„Tak můžeš!“. Zhluboka jsem se nadechl a odrazil se, co jen to šlo. Náhle cítím, jak se pod mou pravou nohou propadá okrajová převěj, ruce mi nekontrolovatelně kloužou po zmrzlém povrchu a padám.

Po vteřině už jen bezmocně visím v sedáku. Těžký batoh mě převrací do vodorovné polohy. Zhluboka oddychuji. Rozhlížím se kolem sebe. Ve svitu čelovky nacházím obrovskou ledovou kru.



Ledovec "Glaciere du Dome"
foto by © Michal V.

Snažím se na ni postavit. „Paráda, je to dobrý“ probleskne mi hlavou, když se mi podaří na ni stoupnout. V tu chvíli se ozve ohromné zaburácení a ona ledová hrouda mizí v nekonečné hlubině pode mnou. Mávám nohama i rukama a snažím se zachytit cepínem nebo předními hroty maček stěn kolem sebe. Nejde to, jsou příliš daleko. Rychle se snažím navázat prusík na lano. Stoupám si do smyčky. „Ten batoh, sakra ten blbej batoh, je moc těžkej“. S vypětím téměř všech sil vyšplhám po laně asi tak třicet centimetrů. Zhluboka oddychuji. Sedák se mi zařezává do boků. „Vydrž, posílám ti lano s karabinou“, ozývá se kdesi nade mnou. Snažím se postavit do smyce, abych dosáhl na tu spásnou karábli. „Ani náhodou chlape, ještě tak o metr a půl hloubš“, volám na parťáka. Mezitím se ozve strašný rachot padajícího kamení znásobený ozvěnou. Úzkou škvírou dobrých šest metrů nad mou hlavou pozoruji hvězdy. Není jich nmoho, nebe je zatažené. „Tak co, takhle to stačí?“, ozve se, když se lano spouští hlouběji. Natahuji se. Posouvám prusík po laně, stoupám do smyčky, mám ho! Rychle připínám háemesku do oka sedáku. „Jsem ready!“ volám vzhůru. „Hééj rup“. Přitahuji se jistícího lana a cítím jak stoupám. A znovu. Konečně se mi daří zaseknout cepín do převislé stěny. Rychle se přibližuje okrajová převěj. Jistící lano je v ní zařízlé asi metr a to záchranné tak půl metru od okraje. „Dej mi chvíli, musim vymyslet jak se přes ten humáč dostanu“. Zasekávám hroty maček do stěny a pozoruji převis přímo nade mnou. Osekávám přimrzlý sníh cepínem a ten mi ve velkých dávkách padá rovnou do tváře. „Vytáhnu tě až na doraz a pak to musíš ňák přelézt“, přerušil mé snažení Michal. Než jsem stačil zareagovat, měl jsem oko sedáku přímo pod převískem. Natáhl jsem ruku s cepínem co nejdál a sekl. Teď už jen aby se to neutrhlo. Rychle jsem se vyšvihl a z posledních sil se přitáhl rukama. „Dík chlape“, podíval jsem se na parťáka a odplazil se dobré dva metry od té proklaté trhliny…


Hřeben oddělující ledovce "Dome" a "Bionnassay"
foto by © Michal V.

Konečně se rozednělo. Právě jsme dovařili čaj a přemýšleli, kudy se dostaneme z ledovce Dome na skalní hřeben. Chata Gonella, ze které jsme ve tři hodiny vyráželi, už byla hodně hluboko pod námi. Zvolili jsme nejkratší variantu, zabalili věci a nastoupili do mixového terénu. Jednalo se o krátké jednoduché lezení, takže na sólo. Nicméně s téměř dvaceti kily na zádech to byla celkem fuška. Po přelezení prvního hřebene, na kterém se střídají sněhové a skalní úseky v téměř pravidelných intervalech, jsme dorazili k morálovému hřebeni vedoucímu do sedla Col du Dome. Expozice na obě strany tu je skutečně mimořádná. Po ranním dobrodružstvím na ledovci se mi do tohoto úseku sice moc nechtělo, ale jiná možnost stejně nebyla.


Pohled z ledovce "Miage"
foto by © by Vašek Ž

V sedle, které je již kolem 4100 metrů nad mořem, nebylo vidět na víc jak patnáct metrů. Nejdříve jsme minuli skupinu, která se v silném větru marně pokoušela postavit stan – no na vysokohorské poměry spíš hangár. O několik metrů dál, na jakémsi rozcestí, jsme potkali dvojku, která se na nás obrátila s dotazem, kudyže na Gouter. Vzhledem k tomu, že jsme za celý den do této chvíle potkali jen jednu čtyřku a jednu dvojku alpinistů, byli jsme trochu v šoku z takové koncentrace lidí na tak nehostinném místě. O několik minut později jsme za to však děkovali všem svatým. S pomocí buzoly jsme zorientovali mapu a určili směr, kterým se nachází chata Gouter. Původně jsme neměli v plánu sestupovat až tam, ale vzhledem ke stále se zhoršujícímu počasí jsme se rychle rozhodli obětovat nějaké nastoupané metry na oltář bezpečí. Po několika stech metrech se stopy, po nichž jsme spolu se dvěma muži - tuším, že německé národnosti - směřovali k chatě, ztratily. Ocitli jsme se uprostřed bílého nekonečna. Nebylo podle čeho se zorientovat. Nebylo vidět nic. „Pojďme se vrátit zpátky po vlastních stopách do sedla“, prosazovali cizinci. Já jen prohodil, že na Vallotku je to odsud rozhodně dál, než na Gouter, ale s vědomím toho, že mám na zádech stan, jsem se s nimi příliš nedohadoval. Vítr stále sílí a střípky zmrzlého sněhu nám vmetá do tváří. Tupě zírám do té všudypřítomné bílé. Monotónní chůze je čím dál tím víc unavující. Náhle se v tom polodeliriu  před námi z bílé tmy vynořuje ona skupina, která se pokoušela postavit stan o rozměrech 3 x 4 metry ve větru přesahujícím rychlost 70 km/h. „Hallo, do you have GPS?“, obracím se na prvního člena čtveřice s vědomím toho, že kromě satelitní navigace nám v současné situaci už nepomůže nic. „Yes, we have”. Pak už následuje rychlý sestup k táboru nad chatou Gouter.
Stanový tábor byl plný života, stálo tu celkem asi osm stanů a na několika dalších se pracovalo. Vedle nás měla svou základnu česká partička. Bylo příjemné po několika dnech strávených ve švýcarském Saas Fee, francouzském Chamonix a italském Peuterey slyšet rodný jazyk. Michal rychle začal kopat záhrab pro stan. Vítr byl skutečně velmi silný, a tak jsme chtěli mít stan co nejlépe chráněný. Já jsem nakopával přemrzlý sníh cepínem a on ho vyhazoval lopatou. V tom se náhle zablesklo! Ve stejné chvíli se ozvalo i mohutné zaburácení hromu. Bylo to absolutně nečekané. A tak strašně blízko. Do toho začaly padat kroupy. Podle nejaktuálnější předpovědi měla případná bouřka přijít až večer, ale bylo teprve něco málo po jedné hodině odpolední. Ani mraky na bouřku nevypadaly. Okamžitě jsem zahodil cepín, narval do jámy polorozložený stan i batoh, z něhož jsem ještě intuitivně vytáhl doklady a peněženku, a zařval na Michala: „Mizíme na Gouter“. V sedáku ověšeném nejrůznějším vesměs kovovým horolezeckým materiálem jsem si připadal jako běžící hromosvod. Během tří, čtyř minut jsme doběhli do chaty a zajistili si (jako členové OAEV za dvanáct devadesát) nocleh v jídelně pod stolem. S vědomím toho, že na stejném místě před deseti dny usmrtil blesk našeho spoluobčana, mi ještě nějakou dobu potom nebylo moc do zpěvu.
Ráno byla viditelnost stále mizivá a vál vítr o rychlosti kolem 60 až 70 km/h. Původní plán, který spočíval v pokusu o zdolání vrcholu, se velmi rychle zhroutil. Namísto toho jsme byli svědky masové „evakuace“. Nekonečný zástup lidí sestupujících po zajištěné cestě do
údolí působil až komicky. Tak nastala na chatě Gouter trochu nevšední situace, kdy kromě personálu a nás, tu nezůstal nikdo. Krátce po poledni, v době, kdy jsme v závětří za chatou vařili nějaké těstoviny či co, se na hřebeni těsně nad námi vynořily tři postavy. Byli to dva muži a jedna žena. Vypadali opravdu strašně vyčerpaně. Poté co dorazili na terasu se vzájemně objímali a aniž by cokoliv konkrétního říkali, bylo zřejmé, že si prožili peklo. Pomohli jsme jim sundat mačky a smotat úplně zmrzlé lano. Později jsme se dozvěděli, že předchozí den byli poslední na vrcholu a při sestupu je zastihla sněhová bouře. Nepodařilo se jim najít bivak Vallot, což je donutilo přespat venku.
Před třetí hodinou odpoledne se mraky začaly trhat a chvílemi se objevilo i slunce. Podařilo se nám zjistit aktuální předpověď počasí, která byla tak akorát na hraně. Pravdou je, že Dům horských vůdců v Chamonix, který je obvykle v předpovědi počasí velmi spolehlivý, v posledních dnech naprosto zklamal. Padlo zásadní rozhodnutí – vrátit se na původní trasu výstupu. Podstatnou změnou bylo však to, že sestup se pokusíme provést cestou výstupu, nikoliv přes Mont Blanc du Tacul a Mont Maudit na Aiguille du Midi, odkud jsme chtěli jet lanovkou přes Helbronnerský ledovec zpět do Itálie. Sestupovat pro nás naprosto neznámou cestou, která je po celé své délce nad čtyřmi tisíci metry v tak nejistém počasí, jsme považovali za hazard. Kromě toho lanovka přes Helbronner jezdí jen za pěkného počasí. Italská cesta je sice delší a technicky celkem náročná, ale to, že jsme jí už znali, nám dávalo určitý pocit jistoty. V pravdě falešný, protože překonat labyrint trhlin na ledovci Dome za špatné viditelnosti je podle mě nemožné.



Spodní část vrcholového hřebene
foto by © Michal V

Rychle jsme nabírali výšku, kterou jsme včera ztratili. Cesta byla zřejmá, vyšlapaná od davů, které za pěkného počasí proudí na vrchol francouzskou normálkou. Vzhledem ke skutečnosti, že isoterma 0°C byla už někde ve 3600 m, nebyl ledovec ani natátý. Cíl byl naprosto jasný – bivak Vallot. Aklimatizovaní jsme byli už slušně, tak jsme si s noclehem ve výšce 4360 m nedělali starosti. Neměli jsme v podstatě ani moc jinou možnost, protože právě v sedle Col du Dome, které se nachází asi 200 výškových metrů pod Vallotkou, se sbíhají francouzská a italská výstupová trasa. A tak, ač bychom se ráno pokusili o vrchol, či nikoliv, do toho proklatého sedla bychom stejně museli. Pravda je, že v krizi největší, by šlo také sestoupit do Francie a stopem projet tunelem do Itálie, kde jsme měli auto. Čím víc jsme se blížili k vrcholu Dome du Gouter, tím horší byla viditelnost. Když jsme dosáhli vrcholové pláně, té na které jsme předešlého dne bloudili, byla všude zase jen ta šílená bílá tma. Několik desítek metrů jsme šli jen tak po paměti. Náhle se po naší pravé straně objevila asi dva metry vysoká oranžová tyč. Naplnil nás pocit radosti. Nevěděli jsme sice přesně, co má znamenat, ale vyvodili jsme z toho, že jdeme asi správným směrem. O několik desítek metrů dál už jen upřeně mžourám do té běloby před sebou až mě z toho začínají pálit oči. „Tady jsou nějaký stopy, ne?“, otáčím se za Michalem. Skutečně, dva páry stop, připojující se do našeho koridoru. Tedy koridoru, který považuji za správný. Rychle je následujeme. Stopy vždy vedou trochu dolů a následně nabírají ztracenou výšku. Neustále uhýbají lehce vlevo. Představuji si v duchu mapu. „Jo, tak nějak by to mohlo být“. Pořád trochu dolů, pak zase nahoru. Začínám být nevrlý. Jdeme už strašně dlouho. Nebaví mě to věčné sestupování a následné vystupování. „Tady už to musí sakra bejt“. Už asi podesáté beru do ruky mapu a buzolu a odhaduji pozici, kde bychom mohli být. Směr máme dobrý. Je už skoro osm. Pět hodin na cestě…
„Chodíme pořád do kola“, utrousí Michal mezi zuby. Doteď mě to vůbec nenapadlo, ale možná má pravdu. Když neznáme pozici, nemůžeme správně určit ani azimut. „Sakra to neříkej ani ze srandy“, odvětím s tím, že si uvědomuji stále víc, že má asi pravdu. Po chvilce míjíme další oranžovou tyč. „Je další, nebo ta samá“, prolétne mi hlavou. „Vykopeme záhrab“, slyším za sebou rezolutně. „Tak slezeme kousek níž do závětří“, souhlasím. Rychle se snažíme vyhloubit dostatečně velkou jámu. Pravidelně se střídáme. Musíme být hodně vysoko. Všechno je tu namáhavější než obvykle. Pociťuji pocit žízně. Zhluboka dýchám. Přelévám vodu z ešusu do lahve a přidávám další kus ledu. Vítr nám sfoukl plamen. Díra je hotová, voda taky. Plynová kartuše přimrzla jako obvykle ke sněhu. Jako obvykle do ní kopnu, aby se uvolnila. „Do háje, to snad ne!“, zakřičím, když vidím z bomby stříkat zkapalněný plyn. „Já sem takovej vůl“. „Tys jí prokop“, odhadne situaci Michal, aniž by se otočil. „Jo, mačkou“
Zírám v němém úžasu skrze rozepnuté tropiko stanu do tmy. Chvíli mám pocit, že asi spím a to, co vidím, se mi jen zdá. „Michale“, zašeptám. „Michale!“. „To už je půl čtvrtý?“, zamumlá. „Mám pro tebe fakt dobrý zprávy. Přímo před námi je vrchol. Jo, a nebe je plný hvězd. Čum na to“. Oba chvíli nevěřícně mžouráme do ledové noci. Je to jasné, za půl hodiny vstáváme a polezeme na vrchol!
Několik metrů před námi bliká světlo čelovky. Snažíme se ho rychle dostihnout. Dvojice postupuje pomalu, a tak na úrovni toho zatraceného, včera nenalezeného plechového bivaku, ji předcházíme. Svah se prudce zvedá. Fouká ledový vichr. Pořádně mrzne.



Východ slunce na vrcholu - zhruba tímto směrem by mohla být ČR
foto by © Michal V


Obcházíme obrovský sérak a nastupujeme do hřebene. Je stále ještě celkem tma. V místě, kde je již hřeben ostrý jako břitva a na obě strany spadá do nekonečných hloubek, zahlédneme  nějaký pohyb. Někdo se tam zastavil. „Nic moc místo na odpočinek, obzvlášť v tak silném větru“, prolétne mi hlavou. Postupujeme hřebenem stále blíž. Michal už je u něho. Pozoruji jak slézá do strmého svahu pokrytého čerstvým sypkým sněhem a následně jím oblézá asi čtyřmetrový úsek v tomto místě jen tak čtyřicet centimetrů širokého hřebene. Teď už chápu – přímo ve vyšlapaném korýtku na vrcholu hřebene se kdosi choulí ve spacáku. Druhý stojí ve srázu jižní stěny nad vykopanou dírou z níž trčí kus lana. Okamžitě mě napadá, že ty stopy, po kterých jsme před několika hodinami ještě bloudili, byly pravděpodobně jejich. Pohledem ho zdravím. Kývne. Vypadá v pohodě, tak pokračujeme ve výstupu. Vítr stále sílí. Rozednívá se.



Monte Bianco 4807m
 


Kolem nás se odehrává nádherné přírodní divadlo. Obloha mění barvy a všude pod námi jsou mraky. Až na obzor. Jen vrcholy přes 3500 m vyčnívají nad hladinou. Skutečně to vypadá jako rozbouřené moře. Úžasné. Na obzoru je vidět zakřivení Země. Postupujeme hřebenem. Teď už se dolů raději nedívám a stoprocentně se koncentruji na chůzi. Levá noha po sotva patnáct centimetrů široké zmrzlé stopě, pravá po stejně široké, ale v sypkém, čerstvě navátém sněhu. Do toho ten šílený vichr. Konečně. Je 6.59 a jsme na vrcholu! Úplně sami. Je to nádherný pocit.



Bivak Vallot
foto by © Michal V


Po několika minutách se na vrcholu objevuje trojice cizinců. Slunce už začíná slušně pálit a tak se vydáváme na sestup. Již delší dobu pozorujeme helikoptéru italských záchranářů neustále oblétající vrcholové partie celého masivu. Nyní je však evidentní, že bude přistávat. Přímo před námi. Na planině před Vallotkou. Přikrčíme se a zakryjeme si tváře před sněhem zvířeným rotorem. Z vrtulníku vyskakují dva záchranáři. Jeden běží do bivaku a druhý spěchá k nám: „Jste v pořádku? Hledáme dva pohřešované horolezce, kteří lezli na vrchol hřebenem Peuterey, třetího jsme našli mrtvého. Neviděli jste někoho?“ Ta informace mě na chvíli úplně vyřadila z provozu. Pověděli jsme mu o dvojici ve vrcholovém hřebeni a také, že teď, při sestupu, už tam nikdo nebyl. Nechali tam jen jedno poloviční lano. Pak mi došlo, že jsme je neviděli ani dolézat na vrchol.



Italské Alpy z "Col du Dome"
foto by © by Vašek Ž


Rychle jsme sbalili stan a připravovali se na sestup. Počasí vypadalo stále dobře. Meteorologům to opět nevyšlo, tentokrát naštěstí. Dehydratace byla pořád víc znát. Kolem nás se rozjela opravdu velká pátrací akce. Celkem tři vrtulníky a spousta italských i francouzských záchranářů pročesávaly okolní terén. „Tak teď přes hřeben oddělující ledovec Dome od ledovce Bionnassay, pak slanit nebo slézt na jeho povrch, prokličkovat mezi těma šílenýma trhlinama a jsme na chatě Gonella – u ní je voda“, opakoval jsem si stále dokola. Michal chtěl během tohoto dne sestoupit až do Peuterey, do kempu Monte Bianco v 1507 m, kde jsme měli auto a v něm mraky jídla. To by znamenalo ještě slézt od Gonelly po skále místy zajištěné řetězy v tatranském stylu a místy nezajištěné vůbec až na ledovec
Miage, který je téměř celý pokrytý sutí
Jít v tomto šíleném terénu asi 4 km. Pak přelézt sice krátký ale extrémně lámavý úsek po skále, jelikož pěšinka vedoucí po jejím úpatí se kompletně utrhla. Další úsek vede kolem vyschlého jezírka a morénou ledovce. Na závěr ještě asi 3 km po lesní pěšině. Převýšení celkem 3300 m. A pořád s těma sakra těžkýma báglama. No to nevim…



Ve čtyřech tisících - úplně dole je ledovec "Miage" pokrytý sutí.
foto by © Michal V


Epilog: Snad vás tento krátký příběh alespoň trošku pobavil, vybarvil vám nejvyšší alpský vrchol i v trochu jiném, než jen růžovém světle a případně přinesl inspiraci k výstupu trochu jinou než tou nejobvyklejší cestou. Současně doufám, že ti, kteří zastávají názor, že články tohoto typu na Lezce nepatří, si ho namísto zbytečných komentářů v diskusi prostě nečetli.