Jak už to bývá po dlouhé zimě, každý se těšíme na sluníčkem vyhřáté skály, kdy budeme moci vyběhnout z depresivní tělocvičny či od bouldrovky ven do přírody. Tak tomu bylo i 30. dubna onoho roku….

Vyjeli jsme směr Sušky, modré nebe, sluníčko hřeje, tak jak to má být. Ve stěnách visí spousta lezců, kteří si vychutnávají jarní sílu sluníčka a expozici pod zadnicí.

Stojíme před Malou plotnou, poslepu navyklými pohyby oblékáme sedák, maglajz necháme hluboko v batohu. Pomalu stoupáme ukloněnou plotnou po voštinkách vzhůru, ruce nezebou, s morálem jsem trochu nastírá, ale jde to…dále Velká plotna, Sokolí stěna, paráda, chrochtáme blahem. Všude je plno lezců, tak padne volba na Levitaci, VIIIc , kluci vedle lezou Klánovačku, VIIIb , tak jdeme vpravo od nich. Můj spolulezec se navazuje a už upaluje plotnou k prvnímu kruhu, hladce mírně traversuje vlevo k druhému a za chvilku již přebírá nepříjemnou trhlinu nad třetím kruhem. Má přes zimu namakáno, dal to v kuse RP a již jede z dobíracího nýtu dolů. Kluci taky dolezli Klánovačku a jedou dolů.“Vem nám presa ze štandu,“ volají, když začínám lézt vzhůru. Pomalu se sunu nahoru převislou stěnou, u třetího kruhu odpočívám, přeci jenom mám bandasky a už to tak nejde,.holt starší pán. Dolézám ke štandu, je zde nacvakáno spousta expresek, tak si musím udělat místo na protažení lana.


Ilustrační- Satanské verše VIIIb (hi res)
foto by ©

Zajistím se do jednoho presa a začínám vycvákávat ostatní, aby se dalo do očka protáhnout lano na slanění…..protahuji jeden konec a rychle dolů ať stihneme další cesty dokud svítí. Koukám dolů, jak se pomalu sune konec lana, až budou oba konce na zemi…..prásk!!!!! Co se děje? Najednou ztrácím pevnou půdu pod nohama a podléhám gravitaci, která mne nezadržitelnou rychlostí posílá směrem ke kámošům kafrajícím pode mnou. „Padám!!!“ řvu do údolí. Všichni pod skalami i na skalách ztuhnou a sledují to hrozné divadlo nad svými hlavami.

Co teď? Mozek se zaměstnává jedinou myšlenkou na přežití. Instinktivně natáhnu ruce před sebe a podaří se mi zachytit lano, které leží přede mnou. Obrovským stiskem mezi ukazováčkem a palcem se snažím sevřít lano tak, aby bylo tření větší než moje váha (80 kg). Lano se zařezává do prstů a šíleně pálí, připadá mi to jako věčnost, když se rychlost zmenšuje a já pomalu zastavuji, visím volně na rukou v převisu a vší silou držím ještě oba konce lana. Pod sebou vidím druhý kruh cesty, snažím se rozhoupat a za obrovské bolesti v rukou ještě ručkuji asi 1,5 m ke kruhu dolů. S vypětím všech sil se mi podaří cvaknout odsedávačku do kruhu tak, abych se jednou rukou za pomoci nohou omotaných již do lana nezřítil dolů na kluky, kteří to celé pozorují odspodu. Povedlo se, sedím u kruhu, kouknu na lano, chyběly asi 4 m, než bych v ruce svíral už pouze jeden konec, protože jsem před pádem nestihl sladit oba konce. Obrovská úleva asi i pro ostatní. Pohřebák zůstane dnes ještě v garáži. Dochází mi, že to mohl být můj poslední výstup….Ještě pracně slaňuji se zkrvavenýma a seškvařenýma rukama dolů a pořád nevím, jak se to stalo. Kluci z Velké plotny pokřikují, zda je vše v pořádku, jestli něco nepotřebuji a vyprávějí, jak právě viděli Supermana, který letí volným pádem dolů a potom chytne lano a ručkuje dolů. Zase taková sranda to nebyla. Takový let by mi záviděly i čarodějnice na Malé skále, které se právě připravují na večerní slet. Cesta domů byla nekonečně dlouhá, v ruce jsem držel plechovku se studeným pivem, které chladilo rozpálené prsty a každou chvíli jsem jej měnil za studenější….


Ruce“ asi po 10 dnech, když jsem sundal obvazy a maso se zatáhlo blánou (hi res)
foto by ©

Návštěva u mého obvodního doktora, který málem zkolaboval, návrat domů k manželce a dětem, které taky neřičely nadšením, je další příběh. Druhý den jsem do prvomájového průvodu nešel, protože jsem nemohl držet mávátko.
Z toho poučení mějte, řádně se na jištění dívejte, svazujte si konce lana při slanění a hlavně nespěchejte…nic vám neuteče!!!! Hodně dlouho se mi stále vracel ten pocit, když ztratíte pevnou skálu pod nohama, dlouho jsem budoval nový morál a ještě dnes, když to píšu, mi běhá mráz po zádech. Závěr: přežil, ale měl jsem namále, plastiku jsem nepotřeboval, hojilo se to dlóoouho, dnes se mi blíží pajda, do skal a hor jsem jezdit nepřestal. Jezdím pořád rád, ale už jsem hodně opatrný a obezřetný. Holt dokáď si tu hubu nenatlučeš, tak…..!