Tento malý příběh se odehrál někdy na konci měsíce května na jihu Anglie v turisticko – lezeckém oblasti Dorset, Swanage. Pěšáci si zde užívají procházek po nádherném pobřeží, ležáci lezením po vápencových útesech.

Za vytrvalého mrholení, studeného větru a převalující se mlhy jsme já a můj anglický kámoš Guy postavili v kempu stany. I přes toto otravné počasí jsme se rozhodli zkusit lezení. Cestou k pobřeží deštík kupodivu přestal, mlha zůstala a skála byla překvapivě suchá. Tento první den jsme lezli do 12 m dlouhé (krátké), vynýtované, sportovní cesty.


Swanage
foto by © Jester

Další den ráno Guy koupil nového průvodce a my se rozhodli zkusit trochu delší lezení po anglicku – ani boltíček, skobička nebo jiné vymoženosti zatlučené do skály. Místo, které jsme si vybrali se jmenuje Guillemot Ledge. Cesty jsou kolem 40 m dlouhé, k nástupu se musí slanit. Počasí se moc nelišilo od toho včerejšího. Tato pochmurnost dodávala tomuto místu nádech Země zemřelých. Pro začátek jsme se rozhýbali na HVSku a pak lezuchtivě slanili zpět k nástupu. Byla řada na Guyovi. Po pár minutách studování průvodce se rozhodl. Cesta se jmenovala Friends from the deep, klasifikace E3 5c. Navázal se, srovnal helmu a jal se velice opatrně vzlínat k výšinám.


Guillemot Ledge
foto by © Jester

Guy je lezec, který si s jištěním dost hraje a dbá na to, aby všechno bylo tip-top, takže prvního vklíňáka namontoval asi tak 2 m nad zemí. Že prý kvůli padesátiletému morálu, který po jeho čtyř letech lezení trochu pokulhává Lehce jsem se tomu ušklíbal ale co – nejsem to já komu při tom bandaskovatí pařáty. Dalších pár kroků, dává frienda a po dost zajímavém zdvihu provázal s funěním hodiny asi 5 – 6 m nad zemí. Chvilku kolem toho místa bezmocně poskakoval a pak si odsednul, aby vyklepal. Po chvilce místo předrtil. Vypadalo to dost silově a já si říkal, jak mi tam asi mocně nateče. Guy trochu nastoupal, našněroval vklíněnce a pak nějaký ten metřík nad něj frienda. Lezl pěkně, netřepal se, nevyklepával zběsile ruce. V klídku jsem ho pozoroval a jistil opřen zády o jeden z obrovských balvanů, které se povalovali všude kolem. Guy byl asi 2 m nad posledním friendem, natahoval se doleva a najednou začal s lehkým povzdechem padat. Možná se mu to sklouzlo, možná čekal trochu lepší chyt než tam byl. Proletěl kolem frienda, lano trochu cuklo. S úsměvem jsem chtěl zavolat, že to byly pěkné 4 m poletu, ale místo toho, aby to malé cuknutí přešlo do dobře známého tahu, se lano zase povolilo a Guy pokračoval v pozici po dlabanci ledabyle natažen na pohovce s pivkem v ruce zpátky k nástupu. To už jsem viděl, že je to pěkně v prdeli, protože vkliňak jako kdyby tam ani nebyl a hodiny byli proklatě nízko. Jasně jsem viděl, jak jeho hlava třískla o balvan asi 3 m ode mě. Let skončil zaklíněním se na boku mezi dvěma šutry, zády ke mně.  Žádné sténání, žádný pohyb, jen ticho, šumění moře, trochu mlha a naprosto liduprázdno.


Friend
foto by © Jester

Začal jsem anglicko česky nadávat a zmateně pobíhat na místě, protože mi bylo  „naprosto“ jasné, že ten člověk je mrvý. Neustále se mi před očima vracel  moment, kdy hlava narazila na kámen (ve stylu opakovaných kopů v karate filmech).  Po pár vteřinách jsem vycvakl lana a hrnul se ke Guyovi. Začal sténat a něco blekotat. Nerozuměl jsem mu ani slovo. Když jsem se mu podíval do očí, byly bez života. Něco jako oči blázna, který se na vás sice dívá, ale nevidí. Hlavou mi vířilo - na pobřeží není signál, dá se chytit asi až po 400 m nahoře na kopci, sem dolů jsme slanili, jediná cesta zpět nahoru je prusíkování, které nějakou dobu zabere. Paštička, do prdele práce. Pořád nadávám, křičím na Guye, jestli je v pořádku, přemýšlím co vím o první pomoci a že ta lehce špraclá pozice na boku je dost na pendrek. Asi po 2 minutách se tak nějak srovnal do sedu, začal komunikovat a jeho oči opět nabyly života. Zeptal jsem se, zda může pohnout rukama a nohama. Moc mě potěšilo, že mohl. Sundal jsem mu helmu – v místě kde narazila, se kus odštípl a i jinak byla pěkně pomačkaná. Připadalo mi, že jen díky tomuto kusu plastu na jeho hlavě jsem v tuto chvíli šokovaně nezíral na mozek vytékající z hlavy mého kamaráda. Guy nevěděl, kde je, co tam dělá, proč to dělá a zřejmě si ani nebyl moc jist, jestli už umřel, nebo ho to teprve čeká. Neustále opakoval, jak je mu děsně líto, že to takhle posral a opakovaně se ptal co se stalo. Potřeboval jsem pomoc. Čapnul jsem průvodce (abych věděl kde to vlastně jsme – opravdu klika, že to byl ten nový, krásně přehledný), smyčky na prusikování, v duchu požehnal televizní reklamě na číslo 999 na pobřežní stráž, která mi nějak uvízla v makovici a jal se hopsat po kamenech ke slaňovacímu lanu. Nevím, co bych dělal, kdybychom to lano stáhli a použili k lezení. 
Od mého telefonátu uběhlo asi půl hodiny, než se objevily jeepy s týpkama od pobřežní stráže. Já jsem sjel zpět k marodovi a čekal co se bude dít. Chlapci usoudily, že slanit dolů a vytáhnout Gye nahoru na útes by bylo moc komplikované a zdlouhavé, a tak zavolali vrtulník. Je to pěkně obrovská potvora, to vám povím. Tipoval bych tak 12 m dlouhý. Sympaťákovi co se spustil k nám dolů jsem asistoval při nakládání Guye na nosítka. Netrvalo ani 15 minut a Guy se odvznášel směrem špitál – chlápek mi nabídl letět s nimi. Musel jsem s lítostí odmítnout, protože jsme měli spoustu věcí, které bylo potřeba  dopravit zpět do kempu. Posbíral jsem matroš, vyprusíkoval nahoru na útes, sednul do jeepu a nechal se dovést do kempu.
Teď začalo pro mě osobně největší dobrodružství, protože jsem Guyovi musel dovést telefon, kartáček na zuby, sandále a něco na převlečení (shodou okolností mi dal náhradní klíč od auta). Problém byl v tom, že jsem skoro rok neřídil a nikdy ne v Anglii. Asi po 10 minutách jsem konečně našel jedničku (předtím jsem zvládal rozskákat se na trojku) a tak jsem celkem plynule a bez problémů dojel do špitálu a zpět, na což jsem ještě teď patřičně hrdý. Kdyby nebylo bývalo toho opravdu dobrého dopravního značení, byl bych býval pravděpodobně ještě teď bloudil někde po jižním pobřeží Anglie.
Další den jsem měl spoustu času poznat okolní pobřeží. Počasí mi přálo. Čajznul jsem Gyův digitál a užil si den focením, popolézáním kolem a spálením si plešky na hlavě.



Přilba
foto by © Jester

Následující den mě vyzvedly Guyovi dcery, které se na něho byly prodívat v nemocnici a odvezli mě zpět do krásně placatého, skal prostého a otravně polnatého Suffolku.

P.S. První pomoc je v Anglii zadara. Guy má zlomené žebro, lopatku a měl podezření na pohmoždění krční páteř, což  se nakonec neprokázalo. Značně ho rozlítostnilo, že mu bez milosti rozstříhali oblíbenou bundu (prý se mohl hýbat dost nato, aby mu ji vysvlékli) a to věčné povalování a špekatění doma ho už vůbec nebaví.  Doktor potvrdil to, co jsem si myslel já – kdyby neměl helmu, tak by ho škrtil už jen límeček jeho nového dřevěného kvádra.
Nevím, co bych dělal, kdyby se Guy nakonec hýbat nezačal, jak bych ho oživoval. Nevím, zda bych ochromnul či zpanikařil  při pohledu na jeho rozraženou lebku, kdyby neměl přilbu. A už vůbec nevím, co bych asi řekl jeho manželce a dětem v tom úplně nejhorším případě…