Pomyslím si něco o znamení a náhodě a začnu vzpomínat na chorvatské skály. Ne, že bych tam už někdy lezl ale zní to dobře. Kdysi jsem však byl v Paklenici a to byl náš prokletý ale krásný výlet. Blíží se Velikonoce a s nimi i pár volných dní. Moc šancí se tam dostat jsem si sice nedával vzhledem k vzdálenosti, penězům a nevlastnění auta ale všechno se má zkusit. Našel jsem na lezci inzerát o týpkovy, který má velkou káru a vozí lidi na expedice. Začalo dlouhé a prokleté shromažďování devíti lidí do auta. Fakt běs sehnat tolik lidí za tak krátkou dobu. Z desíti možných a pravděpodobných nakonec čtyři nemají peníze, tři jsou nemocní, dva se bojí počasí a jeden se zbláznil.Asi desetkrát už jsme to zabalili a stejně tolikrát zase naplánovali.
V předvečer odjezdu nás bylo šest a byl to bohužel konečný počet. Další den jsme vyrazili Já, Vašek Stah, Folť, Krulik a dvě nejmenované slečny (nejmenované protože ty trubky jeli k moři a ne na skály) kolem páté do Brna, kde nás čekal na naše poměry luxusní vůz a za sice vyšší částku kvůli malému počtu lidí jsme odjeli do Paklenice. Jeli jsme přes noc a zdálo se nám o moři, krásném počasí, skalách a nahých holkách kroužících kolem kokosových palm na rozžhavené pláži.
Probuzení bylo vzhledem k období Velikonoc a situace jako facka. Moře moc nešlo přes mlhu vidět, sem tam kaplo, a místo krásných slečen fousatí dělníci kroužící na kokosově zasněžené pláži kolem vodovodních trubek. Jediné skály jako vždy nezklamaly a majestátně zářily nad námi.
Ráno kolem osmé jsme tedy po dlouhém bloudění cestou necestou (kdo tam s námi byl a čte to, tak ví co tím necestou myslím) dorazili do národního chorvatského parku Palamida. Počasí se trochu uklidnilo a tak jsme vytáhli z kufru naše expediční vybavení: Dýmku, Piva, a samozřejmě horolezecký matroš a vyrazili do parku. Úsměv nám trochu srazila cena za vstupné ale už to bylo jedno, byli jsme tu a to bylo hlavní.
Naklusali jsme na rozlezení na nějaký 6a, budu to psát v UIAA, zní to jakože víc těžce. Trvalo to pár hodin ochutnávání a nadávek než jsme přivykli zdejšímu vápenitému terénu.Pak už začaly padat těžší cesty ve stupních VII+ nebo Vaškova The Sports VIII. Pořád na nás však něco čučelo. Ten vyzývavý pohled byl cítit na míle daleko. Byla to Anića Kuk, která na nás dělala z dálky ten vyzývavý kuk. 712 metrová dáma, z které šel respekt a která hlídala celou Paklenici jako Zeus na Olympu. Je to taková ikona této lezecké oblasti. Nikdy jsme nelezli tak vysoko a tak jsme se snažili její pohled se sklopenýma ušima nevnímat. Netrvalo však dlouho než jsme začali v průvočíku zkoumat její cesty sahající do nebes. Všechny však buď ve stupních VIII, což pro nás bylo v tak dlouhé cestě nemožné, nebo sice lehké cesty ale s použitím friendu a skob, což pro nás chudé Ostravské lezce s deseti expreskama a jednou starou osmou po dědovi u sedáku bylo taky nemožné.
Kdo hledá najde a 350 m cesta Mosorašky, jejíž nejtěžší místo sahalo pouze na 5c se pro nás stala modlou. Večer jsme to upíchli hned za hlavní bránu do nějaké staré kamenné garáže bez vrat a u dýmky a piva probrali podrobnosti našeho zítřejšího bigwallu. Nevěděli jsme jak se v takové výšce zachováme a to na tom bylo ještě krásnější. Nevěděli jsme do čeho jdem ale věděli jsme, že bez ní neodjedeme. Ráno nás vzbudily cinkající ovce s dvěstěletou Chorvatkou včele a nádherná vůně borovic. Počasí bylo všelijaké a tak jsme relativně brzy vyrazili na Anču s heslem This is oour první bigwall. Trochu jsme zabloudili už k ní a tak jsme doufali, že nás tahle smůla nebude provázet i ve stěně.
Start byl veselý a jako důkaz pohody někteří jedinci zpívali punk. Lezli jsme celkem čtyři lezci a dvě lana. Čekali jsme se vždy na štandech a střídali se po délce na prvím.Byla to krásná, lehká a skvěle odjištěná cesta, kde se střídalo jak lezení ve stěně tak lezení v hlubokých spárách. Orlí signály (jistím,lezu,dober) a zpěv Vaška tomu lezení dodávaly ještě kouzelnější atmosféru. Asi v šesté délce se nám ukázalo na chvíli slunce a pod ním zářící moře. Byl jsem v polovině šesté délky, kruh čtyři metry pode mnou a nade mnou ale i přesto jsem na chvíli přestal lézt, potit se a řvát jisti vole, a na chvíli jsem tam jen tak visel, pozoroval tu krásu kolem a dýchal slaný vzduch proudící od moře. Vzdálenosti od jednoho štandu k druhému byli tak daleko, že když jsem křičel mám štand tak můj jistič pevně držel lano s domněnkou, že slyšel padám vole! Kouknu nahoru a asi dvě délky nad námi další lezecká dvojice. Tak si to tak pěkně šlapou v nejtěžší délce skály když v tom najednou plesk a borec letí, letí a letí. Škub a visí v laně. Fakt pěkná držka, až mi šel mráz po zádech. Další minuty jsem musel trochu rozdýchat protože můj morál spadnul dolů s ním. Raz, dva, tři a vzhůru.
Před námi další, tedy sedmá délka lana v nejtěžším stupni (5c). Viseli jsme tam čtyři ve štandu a už celkem unaveni řešili kdo to potáhne. Poslouchání zpívajícího Vaška a jeho optimismus 300 metrů nad zemí a kluci to je v poho já to půjdu mě celkem vyhecoval a tak jsem zavázal uzlika a pustil se k prvnímu nytu. Samozřejmě, že jsem se seknul o cestu a vůbec mi netrklo, že je to na 5c nějaké moc těžké vzhledem k velikosti chytů a šicímu stroji v noze. Pak jsem zjistil, že jsem si tak v pohodě tři sta metrů nad zemí nalezl do 6c (VIII-). Když jsem byl pěkně v pekle a asi jsem odlezl i z toho 6c tak už mi nezbylo nic něž traverz vertical limit na naší 5cečkocou cestu. Povedlo se a hurá spárkou nahoru. Paráda. Aby to nebylo celé tak mi v cestě došly presa a tak jsem zoufale cvakal HMSky, vracet se mi fakt nechtělo. Nahoře jsem byl nazván volem a magorem, kam, že jsem to vlastně lezl.Vaškův zpěv a Foltovo povzbuzení, ať si z toho nic nedělám, že i Vinetů tady dostal poslední výstřel zvednul náladu a lezlo se dál.
Předposlední délka byla procházka a poslední devátou délkou jsem vylezl nahoru, v tu chvíli na vrchol světa a ten pocit nikdy nezapomenu. Bylo to nádherné po šesti hodinách ve stěně osvobodit zadek ze sedáku, dívat se na moře a prožívat ten skvělý pocit, že jsi zdolal skálu. Za mnou se objevil Krulik, můj lanový bratr, s kterým jsme se co délku střídali. A chvíli po něm další lezecká dvojice. Vašek, který celou stěnu tahal na ostrém a jak říká: Měl se krásně a skládal básně a Folťa, který se tahal s báglem. Vyšli jsme ještě kousek nahoru a stály před velkým kamenem s nápisem Anića Kuk 712m.
Při sestupu dolů se pomalu setmělo a unavení a vyčerpaní jsme šli do hospody natankovat místní parodii na pivo. Holky jsme nechali zdejším Chorvatům a jejich neodolatelně odporné rakii a šli přespat na pláž. V noci nás probudil déšť a stará celta odolávala asi tak půl hodiny. Ráno jsme mokří jak myši nasedli do auta a odjeli do Ostravy, kde byl první nádech oproti chorvatskému vzduchu nasáklému mořem a vůní borovic jako kopanec do zadnice.