Píše se rok 2012 a táhne mi na čtyřicet. Letos na jaře tomu bude dvacet let, co jsem poprvé vyrazil lézt na pískovce. I letos jsem se těšil do Labáku, i když se to tam za posledních deset let dost změnilo.
Co se tedy v Labáku změnilo? Prakticky všechno. Za počátek všeho by se dalo považovat vydání nového průvodce v roce 1998. Přespolní lezci náhle zjistili, že v cestách se rapidně zvýšil počet kruhů a borháků. Ono se něco mezi pár znalci šuškalo už před rokem 1998, ale až teď nastal opravdový boom. „Už jste byli ve Žlebu? Ne!? No to tam jeďte, jsou tam nové cesty, ve kterých je i 12 kruhů!“ A tak to začalo. Elita se prezentovala v Montaně, RT psal o Labáku jak o život, teda než se začal hádat s RŠ. Autoři cest sice stále přitvrzovali klasifikaci, ale nabušenci z umělých stěn to ignorovali a stále jich přibývalo. Pár zoufalých klasiků vytlouklo cesty udělané zhora, ale za pár dní tam místo deseti kruhů bylo navrtáno dvanáct borháků odspoda. A nové cesty a noví lezci, na vrcholy se neleze a když jo, tak si to zas slezte k poslednímu nebo příjemnou procházku. V roce 2001 nové vydání průvodce zhusta podporované reklamou a noví a noví lidé nastupují... Outdoor frčí, adrenalin smaží, masovost lezení a sportů v přírodě překonává i ty nejoptimističtější prognózy výrobců.
Návštěvníků pískovců bylo stále víc a bylo jedno, kam o víkendu pojedete. Jestli do hor, na skalky, nebo na písky. Všude ty samé typy jak vystřižené z katalogů. Občas sportovci, občas vysmáté máničky s jointem a reprodukovaným raegem pod skálou. Postupně se v lezeckém ráji začali objevovat pseudolezci alá Alkazar. Vypadalo to nějak takhle. Nejodvážnější z party 12 vyznavačů outdoorových aktivit přepadá dvě třetiny populární cesty, o které slyšel na umělé stěně. Dál to nejde, k dalšímu jištění je 6 m a není přece magor, aby lezl dále. Stejně by ze slaňáku, pardon - z posledního, nevyšlo lano na zem. Ostatní to lezou s horním, ten „prvolezec“ zkušeně radí a oni berou skálu hlava nehlava, chyty a stupy lítají do údolí. Co na tom, že včera pršelo. A dole, místo lehce sešlapané trávy, vyrůstá konkurence písečného přesypu u Vlkova. Až to zkusí všichni, jdou se opít do hospody a pak vyřvávají na návsi. Dříve lezci občas vylezli z bivaků a při cestě z hospody dělali bordel ve vesnicích u skal, ale bylo jich málo a místní to dokázali skousnout. Jenže v davu roste síla jednotlivce a s tím pařením se to začalo přehánět. A místní to už neskousli: „Dřív sem tolik aut nejezdilo (aby ne, když sem nevedla silnice), parkují u hřbitova, nemůžu ani projít na hrob, serou za hasičárnou, chčijou u kostela a pak jsou tam kopřivy.“ V době tržního hospodářství mohla být perličkou stížnost prodavačky v konzumu, že lezci vykoupili místním všechny rohlíky.
Ale i místním postupně došlo, že i na lezcích, stejně jako na turistech a cyklistech se dá vydělat. Postupně se stal z Labáku nový Adršpach. Na obou březích se vybudovaly okruhy po skalách, pár žebříků, vyhlídek, zábradlí, laviček a odpadkových košů. K tomu všemu hektarová placená parkoviště, autobusy turistů, německy vyřvávající průvodci následováni čtyřiceti vepři chrochtajícími: „Schön, schön.“ Pod Vojtěchem, na kterého vede od roku 2004 ocelové schodiště, byla dokonce postavena restaurace. A místní obce rýžovali a rýžovali a když se moc lidí přes zákaz koupalo v Labi, povolala se policejní škola, aby si udělala menší cvičení.
Tak jako vždy se poslední probudili ochránci zbytků přírody. Deset minut po dvanácté. V roce 2005 vyhlásili Národní přírodní rezervaci Labská soutěska a tak jako vždy, první nepřišla na řadu nová zdymadla v údolí (postavena 2003-5), ani Spolana Neratovice (při stoleté vodě v roce 2003 otráveno Labe dioxiny) a ani rozšíření železničního koridoru o další dvě tratě v roce 2004. První přišli na řadu lezci. Naštěstí se díky Hejtmánkovi, který kvůli tomu musel na měsíc opustit Afriku, podařilo vyjednat výjimku Ministerstva životního prostředí povolující lezení v Labské soutěsce. Sice za cenu omezení v době hnízdění ptáků, ale od 1.7. do 31.1. se lézt smí. V roce 2010 již bylo v údolí 10 párů sokolů a dokonce byl povolen odprodej několika mláďat arabským šejkům, což výrazně zvýšilo zisk obcí a nenávist k lezcům, kteří čím dál častěji pravidla výjimky nedodržovali a ptáky plašili. Navíc se stovky zatlučených borháků musely vyměnit za nerez kruhy dle normy Evropské unie, kam už nás snad letos konečně přijmou. Český horolezecký svaz tak konečně ve spolupráci s komisaři dosáhl svého, takže pár klasiků z Českého ráje mohlo v klidu zemřít. Poslední bašta borháků na písku padla. Na kruhy museli přispět místní, což opět zvýšilo „popularitu“ lezců, kteří jsou zde tolerováni už jen jako atrakce pro turisty a i oni museli od roku 2007 platit vstup do rezervace 50,- Kč nebo si koupit celoroční permanentku za 200,- Kč. Docela lidové, ne?
A jak se vyvíjelo lezení? Po „Papírovém drakovi za XIIa“ očistil R. Štefánek v roce 2003 pět metrů vysoký kámen od mechu a kapradí a přelezl první pískovcové XIIc jištěné 3 borky. Název „I s malým kašpárkem se dá hrát velké divadlo“ byl a stále je logickým pokračováním tradice zdejších vtipných názvů. V roce 2006 bylo konečně RP přelezeno „Expo 92“ za XIa, jen se přidalo šest jištění a tři se posunula, aby se lépe cvakla. Špek už k tomu nemohl z psychiatrické léčebny v Bohnicích nic říct. Oněměl kvůli krachu pískařské tradice ve Skaláku, kde nový majitel pozemků, poslanec za ODS hrabě Lebowski, nechal zešmelcovat několik věží mimo turistické trasy na písek, který vyvezl do Německa. „Rajbuňkovej pes“ na Špičák byl po vysekání čtyř dírek na šestinu článku prstu taktéž přelezen RP za Xb. Po ulámání třetiny chytů se rapidně zvýšila obtížnost některých neoklasik, například „Bezzubý Yuchen“ či „Bestseller“, obě dnes za Xc. V údolí se také rychle rozvíjel bouldering a výrobci bouldermatek, kartáčů, košťátek, teleskopických násad, pajcrů, motorových pil a polních lopatek si mnuli ruce. V roce 2008 však došlo k omezení boulderingu ochranáři z několika důvodů. Boulderisté vstupovali mimo značené stezky následováni početnými diváky z řad zvědavých turistů. Druhy mechů rostoucí na skalách se ocitly v červené knize ohrožených druhů. Díky narušení svahů se zvětšila eroze a pár stromů se vyvrátilo. Proto byly schváleny 3 oficiální boulderové okruhy, jejichž chodníky a dopadové plochy udržovali 3 civilkáři, ale po zrušení povinné vojenské služby v roce 2010 museli ochranáři zaměstnat údržbáře stezek na plný úvazek. Do boulder okruhů mělo být zařazeno mnoho boulderů M. Čermáka, ale Vrcholové komisi se je nepodařilo nalézt. M. Čermák, v té době boulderující na Měsíci (na 8a.nu v žebříčku mimozemských boulderů 2. místo za Obiwanem Kenobi), se odmítl ke svým přelezům vyjadřovat pro stálou zaujatost lezeckých periodik vůči jeho osobě, která podle něj trvá přes 15 let.
Lezení se tedy i zde ubíralo správným směrem. Spolu s čím dál vyšším zdravotním pojištěním se zvyšoval i počet jištění. Co bylo morálové, třeba „Kruh za kruhem“, tam se přidalo deset kruhů. Co bylo na zabití, třeba „Smyslů zbaveni“, tam se natlouklo dvanáct kruhů (po roce 2009 sériově vyráběny v prosperující Nové huti) a z cesty se stalo nejlezenější IXc vůbec. Pár staromilců z devadesátých let sice spáchalo sebevraždu, jeden dokonce spáchal útok kamikadze motorovým člunem na přívoz přeplněný lezci. Zbytek klasiků se přizpůsobil a lezení v Labáku si pochvaloval. Říkali: „Aspoň že tu není tolik kasiček jako na Rovišti. Algena tam vybudoval Climbing park. U vchodu, kde má Algena vždy naražený sud, zaplatíš vstupné 20,- EU a u každé cesty je automat na peníze. Po vhození 5,- EU se ti na 10 minut odblokuje jištění a pokud to nestihneš vylézt musíš slanit. To tady, tady je ještě ráj.“
Byl. Letos se i podnikatelé v údolí konečně rozhodli lezce definitivně skásnout. Už loni, inspirován Rovištěm, zavedl něco podobného p. Černý v Ostrově. Když to slyšel Karel Bělina, rozhodl se vytlouct všechny své tamní cesty, že prý na něm nikdo vydělávat nebude. Snad to do smrti stihne, je to přece Skalní fréza. Vraťme se do Labáku. Vstupné pro lezce do NPR zvýšeno na 30,- EU, škodí přece nejvíc, to je dokázané poslední studií DAV. U každé cesty stojí blokovací automat a 10,- EU za odblokování kruhů (vyrobeno Siemens). Na lehkých cestách prý je horní jištění s automatickým jističem (též Siemens), který vás podle napětí lana občas povzbudí: „Komm, Johann, komm!“, cena 20,- EU. Své jméno mu můžete zadat. Pokud adrenalinových zážitků chtivý čtenář Redhot či Men’s Health doleze až na vrchol obdrží svoji fotografii z nainstalovaného automatu Polaroid. Fotografie je kupodivu v ceně. Sandstein sport Tetschin už vyhlásil soutěž o zájezd do Yosemit na El Capa, na který odjede amatér s největším počtem vrcholových fotografií spolu s Děčínskýsněžníkmanem 2011 (populární outdoor soutěž: 3 cesty na levém břehu, běh na Sněžník, na padáku do Jílového, přes Sněžník na bejkovi do Žlebu a u Kosti 10 Samsonů a 3 rumy).
Už jsem z toho všeho chtěl jet hrát golf do Jury, když v nouzi nejvyšší zasáhla matka příroda. Noví a noví lidé nastupovali, až se Labák zhroutil. Nemohl vydržet tempo doby. Před Velikonocemi přišla vichřice tisíciletí, hotovej uragán. Stromy, jejichž kořeny byly sešlapány stovkami lezců, bouldristů a turistů, padaly k zemi jak domino. Mnoho obrovských buků se vyvrátilo na skály, mnoho skal náraz nevydrželo a s ohromujícím rachotem se řítily do údolí. Smetly stromy, co ještě odolávaly větru. Zničily železnici, silnici, rok starý most, parkoviště, automaty, vyhlídky, zábradlí, lavičky, koše, deset stánků s párky, dvacet stánků asijských trhovců, prostě vše. Nakonec skály přehradily Labe a vzniklo jezero dlouhé 30 km a hluboké 20 m. Části Děčína a Ústí byly zatopeny. Oběti na životech značné. Naštěstí se nabídl sudetoněmecký landsmanschaft, že osídlí zničená území ...
Bum. Rána jak z děla. Proč mě mlátíte? A proč do hlavy? Kde to jsem? Spadl jsem z postele. Je pět ráno a probudil jsem se z noční můry. Jdu se napít. Sedím v kuchyni a promítám si sen, dokud si ho pamatuji. Bojíte se - kupte si medvídka mývala. Já ho mám, plyšového. Proto mě žádný sen nikdy nerozhodil, ale tenhle... Jdu si radši sbalit batoh. Za hodinu jedeme do Žlebu. Je rok 2002 a Labák je ještě pojem. Jak dlouho?
P.S. Pro časopis CAO Děčín: Tento článek je myšlen převážně nevážně, ale podobnost se skutečným děním není čistě náhodná. To jen kdyby někdo zase nedokázal rozpoznat, jestli je to sranda nebo není, jako se to stalo se článkem „Pokažené velikonoce“ napsaného pod pseudonymem J. Všetečka. Mám k Vám jednu prosbu: Pokud přetiskujete články z internetu, uveďte prosím adresu stránek, ze kterých jste čerpali. Sám za sebe musím prohlásit, že je to pro mne velká čest, nalézt svůj chorý výtvor ve Vašem časopise.
Fatal error: Cannot redeclare getclientip() (previously declared in /aaa/wwwroot/lezec.cz/include/mainb.php:8) in /aaa/wwwroot/lezec.cz/include/mainb.php on line 24