Na letošní velikonoce jsem se obzvláště těšil. Parádní předpověď počasí a tři dny volna naznačovaly, že to budou chvíle pravé lezecké pohody. Jen jsme se trochu sekli a nebyli jsme v pravý čas na pravém místě. Jeli jsme do Labských pískovců.
Sobotu jsme se rozhodli strávit v Tiských stěnách. Ale ouha. Všude ležel sníh, jen pod na pohled ošklivými černými stěnami ten bílý nesmysl neležel. Tak jsme šli do černých stěn, prý se jmenují Hřebenové věže. Zde jsme my, sportovní lezci, užasli. Nikde žádné převisy, všude samé kolmice a kde je vůbec jištění? Na dvaceti pěti metrech jeden až tři kruhy a pár lezců se snaží zachránit si život zakládáním smyček do všech možných skulin. Jejich pohyb vzhůru tak místo elegantního vzlínání vzhůru připomínal spíš šnečí plazení se zoufalým hledáním oněch skulin.
No nic. Začali jsme lézt. Nějaké VIIc, podle převodních tabulek 6+. No to bude pohoda. Nebyla. Byl to hnus fialový. Jištění žádné, chyty malé, stupy nikde a ty zřetelné se ulamují. K tomu všemu kroky, které by na vápně, na tom zlatém vápně s nýty po 2 m, byly za jasných 7. Další cesta za VIIIa byla to samé v bleděmodrém, spíše v černomodrém. Jdeme zkusit něco těžšího, co třeba Hotel Savoy, v kterém byl vyfocen náš idol Rosťa Štefánek. Ježišimarjá, kde je první kruh a co to je za starou rakovinu v té spárce? No, když to dal Rosťa, který není žádný hrdina, snad to dáme i my. Nedali. K prvnímu vražda a pak až na jednu páchnoucí díru malé chyty a žádné stupy. Slanili jsme ze druhého kruhu. Navíc se díky své barvě skála na slunci enormně zahřála a nebylo kam utéci, protože ve stínu bylo sněhu po kolena. Ještě že už si zde dnes s magnéziem nedělá hlavu. Po dalším traumatickém ústupu zpod prvního kruhu Prodavače losů za VIIIc (Maršíku J. mladší, pochybujeme o tvé soudnosti, a nejen o tvé) se rozhodujeme pro ústup do hospody v Ostrově, kde prý to o velikonocích šlape a kde hrají skvělé kapely.
Zvěsti nelhaly. Hospoda narvaná k prasknutí, pár jedinců bylo už hodně unavených. Co by tady taky dělali jiného, než chlastali, když je tu tak hnusné lezení. Kapela hrála dobře, lidé tančili na nábytku, v pátek prý i na stropě, než kus upadl. Zapůsobil na nás i jeden ze spolumajitelů podniku, pan Švarc. Zvlášť když mravně apeloval na nevychované lezce, kteří se začali svlékat (nechápu, jak jeden z nich mohl být oceněn za výstup roku a druhý předsedat jednomu nejmenovanému oddílu). Atmosféra byla vynikající, ale pak začalo jít do slivovic a byla zvolena varianta útěk, protože dbát na správnou životosprávu je třeba za všech okolností. Spali jsme v kempu, protože po pár policejních raziích na jihu Evropy víme, kde se má spát. Navíc prý byly v okolí Ostrova nainstalovány závory ve vjezdech do lesa a obvyklá spací místa objíždí policie. A tak to má být a tak je to správné. Civilizovaný člověk spí v kempu a nedělá v lese nepořádek a hlavně oheň. Navíc pan Švarc je příjemný a vtipný hostitel.
Ráno jedeme do Labáku, kde podle informací z hospody jsou ty správné cesty pro nás. Na levém břehu je jich víc, ale silnice tam byla zatopené, tak jsme jeli na pravý. A to jsme zase udělali chybu. V Arnolticích vykrádají auta a u Belvederu se na parkovišti platí nekřesťanské peníze. Převislou stěnu jsme našli, ale začátek byl kolmý a ty štreky mezi kruhy…, strašný. Nehledě na to, že byly tyto cesty stále obsazeny lezci, kteří vypadali jako rastamani, kteří si často upravují vědomí lehkými drogami. Rozhodli jsme se lézt něco lehčího. Jmenovalo se to asi Zlomená noha, bylo to za VIIIa a vedlo to na Titanik. Jestli tohle má být cesta pro lidi, tak já jsem čínský bůh srandy. Zase pytel a to se to prý dolézá nějakou šíleností z dob klasiků. Vedle Titaniku stojí Ledová stěna. Při pohledu na jištění opravdu běhá mráz po zádech. Šli jsme lézt Prazdroj na Hektora, kde je těch kruhů osm, ale na 60 metrech a ani ty smyčky tam nejdou dát. A ještě ke všemu to byl hnus ultrafialový. Samé tření, rajbasy tomu říkají. Rychle pryč. Doporučili nám hospodu U Kosti v Dolním Žlebu. Jeli jsme tam, protože voda už klesla a cesta na levý břeh byla volná.
Hostinský nás přivítal větou: „Zavíráme!“ Nakonec nás nechal sednout, donesl pivo, které nepijeme, a že k jídlu je jen smažený sýr. To nás vyznavače zdravé výživy příliš nepotěšil. Po konzumaci „jídla“ jsme byli odejiti a seděli jsme u ohně za hospodou (15 m od lesa, jak nebezpečné). Seděli tam: nějaký rybář, nějaký koktavý a dva lezci, kteří říkali, že na Roviště nejezdí, protože je tam nuda a moc lidí. To vám byli blázni, pořád říkali něco o těch zdejších cestách. Něco jako jak to bylo skvělé.
Ráno jsme šli na procházku, ale pro jistotu jsme si vzali i věci na lezení. To, co jsme viděli, nám vyrazilo dech. Konečně převislé stěny, skvělé linie, ale proč je místní zkazili tím jejich antijištěním. A pryč odsud. Na pískovce už v životě nepojedu. Náš odjezd ještě urychlily Kosťovy fazole, jejichž okořenění úplně zničilo nutriční hodnotu pokrmu.
Cestou jsme se s kamarády těšili na pěkné skály s dobrým jištěním, třeba na Frankenjuru nebo Semmering. Ještě že tam nepůsobili pískaři, to bychom si museli najít jiný sport. Třeba golf.
Jiří Všetečka