Mám-li hodnotit letošní MČR v boulderingu na Václavském náměstí, zbývá mi pro prostor zvážení pro a proti zhruba deset procent.

Těch devadesát zbylých je totiž z mého pohledu kladných už tím, že závod na Václaváku byl. Musím se přiznat, že mě překvapilo mínění některých lezců, kteří místo a rozsah akce nevítali, jinými slovy nevítali popularitu, kterou Václavák našemu sportu přinesl a jistě přinese. Za těmi devadesáti pro mě kladnými procenty se jistě skrývá obrovská spousta odvedené práce, za kterou bych chtěl pořadatelům poděkovat.
Zbývajících deset procent (jistě i faktické práce pořadatelů) se pro mě začalo odpočítávat někdy kolem půl deváté, kdy jsem s plnou polní nahlásil svou účast na místě závodu. Nikdy jsem nikam nepřijel pozdě a sem jsem si zajistil dostatečnou rezervu o to spíše, aby mi, jak psal Oliváč, nezbyly pouze oči pro pláč z toho, že jsem death line pro prezentaci - půl desátou - nestihl. Ve čtvrt na jedenáct jsem byl proto překvapen, když spíkr oznámil ukončení prezentace posunuté o čtvrt hodiny! Přesto jsem ještě stihl udělat radost hlavnímu sponzorovy soutěže a vypít dvě kávičky, než se na pódiu začalo dít něco lezeckého, konkrétně kvalifikace žen, ačkoli v atmosféře Václavského náměstí asi těžko byl důvod pro to, hnát tam chlapi už ráno, aby jenom fandili. Holky však určitě potěšily na boulderech, na nichž stavitelé ukázali dostatečnou dávku rutiny a parádně je rozřadili, nikoli však stylem, aby se divák nudil.
Po ženském kole začaly dolů padat první chyty a já čekal, kdy budeme zahnáni do izolace. Na pódiu se však vynořil jakýsi hejhula, který nám stihl během několika okamžiků sdělit, že, pokud jsme nikdy neplácali do jakéhosi pytlíku naplněného pískem (nebo rejží?), netočili palcem s létajícím talířem (ó pardón „frysbí“) a neumíme smrkat do mikrofónu, jako bychom doteď nebyli. Petře vítej v Praze!!! Co však bylo horší. Na stěně se nic nedělo!!! Nebouralo. Nestavělo... A tak se, musím říci v tu chvíli většinou závodníků očekávaný, start závodu opět posouval do nedohledna. Svět nás lidí, kteří si doteď mysleli, že znají i extrémnější formy sportu, než všechny ty free, cool a podobný drsňárny, zachránila naštěstí Karolína, jejíž stojka působila vedle stojky rozevlátého pána, který zřejmě rád vypráví příhody (pro nezasvěcené – ten pán si nechal říkat Příhoďák), jako skutečný sport – elegance, síla a jistě i dřina bez zbytečných slov.
Uf, kolem druhé  – více než čtyři sakra chladné hodiny po dopředu ohlášeném uzavření prezentace – začali lézt muži. Neočekával jsem, že mi to po létu, stráveném na laně bůhvíjak půjde a po páté hodině pro mě skončila předčasně nejbombastičtější akce českého sportovního lezení v historii vůbec. Jsem rád, že byla a že jsem na ní mohl být. Přijel bych i se sebehorší formou, neboť pořadatelé si zaslouží jakéhokoli účastníka, byť do počtu. Povzdechnout si snad mohu z lezeckého hlediska jen nad tím, že závodní bouldering se stále více vzdaluje od stylu lezení na skalách. Čtení myšlenek stavitele se stává stále důležitějším, možná to byl však případ pouze kvalifikace, na kterou asi těžko bylo bůhvíkolik času. A snad i proto je dobře (při veškeré úctě k vynikající formě toho či onoho finalisty), že zvítězil lezec, který netrénuje se staviteli a jejich styl myšlení tedy nezná tak dokonale.

S upřímnou úctou a díky pořadatelům Petr Resch