Elitní lezci z polské výpravy Denis Urubko a Adam Bielecky na záchranné akci na Nanga Parbat dolezli v noci k Elisabeth Revol, sešli s ní dolů a vrtulníkem ji vzali do bezpečí. Pomoc Tomkovi Mackiewiczovi, který zůstal ve špatném stavu výš, nebyla dle zachránců možná.
Rozhodli se tak proto, že pokračování záchrany v tomto počasí a výšce by bylo pro zachránce extrémně nebezpečné.
Vrtulník, který Elis i zachránce dopravil z pod Nanga Parbat, zařizovala polská ambasáda v Pákistánu. Odpoledne Elisabeth přistála v Islamabádu. Zde je Eli na aktuálním videozáběru po příletu:
Polský tým zachránců se vrátil do tábora pod K2.
V týmu byli 4 horolezci z polské národní výpravy (Adam Bielecki, Rus Denis Urubko z Kazachstánu, Piotr Tomala a Jarosław Botor). Dopravily je v sobotu odpoledne dvě helikoptéry z pod 180 km vzdálené K2, na kterou se polská expedice pokouší o první zimní výstup.
Podle zpráv z pátku na tom byl Tomek na Nanga Parbat velmi špatně, neviděl zasažen sněžnou slepotou a nemohl jít. Podle některých informací měl být zraněn, jiné zprávy uváděly, že má výškovou nemoc. Elisabeth mu měla postavit stan ve výšce 7280 m a přes omrzliny sestoupila sama pomalu níž. Podařilo jí slézt do výšky 6670 metrů.
Oba zkušení výškoví horolezci, Polák Tomek Mackiewicz a Francouzka Elis Revol před tím uvízli ve výšce 7400 metrů pod vrcholovou kupolí, když se pokoušeli alpským stylem bez kyslíku o zimní výstup na vrchol Nanga Parbat (8125 m). V sobotu se objevily nepotvrzené informace, že na vrchol vylezli, a problémy nastaly při sestupu.
V pátek se celý den organizovala záchranná akce i za pomoci ambasád Polska a Francie a pořádaly se finanční sbírky na pokrytí letu vrtulníků. Peníze nakonec zajistila polská vláda.
Elisabeth Revol (37 let) má za sebou také řadu himalájských expedic. Mj. v roce 2009 vylezla na Annapurnu s českým horolezcem Martinem Minaříkem, který však při sestupu zahynul.
Proč chudák kluk?
Třeba proto, že tam zůstal úplně sám, nemohl nic udělat pro to, aby se zachránil a čekal na smrt. Všichni si rizika uvědomujeme, ale to neznamená, že si nezasloužíme slova lítosti, když se nám něco stane.
Je otřesný jak je v dnešní době každej trotl sedící za komplem nejchytřejší a každýho hned šmahem odsoudí. Prej "Proč chudák kluk". Sedíš doma na gauči a jseš s tím šmahem hotovej. Někdo má blbý kecy na internetu ze svýho zavšivenýho gauče a někdo se snaží něco dokázat. Ale to cynická duševní mrtvola jako ty nikdy nepochopí ...
Tak ono je "něco dokázat" a "něco dokázat". Asi je potřeba trochu rozlišovat, zda tam zůstal někdo, kdo tam šel jako povinnost třeba zachraňovat někoho jiného, nebo zda tam někdo šel jen tak pro zábavu. A promiň, naprosto zbytečně lézt někam pro vlastní zábavu opravdu nepovažuji za "něco dokázal". Frajeři, co něco dokázali, jsou ti, co je tam zachraňovali. Ale snažit se dokázat něco sám sobě, být nezodpovědný a ještě pak spoléhat na to, že ostatní nakráčí a pomohou... No nevím, spíše bych rodinu nechal zaplatit tu záchrannou akci, než posílal nějaké peníze do jeho fondu. Ať si ženské dobře rozmyslí, s kým se dávají dohromady.
Taky názor, a za mě osobně nic proti, někam se vydáš a ostatní ať platí Tvou záchranu? Spíš by mě zajímal ten rozdíl v: "něco dokázat" a "něco dokázat". Tomu teda fakt nerozumím.
Záchranář tam neleze bezdůvodně kvůli sobě, ne pro bezvýznamnou zábavu. Leze tam někoho zachraňovat. Fakt nevidíš rozdíl mezi těmi, co tam lezou jen aby dokázali něco sami sobě? Nemám nic proti, každý má nějakou tu zábavu. Jen je pak smutné, když kvůli takovýmto lidem někdo riskuje život nebo rovnou zemře (občas tam záchranáři zůstanou). Mysli si o mě co chceš, ale pokud někde zemře záchranář, který byl v akci jen proto, že si nějaký turista vzal do sněhu kecky místo pohorek, je to smutnější, než když tam zemře ten turista. Já bych pro něj nešel. Je rozdíl mezi nehodou a lehkomyslností.
Kdybys byl chytřejší, než si o sobě myslíš, chápal bys, v čem se liší podstata turistiky od podstaty expedičního horolezectví. Ale mysli si dál co chceš.
Snad jen na okraj. Zábava nemusí být bezvýznamná. Existuje řada lidí, kteří nějakou zábavu nutně potřebují k tomu, aby vůbec fungovali, nebo aby byli výkonní v jiných, řekněme praktičtějších oborech. Riziko je pak částí ceny, kterou platí za tuto výkonnost.
Potom existuje řada lidí, kteří se svou zábavou živí, včetně profesionálních lezců. Jejich přijímání rizka je pak obdobné např. vojákům, záchranářům, atd. Něco je na tom přitahuje a současně je to job.
Osud pozůstalých je každopádně smutný, bez ohledu na to, jestli si rodič šel zaběhat a srazilo ho auto, řídil vlak a spadnul mu před něj most, bomba u cesty zůstala neodhalena, atd. Fakticky zbývá jen možnost říkat něco ve smyslu "táta zachránil tři lidi z hořícího domu... četu před obklíčením... makal pro rodinu a běhal/lezl/potápěl se, jen aby nabral sílu zase být dvanáct hodin denně v práci... na konci pak bývá něco konstatování "umřel jako chlap". Lidi často slyší tu druhou půlku. Reálně má větší dopad ta první část sdělení.
Z hlediska dnešní společnosti můžeš mít pravdu a asi i máš. Je to otázka pohledu na "zbytečnost" riskování a jeho oprávněnost v okamžiku, kdy jsi ve svém životě udělal někoho na sobě závislým, například právě tu manželku a děti.
A co se týká těch "potřeb" a smyslupnosti, tak kdysi jsem v jedné zemi byl ve vysokých horách a jako všichni obdivoval místní život. A dal jsem se do hovoru s místním, co tam hospodařili a pásli ovce a kozy. Měli to tam zmapované velmi dobře, znali každý kámen, pramínek... Vše bylo ok až do doby, než jsem se jich zeptal, zda někdy byli na vrcholu nejvyšší hory v té oblasti. Jen se na mne udiveně podívali a zeptali se, proč by tam chodili, když tam nic není. Lézt nahoru? Proč? Co tam? Kozy se tam nenapasou, obdělávat to tam nejde, proč by tam chodili? Jo, jsou schopní si v zimě, když je to potřeba, vzít nůši a strávit přechodem pro něco potřebného i několik dní i když je to nebezpečné a riskantní, ale lézt nahoru zbytečně?
Takže i když třeba máš se svým popisem potřeb pravdu, je na tom světě něco divného. Fakt nevím. I kdyby na Nanga Parbat někdo vylezl uprostřed zimy jen s baťůžkem, jen pokrčím rameny a bude mi to jedno. Výkon kámoše z hospody, který vede dvakrát týdně kroužek pro děti, je podle mne hodnotnější.
"kdysi jsem v jedné zemi byl ve vysokých horách a jako všichni obdivoval místní život. A dal jsem se do hovoru s místním", který potvrdil, že na kopce fakt nelezou..
Jako parodie na provařená cestovatelská klišé dobrý. Zdá se že pisatel ví o co go.
(Variantu, že by to pisatel myslel vážně si nepřipouštím. Jeho slova zní jinak zkušeně a moudře - zkušení a moudří lidé se k takovým dutým sdělením obvykle neuchylují.)
Z pragmatickýho hlediska máš zdánlivě pravdu, ale jak říkám, jen zdánlivě.
0. Neužitečný je z Tvého hlediska v podstatě každá činnost, které se říká sport.
1. Zkus si položit otázku, jestli se lidstvo rozvinulo díky té většině, kterou nikdy nenapadlo zkusit jestli něco jde jinak nebo jestli něco vůbec jde...a nebo díky těm, kteří občas dostali nějakej zdánlivě úplně pitomej nápad, kterej ane nakonec vedl k převratným změnám k lepšímu.
2. Pak je tu otázka posouvání vlastních hranic a význam takového procesu pro život jednotlivce. Některé síly a dovednosti vypěstované jednou činností se překvapivě často hodí i v jiných oblastech života.
Nicméně je pravda, že člověk který svým bytím má blíže k peciválství (spíše psychickému, ale i fyzickému), tyto aspekty jen těžko připustí a uzná.
Btw: vůbec nezpochybňuju, že lezení i horolezectví se dá dělat s různou mírou zodpovědnosti. Stejně jako jiné sportovní i nesportovní činnosti.
Přemýšlím, dost možná je to vůbec první příspěvek, který do diskuze na lezci píšu. To co jsi ale napsal výš mi fakt učarovalo. Ozvi se mi hrdino, moc rád bych tě potkal osobně. Ne proto, abych ti snad rozbil držku, neboj, jen opravdu moc stojím o to poznat, jak člověk který napíše takovou věc vypadá, co dělá.. Předpokládám, že nebudeš mít čas, protože máš plné ruce práce s dokazováním pro svět opravdu důležitých věcí, ale kdyby přeci - budu příjemně překvapenej. Díky
Nejsou důležité, ale zase při nich zbytečně neriskuji svůj život a neohrožuji tak celou rodinu. Nevím, zda je pro děti, které přišly o tátu, dostatečná kompenzace, že zemřel, když zkoušel, zda nevyleze na nějaký kopec...
Myslím, že nějakýmu pitomcovi začali bejt malý Novinky.
Zajímavá věc, tyhle Novinky. Objeví se zpráva, že někdo zůstal v horách a pod tím spousta pitomejch komentářů, že mu to patří a tak, viz výše. A pak se zrakví mladej Číňan, když sóluje po mrakodrapu a všichni jsou hrozně dojatý. Že prej tím vydělával peníze pro nemocnou babičku. A nikdo nenapíše, že by třeba moh jít radši makat do kolbenky.
No drobný rozdíl tu vidím - pokud cizí vinou zemře matka od dětí, je třeba sbírka naprosto oprávněná a přispěl bych. Pokud zemře vlastní vinou třeba ten feťák (a není potřeba takového extrému, stačí o hodně rychlost překračující motorkář), působila by sbírka poněkud úchylně a nedal bych ani korunu. Tak trochu rozdíl jako mezi "Ach jo, chudák" a "Dobře mu tak, hazardérovi".
Nikomu neberu právo na názor, ale tvrdím, že věc je jednoduchá - důvodnost sbírky nechť posoudí dárci - dají-li,zjevně jí vidí jako důvodnou. Nedají-li, vidí ji jako nedůvodnou (nebo mimo své možnosti či zájem).
Vzhledem k tomu, že ten člověk je v okamžiku sbírky mrtvý, tak ho za jeho jednání svým příspěvkem neodměňuješ, ani odmítnutím příspěvku netrestáš. Je jen na tobě, zda chceš pomoct pozůstalým, nebo nechceš.
Ano někteří z nás na horách riskují svůj život.
Ale rozhodně ne zbytečně. Posouvá to hranice lidských možností.
Například vybavení pro výškové práce jsou postavené na zkušenostech z lezení po skalách.
Nebo lékařský výzkum pod Everestem - obsah kyslíku v krvi. Atd...
Tomáši, nenech cloumat svým majestátem. Kdyby většina lidí byla jako ten pán, co psal ty texty výše, tak do teď sedíme v jeskyni a roztloukáme ořechy kamenem. Bez rizika se neposunou žádné hranice dovedností, schopností... Smutná to událost...
Dvakrát ženatý, dvě děti z prvního manželství, další dvě z druhé manželství. No kdyby trochu víc miloval ty děti a trochu míň tu horu (sedm pokusů), třeba se teď nemusela dělat sbírka :-(
Konec nadějí. S takovou bych tedy měl horu už vidět jen na webkameře, pokud tak budu činit v dostatečně vytopené a větrané místnosti, počítač připojený překontrolovanou prodlužovačkou, atd.?
Chápu, co jste chtěl říct, ale ta hranice je velmi nejasná.
K horolezectví patří riziko. Tady se posouvala hranice dosud možného, to nejde dělat bezpečně, potřebujete štěstí, aby se to povedlo. Kolik štěstí potřebujete, abyste bezpečně dojeli z Brna do Prahy?
Asi tak. Je zajímavý fenomén, jak lidi si na některé riziko zvyknou a považují ho ať už vědomě či nevědomě za součást života, např. státi se účastníkem zmiňovaného silničního provozu, kde se umírá a vážně zraňuje mnoho lidí takřka denně a zůstává to obecně bez emocí, pokud se nejedná o bližní, ale jakmile jde o něco vyjímečného ve smyslu nezvyklého, je z toho negativního povyku a přitom riziko v horách je často mnohem menší než při cestě do nich, divná to společnost.
tak já bych zase tak úplně příkrej nebyl. předně si myslím, že v dnešním mediálně propojeném světě nelze úplně tvrdit, že všichni přispívající (tedy ti, jejichž názor nám připadá trochu jako hyenismus) o tom vůbec, ale vůbec nic neví. a druhák, je to minimálně pro horolezce drsný pohled do nastaveného zrcadla, jak nás vidí většinová společnost. byť třeba ten názor je někdy velmi necitlivý vůči pozůstalým.k výškovému horolezectví jsem si jednou čuchnul na Pamíru (kopec přes 7000), ale minimálně z bohatě přečtené literatury si uvědomuji, že o tom pravém výškovém horolezectví (a už vůbec zimním) nemohu mít tu pravou páru.
Když v roce 2005 amíci Steve House a Vince Anderson udělali alpský výstup Rupalskou stěnou (celkem osm dní hore-dole), vyjádřili se později, že většina protagonistů současné himalajské špičky nemá úplně páru, co to bylo za výkon a jak to probíhalo – tak se odlišoval od spousty dalších (vynikajících) akcí – už tou myšlenkou, zarputilostí a pohybu na hraně možností.
Kromě míry posouzení rizika a jeho akceptace (a když mám doma 4 děti, už bych taky mohl ty životní priority posuzovat i ve světle tohoto faktu a zimní Nanga není bezriziková akce) tady jsou i jiné – např. etické úvahy a i ty mají své opodstatnění se nad nimi zamyslet. Akce stála několik desítek tisíc dolarů a naproti tomu se může vynořit otázka, jaká rozvojová pomoc místním vesnicím (vodovody, školy, vzdělání, medicínská péče) by mohla být poskytnuta za stejnou částku, kolik životů by ta suma peněz mohla vylepšit, nebo zachránit. Myslím si, že i tyhle úvahy jsou legitimní – ostatně není to poprvé, co si špičkový himalájista zavolal saťákem pro pomoc a bylo to taky ve stěně NP.
K horolezectví patří riziko. Tady se posouvala hranice dosud možného, to nejde dělat bezpečně, potřebujete štěstí, aby se to povedlo. Kolik štěstí potřebujete, abyste bezpečně dojeli z Brna do Prahy?
Jistým smyslem života je plnění snů.Ať už vlastních nebo těch cizích. Být fyzicky účasten je samozřejmě nutnost. Ti, kteří to nezažili, nepochopí. Důležité je nezabřednout a na kopec vyrazit i když to nese svá rizika.....
Neni to zásadní, ale poláci píšou, že Elisabeth s Tomkem stáli na vršku 25.1. a do problémů se dostali až na sestupu. Jedná se o druhý zimní výstup na NP. RIP.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Elitní lezci z polské výpravy Denis Urubko a Adam Bielecky na záchranné akci na Nanga Parbat dolezli v noci k Elisabeth Revol, sešli s ní dolů a vrtulníkem ji vzali do bezpečí. Pomoc Tomkovi Mackiewiczovi, který zůstal ve špatném stavu výš, nebyla dle zachránců možná.
GPS a mapové aplikace