na kopci?
„Šestnáctý den.“
„Cože???“
„Lezli jsme s partou šerpíků, kteří pak slezli ,Schellem‘ dolů a my pokračovali na vršek Nangy. Teď jsme již druhý den na sestupu.“
„Klobouk dolů chlapíci.“
„Jaké jsou sněhové podmínky nad námi,“ sonduji s lehkými obavami.
„Špatný, dokonce jsme ujeli i s lavinou.“ Tušil jsem tu odpověď a teď ji mám dokonce potvrzenou. Někdy je lepší, prostinké nevědomí, dobře mi tak.
„Nechcete pomoct při sestupu?“
„Ne, zvládneme to.“
Z jejich očí je možné vyčíst, že se nejedná jen o slušné odmítnutí. Nicky přeci nemohou zachraňovat démony, to je jasné.
„Tak gratuluji a šťastně slezte. Jo a dole mám BaseCamp, tak se tam chovejte jako doma. Abych nezapomněl, Marek.“
Sundávám rukavici a podávám ruku dvěma kosmonautům, kteří spadli přímo z měsíce na Nangu.
„Rick.“
„Sandy.“
Součet jejich „věků“ pětapadesát a padesátsedm dával téměř stodvacet let. Na rukou Sandyho, byly znatelně namrzlé prsty, druhý vypadal jako oživlý zombík ze záhrobí. Nerozumím, oba jeli na brzdy, přesto hýřili vtipem.
Kde berou motivaci a sílu?
Jednoduchá odpověď. Stará dobrá anglická škola. Hluboký obdiv.
Za hodinu stavíme se Zdeňkem na exponovaném hřebínku malý stan. Výška 5 800 metrů, noc na krku a v malém domečku nás čeká zasloužený odpočinek po únavném dnu.
Následující den se svalíme dolů. Dole zjišťujeme, proč za námi nikdo z našich nešel. Důvody jsou různé, ale výsledek je jasný - všichni jsme dole.
Zdenda na konci žlabu, před skalním stupněm…
Jak dál?
Hele „klucka“, my zítra startujeme znova. Kdo jde?
„Ještě dáváme voraz,“ vyšla odpověď ve sborovém unisonu.
Pravda je, že včera Jura s Pavlem už vylezli tam, kde jsme nechali na hřebínku stan, ale Radar a Míša stále nic. Začíná být nad „den“ jasné, že už těžko sladíme vzájemné kroky, respektive vzájemnou výpomoc.
„Zdendo, tak si to budeme muset udělat sami samičky. Prošlapat svah, vykopat plošiny pro stan a tak dále…“
„Mě trápí ten úvodní járek, je naprosto naprd,“ projíždí si Zdenda rukou značně pokroucené strniště, které posměvačně vyrašilo z brady.
„Tak nabalíme harampádí na několik dní a dáme pokus,“ vyhrknu bezmyšlenkovitě, jelikož jsme zajedno, že pendlování tam a nazpátek je únavné a v tomto případě také značně nebezpečné.
„Vypálíme nahoru, děj se co děj,“ dodávám po krátké pauze.
„Když tak svalit dolů můžeme kdykoliv.“
„Blbý je, že jsme aklimatizovaní sotva na šest tisíc. Potřebujeme si fixnout do těla sedmičku, jinak nemáme výš co dělat.“
„Vždyť říkám, tak poslouchej, pomalu si to poprdíme a pokud bude něco haprovat, tak svalíme.“
V mezipauze na stůl řízne velký hrnec s polévkou a ve stanu se objeví tvář Alichána, který si přišel zkontrolovat, zda tlachání už skončilo a začne se jíst.
Soutěž o šedivější fous, tentokrát měla jasného vítěze, trumfl jsem Aliho o koňskou délku.
Once Upon a Time in West (Tenkrát na západě)
Alichán něco tušil a tak okolo nás obíhal s intenzitou psího mazlíčka. „Alíku neboj, za pět, nebo maximálně sedm dní, nás máš opět doma.“
„Pěkně si sedni a čekej, ,táák‘ hodný.“ Sice přesně nerozuměl mým českým slovům, ale věděl podle intonace, že si z něho dělám bžundu. Na pakoše, nevídaně inteligentní chlapík, se smyslem pro legraci. Vzájemné každodenní pošťuchování, je příjemný rituál, osvěžující atmosféru opuštěného místa. Mám ho rád. Nicméně instinkt je instinkt a ve vzduchu něco viselo, v tom měl pravdu.
Šlapeme vzhůru. Cítím se parádně, tělo vzdalo svůj protest a přivyklo námaze. Informace ze saťáku vypadají slušně, počasí OK. Co více si přát.
Druhý den dolézáme na hřebínek, kde jsme předtím zanechali stan. Před námi se rozprostírá dvatisícetřista metrů neznámého terénu, bez jediné lidské šlápoty, která by mohla usnadnit postup. Omílám si slova Sandyho: „Po kolena, místy po pás.“ Mezitím dul silný vítr s drobným sněžením. Jak teď vypadá vršek, ví jen pánbůh.
Dobrá tedy, pokrytecky drmolím modlitbu s prosebným pohledem k nebi.
„Pomož Ježíšku, provázej naše kroky, seč jsou lehké a nedojdou síly. Dbej na náš návrat, zas tak moc jsme v životě nehřešili, tak kurva ať to vyjde, amen.“
Ranní nadšení se utopí v monotónní dřině. Sklon šedesát a sněhu jak nas… Na sklonku odpoledne se konečně prokopu nad šklebivý sérak.
„Dnes končím, mám tak akorát dost.“
„Jsem za, stejně už je pozdě.“
Nad sérakem v 6 400 m je dobrá a dalo by se říci, bezpečná plošinka, která lákala po dlouhém dni k pohodovému bivaku. Ani jeden z nás v té chvíli netušil, že zde přespíme další dvě noci pod větrným diktátem. Zajímavé rozuzlení na nás čekalo až při samotném sestupu, o několik dní později. Přes stejné místo byly znatelné masivní dráhy lavin.
Udupáváme plošinu a zalézáme do stanu. Nebe plné hustých mraků nevěstí nic dobrého. Než uvaříme, dává nám zvedající se vítr příslib náruživé noční jízdy. A taky že jo. Než by řekl švec, roztrhne se pytel s drobnými kuličkami a nastává mela. Neviditelný titán bere do svých pěstí bílé sviňky a mete je se zuřivou silou na stěny stanu. Mám ještě v živé paměti minulý rok v Rupalu, kde ve stejné výšce jsem málem pohřbil nejen… ambice o sólopřelezu. Snažím se nevnímat ohlušující rachot. Hra na spánek končí definitivně ve chvíli, kdy pidi stan, přijde s přibývajícím sněhem o další třetinu svého prostoru. „Musím jít ven, jinak nás to zavalí.“
Ovšem od slov k činům je dost daleko. Významový výklad je asi takový: Najít všechny potřebné svršky, doobléci se, nasadit vnitřní botičky, pak svrchní boty, vylézt a s chutí začít házet. Vše pod světlem čelovky v posměšně dovádějícím vichru.
Praxe vypadá zcela odlišně, nemůžete nic najít, proklínáte druhého, že nejde právě on, k tomu prostor připomínající chycenou rybu v síti. Jenom se mrskáte, ale nic vám to není platné.
„Lezu ven“ a otráveně mžourám do štípavého marastu pod poklicí tmy. „Prokrinda krále, co já tady idiot v tom pakoši vůbec hledám?“
Ráno přineslo lehké zklidnění, ale po relaci s „Bísí“, máme potvrzeno, že živel lomcující s naším stanem odfrčí až za tři dny.
„Dnes dáme restík, co?“
„Jasná páka.“
Blázen, blázna pozná…
Burlaci
Je zajímavé, že ani jeden z nás nezačal pochybovat o smyslu mise, včetně jejího výsledku. Dokonce i v momentech, kdy trčím zapadlý po pás ve svahu, který vykazuje všechny příznaky nestability. Jinými slovy „lavinézní průser“.
Po úmorném brodění okolo skalního hřebínku, nastává psychologický kolaps. Před nohama mám mírně stoupající plató táhnoucí se až pod vrcholovou hlavu. Výška sedm tisíc a chuť brodit se sněhem naprosto nezáživnou plání je rovna nule.
„Budu rád, když prošlapu půlku, víc si šancí nedávám.“
„Potřebovali bychom dojít až k ní,“ ozvalo se za zády.
Vyslovené moudro v tu chvíli zapůsobí jako blesk. Přeci jasné kurňa, že nejlepší by bylo dolézt až pod tu zpropadenou palici, případně už jít z vršku nazpátek. Nebo ještě lépe, vůbec tady nebýt. Koho baví takový vojeb. Sám za sebe můžu říci: „Mě ne.“
„Hovno, tak si pojď zkusit prošlapávat,“ obořím se na Zdendu, který samo sebou za nic nemůže a sklízí jen bouři z únavy.
Zdenda klidná duše, zachová mlčení a v poklidu obchází zuřivce do první bojové lajny. Jeho stopy v bílé pustině zklidní veškeré vášně. Šlapeme dál odevzdáni údělu, který jsme si sami dobrovolně, bez jakéhokoliv mučení od začátku zvolili. Nicméně pořád si omílám, jak je možné, že člověk, který má sám sebe rád, může být tak k sobě hnusný.
Krok, sun krok.
7 400 m, náš devátý bivak…
Den x-tý
Konečně ležíme pod vrcholovou hlavou Nanga Parbatu v sedmičtyřech. Na předchozí útrapy jsem zapomněl. Dýchá se mi parádně a mám příjemný pocit z poslušného těla. Zdenda je v obdivuhodné formě. Než jsme sem došli, tak byl několikrát podroben mému drobnohledu, jak se pohybuje. Jedině závist byla správná odpověď. Bez čtyř let šedesátka a on grázl sebou háže daleko lépe, než většina mlaďochů, které znám. Dar vyrovnání se s řídkým vzduchem, prožitý čas v horách jsou jeho další plusové body. Jsem rád, že je to právě Zdenda, s nímž se mohu dělit o těžké chvíle a taktéž opačně o silné zážitky.
Nabírám přemrzlý lepivý firn do holých rukou a pěchuji jím řvoucí vařič.
„V kolik ráno vyrazíme?“
„No většinou se chodí o půlnoci.“
„Na to sere pes, ráno je kosa a tak brzo nevstávám,“ plácám si přitom na čelo.
„Můžeme, ale zatmět při sestupu. Další skutečností je, že je dopoledne počasí stabilnější,“ vážným nesouhlasem odpoví Zdenda.
„Nevstávám dřív jak ve dvě, hotovo. Nebo si běž sám.“
Moc dobře jsem věděl, že tlačím na Zdendovu slabou stránku. Miluje spánek a v ranních hodinách je zmatený jak po týdenní pařbě. Tím licitování o brzké vstávání skončilo.
Pohled padajícího slunce za obzor, má svoji melancholickou atmosféru, která trvá jen krátký okamžik a střídá nastupující noc.
Chvíle pro odpočinek, ale také pro otázky, co nadělí nový den.
Vedle jak ta jedle
Úsvit na spadnutí a klid probouzejícího se dne ruší pouze dva pomalu pohybující světelné kužely, osvětlující každý svůj hubený svět o čtyřech metrech čtverečních. Nohy se boří do vrzající bílé hmoty a dotváří napětí přicházejícího rána.
Jeden, dva, tři, … sedm. Pak následuje zaboření cepínů položení ruky a opření hlavy na ně. Dýchat…
Znovu, jeden, dva, tři, následuje další krok, bez sebemenší změny… Naprosto ztracený čas. Strmý svah kolem padesáti stupňů, v něm dva chroptící motory s obzorem za zády, kde probíhá ladění každodenní barevné serenády. Bude krásně, jen mě je blbě při představě, těch vlekoucích se hodin šnečího postupu, směrem vzhůru. Pardon, na vršku jsme teprve v půlce. Znovu nával nechutenství, při jednoduchém součtu.
Lezení je blbost a pro naprosté gumy.
Jsem guma.
Klapky na očích a hrnu si to vzhůru
Namistrovaný trouba
V hlavě mám zmatek. Kde nastala ta chyba? V mém neomylném vidění, že přesně vím, kudy mám lézt, o tom není pochyb. Neodvratitelný čas sebekatarze právě uzrál, musím se přiznat:
„Ztratil jsem správný směr Zdenouši, jsme někde v řiti. Sice pod vrškem, ale přitom v naprosté řiti. Asi nějak dolezeme nahoru, ale také nás nejspíš čeká bivak na Hermanna. Ksakru…“
„Uvidíme, prolezeme ty skály,“ přifoukne vítr téměř ztrácející se slova.
Vršek!!! Zdenda a jeho osmá osma… V té chvíli nejopuštěnější místo na světě a on se raduje. Ničím neředěný čistokrevný blázen. Teprve tady jsem pochopil, až při pohledu z ptačí perspektivy, která mi dala rozhled na všechny strany, proč v jazyce Urdu, znamená Nanga Parbat nahá hora. Není to proto, že na skalnatém vršku je málo sněhu, ale jelikož krajině kraluje, jako naprosto opuštěný solitér.
Tak tedy vrchol!
Nebylo mi prozatím nikdy dopřáno, užít si nával předpokládané radosti, který má přijít v momentě dosažení tolik pronásledovaného cíle. Tady, stejně jako kdykoliv předtím, nic, jednoduše „prd“!
Pár šutrů, sněhový plácek, na kterém se nedá hrát ani volejbal. Nejspíš je vše dáno únavou s jazykem na vestě a výhled děsivé cesty nazpět. Ano, zásoby energie hlásí kritický stav, téměř vybito.
„Podělal jsem to, ale jsme tady,“ objímám záda Zdendy, na místě jednoho splněného dětského snu.
„Trošku,“ odpoví klidný stále parádní Zdenda.
Pátá hodina odpolední dává naději pro noční merendu, o kterou ani jeden z nás nestojí, ale volby výběru jsou značně omezené.
Výstup hlubokou nadílkou na špičku Nangy, sebral více nežli sílu, sebral také čas.
Alichánova gratulace
Stopka
Sestup z vrcholu trval necelé tři dny. Nastává sčítání ztrát. Namrzlé prsty na nohou, unavené tělo a psýcha značně vyčerpána. Rupalská stěna bude chtít od nás daleko víc, což je jasné. Hlavně se nebude ptát, co jsem dělal předtím, ale kolik sil máme v pohotovosti. Zdenda, ta rozumnější půlka, přichází jako první.
„Máro, já házím pas.“
Dobře vím, že není prostor na přemlouvání, nebo rozsáhlou diskuzi. Zralé odpovědi předcházel s jistotou výběr z možných. Tah králem, pro další okamžiky, je pouze a jen na mě.
Mezitím si užíváme pozorností Aliho kuchyně, který si nás hýčká. Kluci nám také dělají milou společnost, která směřuje pomalu do večerního mejdanu.
Noc místo vysvobození je grilování na roštu. Před očima rostou hradby, všechny trable jižního Rupalu. Aby toho nebylo málo, v nelogických momentech se přimísí obrázky malé Viktorky, sem tam vykoukne zpoza rohu Klára s útržky slov: „Dej bacha abychom nezůstaly bez Tatínka.“ Najednou drobná voňavá ručka hladí mou tvář a tenký hlásek ze tmy švitoří: „Tatínku mám tě ráda.“ Otáčím se napravo, nalevo, nikde nenacházím klidu.
Dost už, dost!
Ráno se sunu zmlácený, jako ze středověké mučírny. Brouzdám v sandálech ledovou rosou, zanechávajíc za sebou stopy v koberci kytek. Všichni ještě spí, jen slunce ospale nad obzorem začíná roztahovat své ruce.
„Jedu domů.“ Nemám pro tento okamžik to vnitřní přesvědčení, tu hroší kůži, od které se odráží nejistota. Jednoduše, nemůžu si pomoc, stýská se mi.
Pan Pivo vymyslel geniální nápoj…
Na konec, na začátek a na ocásek…
Výpravu na Nangu bych označil za zázrak. Nic objevného nepřinesla, žádný sportovní přelom se nekonal. I tak, trvám na svém. Zkuste si představit ten neskutečný sen.
Objevíte se pod výjimečnou dominantou, navíc osmitisícovým kopcem, kolem dokola ani živáčka, čeho se dotknete, téměř bezchybně vychází. Zázrak!
Druhá zamýšlená část pokračovat dál k Rupalu, bohužel z toho jediná nevyšla. Sněhové podmínky a dlouhé setrvání ve stěně, při tak krátké aklimatizaci, si vybralo svoji daň. Překvapivá byla i náročnost výstupu, kterou přiznávám, jsem lehce podcenil. Sečteno podtrženo, to nám nakonec oběma podtrhlo kolena. I tak jsme si užily jedenáct dní lezení na jeden zátah a bylo nám na závěr dovoleno, zatancovat si na hlavě Nahé hory čardáš.
Tři týdny na rozkvetlé louce utekly, a když poslední pohled z Babusarského sedla směřoval přímo k Rupalu, dal jsem si s Nangou slib, že na sebe počkáme, minimálně aspoň do příštího léta. Znáte předsevzetí, tak uvidíme.
Závěrečná slova budou patřit klukům, kteří „swingovali“ a bez obalu byli tou správnou partou. Nedošlo za celou dobu k jedinému konfliktu, který bych zaznamenal, což se dá označit v tak ponorkovém prostoru za nemožné. To je pravda pravdoucí. Jediný moment, kde mi cukaly nervy a spíše ze strachu o kamaráda, než cokoliv jiného, nastal po několika dnech, kdy Kořen běhal po kopci sám a přitom se zhoršovaly obecně podmínky pro sestup. Nic více na srdci již nemám.
Marnost, nad marnost, všechny úspěchy jsou proti tomu jen vzduch a nic nedokáže převážit těch třináct kilo štěstí.
Setkání po příletu na letišti Ruzyně.
Tam, kde končí jeden sen, vystrkuje rohy již další.
Aniž mnohdy o nich víme, nosíme je zahryzlé ve své mysli.
Jeden odpluje do skladiště vzpomínek a soukolí tužeb otočí do zející díry nový námět.
Dalo by se říci, koloběh jako sám život, jen nikdo z nás netuší, který z nich bude ten poslední, což je dobře…
"Pit Schubert, píšící o nebezpečenstvích v horách, včetně výčtu tragédií, by určitě napsal, že lezení bez jištění, přitom mít vzájemně navázaný špagát, se rovná nehoráznému hazardu pro oba zúčastněné. Máš pravdu Pite, ale víš co Pite, seru na tebe včetně tvých pouček. Špagát je nervové propojení, dvou lidí, kteří se rozhodli pro společnou věc. Proto, vzájemnou důvěru, řadím daleko výš, než potencionální riziko."
Člověče, ty tomu tedy nějak rozumíš, že je ti to tak jasný. ;-)
No a ta tvá rozvlekklost článku mě osobně přišla jen k užitku, já moc rád čtu příběhy z hor, speciálně když jsou zajímavým způsobem napsané.
Já jen že světové horolezectví je bohužel někde trochu jinde. Škoda, že u nás dnes nemáme nějakou extraligu jako byli třeba Demján n. Just... A k literární kvalitě - Messner n. Bonatti např. nikdy nekňučeli jako tady n. turista Jaroš, že je zima a nechce se jim vstávat, měli trošičku vyšší pohnutky...
Obávám se Turisto, že jsi taky (stejně jako punk) jinde (a navíc i možná docela mimo).
PS
Ty máš něco přímo proti Márovi? Nějak mám z tebe takový pocit a chtěl bych mít jistotu, že to není pravda.
PS2
Demján získal ocenění v roce 1988 za Dhaulágiri - Nejhodnotnější himálajský výstup. Kdyby se loni povedl Márovi Rupal solo, tak by (myslím) spadal klidně do podobné kategorie. Z mého pohledu je Mára bezproblémovým adeptem na tu tvou extraligu - takže s tím tvým "Škoda, že u nás dnes..." já (nicka) ;-) moc nesouhlasím. :-)
Mára to na ten Zlatej krumpáč možná dotáhne, ale to se musí "poučit z krizového vývoje" a pokud možno si najít na akce typu alpský prvovýstup Rupálem asi i odpovídající(ho) spolulezce, nejlíp z ciziny (i SK)...
Jestlis něco četl od M.Šmída (abychom zůstali v CZ) anebo třeba toho Jaroše, tak bys měl poznat ten propastnej rozdíl v jejich (taky literárním) stylu i motivaci...
Lezime si v Huarazu na pokoji uvezneni strevni chripkou a snime o Huascaranu a Alpamau, ktere mame na dosah. Tak brouzdame clanky a tvuj jsme si precetli opravdu moc radi. Diky za nej!
Mára napsal bezesporu velice atraktiní článek. A když má Mára přednášku lidi se baví velice dobře. Ale co se týká, pokud se to tak dá napsat, kvality jeho výstupů za posledních pár let, tak to je kvalita už někde podstatně níž. Dalo by se říct, že lidi,kteří se neorientují ve výškovém lezení mate. Ale s tím už se musí srovnat sám.....
Lidem,kteří se neorientují ve výškovém horolezectví je kvalita jeho výstupů u prdele. Nebo jim přinejhorším postačí a obdivují je. Navíc,to že je šoumen je fajn. Ti co se ve výškovém horolezectví tedy špičkově orientují, by měli přestat prudit a mlít hovna závistí,měli by Máru překonat a prodat své úspěchy,nebo neúspěchy, lépe než on. Při mlácení do compu se ale neomrzne,nestojí to vlastně žádné úsilí a ani moc peněz a vůbec je to závidění a pomlouvání takové pohodlné :D. Že?
Aha, takže když něco sám nedokážu, tak nesmím kritizovat? Nemůžu říct například, že se mi nějaká písnička nebo obraz nelíbí jenom protože bych to nikdy nesložil/nezahrál nebo nenamaloval?
Kritizovat může každý, ale kritika teoretika pro mě nemá žádnou váhu. Je lehký říct - vylezli normálku to dokáže každej blbec. Ale jsou normálky a normálky. Nanga není z nejlehčích kopců. Byli na kopci sami. Nenatáhli centimetr fixů. Nosiči jim pomohli s věcma jen do BC. A to že se pak vyprdli na Rupál - dobře byl to cíl, ale naběhnout do toho s omrzlýma prstama? Ty jsou víc něž prváč... Kdo nestál pod pořádným kopcem může jen kecat. Kdo stál tak si nejdřív vymění trenky...
Kritika by měla vycházet od člověka s reálnou zkušeností s daným problémem. V tomto případě od člověka kterej vylezl nějakej přibližně stejně vysokej kopec v zmiňovaném super stylu. Jinak se onen kritik etabluje před ,třeba jen trochu znalou, společností jako kašpar. Platí to i v jiném druhu lezení v jiném druhu sportu,dokonce i v umění.Dokaž Petře půlku toho co Mára a pak kritizuj.Pak to bude mít váhu kritika a ne loosera.
Petře, ty jsi asi fakt z jinýho světa. Mára se Zdendou vylezli alpskym stylem těžkou osmitisícovku, to všechno za hodně blbejch podmínek a tobě to není dost kvalitní. By mě zajímalo, jakým metrem měříš sobě a jestli ti něco říká slovo pokora. Nebo bys ses do tý Rupálský vydal za každou cenu sólo hlava nehlava kdybys byl v Márově kůži? Bejt horolezcem podle mě čast znamená právě i dokázat si říct 'tak jo, hora mi dala na prdel, jede se domu'. Ale proti gustu...třeba bys to tentokrát dal a plácali by tě pak po zádech. Nebo třeba ne a místo článku o výstupu by byla na lezci zpráva trochu jinýho typu.
Za mě článek opět geniální a k úspěšnýmu výstupu obrovská gratulace a ať se klukům dál daří!
A přidávám se k výzvě, ať Mára začne psát knížky. Čím se jinak budou dnešní záškoláci asi tak inspirovat, he? :)
No pevně doufám, že Holeček ta inspirace nebude. Už jeho vystoupení v TV ve mně vzbudilo velmi negativní dojem, ty kecy o výstupu jsem ani nedočetl. Tím nijak nesnižuji ten výkon. Jen by se Holeček mohl při psaní inspirovat nějakou kvalitní předlohou. Bohužel, rádoby vtipné a drsňácké kecy to celé degradují. Očividně se to pár lidem líbí, ale velmi velmi pochybuji, že by knihu napsanou v tomto slohu, po které tu někteří volají, někdo vydal. Možný by Holeček vůbec udělal nejlíp, kdyby byl zticha úplně a nechal to někoho napsat :-)
No já taky doufám,že tě Mára inspirovat nebude, a ve velkejch kopcích nic moc "nevyturistuješ".Takový šašky jako jsi ty v televizi totiž máme každej den. Jo a jako vítěz literární soutěže jsi tady blbě.
Copak, jsi nekritický obdivovatel? Inteligenčně by to odpovídalo, protože jsi naprosto nepochopil, o čem jsem psal. Můj příspěvek se týkal jen způsobu vyjadřování a slovníku. O jeho výkonech diskutovat nechci bez ohledu na to, co si myslím.
Hele ty ,inteligenčně vytříbený, kritiku Márova literárního stylu. Pod takovými články mi výlevy lidí jako jsi ty nesedí významně více než cokoliv jiného. Jste prudiči a vždy hledáte nějakou záminku k pruzení.Jedno jestli způsob přelezu, vybranou cestu,kopec, nebo styl psaní.Lidem jako ty se hodí k pruzení cokoliv. A vždycky se zaklínáte inteligencí druhých, a nepochopením vášich "skvělých" postřehů.Jsi víš co :D
Nevím. Co jsem? Jen vím, že když tu někdo napíše, jak nad textem blahem účůrává, je to v pořádku. A když se to někomu nelíbí, tak je hned osočen. Ale když je Mára tak skvělý, určitě mu to někdo knižně vydá, ne? Podle komentářů zde by mu měli nakladatelé už trhat ruce a prosit o výhradní smlouvu. Co myslíš? Kdo to vydá a kdy to vyjde? Nebo že by tak skvělý nebyl? Divné. Takové super dílo a je to jen na pár specializovaných server a ještě je to přijato s mnoha výhradami.
Nevim, proc by se mel nekdo nekym inspirovat. V prvni rade by clovek mel byt sam sebou. Ale jestli chces, aby se tve knihy dobre prodavali, zkopiruj si Duklu mezi mrakodrapy, napasuj to do Himalaji a jsem si jisty, ze prodejnost TVYCH knih pujde znacne nahoru ;)
Jenze ten styl je osobitej a sedi k nemu (a spouste lidem se libi a bavi je). Kopirovat jiny (spravny) styly je kravina, ktera zavani zatuchlym kabinetem ucitelky cestiny na zakladni skole.
Kdyz se ti to nelibi, tak necti jeho clanky, nekupuj jeho knihy a nekoukej kdyz je v TV.
Ja zase nemusim rozjimavy pateticky eposy o souzneni vsehomira s lezcovym srdcem ... kazdej si musi hledat svy.
No podívej, každý styl má určitá pravidla a zákonitosti, kterých by se měl držet. Pokud se článek jmenuje Nanga Parbat 2012, mělo by to být něco o Nanga Parbat 2012. A ne duševní exhibice jednoho účastníka.
Jaky pravidla proboha? O cem to mluvis? Uvod, stat a zaver?
Ja cet o vystupu na Nanga Parbat v roce 2012, ty si to tam nevidel? A co ma psat kdyz ne o svejch pocitech kdyz tam byl? [Encyklo/wiki]pedii o NP si umi otevrit kazdej.
Chapu ze se ti to nelibi, nenapsal bych ani radek, ale na tohle rejpani a mentorovani reagovat musim.
Ty co se nepodepisuješ! Silácký kecy vedu já po pátym pivu, protože hovno lezu a prd umim. Mára podává super výkony, je to fotr, kamarád, rovnej chlap, šoumen, doprej pisálek i píč. Co z toho seš ty? Max.to poslední v ženskym rodě.
Se svými mindráky a neúspěchy se ale musíš srovnat ty sám, my ti nepomůžeme, i když zjevně voláš o pomoc. Máme dost svých a nemusíme plivat na ostatní.
Vydělali si nějaký bakšiš za donášku věcí a za vaření. Oni jsou vděční za každý dolar, který můžou takto vydělat. Dokonce se perou o to, aby mohli nějaký ten barel odnýst, a tak si právě oni na pár doláčů sáhli.
Borci, četl jsem knihu Nanga Parbat od Arnošta Černíka a zajímalo by mě jestli jste šli stejnou cestou přes Rakhiot Peak jako něměcké expedice, jinak velká GRATULACE.....
Já myslím že to je Márovi stejně u prdele. Co jiného? Taky si myslím, že sposta těch kritiků tady ho, tváří v tvář, poplácá po ramenou a budou se tvářit, jakože já nic, já kamarád.
Kritiku ano, ale nebát se podepsat. To je minimálně podobně těžké, jako jít s kůží na web typu Lezce, kde je každej chytrej a málokdo obětoval tolik času, peněz, šedivejch vlasů, odloučení a odvahy co Mára.
v kontextu českého autdůroveho písemnictní dokonce neobyčejně pěkně, ale se vší úctou, je to výstup 60 let starou "normálkou", byť poměrně čistým stylem a v nepříznivých podmínkách. tolik k výstupu roku.
fakt nemám potřebu někomu něco nandávat. ale toho nekritickýho obdivu nad tím světovým megavýkonem jsem se až polekal. podporujme domácí kožedělný průmysl!
Na kluky nejsem a hovno lezu. Pokud Mára vydá knihu a klidně bez jazykových korektur, ale naopak s fotkama a komentářema k nim, tak si ji doma dám na čestné místo a dám za ní tolik, kolik si Mára řekne.
Pak ji jednoho dne vezmu do ruky a děckám, sedícím mi zrovna na klíně, řeknu: "Hele, hadi, tenhle chlapík nemachroval, když na to zrovna neměl, takže žije. Na druhou stranu ale ani nesral v síni, když venku foukalo... Od toho se učte, takovejch je málo.
No hlavně abys nezapomněl napsat, že celá akce proběhla s dotací od ČHS a jejím cílem byl výstup Rupálskou stěnou. A jak to dopadlo?
Cituji: Neměli jsme dostatečnou aklimatizaci, žádný support za sebou ani před sebou. Po jedenácti dnech strávených v západní stěně Nangy, se vracíme do BaseCampu i s vrcholem. Nicméně fyzický fond včetně, psychického, byl zralý na kompletní repasi. Následně na to, vzala Sbohem představa o další pokračování nás dvou v Rupálské stěně.
Z tohoto hlediska cíle expedice naplněné nebyly a podle mne se Holeček choval jak nezodpovědný amatér. Jinými slovy - připravili expedici s nějakým záměry, nechali si na ni přispět od ČHS a pak nebyli schopni si ani ošéfovat základní věci jako je aklimatizace nebo logistika, takže se vrátili s nepořízenou (bez naplnění původního cíle). No a tak alespoň zkouší oblbnout lidi rádoby drsným vyprávěním ze 60 let staré normálky. A ještě tam napíše, že podcenil náročnost výstupu. Fakt zkušený horal. Také bych to dětěm ukázal. Ale ne jako kladný příklad, ale jako ukázku špatně odvedené práce. A místo toho, aby se provedl rozbor toho, co bylo špatně, proč se to nepovedlo nebo kdo kde udělal jakou chybu, aby se toho mohli další vyvarovat (vůbec třeba nemusela být chyba už po cestě, ale nastala doma v plánování termínu. Nebo proč neměli dostatek času na aklimatizaci? To jako zkušení horolezci nevěděli, kolik času bude potřeba?), tak se tu pějí oslavné ódy na Márův sloh.
Kurva práce ... To co píšeš má hlavu a patu a je to přinejmenším pohled hodnej diskuse (sám nejsem s to posoudit, jak moc je rozumnej, protože o osmitisícovkách vim pendrek, nikdy jsem tam nebyl), ale PROČ SE POD TO NEDOKÁŽEŠ PODEPSAT? Z prostředí, kdy se každej na každýho usmívá a pak nemá koule na to, říct mu do očí co si myslí, mi je fakt na blití.
žádnej z vás by tu normálku nedal a připadá mi že jste ani nikdy nebyli v horách když jste schopný plácat takový hovadiny, protože na hory žádný plánování nefunguje, jo a na tý 60 let starý normálce umřelo desítky lidí než jí Herman vylezl, tak že nic lehkýho to není....DÁT NANGA PARBAT JAKOUKOLIV CESTOU JE OBROVSKEJ VÝKON, a stěma dotacema z ČHS už jděte do háje....
To opravdu nedokážeš pochopit, že se tu nejedná o výkon jako takový, ale o okolnosti?
A s dotacema jít do háje nemůžeme. Peníze chybí na všechno možné a lidem nemá vadit, že si Hrubý a Holečkem odklepnou tolik peněz na akci, kterou pak ani nedají? Na webu ČHS je v dotacích uvedeno Expedice Nanga Parbat - podpora mladších členů týmu. Když si přečteš Holečkovo vyprávnění, tak v čem ta podpora mladších spočívala? V ukázkách porušování základních bezpečnostních pravidel? V ukázce špatné aklimatizace? V selhání logistiky? Celý článek se točí kolem toho, jak byl "Mára" skvělý. V pořádku, ať s pasuje třeba na boha. Ale na své výpravě a za své. Toto byla výprava s dotací ČHS, která měla dva cíle - podporu mladších horolezců a zdolání vrcholu Ruplskou stěnou. Podle mého názoru nebyl splněn cíl ani jeden. A tak mi prostě vadí, že místo toho, aby se vrátili s omluvou a veřejně rozebrali chyby, které vedly k jejich selhání, tak se tu Mára předvádí, jaký to byl úžasný výlet a jaký je to borec a ostatní ho za to téměř blahořečí. Se pak nedivím, že to v ČHS vypadá takto. Letos se vyhodilo skoro půl milionu zbytečně a aktéři jsou za to ještě oslavováni.
Roberte, omlouvám se za nepodepsání. V běžné konverzaci říkám své názory přímo a rozhodně nepatřím mezi ty, co se s úsměvem kamarádí a pak rýpou a pomlouvají. Ale na zdejší diskuzi opravdu nemám o neanonymní prezentaci zájem. Právě kvůli těm, které popisuješ. A podepisovat se smyšleným jménem také nechci. Až budu psát něco konkrétního, kde bude jméno důežité, podepíši se. Ale u obecných informací je jméno nedůležité. Dík za pochopení.
Kdo není úplně mimo musí uznat, že na tom co píšeš něco je. Protože za sebe musím napsat, že vylézt na NP, JEDNO JAK, je podle mě opravdu úctyhodný výkon. Hlavně od Hrubýho, stejně jako od těch anglánů .... jak jsem statisticky v té druhé polovině života, tak mě vždy potěší ukázka toho, co všechno se dá i v relativně pozdějším věku dokázat. To hluboký obdiv a respekt. Na druhou stranu podle toho co jsem se dočetl o loňském pokusu(včetně Márova videa), a toho co čtu tady a teď, tak šance na Rupál byla i letos zcela nepatrná, pokud vůbec nějaká, Hrubý to vzhledem k loňsku a svým zkušenostem musel vědět, a nevěřím, že Mára ne(loni věřím tomu, že nevěděli do čeho vlastně chtějí jít). Skutečný plán podle mě letos byl "zkusíme dát NP normálkou, což by mohlo/mělo vyjít, a kdyby se čistě nááááááhodou úplně vše dařilo nejméně na 100%, tak do toho Rupálu zkusíme nalézt a uvidíme co to udělá". To je postup, který plně chápu a přijde mi za daného složení výpravy maximálně rozumný. Jenže problém je, že před akcí to bylo prezentováno zcela jinak, což tedy za mě haluz.
Styl psaní neřeším, každému sedne něco, a financování raději neřeším vůbec ani nekomentuji, ale pocit nadšení vypadá jinak.
Srovnávat Mazeno ridge s normálkou moc nejde, ten přechod zkoušelo několik špičkových alpinistů a nikdo to předtím nedal. Před 15r. to Messner označil za jeden z posledních velkých problémů Hima.Je to strašně dlouhý s několika nezlezenými peaky nad 7 tis, ústup je problém a jediná výhoda je, že tam není tolik objektivního nebezpečí- laviny, pád šutrů...Takže angláni- mega výkon, o tom žádná. O tom, jestli Mára má na Rupál, kde skončily pokusy o alpský styl lezců jako Twight/ ten tam byl dvakrát a k vrcholu kousek.../ či Humar / ten se dostal do 6,5 / , to ví jen on sám nejlíp.Ale úmysl, že nejdřív dají normálku a pak Rupál, to byla od začátku opravdu blbost.
je pravda že lézt normálku a pak Rupál je doopravdy hodně silný kafe, uznávám, ale já nepochybuju o tom že kluci věřili tomu že to zvládnou... Máru osobně neznám ,ale podle toho co se o něm říká nebo třeba co psal Filip Šilhán ve své knížce nevěřím tomu že by vylezení Rupálu zařadil do programu expedice jenom proto aby dostal dotace...a to že dojde morál to je normální, já jednou vyrazil na severní stěnu Pik Lenina a nakonec jsem šel normálkou a ani to jsem nedal :D
Člověk se zkušenostma Hrubýho(8x8000!!!!) skutečně věřil tomu, že dá normálkou vrchol, pak pár piv v BC, a pak si švihne Rupál? Prostě při veškerý úctě kterou k jeho výkonosti mám, a to myslím zcela vážně!!!, je tohle už mimo jeho schopnosti. A jsem přesvědčen, že to věděl a ví, a Mára taky. A podobně si fakt nemyslím, že by Mára věřil tomu, že s Hrubým dá vrchol normálkou, a SÁM pak dá rupál. Mára na Rupál může mít, samozřejmě to nikdo neví, ale nikdy bych si nedovolil tvrdit že ne, ale sotva tímhle způsobem.
Prostě mi ta prezentace této akce přijde velmi nešťastná, a je to škoda, protože NP je vždy frajeřina.
Já myslím, že tam odjel Mára s tím, že si našlape sestup pro případný prvovýstup v příštím roce
a Zdeněk si jel vylézt další osmitisícovku. To je celkem logický, jen si nějak museli obhájit prachy.
Jsem pro, aby ČHS podporovalo velký prvovýstupy v horách, ale ať taky opravdu podpoří
mladý a nadějný a nepoužívá je jen jako zástěrku pro svoje expedice.
Co mě třeba sere je, že Svaz přestal podporovat
ostatní horský lezce a všechno se cpe do nějaký rezervy, která jde buď Zdeňkovi a Márovi na expedice, nebo si z ní ukrajuje i samotnej VV.
Prý alpský styl...prý od 6000m hrozné sněhové podmínky... Ať koukám na ty fotky jak chci,na špatné sněhové podmínky to nevypadá. A s alpským stylem to nemá taky nic společného. Ale blábolit jim o Rupálu šlo...
Ten sníh by možná mohla ilustrovat třeba tahle fotka:
http://mazenoridge.com/wp-content/ uploads/2012/07/ Rick-descending-Diamir-face-bySandy.jpg
(2 mezery; le to z těch stránek mazeno Ridge, co je tu na ně odkaz).
Pokud by byly tak špatné sněhové podmínky nad 6000m musel by jejich postup nahoru být zákonitě pomalejší než jak uvádějí. Možná doopravdy narazili na úseky, kde se bořili hodně, ale asi jich moc nebylo... Prostě za "katastrofálních sněhových podmínek" se tak rychle nedá postupovat.Oba prostě přehánějí.Pokud si přečtete o jiných expedicích na téhle cestě, postup Zdenka a Máry odpovídá co se týká rychlosti celkem normálním podmínkám, jaké měli i jiné expedice.
Blahopřeju k výstupu a hlavně návratu!!
Jnak fakt nechápu snušku kravin, které tady čtu!!
Mám pocit, že to fakt můžou napsat jenom lidi co jsou úplně mimo mísu!!
Kdo byl někdy nahoře, tak by takové blbosti nevypustil z klavesnice!!
Pepek
Hele, námořníku, přečti si ty diskuze znovu. Nikdo tu nesnižuje jejich výkon, ale řada lidí se pozastavuje nad tím, že se všude prsili plánovaným výstupem Rupálskou stěnou, na cestu získali mimořádné dotace a nakonec dali "jen" normálku a ještě z akce dotované ČHS píší o tom, jak neměli nic zajištěné, jak nebyli aklimatizováni a jak porušovali bezpečností pravidla jen proto, že jim to přišlo lepší. To ti přijde normální? Pokud ano, tak se omlouvám. Ale raději budu za prudiče v diskuzi, než za vola, který se nechá opít rohlíkem. Pokud jsi členem ČHS či daňovým poplatníkem, uvědom si, že na tu jejich expedici šly i tvé peníze (pokud se nepletu, byly to peníze z dodatečné dotace Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy).
S těma "penězma" (dotace) mi začínají vaše komentáře nějak vadit.
Kde se prosím vás dočtu, že dotaci dostali na Rupal?
Zatím jsem na horosvazu akorát vyčetl, že peníze dostali jako podporu mlaďoši na Nanga Parbat 2012... a o Rupalu jsem tam nenašel ani slovo.
Takže oni tam ještě půjdou, nebo to byla ta expedice, kde byl Holeček? Nebo to byla nějaká samostatná expedice? Pokud to byla ta expedice s Holečkem, tak píše Holeček o expedici, na které se podílel ČHS, nebo ne?
No a ted uz to tedy napisu i ja. Rupalskou jsem dal predloni a alpskym, ale nejak mne nenapadlo to psat na Lezce.cz a na zadnyho Horolezce.cz jsem nenarazil, tak ted mrkam na drat jak to vlastne je. Btw. bylo to easy...
Me by zajimalo, jestli ten anonym, co tady neustale znova a znova plive siru na Maru&spol., ma k tomu pohnutky ciste moralni nebo mu Mara nekdy slapnul na kuri voko. Nebo je nastvanej, ze treba nedostal dotace on?
Tak nejak si myslim, ze to nebude nekdo uplne neznamej z davu :)
Myslim, ze kdyby si kluci z lezce dali praci, ukazalo by se, ze anonym plivajici nejen v teto diskusi ma shodne IP s radou prispevku podepsanych, ale bohuzel ani to nic nedokazuje. Takze lze usuzovat pouze podle stylu vyjadrovani a argumentu.
Radek
Zejména když na jednu IP jede třeba celá firma a může za ní být x lidí. Ale je zajímavé, že řešíte KDO píše místo toho CO píše. Přeci není nic jednoduššího, že z něj udělat pitomce tak, že mu ty jeho argumenty vyvrátíte a ukážete, že je to všechno jinak. Tak do toho, ukaž mu, že je mimo a že nemá pravdu.
Jestli on není problém v tom, že se to mele kolem dokola, protože se nikdo neobtěžoval na to dosud odpovědět nebo to vysvětlit. Jak je vidět, je to zde a od ČHS standardní postup. Nevěnovat se tomu, nechat to vyhnít, ono se na to za pár dní zapomene. Bohužel, ono to tak opravdu funguje. A když dotyční nedají pokoj, obviní se z nekalých zájmů a závisti a jede se dál.
Klidne at si na jednu IP adresu jede cela firma. V beznych firmach se nevyskytuje mnoho zamestnancu, kteri maji nutkani vyjadrovat s k Nanga Parbatu a situaci v CHS. Jde hlavne o voditko, jestli ten nepodepsanej anonym je jenom jeden nebo jich je vic a nebo to je nekdo podepsanej. Mel bych i tip, kdo by to mohl byt.
Jen technická poznámka: Jako "jedna IP adresa" se často jeví nejen celá firma (a to občas sakra velká), ale i třeba celá komunitní síť, takže třeba celé sídliště. Zároveň, pokud budu chtít, tak sem během šesti minut zcela lehce napíšu ze tří různých IP adres, a nezvednu se přitom od jednoho a téhož počítače. Takže soudy podle IP mají vypovídací hodnotu čistá nula.
Jinak o tom, že mně osobně nepodepsaný komentáře nevoní, už tady řeč byla.
Problém je v tom, že v internetových diskusích obecně (nejen na lezci) bývají nepodepsané příspěvky či s evidentně neexistujícím jménem nejzajmavější. Jasně, člověk se musí prohrabat tím balatem, ale...
"Marek Holeček - Nanga Parbat Kinshoferovou cestou, se Zdeňkem Hrubým o Nanga Parbat: Po dvou pokusech o prvovýstup Rupalskou stěnou už ví, jakou přesně zvolit strategii aklimatizace apod. a příští rok tedy znovu. Asi ale už s jiným parťákem, Zdeněk Hrubý si na stěnu nevěří."
Oběma akterů gratuluju, byť "jen" k normálce na NP.
V komentářích se ozývá nesouhlas s údajně účelovou propagací jejich expedic na NP. Ano, také si myslím, že
není zrovna košér.
Chtě bych ale dodat, že kromě lezení, Mára také dokáže využít ve svůj prospěch jednu z lidských vlastností, kterou já osobně strašně nesnáším a kterou jsou zasaženy i vztahy mezi lidmi v ČHS. A to je patolízalství. Tzn. ochotu některých lidí lézt druhým do prdele v očekávání, že z jejich úspěchu budou mít také nějaké výhody (a často je mají). A také chamtivost, urvat si ze společného co nejvíc pro sebe.
A Mára dokáže tyto vlastnosti druhých lidí mistrně využít ve svůj prospěch, a díky nim tak získat peníze na svoje expedice.
Takže, já osobně bych spíš zaměřil výtky na tyto patolízaly a chamtivce, než na Máru.
Pánové, tvrdím, že jste vedle. Ať je Rebel jakej chce, tak si neumím představit, že zrovna on by se nepodepsal. Právě naopak. Ten je schopnej nahlas a veřejně říct cokoliv, a to v situaci, kdy by kdokoliv jinej, včetně mne, diplomaticky držel hubu. /Kromě toho by vedle něj musel sedět někdo, kdo by mu dělal jazykového korektora; koukněte se, jak normálně píše ;)))/
To zase jen jako technická poznámka :) /Sám fakt netušim, kdo to je a je mi to teda v zásadě docela ukradený./
Souhlas. Ale: anonymní příspěvky maj hlavu a patu, jsou vytrvalý a úporný jak čtvrtodenní zimnice, jedná se asi o insajdra, nadávaj na hospodaření v ČHS a na Zobanův náznak reagujou podrážděně, avšak taky náznakem.
nikdy bych se nechtěl potkat ve skalách, nebo na horách s lidma...co píšou na lezce takový sračky, jako se píšou tady....neuvěřitelný.....jste mrzáci,co sedí u kompu a buzerujou.....výbornej výkon Máro!!!!!!!!!!!
Já bych zase nikdy nechtěl potkat Tebe. Věci je potřeba vidět v určitym kontextu, to že se někdo vysápal na nějakej kopec ještě zas tolik neznamená...
Obvinění co tady padla jsou celkem závažná hlavně proto, že to nejsou jen nějaký výkřiky zakomplexovaných nazdárků, ale mají sakra hlavu a patu. Je cosi shnilého v ČHS.. Pokud je Mára fakt takovej chlapák, tak určitě vystoupí a pokusí se nejasnosti vysvětlit!
kecy, kecy, kecy..máš stejnou možnost jako p. Holeček. Tak začni trénovat, naplánuj expedici, požádej o příspěvek, sežen si sponzory.....a přestan se chovat jako starej dědek, kterej je nasranej na svůj život a obvinuje z toho ostatní, že mu to nevyšlo
Chlapi ... jak to jenom říct. Po n-tý opakuju, že nepodepsaný příspěvky se mi nelíbí; a to, že se objevujou, svědčí o něčem obecně nedobrým. Ale to, co píšete, bohužel ve svým důsledku znamená, že je vám vlastně jedno, jak kdo přišel k penězům (a každej že to může zkusit stejně); a když se někdo zajímá o to, jak se se SPOLEČNEJMA penězma hospodaří, tak řeší blbosti. No jo. Pak se ovšem nelze divit, že to v téhle zemi vypadá tak, jak to vypadá - to jest, že masová zlodějna se stala v zásadě politickou normou; tenhle přístup k tomu totiž přesně vede.
Pozor, teď nechci říct, že Mára nebo Zdeněk by měli bejt označený za zloděje; o té věci se tu zatím jen mluví a nic se neví, třeba je to celý úplně v pořádku.
P.S. Osobně se domnívám, že přinejmenším Zdeněk ten stotisícový příspěvek pro sebe při jeho zázemí opravdu nepotřeboval a nemyslím, že by si z něj něco vzal. Ale to je jen moje dojmologie. (A jakožto nečlen ČHS nemám nárok do toho víc rejpat.)
Nic proti, ale trochu podléháš emocím ze současné společenské situace. Na druhé straně ti rozumím a při příštím posuzení žádosti o příspěvek na výstup, by to mělo být "zohledněno" a dostanou přednost lepší, kteří to co řeknou tak vylezou.
Tak ono je to dle postů zde trochu jinak, protože ty peníze prý byly nějaký grant mládeže...ne na Rupál...ale buď jsem úplný jouda(což je klidně možné), nebo stránky ČHS jsou opravdu tak nepřehledný chlív jakým se mi jeví. Jediné granty pro mládež, co jsem našel, jsou tyto http://www.horosvaz.cz/res/data/046/009180.pdf a tam o Nanga nic není.
Lituji toho pána co se neumí podepsat.
Zato kopat kolem sebe, pomlouvat ....!
Fakt je dobrej!
A co toho už asi velezl! To by jsme fakt čuměli
Škoda, že svou identitu nemůže odhalit?!
No, třeba se dočkáme??
To bude pecka!!
Pepek
Lituji toho pána co se neumí podepsat.
Zato kopat kolem sebe, pomlouvat ....!
Fakt je dobrej!
A co toho už asi velezl! To by jsme fakt čuměli
Škoda, že svou identitu nemůže odhalit?!
No, třeba se dočkáme??
To bude pecka!!
Pepek
všichni mají stejnou startovací čáru. když máte plnou hubu keců, tak ukažte Márovi, že to umíte líp než on a že to dělá blbě. Kdo nikdy nestál na kopci pod vrcholem a netřepala se mu prdel, tak asi nemá právo kritizovat. Zajeďte si na Glockner, třeba Pallaviciniho a ukažte jak ste hustý. Pak si řekněte, že Nanga je mnohonásobně náročnější a když se posere počasí tak dolů do bezpečí to je tři dny. ani z toho Pallaviciniho neutečete při změně počasí. Předloni jsem tam visel na jednom fleku 8 hodin, než se zlepšilo počásko a to jsem byl "jenom" 3500 m vysoko. Byl jsem posranej v blbejch alpách. co tepeve nanga.
kritici teoretici co nikdy nezkusili praxi budou na netu vždycky a jak řekl klasik: jedno jestli v dobrém nebo ve zlém, hlavně že se o mně mluví.
Takže tyhle diskuze říkají jednu věc: Mára je slavnej a pokud se mu někdo neumí vyrovnat, tak aspoň snižuje jeho výkony. A vy ostatní, co plácáte pič*viny, jste nuly, a hrozně vás to sere. Máro jeb na ně, jeď si svoje štýlo, jsi dobrej a s tím souvisí, že tě někdo bude obdivovat, jiný budeš srát, přece jen se mluví o tobě a ne o nich :P
Jsi normální? Četl jsi příspěvky výše dobře? Nikdo tu nezlehčuje Holečkovy výkony, ale lidi se pozastavují nad tím, že předem byla avizována akce jiná a na ní byla dotace od ČHS. A nakonec se za tu dotaci šlo něco jiného. Takže dávej pozor a zkus pochopit, o čem je řeč. Nikdo tu nekritizuje Holečka za jeho výkon. Jinými slovy - výstup parádní, plánovaná akce ale totální fiasko. Ona je to možné maličkost a hra se slovy, ale krásně to dokazuje, jak tu někteří kálí na hlavy ostatním.
neurážej! taky do tebe nekéruju.
přečti si od začátku články, kde se píše, že světové horolezectví je jinde, že Márovy výkony jdou dolů, že Nanga normálkou není nic moc, že si honí triko podprůměrným výkonem....
takže odpověď je: ano, jsem normální...
a sežeňte si prachy a nemusíte závidět.
je vidět, že jste nikdy nestáli čelem k extrému, když tvrdíte, že měl za každou cenu lézt Rupál, když na to dostal dotaci. jo a když to nedal, tak vlastně je sráč. sráči jste vy ostatní, jděte na Rupál a ukažte jak jste hustý, do tý doby jste jen velké huby a jak jsem řekl, jste nuly a hrozně vás to sere tak aspoň snižjete jiné na netu, anonymita je krásná. :D
Ty musíš mít těžký život. Na druhou stranu, docela dobře ho ulehčuješ ostatním, nemusí se starat, že bys někdy o tom, co dělají, přemýšlel, takže si mohou beze strachu dělat co chtějí. No když ti to neva, tak proč ne :-)
Registrace
Metodika
lezec.cz
Zářivá je Nahá hora,
GPS a mapové aplikace