“Před dvaceti lety jsem provedl něco špatného, něco, čeho jsem litoval už druhý den.” Tak začíná otevřený dopis lezce, nyní již 51 letého, Steva Schneidera z Californie.

O co tenkrát šlo? O odsekané nýty z vícedélkové Yosemitské cesty Wings of Steel, kolem čehož se vedly divoké debaty s řadou nejasností a byly nakydány kýbly špíny a hořkosti. Nešlo totiž jen o odsekané nýty a to, že tenkrát lezci Richard Jensen a Mark Smith nalezli jejich lana pod stěnou pošpiněná od někoho, kdo se jim na ně vykadil. Ale o celé období potom, po které byla vedena nenávistná kampaň proti aktérům tohoto bezpochyby pozoruhodného výstupu.


El Capitan nebyl vždy jen gigantickou stěnou zářivé hladké žuly, často v historii vrhal i velmi temné stíny
Christopher Bruno

(Pozn. Protože se jedná o otevřený dopis přinášíme volný překlad avšak v jeho kompletním znění.)

---

Už bylo dost těch nařčení, bezpráví a polopravd kolem Wings of Steel. To, co zde píšu, je čistá pravda!” přináší nyní po 30 letech trpké rozuzlení Steve Schneider.

To já jsem byl ten odsekávač nýtů!
To já jsem se vysral na jejich lana!
Píšu to proto, abych se veřejně omluvil Marku Smithsovi a Richardovi Jensenovi.

To, co v toto dopise chci, není tu špatnost nějak ospravedlnit, ale jen ji osvětlit.

Richard a Mark přijeli tenkrát v roce 1982 do údolí (pozn. Yosemite Valley), aby se pokusili o novou cestu na El Capitan. Chtěli přelézt hladkou plotnu nalevo od Dihedral Wall .


El Capitan a jeho severozápadní stěna s cestou Wings of Steel vedoucí hladkými plotnami v levé části stěny, cesta vede ve spádnici dobře viditelného ostrého doleva zahnutého střechovitého převisu a pak přes něj dále
J. Sherbert

Několik místních, včetně mě, reagovalo zcela nepřátelsky, považujíce se za pány celého údolí a ty dva zelenáče za nepříjemné vetřelce.
Než jsme se tenkrát vydali pod jejich cestu, tak jsme se povzbuzovali (kromě alkoholu) argumenty, že nějací holobrádkové, kteří si cvičili své lezení v nějakém lomu u Los Angeles si nebudou myslet, že jsou připraveni k pokoření "naší" posvátné stěny. Vždyť ještě nic nedokázali. (Pozn. Steva: Myslím, že ve skutečnosti již měli za sebou Column). Začala se mezi námi šířit zvláštní nálada. Představovali jsme si žebřík z nýtů vedoucí naší plotnou. Měli jsme pocit, že cesta musí být odstraněná.

Mám ve svých poznámkách datum 19.května 1982. Tehdy jsem poprvé vylezl cestu Astroman . Můj záznam říká, že to bylo se dvěma pády. Vzpomínám si, že jsem pak na oslavu dal rychlých šest plechovek piva. Byl jsem dost našrot a navíc se silným pocitem, že jsem king. Když jsme se dostali k nástupu, zjistil jsem, že jsem si z opilosti zapomněl jumary. Tak jsem většinou, zatímco mí přátelé šli nahoru a začali odsekávat nýty, jen seděl pod nástupem. Byla naprostá tma.
Nechci říci, kdo moji dva kamarádi byli, protože si nemyslím, že je správné někoho jmenovat. Jen mohu říci, že i když už jsme se dlouho neviděli, že jsou to stále moji přátelé a považuji je za lidi s dobrou povahou.
Když jeden z nich vrátil dolů, vzal jsem si jeho železa a vylezl jsem nahoru a odsekl také nějaké bolty. Byly to první a poslední bolty, který jsem v mém životě odsekal, ale stále cítím v ústech tu pachuť z toho vandalského činu.

Když se vrátil,  kluk který odsekával nýty v druhé délce, držel  smyčku plnou planžet nýtů a skob, jako by to byla nějaká trofej. Mnoho z nich bylo velmi malých. V té chvíli jsem si poprvé začal uvědomovat, že to možná nebyl až tak dobrý nápad. Vypadalo to, jako by Mark a Richard skutečně dělali nějaké seriózní lezení. Mysleli jsme si, že jsme přišli na vytlučení žebříku nýtů. Chybička se vloudila. Tu smyčku se zbytky odsekaných nýtů mám stále před očima.

Když tenkrát Robbins vytloukl WOEML (Wall of Early Morning Light, cesta kterou vytlouklo duo  Robbins & Lauria, dnes již jsou nýty zpět), aspoň se pokusil o přelezení části, která si zasloužila podle jeho názoru zůstat. Ale my jsme nic nelezli, my jsme se prostě jen rozhodli, že tam cesta nebude. Nedali jsem těm klukům žádnou šanci.

Byli jsme dost vyhecovaný, proto jsem přinesl sebou nějaký fazole nebo zbytek chilli, že jim to ještě nakonec kydneme na lana, který tam zanechali. Ale nezdálo se mi to dost dobrý, proto jsem dostal nápad, se jim na ty lana vydělat. Co se stalo pak už příliš přesně nevím, asi proto, že jsem to chtěl z paměti zcela vymazat - zapomenout, ale pamatuji si, že jeden z mých přátel se o to snažil, ale nevedlo se mu to a druhý to vůbec nezkusil. Vlastně jsem to byl hlavně já. A je pro mě strašně těžké to přiznat. Tak moc se za to stydím. Bylo mi 21 let.

Teď je mi 51. Po druhém přelezu Wings of Steel dvojicí Ammon a Kait, která potvrdila, že je WOS je jednou z nejtěžších hákovaček na El Capitan, a po přečtení některých naprostých nesmyslů v dalekosáhlých vášnivých debatách, jsem došel k přesvědčení, že se musím ozvat.
Před šesti týdny, s telefoními čísly v ruce, jsem poprvé zavolal Richardovi Jensenovi, pak Markovi Smithovi, abych se jim omluvil.

Ty rozhovory byly úžasné a soukromé, ale průběh obou rozhovorů byl, že jsem se přiznal k tomu, co jsem udělal a vyjádřil jim, jak moc je  mi to líto a  v obou případech mi bylo jednomyslně odpuštěno.

To nejvíc bolestné pro mě bylo, že Mark a Richard se projevili jako skutečně skvělý lidi. A uvědomil jsem si, že, že jsme mohli být celé ty roky přátelé, nebýt toho, co jsem udělal. A to je obrovská škoda.

Cítil jsem obrovskou úlevu, po tom, co jsem jim o tom řekl. Bylo to dávno, byl jsem mladý hloupý frajírek. Ale poslední dobou mě to trápilo tak že jsem z toho špatně spal. Po rozhovoru s Markem a Richardem se mi ulevilo, ale cítil jsem, že musím ještě přiznat veřejně.

Mark a Richard zažívali neuvěřitelné svinstvo i dlouho potom co cesta byla přelezena a zcela nespravedlivě. Přitom dokázali přelézt cestu Sea of Dreams a získali trochu respektu. Ale z nějakého důvodu, možná díky nějaké davové stádní mentalitě, byli tito lezci odsuzováni ještě čtvrt století poté. Nebylo to vůči nim fér a nebylo to ani logické. Nikdo si na tu plotnu netroufl a pak když vznikla cesta WOS, tak pak, vzhledem ke špatné reputaci, se té plotně také každý vyhýbal.

Marku a Richarde, kéž bych mohl vrátit čas a vzít ten večer zpět. Ale já nemůžu. Mohu jen to, co jsem nyní udělal a to je vše.
Uvědomuji si, jsem udělal za život spoustu chyb (za některé jsem se přátelům také omluvil). Ale to byl můj největší faux pas v životě.

Nechci už, aby ten „shit“ dále visel nade mnou a naopak chci, abych směl Richardovi a Markovi podat ruku. Podávám jim tedy ruku - držící olivovou ratolest.

Steve "Shipoopoi" Schneider
Oakland, Kalifornia

---

Zajímavosti o cestě Wings of Steel
Není možné snad ani popsat to obrovské dobrodružství a martýrium, které podstoupili Mark a Richard při zdolání cesty Wings of Steel (1982).
Projděte si alespoň foto galerii s popisy fotek. Zjistíte, že to byl jeden z počinů, lehce přirovnatelný k nejvýznamnějším alpským či himalájskými přelezům. Lezci strávili ve stěně 39 dní, pro postup v plotně použili 150 x fifiháček a napadali desítky metrů pádů. Měli s sebou 200 litrů vody a potraviny jim vycházeli na 600 kalorií denně. Při dnech, kdy se kvůli bouřce nedalo lézt, tak nejedli nic. Wings of Steel se stal jednou z nejvýznamnějších cest v éře technického lezení.
Avšak nejrazantněji se cesta dostala do povědomí až po jejím dokončení, neboť ve chvíli, kdy na vrcholu El Capu stanula dvojice Richard Jensen a Mark Smith, vše teprve začalo.
Dlouhé roky sporů a lží a nenávisti, díky nepřátelské a na lži postavené kampani místních lezců. Zpověď jednoho z nich jste právě mohli dočíst.


Zdroje:

Stránky/blog Ammona a Kaita The Wall and Beyond

Informace týkající se cesty Wings of Steel (1982)

Volně přeložil