Začínal jsem doma ve Zvoleně, z her pod skalami, popolézáním po dvojkových cestách. Byli jsme sportovní rodina. Nejstarší bratr Ivan cyklista – juniorský mistr, druhý bratr Petr - všestranně nadaný gymnasta. Když později začal lézt, velmi jsem ho obdivoval.
A pak jsem s kamarádem jako čtrnáctiletý vylezl úplně šílený trojkový komín, samozřejmě bez lana, bez jakéhokoliv jištění a nadšeně se Petrovi hned pochlubil... no, místo pochvaly přišel lepanec za ucho. Cítil jsem se ukřivděný a tak jsem mu řekl, ať mě to tedy naučí pořádně. On tehdy lezl s bratrem mého kamaráda a nějaké základy mi dal. Ale moc jsme toho spolu nenalezli, protože bratr odešel na vysokou školu do Žiliny. Přes prázdniny jsme stihli nějaké nové cesty na Kalamárce. Ale nejdůležitější byl můj první zájezd do Tater v září 1968. Vylezli jsme Štaflovku na Volí věž a hřebenem na Žabího koně. Bylo to na jeden den na otočku ze Zvolena na motorce. Cestou domů jsem pospával na zadním sedadle a bráška stále kontroloval, zda mě ještě neztratil...Těžší cesty jsme ještě s bratrem vylezli v létě 1969, např. Cagašíka na Žlutou stěnu nebo Eštok – Janiga na Volí věž, to byla tehdy celkem extrémní cesta.
Začiatky na Melichovej skale, 1968
Mé první lano bylo konopné. Neudrželo (by) téměř nic, ale my jsme na něm lezli rádi.
Pravdou je, že jsme začínali a postupovali velmi pomalu. Ne jako dnešní talenti, kteří jsou schopní po třech měsících lezení na umělé stěně lézt tamtéž osmičky. My jsme se od trojky, čtyřky, k pětce, šestce propracovávali tři roky. Ale dalo nám to hodně.
Pozdější, už lehce vážnější, lezení nastalo na Kalamárce. A potom přišel průser, kterým se všechno tak trošku zaseklo. V sedmdesátém roce můj bratr Petr zahynul v lavině v Nízkých Tatrách. Doma nastala složitá situace, jen promluvit o horách nebylo vůbec dobré. Téměř dva roky jsem lezl pouze na skalkách.
V sedmdesátémprvním jsem odešel do Bratislavy na vysokou školu a rodiče pozvolna přivykali, že i já zůstanu horám nablízku. Stal jsem se členem TJ Lokomotiva. Dobrá parta, spousta vydařených společných akcí, nový parťák Andrej Belica, mladý, ale velký talent.
V sedmdesátémdruhém byly první těžší cesty v Tatrách, v sedmdesátémtřetím prvním výlez na Marmoládu.
Prvý raz na Marmolade, 1973
Marmolada, Ryba, 1981
1981 s Jindrom Šustrom po vylezení Ryby
Marmolada, Ryba, 1991
Marmolada, Via Gorbi, 1991
Marmolada, Via Edita 2006
S mou ženou Editkou jsme se potkali v době studia na vysoké škole na schůzi horolezeckého oddílu.
„No, takových tu už bylo!“ měl jsem ji prý přivítat, ale ona si řekla: "Počkej, já ti ukážu, taková tu ještě nebyla!“
Je to tak, Editka lezla velmi dobře a nejen se mnou. Mám na naše začátky moc pěkné vzpomínky. Náchodská chata v Adršpachu. O půl čtvrté ráno jsme vstali a šli lézt...
Naše společné lezení bylo poznamenané tím, že já už v té době jsem byl částečně i sportovním funkcionářem, takže nikdy to nebylo jen samotné lezení, ale každý větší výjezd byl spojený
s oddílem, přednáškami...
Členem reprezentace jsem byl jen v letech 1976-77. V dalším roce jsem dostal nabídku od Ivana Dieška, byl to v těch letech rozhodující člověk pro rozvoj a organizaci lezení, předseda slovenského horolezeckého svazu a on chtěl, abych dělal předsedu trenérské rady. Přijal jsem a oficiálně přestal být členem reprezentačního družstva, ale jezdil jsem s nimi stále. Jen už v jiné pozici. Na mé možnosti lezení to však žádný vliv nemělo.
1976 V Hemmingovi pri 1. zimnom preleze
Petit Dru, zima 1976
Velmi brzy jsem zjistil, že nejsem stavěný na šlapání do osmitisícových kopců, né že bych nesnášel výšky – byl jsem v roce 1977 i na Pamíru, myslím, že to byl dobrý prvovýstup v alpském stylu na Maršála Žukova, ale už tam se ukázalo, že devět dní šlapání a lezení s těžkými batohy, poslední tři dny víceméně bez jídla a k pití jen přibarvená voda, je pro mě těžko snesitelné. Při cestě zpět už jsem měl problém s překročením kdejakého kamene. Nejsem typ Radka Jaroše či Petra Hámora, to je prostě dané geneticky, s tím nic neuděláš. Není to má parketa i z důvodu priority lezení, při těchto akcích čistého lezení zase tolik není. Cíle si vybírám lezecké. I když jsem se po mé 50-ce vrátil do vyšších hor v Indii a Karakoramu, vybírali jsme si čistě lezecké problémy. Šlapání s bágly akorát pod stěnu.
1978 Piz Badile, prvovýstup Biele pásy so Standom Šilhánom
K vývoji horolezectví se stavím rozumně.
Každý horolezec ctí v lezení svobodu, jakmile má něco předepsané, už podvědomě se tomu brání. To je pro mě na horolezectví podstatná věc, že nejsme sportem s přesně stanovenými pravidly, ale řídíme se horolezeckou etikou, kterou si sami vytváříme. V rámci jejího dodržování se můžeme svobodně rozhodovat, ale zároveň jednat zodpovědně. Je úplně jasné, že extrémní porušování etiky je nepřípustné. Nikoho dnes nenapadne lézt po skobách na písku anebo po metru vynýtovat klasickou cestu někde v horách. Ale kde přesně je ta hranice, co se může a co ne, nemáme určené. To proste ukazuje konkrétní lezecká praxe, ale i třeba dnešní diskuse na internetu, které však netřeba brát až tak vážně. Nikdo nemá stoprocentní pravdu ani patent na rozum. S vývojem horolezectví se mění i etika, ne v principu, ale v detailech, co je a co není přípustné. Typickým příkladem je problematika používání magnézia.
Pokud by dnes někdo vytáhl mé staré články ohledně magnezia a přímo mě s nimi konfrontoval, měl by dílem navrch, ale já bych se necítil provinilý. Vše, co jsem kdy o magnéziu napsal, v podstatě platí. Když bych přestal lézt, mohl bych tvrdit, že jen tak, jak jsme to dělali my před desítkami let, je to správné a skutečně hodnotné. Ale já jsem lézt nepřestal, sportovní lezení má velmi blízko k přímé konfrontaci výkonů jako je to při jiných sportech, k tomu třeba stejné podmínky a ty magnézium částečně zaručuje. Ale celé magnézium je tak trochu problém našich zeměpisných šířek a problémy dnešní horolezecké etiky jsou někde jinde.
Pieskovcové lezenie 1978
Podívejme se například na Waltera Bonattiho, příklad horolezecké etiky a zásadovosti. Ale bylo to též relativní. Říci si, že jen ty a ty horolezecké pomůcky jsou přípustné, jen takový a takový styl lezení je akceptovatelný a přísně to dodržovat celý život je obdivuhodné a zásadové. . Zároveň konzervativní a odmítající vývoj jak budoucí tak i předcházející. Bonattiho hlavní zásadou bylo, že nikdy nepoužil vrtaný nýt. Uznával jen skoby, se kterými ale lezl i technicky, přestože desítky roků předtím lezl Preuss volně a beze skob. Bonatti nepoužil nýt tehdy, když byla spára širší jak jeho dřevěné klíny. Ale takovéto spáry se už dávno předtím lezly na pískách volně. Chci tím jen poukázat na tu relativnost takovýchto Bonattiovských omezení, které přestanou akceptovat vývoj. A právě Bonattim odmítané nýty posunuly vývoj horolezectví dopředu. Problémem tedy nejsou samotné nýty, ale způsob jejich použití. Bonatti se uzavřel přísně do svých zásad a nic jiného neuznával, vše, co dělali lezci později, bylo zlé. Neztotožňuji se s takovými postoji, v tomto mi je mnohem bližší Richard Cassin, který rozuměl mladé lezecké generaci právě proto, že nikdy nepřestal s mladými lézt. Je to stejné jako dnes. Kdo přestane lézt, přestane rozumět vývoji, nenaučí se ho akceptovat i v dobrém slova smyslu. I my jsem dělali hlouposti, i my jsme zkoušeli nemožné. Dnešní mladí extrémní lezci také. Je to stejné. Netřeba sa bát o budoucnost lezení a horolezectví.
Stejně jako tradice je třeba ctít i vývoj.
Škótsko 1994
Korzika 1995
Čím mě limituje předsednictví Jamesu, v čem tančím na hraně? To je relativně těžká otázka. Vlastně nic zásadního. Jako (každý) předseda Jamesu něco můžu a něco ne. Jasně, že jsou dané mantinely. Na hraně jsou třeba mé možnosti odpovědí a příspěvků do diskuzí. Příspěvky jsou tam někdy naprosto strašné a já nemůžu jako Igor Koller psát, co mi přijde za mě samého na jazyk, právě proto, že mě vnímají jako předsedu, takže odpověď vždy reprezentuje názor celku – z jistého úhlu pohledu ano.
Nemohu se tam uvolnit jako ostatní a poslat někoho do prdele, přestože bych to kolikrát strašně rád udělal. Takže tohle je pro mě ta hrana – no možná, až budu v důchodu, budu si psát více, co budu chtít.
Dotkneme-li se srovnání ČHS a Jamesu – ČHS chronicky podléhá kritice špatného přerozdělování peněz, podpory mladých, průhlednosti financování aj., ale tyto problémy jsou všude. Nikdy neuděláš vše objektivně ideálně, aby všichni byli spokojení.
I u nás se v dobách nominací rozbíhají diskuse, proč něco není přesně ztabulkované a rozpočítané, ale ono to vždy nejde. Víš, čeští lezci mohou říkat, jak oni to ti Slováci mají na Jamesu pěkně průhledné a fungující, ale ti naši zase totéž říkají směrem k vám.
Každý, kdo něco dělá, organizuje, může se i mýlit.
Jde o osobní poctivost, ta ti dává sílu se obrnit. Ale je fakt, že mi v rámci horolezecké organizace nemáme takové vnitřní pnutí jako je v Čechách. U nás je v tomto ohledu mnohem klidněji. Možná je to trochu dané přístupem. U nás, když se objeví někdo nespokojený, kdo ví, jak to udělat lépe, povím mu – pojď, zkus jestli to bude fungovat, jestli tomu rozumíš lépe. Ukaž. Povím mu to v klidu a on se může rozhodnout. Normálně. Jsme tomu otevření. Máme valnou hromadu. U vás jsou někteří rebelové příliš neoblíbení na obou stranách. Ti pak nemají podporu nikde. Je to o jednotlivých osobnostech. Ty pak mohou dát návrh do usnesení. A v hlasování se ukáže, kdo za jejich názorem stojí.
Co se za mého předsednictví podařilo vylepšit? Jsem vcelku pyšný, že hned po revoluci – na rozdíl od Čech – jsme paušálně vše staré, původní, komunistické nezavrhli. Jisté tradice jsme si ponechali. Vy jste se k nim vrátili později. My jsme třeba nikdy nepřerušili vyhlašování výstupu roku. Také jsme ponechali dost peněz na reprezentaci a udržení vrcholového sportu.
Miyar Valley 2002
U vás se z počátku mnohem více peněz dávalo do udržování skalních a pískovcových oblastí, až později se to trochu srovnalo. My teď navyšujeme finance na údržbu a spravování skalních oblastí, u vás by se asi měly navýšit finance na vrcholový sport, především na alpinismus a nesoutěžní discipliny. Snažíme se, aby náklady na aparát a nevyhnutelnou byrokracii nebyly vyšší než 30% rozpočtu. Velmi zodpovědně jsme nakládali s penězi celou dobu. Ale to máme naštěstí v obou spolcích společné.
U nás je veškeré financování zcela průhledné. Všichni členové vědí o každém centu, kam se dostal. Máme i státní dotaci. Jsou to peníze daňových poplatníků a tím pádem každý občan má mít právo nahlédnout do toho, na co byly použité. Chceme, aby věděli, na co jsme peníze využili.
Průhledné systémové financování bez výjimek je cesta ke vzájemné důvěře. Tedy ne, že bychom výjimku nikdy neudělali, ale v jasně daných pravidlech s tím, že neexistuje neřešit jasně danou cestou třeba i malý stoeurový příspěvek, nejde o částku, ale o jistý precedent. A pak je to fér.
Antigravitácia na Kalamárke po 30 rokoch 2003
V rámci nedávných úmrtí – ptáš se, zda i na Slovensku je pietní mediální prostor kastovaný dle lezeckých zásluh, či je to o jednodlivé úctě k vyhaslému životu horolezce.
Povězme si na rovinu. Nemůže ten prostor být stejný. To, že přijdou v krátké době tři zprávy o úmrtí na skalách a dvěma se téměř nikdo nevěnuje, u třetí je veliká diskuse, protože to byl člověk známý, je věc přirozená. Nemůže každý mít stejně velký článek v časopisu, toto je skutečně dle zásluh. A nevidím na tom nic zlého nebo nespravedlivého, je to přirozené.Ovšem druhá věc je jak se k tomuto stavět nějak všeobecně. A zase, povězme si pravdu – já nejsem zastánce stanoviska, že když odejde „velký“ horolezec, zkušený, je téměř jisté, že neudělal hloupou chybu. Všichni jsme schopní dělat stejné banální chyby, ať jsme zkušení a zodpovědní horolezci nebo nezkušení začátečníci. Obelhávali bychom sami sebe, kdybychom říkali, že vše máme ve svých rukách. Jednoduše štěstí potřebuje každý z nás a nejen při lezení..
2005 nová cesta na Shipton, foto Piechowicz
2005 Shipton, bezmocnosť tesne pod vrcholom, foto Vlado Linek
Nedávno som preskočil šesťdesiatku, ale stále sa dá celkom dobre liezť. Aj keď posledné roky v rodine s doopatrovaním rodičov boli hodne ťažké a nejaké výjazdy do hôr či pravidelné lezenie vo veľkých stenách neprichádzali do úvahy. Celková kondícia veľmi slabá a tak ma fyzicky i mentálne zachraňujú bratislavské umelé steny. Vertigo a K2, som im za to veľmi vďačný, aj za lezenie, aj že sa tam stretávame výborná partia, stačí si pozrieť stránku nášho
Geriatrického lezkého krúžku.
Napriek celej spomínanej situácii som si lezecky rok 2012 celkom užil a urobil si radosť pár prelezmi či opakovaniami aj po štyridsiatich rokoch. Najskôr cez jamesácky týždeň na Zelenom plese som si s Duškom Myslivcom zopakoval Červené previsy na Jastrabiu vežu. Potom sme v rámci výjazdu na Rock Master do talianskeho Arca vyliezli cestu Renata Rossi na Colodri. No to by nebolo nič zvláštne, je to síce jedna z najdlhších ciest na Colodri, okolo 10 dĺžok, ale klasika voľne tak do 7. stupňa. Ale nastupovali sme rovno z Bratislavy, o šiestej autom vyše 700 km, o druhej sme boli na hoteli, o štvrtej na nástupe, o deviatej na vrchole a o desiatej sme sa už sprchovali. A keďže môj spolulezec Ďuri Pucher je ešte o dva roky starší, dokopy sme mali 122 rokov, celkom spokojní sme si povedali, že ešte nepatríme do starého železa. No a najväčšiu radosť som si urobil v októbri v Teplických skalách, kde takmer presne do roka a do dňa 35 rokov po prvovýstupe, som si v kuse vyviedol Hranu Kalamárky. To som mal fakt silný zážitok, lebo aj na piesku som nebol hádam päť rokov. A stále mám kopec lezeckých plánov, aj keď viem, že mnohé sú už v platonickej polohe. Bez plánov by sme boli zaživa mŕtvi, tak držím všetkým palce, aby plány stále mali a žili.
Karakorum 2005
Má první přečtená horolezecká kniha a shlédnutý film s touto tématikou? No nevím, co přesně na toto říci. Začínal jsem skutečně jako záleskák odchovaný na Vinnetouovi. Když jsem pak začal lézt, nejvíce mě ovlivnily knihy Waltera Bonattiho „Vrchy, moje vrchy“ a „Od Alp po Himaláje“ Hermana Buhla, později Messnerův Sedmý stupeň. Horolezecký film? Těch zase až tak moc v mém mládí nebylo, odchovala nás zmíněná literatura.
Hrana Kalamárky, posledný previs, september 2012
foto Frank Penders
Hrana Kalamárky, september 2012
foto Frank Penders
v Pavukovi na Jastrabku 2012
v Pavukovi na Jastrabku 2012
Použité fotografie - archiv Igora Kollera
____________________________________________________________
IGOR KOLLER, nar. 2. 9. 1952
Původně stavební inženýr, od roku 1989 na volné noze jako horolezecký novinář a fotograf, sportovní organizátor a horolezec.
Od roku 2000 je sekretářem Slovenského horolezeckého spolku JAMES, od roku 2007 předsedou SHS JAMES.
Jako fotograf a novinář je stálým dopisovatelem nejvýznamnějších slovenských deníků a mnohých zahraničních horolezeckých časopisů.
V letech 1987 a 1989 získal první místo ve fotografické soutěži o Cenu Milana Kriššáka.
Dlouhodobě členem TREK SPORT týmu, špičkového lezeckého družstva podporovaného firmou TREK SPORT.
I. Koller patřil k nejúspěšnějším slovenským závodníkům v lezení po skalách, v 70tých a začátkem 80tých let se pravidelně umisťoval mezi prvními na celoslovenských závodech, vítěz Slovenského poháru v letech 1981 a 1982. Specialista na bouldering - slovenské závody v něm vyhrál v letech 1981, 1982 a 1984.
Člen juniorského reprezentačního družstva Československa v letech 1974 - 1975 a člen státní reprezentace v letech 1976 – 1977. Od té doby pracuje v různých orgánech horolezeckých organizací a stále patří mezi aktivní slovenské horolezce. Jeho výstupy byly pravidelně oceňované jako nejlepší československé, respektive slovenské, výstupy roku.
Ocenění: Mistr sportu 1976, Zlatý odznak JAMES 1985
Prvovýstup Hrana Kalamárka v októbri 1977
Nejvýznamnější horolezecké výstupy:
- asi 140 nových cest v "nevelehorských" terénech slovenských skal, zhruba 35 prvovýstupů v pískovcových oblastech, ve Vysokých Tatrách kolem 30 nových cest a zimních prvopřelezů, které patřily koncem 70tých a v 80tých letech mezi nejtěžší v Tatrách.
V Alpách má více než třicet prvovýstupů a prvních volných přelezů:
- 1973, Dolomity, Marmolada, prvovýstup "Via Slovakia", jedna z prvních nových cest vylezená slovenskými horolezci
v Alpách
- 1976, oblast Mont Blancu, Petit Dru, první zimní přelezení cesty "American direct" za 7 dní, vyřešení jednoho z největších zimních problémů Alp té doby
- 1977, Pamír, Štít maršala Žukova, 6800 m, V stena, prvovýstup a traverz na Leninův štít, 7134 m
- 1978, švýcarské Alpy, Piz Badile, prvovýstupy "Bielym pásom" a "Cesta kvetov", poslední z nich doposud patří
k nejtěžším v této známé stěně, Piz Cengalo, prvovýstup SZ pilířem
- 1981, Dolomity, Marmolada, prvovýstup "Cesta cez rybu", alpskými experty je tento výstup označovaný za přelom kvality a za nejtěžší cestu v Dolomitech osmdesátých let, dokonce i za nejtěžší cestu v celých Alpách ve své době.
Se svými spolulezci pak v jižní stěně Marmolády vylezl dalších 13 nových ciest.
- 1982 - Pamiro - Alaj, Fanské hory, Bodchona, 5300 m, Z stěna, prvovýstup
- 1985 - Marmolada, prvovýstup Via Italia
- 1986 - Marmolada, prvovýstup Veľký traverz
- 1987 - Marmolada, prvovýstup Cesta holubov
- 1988 - Marmolada, Cesta cez Rybu - 2. RP přelezení
- 1991 - Marmolada, prvovýstupy Fram,La mamma, Vivat Gorbi
- 1992 - Marmolada, prvovýstupy Posledný prezident, Špinavá Politika a Dážď z jasného neba, Sass Maor, prvovýstup Zmena je život
- 1993 - Marmolada, prvovýstupy 40 rokov pre Falier a Elsa
- 1994 - Picco Luigi Amedeo / Bergell /, Feri Ultra, 1. volné přelezení, Picco Luigi Amedeo, Zuby žuly, prvovýstup
- 1995 - Qualido /Bergell/, Paradiso puo Attendere, 9-, 1. volné přelezení
- 1996 - Qualido /Bergell/, Možno áno, možno nie, prvovýstup
- 1998 - Marmolada, Priateľ Feo, prvovýstup
- 1999 - Marmolada, Milenium, prvovýstup
- 2002 – Indické Himaláje, Miyar Valley, Castle Peak, Ostrý nôž tolerancie, prvovýstup, vylezená stěna bez dosáhnutí vrcholu
- 2004 – Karakoram, Shipton Spire, pokus o prvovýstup v JV stěně skončil 70 m pod hřebenem
- 2005 – Karakoram, Shipton Spire, dokončený prvovýstup Shipton prisoners (Shiptonskí väzni) v JV stene, dolezení americkou cestou Ship of Fools 50m pod vrchol Shiptonu
- 2006, 2009 – Marmolada, Via Edita, 8, A1, prvovýstup (cesta nekončí na vrcholu)
Registrace
Metodika
lezec.cz
GPS a mapové aplikace