Když jsem Petra "Pena" Šindela oslovila poprvé, aby se mnou udělal rozhovor, trochu se zdráhal, že není o čem moc psát. Naštěstí se nenechal dlouho přemlouvat a tak vám mohu tohoto svérázného Moraváka, houslistu, majitele tří 8c (Strelovod, Los Brňos, Kobra), silného bouldristu, závodníka a horala v jedné osobě trochu blíže představit. "Dostaveníčko" jsme si dali na podzimním lezeckém zájezdu v St. Leger.

Na začátek se chci zeptat, jak se stal z profesionálního houslisty lezec?

Poloprofesionálního houslisty. Já jsem vlastně hrál na housle daleko dřív, než lezl. Na housle jsem hrál řekněme od šesti, od čtrnácti už jsem hrál hodně poloprofesionálně, ale to už jsem i lezl.
Lézt jsem začal spíše klasicky, příprava na hory v oddíle, jednou týdně trénink, lehy sedy, basketbal. Lezení tak jednou za měsíc na Kružberku nebo Rabštejně a 2x za rok výjezd do Tater.


Fidli fidli v cimbálovce Tolar


A kdy jsi teda čuchnul ke sportovnímu lezení, kterému se teď věnuješ nejvíc?

No měl jsem celkem štěstí, že hned druhý rok v oddíle do něj začal chodit i Ježour a spolu jsme začali trénovat. Chodili jsme shybovat na Báňskou univerzitu, soutěžili jsme, kdo udělá víc shybů… 40 shybů nebyl žádný problém... Začali jsme se hecovat a to byl takový první podnět. K tomu opravdovému sportovnímu lezení to mělo ještě daleko. To začalo až s umělými stěnami, potom někdy, když mi bylo 17, 18 let.


Eliass byla první stěna v Ostravě? Scházela se tam docela dobrá parta…Benian, Pepe, Ježur, Knedlík… Jezdili k vám trénovat i Rusové.
První stěna v okolí Ostravy byla v Karviné, pak na Báňské, tam jsem chodil s Ježourem hodně. Pak teda vznikl  Eliass v Ostravě, kde se vytvořila docela dobrá komunita lezců.


A pařmenů. Zažila jsem tam pár večírků u příležitosti závodů nebo po tréninku, kdy se tančilo na okolních autech, nejeden šel domů nahý nebo zabalený do nějaké deky, protože mu parta roztrhala oblečení, občas úraz z kočkování. Moravané se holt umí bavit. Myslím to jen v dobrém.
Oblíbená byla soutěž ve šplhu. Muselo se vyšplhat na vlajkový stožár vysoký tak 7-8 metrů a ve visu na jedné ruce se vychcat Chylasovi na auto.


Dobrá disciplína. Tak to vám teď musí být líto, že se ostravská lezecká „chátra“ nemá kde scházet.
Je to škoda, ale vše se má v dobré obrátit. Le-Gendy mají už brzy otevřít úplně nový boulder bar ve Vítkovicích.


Bangladéš v Krasu


No a jak to teda je. Máš v sobě víc horala nebo sportovního lezce?

Od všeho něco. Chvilku mě baví to a chvilku ono. Když jsem byl delší dobu na skalkách, tak jsem potřeboval po čase změnu a dělal jsem hory. Pak mě přestaly bavit hory a hrál jsem půl roku na housle. Pak jsem zjistil, že jsem přibral 15 kilo a je třeba cosi s tím zrobit. Tak jsem zase začal lozit. Prostě jsem skalkař s duší horala, který občas na pařbě zavrzá na housle.


Jak se dá vlastně sloučit hraní na housle a lezení? Prsty musí trpět na obou frontách.

Špatně. Když  hraješ  intenzivně na housle, tak nejde lézt a naopak.


Takže dostalo přednost lezení. Kurňa, další ztracenec. Fakt už nehraješ?

Tak dvakrát ročně. Někde na pařbě, když mám trojku v žíle.  Pepovi (syn) zahraju hymnu na Nový rok  a tím to končí. Líto mi to není vůbec, protože mě to nebaví. Pro mě je to uzavřená kapitola. Možná snad nový impuls dostanu, když Pepa bude chtít hrát (a to bych se divil).


Sportovní lezec tělem i duší, to už víme, ale přeci jenom jsi od dob oddílové éry absolvoval několik expedic. Jakých? A plánuješ ještě nějaké?

Z velehor už mám strach. Ty už ne. Taky je těžké sehnat na ně peníze, sehnat správné spolulezce, jet tam ve správnou dobu… Je to prostě tvrdý job a výsledek není jistý. Hraje tam velký vliv příroda, počasí, správná parta, jak to není, tak nic není. Na horách jsem si nejvíc užil přírodu.
Začal jsem s Fraňou Šrámkem na Mt. McKinley (2000). Kdy jeden večer proběhl večírek. Tam se to upeklo. Druhý den se koupily letenky a za měsíc se odjíždělo. Vylezli jsme a dohodli jsme se na pokračování expedic. Pak jsme teda jeli do Kyrgyzstánu. Tam jsme lezli na Chantegri. (2001). Chtěli jsme to vylézt obtížnou cestou, ale podmínky nám dovolily prostoupit jen normálku. Pak přišlo na řadu Peru (2002). Tam jsme vylezli na Huascarán 6.768 m, Alpamayo 5.947 m a Swingu 5.325 m - Jižní kříž. Tam se stal ten tragický pád dvě délky pod vrcholem. Tomáš Šípek vypadl v lehké délce, za tak 5b, kousek od vrcholu.



Vrchol Mt.McKinley

Myslíš, že od výprav do hor tě odradila i právě ta tragická nehoda Tomáše Šípka?

Asi jo. Expedice do Peru se změnila z velké euforie do totálního šlemu. Pak jsem ještě jel s mojí ženou Katkou na Shivling a tím to bylo pro mě uzavřené. Ještě mám nějaké sny. Třeba vylézt na nějakou osmu, někdy v budoucnu, ale to se uvidí.


Na 6543m Shivlingu jste měli v plánu jednak výstup a pak také přelezení nejvýše položeného 8a, které je právě pod Shivlingem. Jak to dopadlo?

To 8a možná už neplatí, jsou těžší cesty ve větších výškách. Možná už i snížili klasu. Cestu udělal Steve Haston. Je položená v 4500 metrech a je to ryze sportovní vynýtovaná cesta. Poprvé jsem to zkoušel a zdálo se mi to hodně těžké, totální „darda“. Pak jsem to vylezl po aklimatizaci, když jsme se vraceli po 1,5 měsíci a zdálo se mi to jako pohodička. Přišlo mi to jako 7b. Takže neaklimatizovaný za 8a a aklimatizovaný za 7b.


Prvovýstupy tě nelákají?
Zatím ne. Já jsem opakovač. Nechci do toho nikomu kufrovat.


Co tě na lezení s lanem baví?
Těžká otázka. Ani nevím. Příjemný pocit z vylezené cesty, doma se podělit o tu radost, to je asi to nejlepší. Taky mě baví, že častokrát poznám už při  nástupu do cesty nebo po několika krocích, že cestu přelezu. To platí samozřejmě o cestě, kterou mám nachozenou. Lezeš a říkáš si, to je fakt ono, to nemá chybu. Nenatýká, to je převaha.


Takže tě osloví spíš převislá cesta než kolmice?
Nevadí mi ani „kolmárna“. Vyhovuje mi cokoliv. Nezatracuju ani rajbas. Rád jezdím na písky. Měl jsem sezonu, kdy jsem jezdil jen na písky. Měl jsem pocit, že mi to tam i šlo. Teď třeba rád jezdím do Krasu a ten taky není zrovna fyzický. Tam se řeší bouldry na půl metru, pak odlez a zas boulder. Není to o atletickém výkonu. Nevyhýbám se ničemu, ale preferuju typ cest jako jsou v Ospu.


Bouldrovými cestami v Krase jsi mi připomněl bouldering. Co ten ti říká?
Předloni jsem měl boulderingovou sezonu s mojí ženou Kačou. S lanem jsem lezl málo. Teda aji bouldry, ale málo. 


St. Léger

Která cesta tě nejvíc potěšila nebo potrápila?
Každá těžká, které jsem musel obětovat nějaké úsilí. Všechny 8c. Z nich bych vybral třeba Los Brňos ve Višňovém. Fyzicky mě nejvíc zničila Kobra. V ní jsem nechal skoro půl zdraví. Těžko polemizovat, která  je těžší.


A máš nějaký mezník, kdy si řekneš, že už cestu znovu nejdeš a necháš svůj projekt plavat?
Většinou, když už to začnu pokusovat, tak cítím, že by to někdy mohlo jít. Zkoušel jsem Proces a to jsem hned věděl, že to nepůjde. Ale u těch 8c jsem měl pocit, že by to mohlo někdy jít. To pak můžu lézt třeba pět roků. Dlouhé projekty mě nijak nefrustrují. Los Brňos jsem určitě lezl přes sezonu. V Kobře jsem si urval na jaře půl kolena. Musel jsem na operaci  a pár měsíců lezení vypustit. Ale dalo se viset na desce se závažím - ortézou. To mě posunulo silově do vyššího levelu a na podzim Kobra padla. Baví mě vývoj v cestě. Samozřejmě poslat tam něco třetím pokusem je paráda, ale to s mojí výkonností nejde.


Považuješ si stejně umělých cest jako těch přírodních? Narážím tím na Višňové, kde hodně lezete.

Je mi to úplně jedno. Neřeším to. Pokud je to udělané pěkně, tak mi to nevadí. Kašpárkův hrobeček se mi líbí. Parádní cesta a přitom tam je umělé skoro všechno. Jasné je, že vývoj je teď úplně jiný a lezení se tímto směrem dál ubírat nebude. Lezci si zbytečné sekání uchrání sami. Ale nezatracuju, co kdysi bylo uměle vytvořeno.


Přijde mi, že jsi silný jak silnice. Stojí za tím léta dřiny a odříkání nebo máš nějaké dispozice od přírody?
Já si myslím, že nejsem nijak moc silný. Třeba lezu s borcama, kteří jsou silnější než já. Jako Dan Pisár, Libor Zajíc, Romaňák…Ti mě většinou na stěně přelezou.


Tak dřina nebo talent?
Já jsem tréninkový typ, baví mě trénovat, ale nevydržím déle než dvě hodiny. Většinou lezu sám. Snažím se trénovat dvoufázově. Mám stěnu v práci i doma, což je obrovská výhoda. Takže kolem oběda jdu na campus na půl hoďky a pak doma na stěnce hodinu až dvě. To je pro mě ideální tréninkový den. Takový rytmus se snažím dodržovat 4-5x za týden… roky, roky, roky. A nejraději lezu pořád ty stejné bouldery. Říkám jim referenční bouldery, které mi ukazují moji momentální formu. Proto mě nejvíc nasere, když mi někdo pomění chyty na stěně! Může se zdát, že mě stejný trénink  nikam neposouvá a je to pravda. Ale mě to tak baví a hotovo.


Ďábelský pohled ze Strelovodu 8c, Mišja Peč, Osp, Slovinsko


Teď  jsi zrovna krásně přeběhl dvě 8a na OS. Jak jsem pochopila, tak pro tebe je ale víc RP než OS?
On-sight je pro mě takový druhořadý. Vím, že lidi se mnou nebudou souhlasit, ale já to tak mám. Dávám mu daleko méně kreditu než RP. To úsilí, které věnuju RP, je nesrovnatelně větší.

…a co deníček na Lezci, motivuje tě?
To víš že jo. To je nejdůležitější věc na lezení. Motivace. S tou jsem sice nikdy problémy neměl, ale deníček jí ještě pomůže:)


Takže nevidíš nic špatného na tom, že hlavní lezecký motor jsou čísla a umístění v žebříčku?
Čísla a obtížnost musí být motorem pro lezce, který trénuje. I když každý leze hlavně pro sebe, těch 1000 bodů je 1000 bodů. Marné, za 950 bodů tě po zádech nikdo nepoplácá...:)


Hrana na Hlásku, Teplice nad Metují

Jaké máš plány do budoucna?
Raději moc neplánuju. Lezení je odměna, zábava. Vím, že polezu furt. Pokud nebudu mít nějaké úrazy. Chci vylézt nějakou těžkou cestu, třeba další 8c, něco na písku a možná mrknu i do hor.


Lezecké rezervy teda jsou?
Myslel jsem, že ne, ale jo, jsou. Pořád se to dá posunout.


Co chybí silným, ale na skalách neúspěšným lezeckým mlaďochům?
Těžko říct. V první řadě, já jsem vypadl z nějaké komunity lezců. Jsem samotář, který leze na stěnce v okruhu čtyř kamarádů. Co se děje ve světě, moc nevím.
Obecně jim asi chybí tah na branku. Jestli má někdo sílu nebo vytrvalost, je druhořadé. Vůle a ctižádost je důležitější. Potom je dobré mít talent a podporu v rodině.


Na našich bouldrových závodech jsi byl pravidelně do 5. místa. Už tě ale na startovce dlouho není vidět. S lezeckými závody jsi už skončil?

Tento rok už asi definitivně. Jezdil jsem na bouldrové, ale už na to nemám, trávit čas v izolaci. Celkem to taky prožívám, takže jsem pak po závodech vyřízený, jak kdyby mě přejeli kombajnem. Baví mě to, ale pořád mě to hrozně stresuje. Bylo to fajné období, poměřit se. Žádnou velkou díru jsem neudělal, ale bavilo mě to. Závodní atmosféra mě dokázala vybičovat.



závody v Ostravě

Jsou lezci, kterých si považuješ?
Jsou, v horách i na skalách. Na skalách jednoznačně Tomáše Mrázka. Dál nebudu jmenovat. Spousta, spousta lidí, kteří mě motivují.



rodinka- Kača, pepča, pes Jindra

Tak co dodat. Tož dobre jak cyp. Díky moc za rozhovor a Aba na skalách i v životě!

Deníček Pena
Osobní stránky Pena a Kači- Kulhavaruka.cz

Fotky od: Pepe, Kuba, Ladis, Pen, Solňa