Obr 1.
Psal se rok 1987. Stál jsem pod údolní stěnou na Kapelníka a vzhlížel bojácně vzhůru. Přijel jsem na pohodovej víkend s novou přítelkou, vylézt pár šestek sedmiček, trochu zamachrovat, vytáhnout jí na nějakou pěknou věž  a večer si pak řádně užít toho chlapáctví. Bylo mi sedmnáct. Vychován v klasickém oddílu odkojen jutou, kopačkama bez špuntů a bačkorama.
Stojím tam a trošku se bojím. Je to dach k tomu prvnímu a zároveň poslednímu kruhu. Co mi ale zbývá. Já blb nechal doma lano! A jediný způsob, jak si zasloužit jedno půjčené od známých je, vytáhnout jim Údolku. Nikdy před tím jsem ve Skaláku nelezl, ale tuhle stěnu jsem znal z fotek jako symbol toho nej z toho, co šlo na našich skalách vylézt.
Protože v tý partičce bylo i několik starých pardů, místo v Gottwaldově čerstvě koupených lezeček z dovozu, jsem obul bačkory, navázal jutu a šel do toho.
Když jsem dolezl na vrchol, seděla tam parta klasiků ve flanelkách a obdivně mě plácali po zádech. Byl jsem jejich, měl jsem bačkory a ne ten novátorský výmysl, který znehodnocoval sportovní význam cesty, lezečky. Jo jo, lezečky tenkrát byly stejný zlo, aspoň na měkkém písku, jako dnes magnesium. Odírají přece skálu a jejich používání je nesportovní.
Marně se dnes, když náhodou vyrazím na písky, rozhlížím, po nějakém klasikovi v bačkorách. Už to asi není nesportovní a už asi neodírají skálu – možná ty nové materiály, kdo ví.
Obr 2.
O rok, dva dříve. Srbsko, Mobilis in molili, 7+. Dávám RP a tuším, že zrovna za tento výstup jsem dostal v oddíle ocenění výstup roku :-) Když mě kamarád spouští dolu, na pinclech přijíždí dva zelení mužíci. Seskakují ze strojů a hrnou se k nám. Málem kámošovi vyrvou lano z rukou, na kterém visím. Následuje pokuta dvacet korun českých a dlouhé kázání o tom, jak používání magnesia nenávratně ničí skálu. Domu jedeme stopem, na vlak nemaje a je zaděláno na celoživotní averzi na zelené oblečení. Dneska už tam magnésium neškodí a ani sportovní výkon nesnižuje - možná ty nový materiály, kdo ví.
Obr 3.
Rok 1990 – 2000. Frankenjura, Arco, Verdon.... Slunce, voda, skály, pohoda. Úplně jsem zapoměl na problémy českého písečku a v těchto letech o něm vůbec nic nevěděl. Pak přišla rodina a já po mnoha letech vyrazil opět lézt na české písky. Přijedu do Tisí, cesty flekatý od mága. Tak asi doba naštěstí pokročila, oddychnu si a vyrážím lézt. Lezu něco na Janusovku a přihrne se asi tak patnáctiletej obhájce tradic a začně na mě řvát, co si to dovoluju. Nechápavě se ptám, co se děje. Asi si myslel, že si z něj dělám prdel a tak začal bejt sprostej. Po chvilce jsem pochopil, že se za ty léta asi nic nezměnilo, jen nechápu, proč jsou teda všechny ty cesty tak krásně zabílený.  Velmi rychle se začínám dostávat do reality o tom, jak to u nás s tím magnésiem je, není.
Přiznám se, že mi trošku dělají problémy argumenty klasiků ohledně mg, a nejen ohledně jeho. Oni by měli vidět ten vývoj a vzpomenout si jak horovali proti lepičkám a mg i na nepískovcových skalách úplně stejnými argumenty, jako dnes bojují za zákaz lezení s mg na písku. Ty původní argumenty už neplatí?
Obr 4.
Rok 2006. Tisá. Partička outdoorových turistů brousí na rybu jakousi pětku. Lano má na vrcholové hraně už pěkně vydřené ucho, ve kterém je pevně zasazené. Dole si každý hrábne do pytlíku, který pak rychle zmizí v batohu instruktora. O kousek dál lezou dva klasici a nešetří nadávkami nad onou skupinkou. Když partička odchází, zanechá za sebou ještě pár petlahví. Po klasicích dole pod skálou zbude zas hromádka vajglů. To se smí, to ke klasice patří.
Resume.
Taky se mi nelíbí mraky trendů, který dnes člověk ve skalách vidí. Taky si pamatuju na časy, kdy se pod skalama všichni znali, zdravili a nenechávali pod skálama bordel. Ale to je život. Doba se mění a s ní i některý věci – tu k lepšímu, tu k horšímu. Jde na to reagovat různě. Nikdo nezná způsob, jak nejlíp, ale o jednom způsobu se ví z historie, že nefunguje zaručeně. A to je snaha o zakonzervování minulosti a zavírání očí před současností. To byl, je a bude vždycky průser.
A tak jediná šance na vyřešení problému se zákazem lezení s mg a doprovodných jevů jako jsou třeba lezení na rybu (těch lidí, kteří si chtějí zalézt a nechtějí při tom riskovat život je a bude čím dál tím více) je – skály zavřít. Klasici si pak zařídí cestovky a budou turistům ukazovat linie, kterými kdysi vzlínali a pak budou dělat brigády na zpevňování cest a úklid bordelu po ceprech a mlaďoši budou mít konečně možnost zažít skutečné dobrodružství, lezení na černo, pod hrozbou kriminálu – no a bude klid.
A nebo  by možná stálo za to, kouknout se do kalendáře na datum, zajet do skal a podívat se pravdě do očí. A snažit se realitě dneška přizpůsobit i takzvaná pravidla.
Jedno nebo druhý je určitě lepší varianta, než současný stav, kdy se ke slovu hlásí vzájemná nevraživost a fízlování.  Obzvláště z toho druhýho je mě fakt ouzko....