Ještě před rokem jsem neměl ani nejmenší tušení o tom, že v Egyptě je něco více než pyramidy, Nil a fůra písku. Netušil jsem, že se tyto moje místopisné znalosti mají velmi brzy vylepšit.

Po odkladu dlouho plánované akce do jiné skalní oblasti v srdci Sahary, jsme na jarní termín začali hledat náhradní program podobného charakteru. Moje vzpomínky se tak vrátily k jedné hospodské diskusi, kde někdo mezi řečí prohodil, že zase v jiné hospodě od někoho slyšel, že v Egyptě, někde na severu, jsou obrovské stěny, na které se sice již leze, ale většina z nich je ještě v hávu panenském. A tak jsme začali kátrovat internet, až jsme tam našli první zmínky o oblasti Sv. Kateřina, která leží v centrální části poloostrova Sinai. Následně začalo shánění levných letenek, neboť představy „účastníků zájezdu“ o finanční stránce akce byly jasné. Za co nejmíň peněz, co nejvíc muziky. Nakonec se cena letenek dostala na příjemných šest tisíc s využitím valentinské slevy ČSA pro zamilované páry. Byli jsme sice jako zájezd gay klubu, ale o peníze jde, jak se říká, až na prvním místě. Počet účastníků se nakonec rozrostl na konečných devět. Zásadnější lezecké ambice však měla pouze polovička z nás.


Cesta letadlem proběhla dobře, jak se také sluší na naši národní společnost a tak jsme za velmi časného rána stáli na káhirském letišti. Po krátkém vyjednávání s majitelem dodávky vyrážíme na autobusové nádraží, ze kterého údajně měly odjíždět autobusy na poloostrov. Trochu nás znervóznilo, že nás chlapík dovezl na malé nádvoříčko mezi domy, kde se všechno topilo ve tmě a nikde ani noha. Kdybychom byli kdekoli jinde a ne v arabském světě, asi bychom na takovém místě dostali přes papuly, s díky odevzdali své úspory a tak narychlo ukončili náš zájezd. Ale tady je všechno jinak. Jediné, co budilo dojem že funguje, byl rozsvícený malý stánek a pár stolů a židlí. Nastal čas přetransformovat svoje myšlení na podmínky arabského světa a tak jsme si u rozespalého restauratéra koupili první čaj a první šíšu a začali čekat na lepší zítřky. Čas vše vyřeší. A čím je delší, tím také lepší řešení.

Na cenu čaje jsme se měli zeptat na začátku, protože nás chlapík hbitě natáhnul. Ale to už byla naše hloupost. Časem se rozednilo a objevil se první autobus, kterému se podařilo nasoukat do dvora. Autobusové nádraží se začalo probouzet k životu. Další čaj, šíša a my jsme si mohli koupit lístky do Dahábu, což je městečko na východním pobřeží poloostrova a současně známé turistické centrum. Kolem osmé ráno vyrážíme na téměř dvanáctihodinovou jízdu autobusem, který objel celou jižní část Sinaje, přes stávající i rozestavěná letoviska na pobřeží Rudého moře až do naší cílové stanice. Nudnou cestu přerušovaly jen četné policejní a vojenské kontroly. Zřejmě jsme nebudili dojem teroristů, protože všem kontrolám prohlížející pasy stačilo Jendovo výmluvné sklonění palce k útrobám autobusu, kde jak i oni pochopili vězel předmětný doklad s vízem. Kontrolní stanoviště byly většinou vyzdobeny retardéry, betonovými zátarasy, kulometným hnízdem a značně znuděnými, po zuby ozbrojenými vojáky.

Civět na fádní pobřeží na jedné straně a poušť na druhé nás brzo přestalo bavit a tak nám jedinou zábavou byly „strhující“ arabské veselohry, které řidič promítal celou cestu na videu. Jen kdyby naše arabština byla o něco lepší. No, snad příště.

Ale zpátky teď již do Dahábu. Nejsi-li dost rychlý, první taxíkář se vrhne na tvou bagáž a již ji cpe do vozu s tím, že musíš jet s ním a ne jinak. Toho „a ne jinak“ jsme si již v minulosti užili dost a tak po první přetahovačce jsme zarputile hodili bágly na záda a vyrazili pěšky k pobřeží, kde se měl nalézat vyhlídnutý kemp. Kemp po egyptsku je levné ubytování v malých zděných komůrkách s nedalekými záchody a sprchou. Naše pěší karavana vyvedla místní dopravce trochu z konceptu. Nakonec to vyhodnotili jako začátek tvrdého smlouvání o ceně přepravy. Vypadalo to asi tak, že my šlapali, oni jeli krokem vedle nás a vykřikovali nabídky. Nakonec to jeden psychicky nevydržel a vzal nás zdarma s tím, že nás alespoň dohodí svému známému v tom nejlepším a nejlevnějším kempu. Ve finále byla spokojenost na obou stranách. Se slzou v oku jsme vzpomínali na ty naše milé a usměvavé taxikáře na pražském štáflu. Tady by asi bídně zhynuli hladem.

V Dahábu jsme strávili celý den, abychom se srovnali s místní stravou a pokusili se najít pod hladinou ty krásné pruhované a jinak barevné rybky a ostatní korálové příšerky. V rámci šetření jsme si zapůjčili jedny ploutve a potápěčské brýle, do kterých silně teklo. O tento podmořský vercajk jsme se pak vystřídali. Jo ryby tam jsou, příšerky taky, ale také je tam řada řádně odježděných pneumatik, trubek a dalších perel podmořského světa. Ale dost, kvůli koupání a procházení se po pobřeží jsme sem nepřijeli a tak druhý den ráno nastupujeme do autobusu a ten nás konečně odváží do vnitrozemí Sinaje.


Na cestování místní dopravou jsme si již začali zvykat, kontroly vnímáme už jen napůl. Z našeho poklimbávání nás nakonec probouzí to, co jsme uviděli za sklem autobusu. Jo, to bylo to proč jsme sem přijeli. Všude nádherné granitové skalní stěny. A pěkné! Autobus nás nakonec vyklopil celé rozpálené na okraji vesnice Sv. Kateřina. Tady se ubytováváme dle rady papírového původce v tom nejlevnějším, co je zde k mání. Spaní v beduínském stanu v „Liščím kempu“. Tady jsme společně s našimi beduínskými hostiteli sdíleli zem pokrytou koberci, ohniště s večerním ohněm a záchody se sprchou. Ano, říkám-li záchody se sprchou myslím to doslova. V malé zděné budce sprcha trčí ze stropu přímo nad evropskou mísou nebo tureckou dírou. Ostatně s podobnou vychytávkou jsme se setkali o pár týdnů později v káhirské ubytovně.

Za dobu našeho pobytu sem občas přijíždí tůristi, ve vojáky střežených autobusech, kteří se v kempu nabaští, krátce si zdřímnou v místních obytných krcálcích a ráno se vysápou na blízkou Mojžíšovu horu. Tam při východu slunce a s náležitým procítěním křičí: „aleluja“ a pak plni vyšších prožitků naskáčou do klimatizované plechové boudičky na kolech a jedou pryč. Tak to je to nefalšované „adventure“ z katalogů cestovních kanceláří.

Svatá Kateřina je podle mého názoru ideální spíše pro ty, kteří rádi vzlínají po velkých stěnách vzhůru, ale i pro ty, kteří rádi špacírují nádhernými skalnatými údolími – wádími. Trocha arabské kultury a jídla to vše pěkně zarámuje.


Počasí se tu, alespoň v námi odzkoušené části roku (březen), nedá nic vytknou. Strávili jsme zde necelé tři týdny a za celou dobu byl na obloze jen ten správný bleděmodrý plech a teploty se pohybovaly kolem příjemných 20 °C. Rozhodně jsme tady zažili těžko popsatelnou pohodu, kterou jinde těžko najdeš. Pohodový den tu začínal mezi sedmou a osmou, kdy jsme se po vydatném spánku vysoukali ze spacáků, naházeli matroš a kovárnu do báglů a odsunuli se do místní vývařovny, kde jsme za šest egyptských liber (asi 1 euro) poctili naše žaludky vydatnou snídaní. Následovalo celodenní výběrové lezení, večer vývařovna, kuřárna se šišou a čajem. Závěr dne patřil posezení s našimi hostiteli, čajík, občasná produkce hry na bubny a kanystry našich „bedu“. Při usínání jsme už většinou slyšeli jen Hamdýho, který ze spacáku telefonoval svojí ukvílené milé.

Ale vraťme se k tomu hlavnímu, k lezení:

Lezecká část se zformovala na dvě útočné skupiny. První dvojčlenná, která se skládala z mojí maličkosti a Tomáše „Grunta“ Grygara se soustředila výlučně na výrobu nových věcí. Druhá trojčlenná skupina zvolila kombinovaný program. Zbytek výpravy trekoval.

První novátorký počin, kterým jsme chtěli otevřít nádhernou, logickou linii v pravé části stěny Jabel Batta dopadl ne příliš povzbudivě. Výstup širokou spárou, která vyhlížela správně „yosemitsky“, jsme přerušili sáčkem, který jsme tu zavěsili na náš první nýt ve dvaceti metrech. Už jsme téměř začali uvažovat, nad tím jestli se naše promyšlená zimní příprava, spočívající v odpočinku a nicnedělání, neminula účinkem. Nakonec jsme se do toho zakousli o něco více vpravo a od té chvíle to šlo jako po drátkách. Tuto naši první devítidélkovou cestu jsme vytyčili za sedm hodin a nazvali jsme ji: „My Friend“. Klasifikace se uhnízdila při lezení ve smyslu OS na úrovni 7. Ten den jsme to mírně zatměli a tím jsme trochu znervóznili ostatní, kteří se nás místo posezení v kuřárně vydali hledat.

Postupně jsme v sousední stěně Jabel Ghabsheh udělali ještě další dvě nové cesty. Pro informaci případným zájemcům, nepočítejte s řetězy nýtů. Vrtané jistící body jsme osazovali většinou jen na štandech a to ještě ne na všech. Pouze výjimečně mimo stanoviště. Cesty jsme dělali klasicky, vrtali jsme „růčo“, z volné pozice a výsledek je toho obrazem. Nejsou to však žádné vraždy, většinou se dá dobře jistit stopery a friendy. Možná jen u cesty „Taxi, taxi“ se vám udělá na třetí lanové délce trochu hořko v ústech, stejně jako mně. Tady se od třetího stanoviště odlézá obtížným traverzem vpravo do jemné spárky, kde jsme zavrtali nýt. Odtud se odlézá mělkou depresí. Na jejím konci uvidíte poličku s trávou. Ale teprve když k ní dolezete, zjistíte, že to není police a tráva, že je bodlák. Stojíte na tření cca 10 m nad nýtem, a ke spárce, do které by se dalo něco dát máte dalších šest metrů. Při lezení na úrovni 7 až 7+ se pak člověk musí trochu psychicky srovnat.

Historie lezeckého dobývání této oblasti se podle dostupných údajů odstartovala v roce 1937, kdy pánové E. Comici, Escher a Otmar Gismann vystoupali cestou Jabel Musa, kl. III na stejnojmený kopec a dále k tomu přidali pětkovou cestu Via Diretissima západní stěnou Jabel El Saru. Pak se na dlouhé roky tato oblast ztratila z okruhu zájmu lezeckého světa. Zlatým věkem byla sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy zde vznikla většina z dnešních cca 150 cest. V tomto období, konkrétně v roce 1981 se do zdejšího lezení zapsali i čeští lezci a lezkyně. Byli to Z. Lukeš, K. Kašpar, M. Novotná a L. Páleniček se svými prvovýstupy: Helenina cesta IV+, Via Praga V+, Pillar of Czech V+ A2, Pillar between Chimneys IV+ a Left pillar of central depression. Devadesátá léta byla opět obdobím klidu. Pár nových cest vzniká až na počátku třetího tisíciletí.

Většina cest vede v kompaktní žule. Pouze některé vrcholové partie jsou na povrchu rozvětralé a trochu „solí“. Na cesty v nejvyšších klasifikačních stupních to tu zatím čeká. Nejtěžší cesta má klasifikaci VII+ (VIII). V každém případě můžeme potvrdit, že je zde řada zatím neslezených stěn a to i v relativně blízkém okolí vesnice. Sami jsme udělali jeden prvovýstup panenskou, severovýchodní stěnou na jeden z vrcholů Jabel Fara z Wadi Srej.

Klasifikace starších cest je trochu nevyrovnaná, spíše podsazená. Stěny rozhodně nejsou posety lezci, ani zde nemusíte potupně čekat ve frontách jako po některými „profláknutými“ cestami v Alpách. Za celou dobu našeho pobytu se zde objevily pouze dvě lezecké skupiny. Jedna ruská a druhá německá. Obě zde strávili jen několik dnů.

Lezení se tady dá prokládat pochůzkami po okolních wádích s možností přechodů přes řadu přístupných sedel do sousedních údolí. Za zmínku stojí výstup na horu Sv. Kateřina, o kterém průvodce i místní tvrdí, že je zakázaný, protože je prý na vrcholu vojenská základna. To možná bývalo, ale dnes se dá za jeden den vystoupat po horských pěšinách z vesnice až na samotný vrchol. Po vojenské základně tu zůstal parádní smeťák, polorozbořené stavby a hromady poházených slunečních kolektorů. Ocelový telekomunikační stožár na samotném vrcholu vojáci podřízli a teď visí z vrcholu jako kostra uhynulého ptáka Noha. Na vedlejším vrcholu stojí uzavřená poustevna, ze které je sice pěkný výhled, ale pro vodu a potraviny bych z ní chodit nechtěl. Z toho plyne určité ponaučení: „Když už chceš dělat poustevníka, tak si nevybírej horu Sv. Kateřiny!“

Pro úplnost musím také zmínit naší krátkou návštěvu ve Wadi Razala (možná jsem název trochu zkomolil, ale podrobnější mapa této části Sinaje nebyla k dispozici), což bylo do našeho nájezdu lezecky neobjevené, pískovcové skalní město, asi 75 km od Sv. Kateřiny ve směru na Nuweibu.
Naše dny v tomhle skalním ráji rychle plynuly. I těm nejzatvrzelejším muslimům začala chutnat naše slivovice a „Čiky“, jak nám místní říkali, museli zvednout kotvy a vyrazit zpět. Do plánovaného odletu jsme měli ještě pár dnů a ty někteří z nás využili pro návštěvu vyhlášeného pískovcového „Colored canyonu“ a někteří se již přesunuli do Káhiry.


Káhira je ohromné, mnohamiliónové a smogem zahlcené město, které přes řadu nectností stojí za ztrátu několika dnů. Každý kdo do města přijede bez prvotních předsudků, si bude po pár dnech vychutnávat velký káhirský bazar, na ulici připravované dobroty, největší velbloudí trh v Africe, tančící derviše, nebo poklidné vysedávání v čajovně s šíšou. První dojem z tohoto velkoměsta může být pro člověka – evropana trochu šok. Stejně jako pro nás, když nás řidič autobusu vysadil uprostřed osmi proudé silnice a my uskakujíc svižně uhánějícím autům, dolovali z autobusu naší bagáž a přemýšleli jak se dostat ze silnice živí i s našimi kletry. Zvláštností tohoto města je, že doprava nepodléhá dopravním značkám, které se tu navíc téměř nevyskytují, stejně jako semafory. Všechny ulice jsou plné troubících aut, ale provoz je kupodivu plynulý. Přecházení přes ulici se vám může zpočátku zdát jako neřešitelný, silně riskantní úkol, neboť to čemu my říkáme přednost pro chodce tu vůbec neexistuje. Zpočátku si budete myslet, že tu jsou pouze odvážní chodci se sebevražednými sklony a vynikající řidiči. To co tu musejí každým momentem předvádět kupříkladu všudypřítomní dopravci a taxikáři, vás asi v žádné sebelepší autoškole nenaučí.
Město je to fascinující a tak si brzo začneš atmosféru tohoto mraveniště užívat plnými doušky, i když s tou první ranní modlitbou by mohli taky začínat později. Holt, spát naproti mešitě má i své nevýhody.

Když to všechno nakonec shrnu co se týče lezení a atmosféry, když budu porovnávat Sinaj s jinými profláknutými oblastmi, tak není, alespoň dle mého názoru, nad čím přemýšlet. Ještě teď si vybavuji tu pohodu, jak sedíme na vysluněné žulové římse uprostřed stěny a posloucháme jak se mezi stěnami odráží hlas muezzina, vyzývajícího k odpolední modlitbě.

Je jasné, že v tom americkém „Údolí“ jsou hezčí stěny a je tam pověstný Camp č.4, přesto bych znova jel raději do „Liščího kempu“ na Sinaji. A navíc, za ty prachy…
Takže teď již obligátní poděkování. Děkujeme, že jsme si na tento výlet mohli sami vydělat a matroš zakoupit za zdaněné peníze. Dík patří i některým manželkám, které doma v potu tváře odhrabovaly sníh a staraly se o novou nastupující generaci, která možná na Sinaji udělá ty opravdu těžké cesty. Inšalláh!

Pár drobných informací

Lezení: Vesměs kvalitní žula. Převládá lezení ve spárách a na tření. Zvláště pikantní jsou místní mělké „širočiny“. Žula je v mnoha místech vytvarovaná do neuvěřitelných tvarů. Charakteristické pro tuto oblast jsou tzv. „sloní uši“. Stěny mají průměrně výšku 300 až 600 m. Doporučuji lezení v helmě a na dvojitých lanech. Z většiny vrcholů se dá sestoupit více či méně schůdnými stezkami (proto je vhodné si vzít do stěny boty na sestup). Jistit se dá bez větších problémů pomocí vklíněnců, friendů a stabilních jištění. Doporučit se dají dvě sady stoperů a dvě sady friendů. Občas by se hodil nějaký ten mikrostoper a velký friend. Nutností je větší množství smyček.

Doprava: Nejlépe letadlem do Káhiry. Mimo sezónu se dají pořídit relativně laciné letenky, ale chce to hledat. Z Káhiry jezdí minimálně jednou denně autobus společnosti „East Delta Travel“ do Sv. Kateřiny či Dahábu. Po Káhiře je doprava možná taxíkem, levně metrem a ve větších skupinách přijde lacino mikrobus. Vždy je vhodné cenu dohodnout hned na začátku a tak se vyhnout nesmyslně vysoké ceně. Obecně lze říci, že v Egyptě hromadná doprava funguje dobře a je laciná.

Peníze: Platí se Egyptskou librou, kdy za jedno euro dostanete ca 6,5 libry. Peníze (eura či dolary) si můžete rozměnit téměř všude, kurz je velmi podobný. Jste v arabském státě a tak je smlouvání samozřejmostí při stanovování konečné ceny. V restauracích se ptejte po ceně předem.

Strava: Nejlépe místní v různých vývařovnách a malých restauracích. Pakliže nemáte přehnané požadavky na hygienu, pak se najíte celkem chutně všude a za malý peníz. Vodu nakoupíte všude balenou v podobných cenových relacích jako u nás.

Průvodce: Lezeckého průvodce naleznete na www.sinaiclimbing.h12.ru

Ubytování: V Káhiře nejlépe ve studentských ubytovnách. V Dahábu či ve Sv. Kateřině se budete pohybovat v případě minimálních požadavků na pohodlí v rozmezí 10 až 20 liber. Když budete spát v horách a na poušti, tak vás rozhodně nikdo nebude prudit, i když je poušť z pohledu státu brána jako vojenský prostor a teoreticky by po vás mohl někdo chtít speciální povolení.

Počasí: Jak jsem již uvedl výše, v březnovém termínu, resp. na konci zimy je tu ideální počasí s přijatelnými teplotami kolem +20°C. Přes noc je samozřejmě chladněji. Deště se asi bát nemusíte.

Ostatní: Není vhodné, a to především mimo turistická centra, pobíhat v trenkách a tílku. Jste holt v muslimské zemi, kde jsou sice lidé velmi přátelští a benevolentní, ale všechno má své meze. To platí samozřejmě i o alkoholu. Když ho zrovna nebudete popíjet na veřejnosti tak si možná někteří místňáci s vámi taky dají. Některé by ale mohlo urazit, kdyby jste je přemlouvali k pití. Nechte to na nich. Jo, a hlavně jim nešlapte botama na jejich modlitební koberec, to by jim pak mohly ty příslovečné saze blafnout.

Bezpečnost: o bezpečnost se nikdo bát nemusí. Muslimové nekradou. Egypt je příkladem policejního státu. Na každém rohu stojí policajt, nebo voják a k cizincům se chovají velmi zdvořile.

---

Popisy nových cest:

1. „My friend“ - výstup na Jabel Batta z Wadi Er-Raha; SV stěna, cca 7 hodin (při prvovýstupu, vč. osazení slaňovacích nýtů), klasifikace RP 7/7+, Robert Hons, Tomáš „Gryngo“ Grygar, 12.3.2006.
- 1. délka: do cesty se nastupuje ca 15 vpr. od cesty B10. Snadno do výraznější spáry, tou až na její konec a poté doleva do širší spáry a tou k nýtu pod převisem, zde stanoviště (40 m; 6+).
- 2. délka: ze stanoviště výraznou spárou až na její konec, dále vhloubením ke skalním hodinám a krátkým komínem přes vklíněný kámen k (nýtu) na dalším stanovišti (50 m; 5-).
- 3. délka: snadno do zářezu a dále po šikmých policích k začátku výrazné, ale mělké spáry. Tou cca 10m až na její konec a po šikmo ubíhající polici vpr. k (nýtu) – stanoviště (55 m; 6).
- 4. délka: ze stanoviště šikmo vlevo vzhůru ke skalním hodinám; přímo přes ně na velkou polici a průlezem skalního okna do lehčího terénu až na kamenitou rampu (zde také nástup do horní partie cest B7 a B10) (35 m; 4+).
- 5. délka: snadným až chodeckým terénem kamenitou rampou, vpr. podél vrcholové stěny k stupňovitému předskalí (100 m; II).
- 6. délka: obtížně po vysokých stupních vpr. nahoru na stanoviště pod výraznou hranou (stanoviště ve friendech) (25 m; 5+).
- 7. délka: krátkým traverzem vlevo za výraznou hranu dále vlevo podél hrany soustavou jemných spárek pod střechovitý převis. Zde krátký traverz vlevo do kouta a přímo přes střechu, dále mírně vlevo do kouta k (nýtu) – stanoviště (25 m; 7).
- 8. délka: od nýtu vpravo po šikmo ubíhající plotně na polici a podél šikmo vpr. ubíhajících spárek na kompaktní plotnu. Jejím středem k nýtu – stanoviště (50 m; 5+).
Na vrchol snadným terénem kl. II až III ca 250m.

2. „Taxi, taxi!“ - výstup na Jabel Ghabsheh z Wadi El – Raha; SV stěna, 6 hodin, RP 7+/8-, Robert Hons, Tomáš „Gryngo“ Grygar 14.3.2006
- 1. délka: nástup do cesty je při pravé části výrazné plotny uprostřed stěny. Od nástupu šikmo vl. Vzhůru k dírám, přes ně k odštěpu, dále ke spáře a tou pod převis. Přímo přes převis na polici – stanoviště (45 m; 5+).
- 2. délka: z police vpravo nahoru, průlezem skalního okna na polici. Z ní mírně vpr. pod širokou spáru a tou na další polici a spárou k nýtu – stanoviště (50 m; 6).
- 3. délka: od nýtu obtížně traverz ca 4m dopr. do spárky (nýt). Od nýtu mělkou depresí na šikmý balkónek s travou. Dále spárou do mísovitého výklenku – stanoviště (50 m; 7+, morálovější lezení).
- 4. délka: snadno spárou a vhloubením ke krátkému komínu a jím na rampu (50 m; 5).
- 5. délka: z rampy nastoupíme do vrcholové stěny vlevo od výrazné spáry, otevřeným koutem pod vytlačující dvojspáru a tou až na její konec pod malým převisem. Přes něj a dále pak nevýrazným vhloubením a plotnou pod krátkou převislou spárku. Tou do dalšího vhloubení a na hřeben – stanoviště (50 m; 6+). Snadno na vrchol.

3. „Welcome“ - výstup na Jabel Fara z Wadi Srej; SV stěna, 4 hodiny (vč. osazení slaňáku), RP 7-/7, Robert Hons, Tomáš „Gryngo“ Grygar, 18.3.2006
- 1. délka: nástup do stěny vede výraznou, pravou spárou ve spádnici žlabu. Po 10 m traverzem vlevo na pilíř a jím až ke skalnímu stupni (nýt). Přes dva převislé stupně do děr a vzhůru na polici – stanoviště (50 m; 6+/7-).
- 2. délka: vpr. nahoru přes výšvih do plotny a zvětralým terénem až k nástupu do první vpr. ubíhající koutové spáry. Tou až na její konec. Dále vzdušným traverzem (cca 4 m) do převislého kouta a jím vzhůru na polici. Vpr. do dalšího kouta a na další polici. Z ní přes vytlačující stěnku do jeskyňky – stanoviště (50 m; 6+).
- 3. délka: „ušatou stěnou“ mírně vl. ke kolmé stěně. Podél ní k velkému „slonímu uchu“, které oblezeme zprava. Dále šikmo doleva do spáry a tou na skalní rampu, vpr. od velkého převislého balvanu stanoviště (50 m; 6+).
Zde je možno slanit do sestupového žlabu, nebo vyběhnout chodeckým terénem na vrchol cca 200 m.

4. „Čiki“ - výstup na Jabel Ghabsheh z Wadi Er – Raha; SV stěna, RP 7, Robert Hons, Tomáš „Gryngo“ Grygar, 20.3. 2006.
- 1. délka: nástup do stěny je v její pravé části, v místě, kde je suťový svah nejvýše. Nástup je obtížnější, jemným vhloubením přes (nýt) na oblou poličku. Pokračujeme spárkou přes díru a dále zářezem v plotně k tmavé koutové spáře a tou až na polici. Z police postupujeme šikmo vpr. a tenkou spárou ke stanovišti na polici (nýt) (50 m; 7).
- 2. délka: ze stanoviště vpravo kolem členitého převisu do vlevo ubíhající spáry. Tou až na polici s (nýtem). Dále šikmo vlevo stěnou k dalšímu (nýtu) a od něj přímo vzhůru do jeskyně (nýt), stanoviště (50 m; 6).
- 3. délka: z jeskyně vylezeme vlevo vzhůru do velké díry, dále stěnou (nejištěno) až na oblou polici pod kolmou kompaktní stěnou (nýt). Po polici traverzujeme doleva až na rampu pod výraznou spáru. (50 m; 5+).
Zde se cesta „Čiki“ spojuje s cestou „Taxi, taxi“ – dvě délky na vrchol (kl. 6+).