Na začátku tohoto roku jsem si řekl, že ve škole se beze mě určitě nějakou chvíli obejdou, a vyrazil jsem na půl roku objevovat svět do Severní Ameriky.

Můj první cíl byla Kanada a olympiáda ve Vancouveru, ale rozhodně jsem nechtěl vynechat nádherné národní parky na západě USA a hlavně skvělé americké lezení. Po olympiádě jsem tedy zabalil batoh, přihodil karabiny a vyrazil na svůj „West coast climbing trip“.

Projel jsem několik lezeckých oblastí, o kterých už bylo mnohé napsáno. Pokusím se tedy přiblížit ty, které zas tak známé nejsou, takže si tam člověk užije i trošku klidu a lezení je přesto prvotřídní.

Aby to bylo všechno “jednodušší”, cestoval jsem stopem a lezl s parťáky, které jsem potkával cestou nebo se kterými jsem se dohodl přes internet. Velkým pomocníkem mi v tomto byl server couchsurfing.org, který mohu jen vřele doporučit jakémukoliv cestovateli. Z vybavení jsem tahal kromě sedáku a lezeček ještě vercajk na jištění, protože tradiční lezení je to, co mám z lezení vůbec nejraději, a sportovních cest zase v Americe tolik není. Sehnat někoho s lanem potom vůbec nebyl problém, protože minimálně Kanada je plná „rybářů“, kteří lezou pouze na top rope a uvítají každého, kdo umí zakládat jištění a třeba je i něco naučí. O tom jak jde stopování v Kanadě a USA hladce vypovídá následující statistika: V průměru jsem čekal asi 10 minut po kterých jsem se 80 km vezl. Celkově jsem jel s asi 90 lidmi a ujel 7000 km.

Oblast první: Squamish, Britská Kolumbie, Kanada

Asi padesát kilometrů severně od Vancouveru se ve stínu Mt.Garibaldi, která se tyčí do výše přes 2700 metrů nad údolím, nachází městečko Squamish – po většinu roku docela „díra“, ale se svým statutem „Outdoor capital of Canada“ v létě poměrně dost ožívá. Kromě skvělých cyklistických terénů a divoké vody je hlavním lákadlem 600 m vysoký žulový monolit zvaný Chief a okolní menší skalky, které tvoří Kanadskou lezeckou oblast číslo jedna. Je tu opravdu všechno, co si jen lezec může přát - od stovek boulderů, přes lehké, zajištěné cesty až po dlouhé tradiční vícedélky, stěny, rajbásky, extrémní převisy a hlavně, jak už to v žulových oblastech bývá – spáry. Spáry jsou ve Squamishi naprosto excelentní lezení a skvělá volba i pro nás spáraře začátečníky. Všechny spáry, které jsem lezl byly perfektně zajistitelné a často se pouze klikatí stěnou či mají spoustu bočních stupů, takže je to skvělé lezení pro kohokoliv. Celou 600 m vysokou stěnou vedou desítky cest, z nichž jsou mnohé lezitelné i pro nás smrtelníky. Z lehčích cest je nádherná Angel's crest 5.10c s několika spárovými délkami 5.10a a 5.10b. Nejtěžší místo 5.10c je ale pouze jeden krok ve stěně a ještě je u něj nýt. Beze spěchu se to dá vylézt za 9 hodin, za další hodinu se to dá zadem seběhnout do kempu. Nejpopulárnější těžší cestou je potom nádherná, skoro přímá linie „Grand wall“ s obtížností 5.11a A0, ale pouze jednu krátkou délku je potřeba hákovat. Zbytek cesty je čisté, vyvážené lezení – od pohledu je to jedna z nejhezčích linií, kterou jsem kdy viděl a opravdu se těším až si ji jednou vylezu.


Stawamus Chief a vyznačená cesta Angel's Crest, 5.10c, 14 délek

foto by © Karel Hořínek

Přímo pod stěnou je přírodní kempík s pitnou vodou a suchými záchody za lidovou cenu $5 na osobu a den. Ve městě je potom několik hypermarketů, velmi příjemná knihovna a velice příjemný pivovar Howe Sound, který kromě tradičního Pilsnera vaří i speciality, jako například pivo s příchutí banánu a vanilky.

Ve Squamishi jsem strávil dva týdny v dubnu a dva týdny v červenci. Návštěvu však můžu doporučit od půlky května do září, protože celé západní pobřeží je velice deštivé a přestože je tam relativně teplo i v zimě, suchých dnů lze najít mezi zářím a květnem pouze několik. Během července a srpna je v kempu a na skalách docela plno. Když se ale člověk vyhne víkendům, na které najíždějí davy lezců z Vancouveru, dá se zalézt pěkně v klidu a bez návalů v cestě. Naopak, při návštěvě mimo hlavní sezonu je docela vysoká pravděpodobnost, že člověk pod skálou narazí na medvěda nebo že nad ním ve výšce zakrouží nádherný orel mořský.


Squamish, Upper Malammute, Slap and Ticle, 5.10b

foto by © Karel Hořínek

Oblast druhá: Smith Rock, Oregon

Státní park Smith Rock je malá oblast v centrálním Oregonu. Centrální Oregon je sice technicky vzato pouští, ale na jaře je to krajina rozsáhlých plání, po kterých se prohánějí koně a skály jsou na nádherném místě u řeky s velmi pestrou faunou i florou. V pozadí se potom majestátně tyčí do výše celoročně zasněžené vrcholky třítisícových sopek v čele s Mt. Hood.

Skály ve Smith Rock jsou sopečného původu, takže se tu míchá několik druhů hornin. Po stranách koryta řeky jsou vysoké bazaltové stěny. Uprostřed oblasti se tyčí až do výše přes 200 m stěny a věže tvořeny z části drolivými vyvřelinami, ale z větší části perfektním, kompaktním a na lezení skvělým sopečným tufem. Tuf je usazený a pod tlakem slisovaný prach, do kterého se sem tam přimíchal pevný kus bazaltu. Nabízí skvělé stěnové lezení, přímé a rovné spáry a zajímavé útvary, jako obrovské kapsy nebo oblé výstupky bazaltu.


Pohled na Smith rock, vlevo vzadu vyčnívá dominanta "Monkey face" s lezecky velmi náročnou údolkou

foto by © Karel Hořínek

Odehrála se zde také nemalá kapitola vývoje amerického lezení – ve třicátých letech se zde začaly lézt první tradiční cesty, v osmdesátých poté přišly vůbec první vynýtované, sportovní cesty v severní Americe a poté co sem zavítal v roce 1986 Hainz Zak, se Smith Rock staly celosvětově známou oblastí, kterou navštěvuje rok od roku více a více horolezců. Místní legendou a autorem perfektního průvodce se zhruba 1800 cestami je potom Alan Watts, který tu stál u zrodu amerického sportovního lezení a spolu s dalšími posouval hranice lezeckých možností až do opravdu extrémních obtížností.

Lezení tu opět najde každý – od velice jednoduchých sportovních cest po zábavných kapsách, přes delší sportovní cesty extrémních obtížností, až po vícedélky. Ať už odjištěné, jako nádherná, exponovaná a přeci jednoduchá cesta v jedné z nejvyšších stěn s názvem Wherever I May Roam, nebo tradiční spárové lezení jako excelentní linie Zebra Zion uprostřed stěny zvané Morning glory s poslední čtvrtou délkou v převislé, nádherně exponované, přesto poměrně jednoduché spáře.


Morning Glory, spárou v levé třetině, šikmo doprava v převise zpět doleva vede cesta Zebra Zion - 5.10a, 150m )

foto by © Karel Hořínek

Nejlepší na návštěvu je určitě květen, červen a září, ale i v létě se prý dá ve stínu pěkně zalézt. Nepochybně i dříve v dubnu nebo v říjnu se najde spousta suchých dnů – ale pozor, noci jsou chladné. Chce to teplé spodní prádlo. U skal je velmi příjemný kemp i s teplou sprchou a to pouze za $5/osobu a den. Ve dva kilometry vzdálené vesničce je horolezecký obchod s wi-fi zdarma a supermarket.


Poslední délka cesty Zebra Zion

foto by © Karel Hořínek

Oblast třetí: Lake Louise, Canmore, provincie Alberta, Kanada

Lake Louise je nádherné horské jezero s překrásnou, smaragdovou barvou. Je pojmenované po dceři královny Viktorie a dnes dává jméno jednomu z nejturističtějších míst v celé Kanadě, malé vesničce a lyžařskému areálu. Nachází se v NP Banff v srdci kanadských Rockies. Jezero je ze všech stran obklopeno neuvěřitelnými stěnami třítisícových hor, které skýtají nespočet obtížných vysokohorských výstupů. Opodál majestátní Mt. Temple se svojí skoro 1800 m vysokou stěnou je opravdu hodnotným horolezeckým výkonem. Vzhledem k drsným Kanadským podmínkám je ve vyšších místech až do konce července a od půlky září spoustu sněhu, takže sezona pro vysokohorské lezení je opravdu krátká.

O to více lidí se potom sbíhá na nepříliš rozsáhlé útesy přímo za jezerem, které jsem si opravdu oblíbil. Jednak díky neobvyklé skále, kterou je ostrůvek křemence uprostřed jinak vápencových Rockies a také díky nádherným výhledům na modré jezero. Lezení je tu jak sportovní, tak tradiční, i když převážně jednodélkové. Křemencová skála tvoří velmi zajímavé útvary, od kapes a různých boulí, až po ostré lištičky ve stěnách nebo přímé spáry – vše však ve velmi pevné a kompaktní skále. Nevýhodou je počet lezců, kterých tu zejména o slunečných víkendech je přespříliš. Další nevýhodou je cena ubytování. Kempy v národních parcích Kanady jsou od $30 na den a místo pro stan. Skvělou alternativou by byl pokoj v nádherném hotelu Chateau Fairmont, který stojí hned na moréně jezera a pokoje se dají pronajmout už od $500 na den.


Lake Louise, cesta Wicked Gravity, 5.11a

foto by © Karel Hořínek

Další lezecké oblasti jsou v okolí nedalekého městečka Canmore, kde je spoustu vápencových stěn – často dost členitých, takže ideální volba pro borce, kteří mají rádi lezení po madlech v extrémních převisech. Nejlepší je potom pravděpodobně oblast Brassi Lakes, kde se kromě spousty sportovních cest nachází i několik sportovních vícedélek (až 300 m).

Další oblasti:

O dalších oblastech se tolik rozepisovat nebudu, jen přidávám krátký přehled lezení na západě USA a Kanady. Všechny následující oblasti jsem sice nenavštívil, ale rád bych se tam jednou podíval. Třeba to někomu pomůže s plánováním lezecké dovolené.

Yosemity, Kalifornie – lezení a přírodní krásy na pět hvězdiček. Kromě big wallů se dá i skvěle boulderovat nebo zalézt spoustu kratších a lehčích cest. Yosemity bohužel ale navštíví za rok přes tři miliony lidí a pobyt tak znechucují kromě kolon aut a davů lidí na všech turistických stezkách i v lezeckých cestách, pravidla, podle kterých se dá v kempu zůstat legálně pouze týden (dva týdny za sezonu s přerušením).

Bishop, Kalifornie
– pouze přes kopec od Yosemit (autem v létě okolo 200 km) se nachází známá boulderová oblast.

Joshua Tree, Kalifornie
– v jižní části Kalifornie se nachází menší oblast s velmi netradičním a specifickým lezením.

Red Rocks, Nevada
– kousek za branami města Las Vegas se rozkládá oblast nekonečných možností. Pevný pouštní pískovec nabízí skvělé lezení (především spáry), sucho po celý rok, zatímco v létě horko a v zimě větrno (pouštní bouře) – nejlepší doba na lezení je od půlky března, do půlky května a na podzim.

NP Zion, NP Arches, Indian Creek, Utah
– další písečné oblasti, pro které platí to samé co pro Red Rocks. Zion je neskutečně nádherná oblast s mraky big wallů (až zhruba 700 m) a beze všeho docela poctivým lezením – nic pro začátečníky. V jižním Utahu je lezení skoro všude, takže i za branami národních parků na nás stále čeká tisíce ještě nezlezených liníí.


Watchman v NP Zion je jedním z mnoha horolezeckých cílů Utahu

foto by © Karel Hořínek

City of Rocks, Idaho
– tuto oblast jsem nakonec bohužel nenavštívil, ale několik amerických horolezců o ní hovořilo jako o nejlepším skrytém tajemství.

Devils Tower, Wyoming
– na východě státu Wyoming se tyčí do výše okolo 400 m úžasná vulkanická věž, která je tvořena z poměrně pravidelných, obrovských 4-7 úhelníků. Od pohledu parádní lezení.

Bugaboos, Britská Kolumbie, Kanada
– Bugaboos, to jsou neuvěřitelné žulové věže v oblasti kanadských Rockies. Solidní žula, nádherné horské cesty, dech beroucí výhledy. Jen to počasí je takové nejisté - srpen by měl být nejlepší.

Vancouver Island, Britská Kolumbie, Kanada
– Vancouver Island skrývá velké množství malých oblastí, od pevných pískovcových skal v oblasti u města Nanaimo, po vápencové jeskyně s těžkými, extrémně převislými cestami okolo Horne Lake, až po netradiční lezení na bazaltu v severní části ostrova. Jsou to pěkné oblasti a super lezení vždy na několik dnů, nicméně cestu pouze za lezením bych sem nevážil – zvláště, když kousek dále je úžasný Squamish.


Moraine lake, Valley of the ten peaks

foto by © Karel Hořínek

Hore zdar,