Lezec - Zpravodaj

který do buletinu HORY číslo 16 z prosince 1982 napsali Stanislav Vaněk, Petr Brzák, Jiří Skandera.
Tato část pojednává o historii cesty, která se tragicky zapsala do historie československého horolezectví.
Za významnou technickou pomoc (scan a OCR) děkuji Janu Řasovi.

Ideální direttissima

Mezi první útočníky na severní stěnu Eigeru patří Mnichované Max Sedlmayr a Karl Mehringer. Již tehdy označili směr ideální direttissimy. Svůj výstup začali 21. srpna 1935 ve dvě ráno; postupují velmi rychle a pozorovatelé věří v úspěch. Díváme-li se však nyní na jejich zažloutlé fotografie a vidíme, jak byli vybaveni, jistě by se našel někdo, kdo by použil termínu sebevražda. Večer mají za sebou osm set metrů vedených v jedinečné linii a bivakují na polici pod prvním výšvihem. Dalšího dne zpomalují tempo a bivakují na uzounké plošině. Třetí den rychlost ještě více vázne, ohrožují je kamenné a ledové laviny a dostávají se jen pod malý převis na konci 2. ledového pole. Příští den se zhoršilo počasí, sníh zasypává stěnu. Vichřice trvá i další den. Mehringer a Sedlmayr jsou ukryti v mlhách a nikdo neví, co se stalo. Pátého dne (počítali se šestidenní akcí) při chvilkovém vyjasnění pozorovatel u silného dalekohledu volá: "Vidím je. Lezou dál!" Skutečnost pro všechny nepochopitelnou vysvětluje místní horský vůdce: "Je více než jisté, že by sestupující družstvo bylo strženo sněhovými a ledovými lavinami." Stěna se definitivně ukryla do svého věčného závoje. Do Kleine Scheidegg přijeli kamarádi, mezi nimi i Sedlmayrův bratr Heinrich: "Chtěli jsme připravit záchrannou akci, ale nebylo to možné, nedalo se do stěny nalézt, podmínky byly strašné." Až za půl čtvrtého týdne slavný německý pilot Ernst Udet s grindelwaldským horským vůdcem Fritzem Steurim při letu dvacet metrů od stěny uviděli Mehrnigera - sedí zmrzlý po kolena zakryt sněhem, v posledním bivaku na Žehličce. Toto místo se od té doby nazývá Bivak smrti - Todesbiwak. První průstupci zde objevili dvě skoby těchto dvou odvážlivců. Mehringerovo tělo bylo nalezeno o rok později u paty stěny. Sedlmayra však Eiger dodnes nevydal.

Další bezvýsledné pokusy v tomto směru byly učiněny až o mnoho let později, v roce 1962 Poláky Momatiukem a Mostawskim, Piussim a Harlinem s druhy roku 1964.

Od roku 1976 se snahy o vyřešení tohoto hlavolamu staly českou doménou, organizovanou Samem Pechoušem.

Po jednačtyřiceti letech od dobrodužství Sedlmayra a Mehringera přijíždí skupina Pražáků - Sam Pechouš, Karel Procházka, Fery Půlpán a Venca Zajíc - Bobr. Mají s sebou 120 kg potravin a materiálu, dva útočné stany, 85 karabin, 120 skob, 400 metrů lan, 2 plynové vařiče, hamaky. Potraviny mají rozděleny do 17 jednodenních balíčků. Ohlas švýcarského tisku používá termín tým specialistů v kontrastu s označením Sedlmayra a Mehringera jako dvou individualistů. Data tohoto snažení jsou: 4. - 6. a 10. až 17. března 1976, maximální výška - 2. pás skal. Výsledek: Při kopání bivaku na stejném místě jako Sedlmayer a Mehringer poprvé před lety našel Venca Zajíc plechovou cigaretovou krabičku s vybledlým lístkem: "Biwackplatz am 21. 8. 35. Max Sedlmajr, Karl Mehringer. München, H.T.G. Sekt. Oberland." (H.T.G. značí "Hochtouristengruppe").

Text zčitelnila infrafotografie kriminální technické služby kantonální bernské policie. Z chybného pravopisu slova Biwakplatz a jména Sedlmayra lze usuzovat, že poslední pozdrav zanechal Mehringer.

Bezpečně postupující družstvo dokázalo ze stěny ustoupit. Po slanění Bobr kamarádům řekl: "Vedle plechové krabičky ležel v ledu kus svetru, ale protože jsem se obával, abych nenašel kostru Sedlmayra, nehrabal jsem dál...".

6. března 1977 nastupuje do stěny opět čs. družstvo: Jirka Pechouš, Leopold Pálenícek, František Půlpán a Karel Procházka. Poměrně rychle postupují po Prvním pilíři. Překonávají 1. práh a 8. 3. dosahuje dvojka Pechouš - Páleníček horního okraje 1. ledového pole. Nastává změna počasí a postup se zpomaluje. 18. 3. jsou Pechouš - Půlpán u horního okraje 3. ledového pole pod vrcholovou stěnou. Zde vybudovali další tábor a zásobili ho všemi prostředky pro nápor na vrcholovou stěnu. Počasí ve výrazně zhoršilo a rozpoutala se silná vichřice. Jirka Pechouš, až nerad, dává příkaz k sestupu, který byl v těchto podmínkách velice obtížný.

Po organizačních změnách, které se týkaly formy výstupu, stanulo družstvo opět pod vedením ing. Jiřího Pechouše ve složení Viktor Jarolín, Jiří Slégl, Heint Skopec, Dieter Smejkal a MUDr. Petr Jirko dne 5. března 1978 pod severní stěnou Eigeru. Výprava se uskutečnila v rámci sportovního plánu HS MV ČSTV v Praze. Nad tímto sportovním záměrem převzal patronát SKLO-UNION Teplice, koncernový podnik OBAS, který velice pomohl organizačně výpravu realizovat.

Na základě zkušeností z předcházejících pokusů československých horolezců byla taktika výstupu přepracována na provedení výstupu expedičním způsobem. Oba předchozí pokusy byly prováděny alpským stylem, rychlým náporem dvou dvoučlenných družstev, bez nadbytečné váhy výstroje a ústroje. Vzhledem k častým klimatickým změnám v této oblasti Alp, kde změna počasí silně ovlivňuje pobyt horolezců ve stěně a snižuje pravděpodobnost bezúhonného návratu, byla zvolena taktika postupových táborů s dostatečným vybavením a zafixováním ústupové cesty. Předpokládaná doba výstupu byla odhadnuta na 35 dnů.

7. března byl výstup zahájen transportem 400kg výstroje, výzbroje a potravin pod úpatí Prvého pilíře. Samotné lezení započalo 10. března vpravo od Prvého pilíře. Několik dní před nástupem čs. družstva se o stěnu tímto směrem pokouší francouzský horolezec. Po několika dnech musel od sólo výstupu upustit, protože si uvědomil nemožnost svého počínání. Čs. horolezci poskytli vyčerpanému horolezci pomoc. 17. března nastal značný zlom počasí a Jirka Pechouš rozhodl ustoupit. Lékař výpravy MUDr. Jirko onemocněl zápalem plic a dalšího výstupu se nemohl již zúčastnit. Stěna byla pokryta velkým množstvím sněhu a jen s velkými obtížemi se podařilo 29. března dostat pod 1. práh a pokračovat v jeho slézání. 4. dubna zahajují transport materiálu k úpatí 2. prahu. 8. - 9. dubna překonává dvojice Jarolím - Šlégl 2. práh. 10. - 11. 4. pro špatné počasí museli postup pozastavit a až 12. 4. mohli pokračovat traverzem 2. ledového pole pod strmý výšvih a jeho překonáním pak vystoupit na nejvyšší výběžek ledového pole ve směru ideální direttissimy, tj. do míst dosažených v minulém roce. Až do 17. dubna, vzhledem k nepříznivému počasí, doplňovali zásoby v tomto táboře. Výstup byl znovu započat 18. 4. velmi obtížnou spárou a těžkým terénem i výše (V+, A1 - A2). Pomalu se přibližovali k Zentralbandu, kam vystupují 24. dubna. Smejkal počal pocitovat omrzliny na nohou. Přivolaný vrtulník SRFW jej snáší dolů. 27. 4. vystupuje družstvo Pechouš - Šlégl do Mouchy, kterou vystupují téměř až pod vrcholový pilířek. Vlevo je zřetelně vidět lano od amerického výstupu. (Moucha je pro obě cesty společná.) Jirka Pechouš odhaduje další obtíže na III. Dle jeho slov mohli ještě téhož dne dosáhnout vrcholu, ale vracejí se zpět do "tábora" na Zentralbandu. Bylo ještě nutné vybudovat poslední základnu na Mouše, zásobit ji nejnutnějším pro průstup celého družstva na vrchol. Vzhledem k tomu, že další výstup byl již zřejmý, bylo rozhodnuto zrušit fixní lana, která byla natažena až k větrací štole zubačky. 28. dubna je špatné počasí, a tak setrvávají ve stanu. Druhý den, při částečném vyjasnění, vystupuje dvojice Pechouš - Šlégl do Mouchy vybudovat poslední tábor. Dvojice Jarolím - Skopec sestupuje a likviduje fixy. Balí nejnutnější potřeby a postupují za prvním družstvem. Mouchy dosahují v odpoledních hodinách.

Dva ruksaky a přetržené fixní lano jsou němými svědky tragedie. Jirka Pechouš a Jirka Šlégl se zřítili do severní stěny Eigeru.

Dvojice Jarolím a Skopec jednají rychle. Volají a hledají kamarády, spouštějí lana a slaňují vrcholovou stěnou s nadějí, že pohřešovaní někde uvízli v rozeklaných srázech nad Zentralband. Večer dosahují jeskyně vybudované pod vrcholovou stěnou, kde přečkávají dva dny velice špatného počasí. Pak se rozhodují pro sestup a při částečném vyjasnění slaňují celou stěnou. 2. května v Kleine Scheideggu oznamují tragedii. Posléze se dovídají, že oba postižení se zřítili směrem do Pavouka, tzn. do druhé části stěny a nemohli nikde uvíznout, jejich pád se zakončil až na úpatí stěny.

Příčinu nehody se již nikdy nikdo nedoví. Smutným faktem zůstává, že severní stěna Eigeru si vyžádala první československé horolezce prakticky těsně před vyřešením jednoho z posledních alpských problémů.

Co řekli o výstupu
Jiří Skandera, předseda VHS MV ČSTV v Praze: Ideální direttissima severní stěnou Eigeru se stala Jirkovou záležitostí, i když jsme ji připravovali spolu, vlastně již od prvního pokusu v roce 1976. Mnohdy jsem žasl nad tím, jak pečlivě chystal osnovu výstupu a teď, po konfrontaci plánované a vylezené cesty, mohu říci, že veškeré předpoklady a úvahy o výstupu byly naprosto správné. Předcházelo tomu pochopitelně obsáhlé studium literatury ať od Američanů, Japonců, Francouzů a i úvah experta přes Eiger, Toni Hiebelera. Zapojili jsme do přípravy i mého tchána, doc. dr. Josefa Voráčka, který rám překládal stohy Alpinisraů, Mountainů a pasáží z různých knih, kde byl popisován Eiger od svých překonavatelů.

Shodli jsme se na tom, že zimní průstup ideální direttissimou nelze uskutečnit jinak než způsobem expedičním. Potvrzením toho je fakt, že tento způsob zvolili jak Američané, tak i Japonci, kteří si to ještě navíc ulehčili tak, že materiál potřebný pro výstup si dopravili do stěny zubačkou. To se našim horolezcům nepodařilo. Správa zubačky vydala přísný zákaz jakéhokoliv využití objektů umístěných v masivu Eigeru. Jirka nám o tom řekl: "Označuji to za nesportovní, i když je snaha o to, aby účastníci výstupu se vystavovali co nejmenšímu objektivnímu nebezpečí stěny".

Cíl výpravy považuji za splněný. Cesta, jejíž směr byl vytyčen v roce 1935, je otevřena. Zbývá otázka, jak daleko se tragicky zahynuvší družstvo dostalo. Některé agentury uváděly, že jeden byl viděn 29. dubna na vrcholu. To je pochopitelně polemické, ale není to vyloučeno.

Viktor Jarolím, účastník výpravy: Po šoku, který jsem absolvoval při pohledu na přetržené fixní lano, jsem si prohlížel terén nade mnou. Hřebínek, který protíná Mouchu a na kterém byly zřetelné stopy Jirky Pechouše a Jirky Šlégla, vedl k poslední části stěny pod vrcholovým sněhem. Je to pilíř, který mi připomínal naši Volovku a k jeho slezeni jsou nutné maximálně tři délky. Pak se začalo šeřit, takže jsem si nemohl pilíř prohlédnout důkladně, zda tam nevisí nějaký fix. Nevylučuji, že kluci byli strženi při sestupu nějakým ledovým blokem. Měli jsme sraz pod Mouchou, kde nám měli pomoci ještě s posledními ranci. Času měli dost, protože nám to likvidování fixů trvalo skoro celý den. Proč jsme potom sestoupili, to vlastně pořádně nevím. Měli jsme první pocit, že musíme klukům nějak pomoci, kdyby se zachytili ve stěně k nám, Zentralbandu. Ve stěně byla spousta komínů a věžiček, což nás vedlo k tomu rozhodnutí. Tady u stolu, když o tom mluvíme, tak vím, že jsme asi sestoupit neměli. Ale kdoví. Tím, že kluci spadli do Pavouka, je zřejmé, že byli strženi nad Mouchou, jinak si to nedovedu vysvětlit. Přetržený fix byla osmdesátka a ta bohatě zafixovala Mouchu a kus pilíře.

Alois Dědič, člen házenkářského týmu: Byli jsme na zájezdu s naším házenkářským oddílem Viktorie Žižkov ve Švýcarsku. 29. dubna jsme se jeli podívat do hor a byli jsme pod Eigerem. Domorodci nám řekli, že ve stěně je československé družstvo a viděli jsme, jak hodně lidí se dívá do stěny, protože byla dobrá viditelnost. Dívali jsme se s Dr. Pavlíkem asi v 10,30 a viděli jsme, jak naši horolezci jsou v šedém pod vrcholovým bílým pásem. Pak jsme se dívali asi ve 12,30 a viděli jsme, jak přelézají ze šedého na bílý sněhový pás. Potom jsme odjeli do ubytovny. Z novin jsme se dozvěděli, že dva naši horolezci se zřítili s ledovým blokem a že jeden byl viděn na vrcholu.

MUDr. Petr Jirko, lékař výpravy: Co k tomu mám říci? Cesta Jirky Pechouše je prakticky vylezena. Téměř všude visí fixní lana. Zbývalo asi 200 m lezeckého naprosto nenáročného terénu. Jestli kluci dosáhli vrcholu, to zatím nikdo oficiálně nedokázal. Naši následovníci však mají cestu připravenu. Bylo by správné, kdybychom příští rok přijeli znovu Samovu cestu dokončit. Ale já mám o tom pochybnosti. Bude scházet jeho řídící hlava, jeho organizační práce.

A já sám jsem se už dva roky rozhodoval, že skončím s alpinismem. Jel jsem jen proto, že mě Sam chtěl s sebou mít. A ztráta jednoho z mých nejlepších kamarádů mé rozhodnutí dovršila. A tak prosím o to, aby se po vylezení této direttissimy nezapomělo na zásluhy, které o výstup měl. Bojoval s Eigerem celkem čtyřikrát. Přesto pro něj Eiger nebyl nikdy nepřítel - jen soupeř. A já mám pocit, že jeho poslední utkání skončilo přinejmenším nerozhodně.

Dalším listem v historii ideální direttissimy je pokus Poláků (Bogdan Strzelski, Jerzy Zajac, Zbigniew Dudrak, Tadeusz Preyzner) ve dnech 9. až 16. února 1980. Dostali se do prvního prahu, ale tempo neodpovídalo zásobám potravin a časovému rozpočtu. Proto ze stěny ustoupili.

Díváme-li se do severní stěny od západu, nemůže si chtivé oko nevšimnout markantního pilíře z barevných skal, který končí asi ve dvou třetinách stěny v západním hřebeni. Již v roce 1973 licituje Toni Hiebeler zářezem, jež svírá jeho levá část s pravou částí stěny: "Osmisetmetrový zářez v západní polovině nabízí jistě zajímavé lezení v dobré skále ... málo padajího kamení, žádný led, rychlý návrat, lehký sestup."

Chtivých očí je mnoho a dnes již zde nevede jen jedna cesta ...

Ještě než bude zveřejněn deník zmíněné expedice, což bude pátá (plus šestá?) část článku, mám pro příště připravenu vsuvku. Malý exkurs do materiálového vybavení československých lezců té doby.

Nostalgie 5

Eiger (4.díl)

Komentáře