Pamatuju si, když jsme s Ančou Kuchařovou začali brát Dannyho na první hajlajny. Od začátku bylo vidět, že je to docela talent, že se nebojí a že se to naučí. Že se z něj ale stane jeden z největších borců světa, to nikdo netušil.

Tenkrát byly hajlajny přes 50 m dýlky považovaný za „velký“ a vědělo se, že jednou padne i stovka. Nebo už možná padla, napamatuju si přesně.

Postupně mě Danny přešel, na longlajnách i na hajlajnách, já začal víc lízt, ale pořád jsem sledoval, co ten kluk dává. Když mi sdělil, že chce napnout lajnu přes údolí Divoký Šárky a sebevědomě tvrdil, že to přejde, nepochyboval jsem ani na vteřinu.


Danny napíná lajnu v Šárce
foto by © Jan

Při prvním pokusu o napnutí jsme strávili několik hodin jen tím, že jsme se snažili obě strany spojit repkou. Dost velká pakárna, ale nakonec se to podařilo. Bohužel, repka byla slabší, než měla bejt, váhu hajlajnovýho setupu nevydržela a dvakrát praskla. Škoda, po takový práci to docela naštve.

Další pokus o napnutí byl ještě víc profi a kluci využili veškerý techniky, kterou si mohli jen přát.
Už pár let zpátky jsme si říkali, že budoucnost pro napínání dlouhejch směrů (s komplikovanym terénem, kde je pod lajnou hodně stromů, skal a podobnejch překážek) je v použití malejch helikoptérek, tak zvanejch dronů. V tý době ale nikdo nic takovýho neměl.

Náhodou si ale letos na jaře tuhle hračku pořídil Honza Šimánek (fotograf, kameraman a sedlák z Turnova) a tak měli kluci možnost to na českejch lajnách poprvý vyzkoušet. Noa funguje to, místo pár hodin běhání po kopcích a vymotávání repky z větví stačí pár minut s vlascem, bzzzzzz na druhou stranu a je hotovo. Prostě pokrok nezastavíš a je to tak dobře.

No, takže kluci lajnu napnuli, prej docela foukalo a Danny musel nakonec dát 6 pokusů někam za půlku, než to sedmým pokusem nakonec poslal. Já jsem ho minul o pár minut, když jsem při příchodu do Šárky jen zaslehnul mocný: „Joooooooo!!“ a hned mi bylo jasný, že to Danny dal.

Spolu s Peetem a Voříškem jsme pak na lajnu taky vlezli, spíš jen tak ze srandy, abychom pocejtili na vlastní kůži, zač je toho dvoukilová hajlajna. Pro mě dost velkej zážitek, poslední hajlajna předtim pro mě byla 13 metrová sranda na Kosti, no nebe a dudy.

Ještě než jsme odešli ale Danny zjistil, že tahle 208metrová potvora není novej evropskej rekord, protože pár dní předtim přešel démon Julian Mittermaier hajlajnu dlouhou 224 m (novej svěťák).
Hned bylo vidět, že to Dannymu nedá spát a že holt bude muset najít nový místo (to bude těžký) a sehnat delší lajnu (to bude možná ještě těžší :)).

Ale tak nějak je mi jasný, že má tenhle kluk ještě hodně velkej potenciál a že tohle všechno je pořád jenom začátek. Držim mu palce, aby si svoji motivaci podržel a ukázal nám, kam až je možný dojít, když to člověk myslí vážně.

Takže ještě jednou Danny, gratuluju ke vstupu do elitního klubu „Hajlajn 200+“  , seš borec, ale stejně tě vždycky přeperu :)










Howgh