Lezu sám, ale vždycky je tam Zora se mnou.

PETR PRACHTEL
„Proč mám Borise rád? Já to neřekl...“


BORIS HLAVÁČEK
„Petr se vždycky vymykal!“


Petr: Horolezectví se od mých mladých let úplně změnilo. Není to vůbec žádná poutní cesta za přírodou, je to normální gymnastika. Úplně jiná disciplína. Nemůžeš srovnávat ty dnešní koumáky, kteří mají předpřipravený cesty, to my jsme takhle vůbec dělat nemohli. Proto také nebyly takové výkony. My jsme skákali do neznáma. Kdo spadnul, byl buď mrtvej nebo jednou nohou v hrobě. Navázaní jsme také byli jen tak, že kdyby se ti pravý uzel tím tahem při pádu rozvázal,visel by jsi jen za levý a pokud by ses neuškrtil rovnou tak by se ti třeba rozvázal i ten levý. Bylo to jinak. A ti volové dnes nejsou schopní to srovnat a nějak definovat ten rozdíl. Oni zasedají a že teprve teď je to sport a dřív, že to byli jen hamtáci, co neměli ponětí o sportu, že snad tam chodili jen kvůli výhledu. Sport je to pořád, jen s jinými prostředky, ale vytratila se poctivost. To je ta největší změna.

---

Zahajovácí řeč na mezinárodním setkání „Montagna Avventura 2000 – URSS a Occidente, traditioni e traguardi a conforto“ 1989
Cílem setkání je upozornit horolezeckou veřejnost a vůbec všechny, kteří touží po dobrodružství, na nutnost chránit přírodu a zachovávat základní morální hodnoty horolezectví.
Alpinismus, horolezectví jako celek, je jednou z nejvyšších forem zábavy, kterou člověk vynalezl pro své potěšení těla i ducha. Jeho morální a kulturní význam se ale v poslední době ztrácí. Podstata horolezectví v jeho současné nejběžnější podobě se ztrácí – alespoň u nás – v obrovském chaosu nejrůznějších tendencí a motivací... V jednom byli všichni zajedno, k horolezectví je dnes třeba hodně peněz a to je moment, který zkazí každou věc hned od počátku. Každý výstup se tím otráví... Sází se na osobní výhody, na celý reklamní byznys pod záminkou, že to prošlo jen jako informace a s drzostí, která vše zdůvodňuje anarchistickým odmítáním pravidel, ideálů a principů. V ne ještě tak vzdálené minulosti se horolezectví chápalo především jako vnitřní uspokojení a všem se zdálo být jasné, že jeho filosofie nespočívá v činnosti samé, tedy zlézat vrcholy a stěny... Závod, pokud se to dá tak nazvat, se odehrával především jako závod se sebou samým. Měřit sebe obtížností hory znamenalo sám sebe lépe poznat... Nejvyzrálejší horolezci nikdy neztratili schopnost a ochotu respektovat pravidla...
Hory mého života, Walter Bonatti

---

Petr: Oni dnes říkají, že vymoženosti to zvyšují o několik stupňů. Já ještě nevím. Musím se naučit lézt s novými botami. Dostal jsem je jako dar od firmy Saltic. Mám poprvé speciální lezačky a u trekových bot mi dokonce udělali speciální špičku – odřízli kus vibramu a nahradili mechovkou. Jsem zvyklý stoupat na placáka a teď budu muset na hranu. Jestli se můžu v pětasedmdesáti naučit ten nový prstoklad, nevím. Jsem poslední člověk, co vrtá jen ručně. Lezu skoro denně, v Jizerkách, kde také jinde jsme mohli, když jsme měli ten zákaz... Tam jsou cesty, co lezla Zora se mnou a já je dodělávám. Ona makala do poslední chvíle. Lezu sám, jen občas s někým. Koneckonců držím smutek, tak co budu hledat někoho jinýho. Hledám Zoru. Lezu sólo, ale je to jako by tam byla se mnou. Když lezu, povídám si s ní. Vidím ji tam.

Je tam. I doma. Má tam misku s kamením... Víš, já jsem se asi zbláznil. Dočista jsem zešílel. Ano, ještě pořád maluju, ale je to slabý. Momentálně ilustruju mapu. Cesty, které lezla Zorka, ale je to těžký. Nejsem abstraktní umělec, nedokážu malovat popaměti.

Boris: Rozkreslil všechno do nejmenších detailů. Je to deskriptivní nákres, vidíš tam převisy. Je to hrozná makačka. Neuvěřitelné.

Petr: Také píšu povídačky. O všem. I o hovně. Mám tolik povídaček jako Eskymo Welzl, možná víc. Co je pro mě Boris? Po smrti Zorky hlavně ochránce. Ale já nevím, proč v něm najednou takhle bouchly saze, to nebejvávalo tak dřív. Vlastně to začalo, když Zorka onemocněla. Boris oslovil kamarády doktory a pak, když jsme věděli, že Zora umře, začali jsme dělat pravidelný setkání na jeho chatě. Situace byla beznadějná.

Boris: Zorka mi po těch setkáních vždycky volala, že se omlouvá za Petra, protože on stále bez přestání povídal a bujaře pařil, a že moc děkuje, že jsme za něj všechno platili. Já si chodil se Zorkou povídat i sám. Mně dřív hodně vadilo, že byl Petr na Zorku moc přísnej, tvrdej. Říkal jsem mu, ať je na ní jemnej, že je to žena, ale Zorka sama říkala, že kdyby na ní Petr nekřičel, nedostala by se do těch obrovskejch výkonů. Když jsme si ke konci jejího života povídali i s Petrem, říkal jsem jí, že ten svůj život musí dát na papír, a že jí dám počítač, aby Petr všechno napsal, jenomže Petr je stará konzerva a tak on na to, že počítač nechce, ale že to napíše ručně. Začal s tím krátce předtím, než Zora zemřela... Pak jsme jeli na festival do Ádru a on mi cestou začal povídat historky z dětství... Byl jsem z toho úplně konsternovanej, o nich jsem vůbec nevěděl, takový šílený věci, co on prožil,.... Nechtělo se mi tomu věřit. Začal jsem si to ověřovat a ukázalo se, že má fakt ve všem pravdu. Má neuvěřitelnou paměť i na detaily. Asi je pro někoho blázen, pro někoho nepřijatelnej, ale já, když vidím, co všechno prožil... Z toho by se zbláznilo pět lidí. Tak jsem ho začal tlačit, že to sepíšeme, uděláme knížku, natočíme film, medailonek a bude jasnější, proč je takovej, proč s sebou pořád nosí rodnej list... Jo,, Zorka to všechno věděla. Zajímavé je, že se Zorkou se poprvé málem viděli, když se Petr v šesti letech vracel domů, sám šel okolo Budyně, kde byla Zorka jako dvouletá schovaná. Ona byla ze šlechtickýho rodu Mayerů a Hazenburků...

Petr: Já nevím, někdo mi sebral rodokmen Zorky. Vím jen, že z obou stran měli arcibiskupství.

Boris: Petrův prastrýc studoval v Mnichově malířství, vypadá to, že dokonce se Ženíškem, Muchou a Šikanedrem. Válku Petr prožil v Brně, potom v Litoměřicích a nakonec na pěší cestě Litoměřice – Cheb – Brno. Kamarádi jsme čtyřicet let. Známe se z Liberce, kde jsme spolu lezli ve skupině APK 70. Proč mám Petra rád? Protože je strašně chytrej, nadanej a hrozně s ním zamávaly všechny režimy. On je z toho bezradnej, jak ho ten systém ničí. Je jeden z nejlepších lezců a přitom nesměl nic. Jo, neposlouchal, vždycky se vymykal, protože lezl hlavně sólo a na režim, práci, kariéru a oficiálnosti kašlal. Samozřejmě, že mi placama leze svou sebestředností na nervy, ale to patří k němu...

Petr: Nojo, spolek APK, to funguje. My jsme tam měli famózní lezkyni, ale problém byl, že bohužel okamžitě zabřezla. S nějakým anonymem. To byla hrůza, hledal se otec. Bylo jí čtrnáct let. Já byl její trenér a nesl jsem za to zodpovědnost. Průser.

Boris: Já myslím, že jí bylo šestnáct...

Petr: Joo, vopatrně, čtrnáct a půl, když se to stalo. A ty se ptáš, proč mám Borise rád? Já to neřekl, já s ním bojuju, říkám mu, aby nic nezveřejňoval, ale on je jak beran. Ale jinak je to bodrej, hodnej člověk. On se snažil zachrnánit Zoru... Teď chrání mě. Je to takový můj bodyguard. Doma má abstraktní obrazy a tomu já vůbec nerozumím, takže mu nemůžu říct, jestli je to dobrý nebo špatný. Stejně tak mu nemůžu říci, aby poslouchal třeba Janáčka, protože já poslouchám jen Bacha, Mozarta, Handela, Vivaldiho a podobně... Na ostatní nemám kolečko. Já můžu poslouchat jen ty matematický polyfonie, na to já jedu, to je můj vnitřní pohon.


Zorka měla nejraději Bacha, Umění fugy. To žrala totálně, říkala, že je to kosmická hlubina.... Do toho uměla být úplně ponořená.


A teď se těším na chlast /červené víno/... Já jsem totiž tak smutnej, že když se nenapiju, jsem ještě smutnější. Jsem bezednej. A musím ti říct, že to lezení v kombinaci s chlastem mi jediný trochu pomáhá.



Boris: Kdybychom se o něj s kamarády nepostarali, tak natáhne ráfy, všechny ty jeho pozůstalosti a není toho málo, vezmou bagrem a nezbyde po něm nic.

Petr: To máš recht, je to podle toho ruského přísloví, že příbuzní jsou lidé, které si člověk nevybírá sám... A tady už nejsou lidi ani na šutry, ani na povídačky...

---

Horolezec a výtvarník Petr Prachtel se narodil 21. července 1938 v Brně jako Peter Maximilian Karl Prachtel. Stále aktivní Petr je po otci Němec, po matce Rakušan.

Konec války strávil zcela sám nekonečným putováním mezi Brnem a Chebem. Zde se zrodila jeho závislost pouze na své osobě, proto většinu cest přelezl a dodnes přelézá sólo. Od sedmi let si píše horolezecký deník, zakresluje jednotlivé skály a cesty. Ještě stále dokáže přelézt sólo padesátimetrovou stěnu 8a (Jizerské kl.). O jeho atypickém životě, vztahu s nejlepší naší horolezkyní Zorkou Prachtelovou, několika stovkách prvovýstupů, vyhození z reprezentace a mnoha dalším napsal kniku "P.R.A.C.H.T.E.L. – život na niti" Boris Hlaváček (člen APK 70). Kniha vyjde začátkem jara 2013.


Zdroje:
Časopis Krkonoše - Jizerské hory
Festivalalpinismu.cz
Cs.Wikipedia



Za povídání děkuje