Blíží se Vánoce a já netrpělivě očekávám balík z Čech. Dopředu ale vím, že místo dárků v podobě obligátních ponožek, slipů a rektální masti (soukromý vtip mezi tatíkem a mnou) bude obsahovat daleko cennější věci. Když konečně zabouchá pošťák na dveře, přebírám krabici plnou železného haraburdí, pevných bot a jedné rektální masti, již třetí do sbírky. Teď už jen vše pobalit a hurá na kopce. Náš cíl je jedna z nejznámějších hor Nového Zélandu, Mt. Aspiring.

Aspiring je, ostatně jako většina místních vrcholů, vzdálen od civilizace až běda. Přístup k hoře je na jeden až dva dny poctivé chůze a člověk snadno pochopí, proč se zde často ke kopcům lítá hubschrauberem. My máme na celou akci 5 dní, den máme jako rezervu pro případ špatného počasí. Následující týden už šlapeme se Švadlou přes nekonečně dlouhé údolí Matukituki. Na vrcholcích kopců stále leží zbytky tajícího sněhu, který napájí četné vodopády, vše je po zimě zelené, horskou idilku dokresluje rozvodněná řeka protékající středem celého údolí a volně se pasoucí stáda krav a ovcí. Po nějakých patnácti kilometrech docházíme k místu, kde se dá kempovat. Vzhledem k pozdnímu startu se již začíná stmívat, chata French Ridge Hut je ještě několik hodin vzdálená s převýšením 800 metrů, stavíme stan. Záhy se ale ukazuje, jak blbé rozhodnutí to je. Stan stavíme za začínajícího deště a pod útokem stovek krvelačných sand flyes. Ráno to samé v bleděmodrém. Prcháme, jak to jen jde. Promočení docházíme k chatě a je jasné, že další pochod již není na pořadu dne.

Za úsvitu následujícího dne vyrážíme k ledovci Bonar přes sedlo Quaterdeck o 800 m výše. Sníh je tvrdý, hory od vycházejícího slunce zabarvené do všceh odstínů červené, na nebi ani mráček. Po přelezu Quaterdecku se nám otvírá nádherné ledovcové plató s Aspiringem uprostřed. Můj pohled hned míří na jihozápadní hřeben, kam se zítra chystáme. 1000 m převýšení, sklon do 60 stupňů, v klíčovém místě na skalním předělu 20 metrový ledopád obtížnosti WI3. Stavíme stan nedaleko nástupu, dáváme krátkou túru k hřebeni Avalanche Peaku, tavíme sníh, jíme. Zítra budík na druhou ráno. Jako obvykle nemůžu zabrat, když v tom slyším cinkání od procházející dvojice. Za dnešek to dali od parkoviště až sem. Dobrých 25 kiláků, cca 1700 metrů převýšení, poslední výškový kilometr po pás v břečce. Vypadají jako dva přízraky co se vynořily z mlhy, která k večeru zahalila celou pláň.






Stan opouštíme až ve čtyři, ale jsme první, tak nám alespoň nebude nikdo házet nic sníh na hlavu. Obcházíme hřeben z leva a za svitu hvězd stoupáme přímo k západní stěně. Šetříme tak spoustu času. Lézt začínáme v pět. Podmínky naprosto ideální. Tvrdý firn, sklon začíná na 45 stupních, tak valíme, co to dá. Cestu nám znepřimňují jen dvě masivní trhliny vedoucí napříč celou stěnou. Cestu skrz však nacházíme rychle.

Záhy se sklon začíná zvyšovat, oranžové paprsky olizují první vrcholky hor a dole již začíná nastupovat další dvojice. Leze se parádně. V tom cítím silnou pichlavou bolest v břiše a tlak, jako by ve mě někdo natřepal šampaňské. Svíjím se bolestí. Při představě toho co je nevyhnutelné, mě polévá studený pot. Držím se jen silou vůle a proklínám včerejší instantní těstoviny. Jediná naděje je návrat na hřeben 300 metrů po mé pravici, kde tuším malou plošinku. Nasazuji tempo Ueliho Stecka a nechávám Švadlu v dalekém závěsu. V poslední křeči sundávám sedák, dělám dřep a po větru vypouštím ze svých útrob nevábný obsah, který vytváří na bělostném sněhu dílo ve stylu Nádraží Saint-Lazare od Moneta. Pro umění hold neexistují žádné limity. Nikdo z nás nečekal, že největší krize výstupu přijde tak brzo.

Jsme v první třetině hřebene v pásmu skal, kde nacházíme systém žlábků vedoucích skrz. Pak už jen přímo po hraně vzhůru. Sklon se s rostoucí expozicí pomalu zvyšuje, ale výrazné obtíže nikde. Monotónní lezení končí až na skalním prahu 150 metrů pod vrcholem, kde se musí překonat již zmíněný ledopád. Bez velkých potíží místo přelézám a po chvilce vykukuje zpoza hrany i Švadla. Balíme lano a dál opět sólo. Sklon se oproti předchozímu hřebeni stále napřimuje. Uvažuji o tahání délek, ale na tenkém firnu pokrývající skály by nešla zatlouct ani kotva a o šroubech není ani řeč. Lezení v tomto terénu na jednom špagátu se mi zdá jako zbytečný hazard, navíc se mi leze parádně. Švadla vypadá také sebejistě, a tak to pálím posledních padesát metrů, co to dá, ať se už můžu normálně postavit. Následujících deset minut ale hypnotizuji hranu, kde se má Švadla ukázat. Nikde nikdo. Lezu kousek zpět a naštěstí ho vidím již téměř na konci úseku. Zdá se ale, že také na konci svých sil. Očividně si hrábnul na dno. Na to že jsem čů....k, že jsem se na něj vy...l, nemůžu nic říct. S tím, že jsem měl na něj alespoň počkat, má pravdu. Na vrcholu hází falešný smích, ale výhledy brzy odnášení veškerou zášť. Je vidět West Coast, Mt. Cook, Mt. Tutoko i Remarky v domovském Queenstownu. Výstup nám trval necelé čtyři hodiny. Později se dozvídám, že pro Švadlu to byl první vážný výstup v horách a že byl zejména překvapen sólo charakterem celého výstupu. Pod kapucí bručím slova uznání k jeho výkonu.







Sestup je již bez výrazných obtíží. Spíme na chatě a mě se ještě daří jedno mezinárodní foux paux. Odpoledne je ve znamení nekonečného pochodu zpět k autu v příšerném vedru a Švadlovo mozkového výplachu písničkou obsahující jen dvě slova: pivečko a karpálek. Duševní azyl nacházím až na zmíněném karpálku s pivečkem v ruce. To že jsou Vánoce, si nikdo z nás neuvědomuje.





* větší fotky se zobrazí po kliknutí